Sněhem zaváté
Sněhem zaváté
Hodiny odbíjející dvanáctou, všeobecné veselí, barevné květy s ohlušující ránou vykvétají na noční obloze, starý rok odešel a všichni se musí naučit psát číslo toho nového. Nejeden člověk omylem napíše „20010“, když v rychlosti vykrouží o jednu nulu víc. Veselá přání, přípitky, stříkající šampaňské, cinkající sklenice a sníh odrážející tu krásu kolem.
Toho všeho si všímáte, když něco zcela jiného nechcete vidět. Prohlížíte si každý detail okolí, jen abyste se nemuseli koukat na líbající se dvojici těsně nalepenou těly na sebe. Muž ženě zajíždí rukou do vlasů a tiskne ji k sobě stejně silně, jako se ona drží jeho. Novoroční polibek. Takových párů je kolem víc, ale tenhle jeden, je pro jistou osobu specifický.
Pro něj je to nejhorší den, na který by si byl schopný vzpomenout i za střízliva. Znechuceně do sebe otočí skleničku a radši se tiše vytratí k pití. Nechce je vidět, ne je dva spolu. Bolí to, že se mu derou do očí slzy. Nechápe proč, vždyť přece od začátku neměl šanci, věděl to. Hledá cokoliv, aby utopil všechny hrozné pocity. Nikdo si ho nevšímá, všichni jeho přátelé venku se baví odpalováním rachejtlí.
Popadne lahev vodky a zabere si ji celou pro sebe. Chce být sám, odchází od ostatních, pod nohami mu křupe sníh a on se potácivým krokem vzdaluje na okraj lesa a ještě dál. Je mu jedno, že je tak deset stupňů pod nulou, nestará se, kam dojde, na ničem mu už nezáleží, dokud má co pít. Takhle začaly oslavy nového roku, na které nikdo z přítomných dlouho nezapomenul.
...
Matyáš byl na pravidelné procházce se svým voříškem, Benjaminem. Pomalu vyklusával a teplý dech vytvářel u úst obláček páry, malý psík si to rychle metelil vedle něj, jazýček vyplazený, černá očka vesele lesknoucí se. Sice to byla nějaká směska, ale Matyášovi nezáleželo na původu. Pro něj to byl nejlepší společník, jakého za poslední roky našel.
Když mu umřel pes, se kterým vyrůstal, dlouho nemohl najít náhradu, ale teď měl Benjiho. Nedokázal by žít bez čtyřnohého mazlíčka, to byla jeho jediná závislost. Dával mu přednost před vším. Nikam nejezdil, pokud Benjiho nemohl vzít s sebou, nebo mu nezajistil důvěryhodné hlídání.
Zpomalil a zastavil, aby si protáhl nohy. Benji kolem něj oběhl kolečko a hladově na něj koukal. Matyáš okamžitě vyndal z kapsy piškot a hodil mu ho jako odměnu za společnost při raním běhání. Všude byl takový klid, nejspíš protože všichni slavili a teď dospávali. To však nebyl jeho případ. Nikdy nepochopil, proč by měl slavit změnu roku. Někdo se rozhodl, že ten den se bude měnit datum a všichni se kvůli tomu ztřískají pod obraz? Blbost!
Jako malý měl ohňostroje rád, ale čím víc dospíval a stárnul, jejich kouzlo se pro něj vytratilo. Uznával, že by možná znovu začal slavit, kdyby měl s kým. Povzdechl si, hodil Benjimu další piškot a vyrazili dál.
Vzpomněl si, jak ho ještě před vánočními svátky vytáhl kamarád do klubu. Tady na vesnici žádné takové neměli, ale v Praze jich bylo dost. Benjiho nechal rodičům a víkend strávil v hlavním městě. Potřeboval ještě dokoupit dárky a kamarád, se kterým se znal už od střední, ho nechal u sebe přespat. Chtěl za to jen jedno: Matyáš se s ním musel jít seznamovat a slíbit mu, že tentokrát se vážně bude snažit. Možná to zní divně, ale všichni Matyášovi přátelé věděli, že s nikým nechodil už roky a proto se mu snažili ze všech sil někoho dohodit.
Jenže ani tentokrát neměl úspěch. Potkal sice spoustu zajímavých mužů, ale ani jeden z nich neprošel jeho výběrem, na každém mu něco nesedělo.
„A co ten poslední, vypadalo to, že si rozumíte?“ naříkal nad ním kamarád.
„Měl alergii na psy,“ odpověděl ledově Matyáš.
„No a? Pár pěkných chvil jste spolu mít mohli,“ kroutil hlavou.
„Nemá cenu si cokoliv začínat s někým, kdo nesnáší psy. Stejně bych se pak musel rozhodovat, jestli on nebo Benji a to si můžu vybrat rovnou.“
„Takhle zůstaneš sám nejen na vánoce, ale i po celý další rok,“ konstatoval kamarád, ale dál do něj neryl, protože mu bylo jasné, že s ním nehne.
Matyáš už viděl na konci cesty svůj dům, když vtom Benji uhnul z cesty a začal štěkat na hromadu sněhu.
„Benji, fuj, nech to být.“ Ať to bylo cokoliv, nemohlo to být nic pěkného. Jenže pejsek štěkal dál oním pronikavým hláskem, jak to umí jen menší plemena,
„No tak, Benji, pojď,“ volal, ale šel se podívat, co tam má. Na vrcholu sněhu ležela rukavice. Nejspíš ji tu někdo ztratil, napadlo ho. Najednou mu došlo, že to není jen rukavice. Z předmětu na zemi se táhla ruka a za hromadou ležel celý člověk.
„Proboha, Benji, co jsi to našel!“ vyděsil se a vrhl se do sněhu pomoci nalezenému. „Haló, slyšíte mě?“ vytáhl napůl zapadlého muže ze sněhu a zkoumal životní funkce. Dýchal. Obličej měl bledý a na chvíli slabě pootevřel oči.
„Zima,“ zamumlal. Matyáš litoval, že na procházky nebere mobil. Rychle rukama prohmatal tělo muže, jestli nemá zranění. Kdyby nějaké našel, muž by jistě na bolest reagoval. Naštěstí byl nejspíš jen podchlazený. A možná ještě opilý, poznamenal v duchu podle prázdné lahve opodál. Měl štěstí, že v noci nesněžilo, pak by ho nejspíš ani Benji nenašel.
Hodil si ho na záda a překvapilo ho, jak byl lehký. Alespoň neměl problém s nošením. Vyrazil co nejrychleji k domovu.
„Benji, za tohle máš u mě celý sáček piškotů!“
Vzal nalezeného do vyhřátého domu a okamžitě volal známému, který pracoval u první pomoci. Podle jeho instrukcí usoudil, že zatím volat sanitku nebude a zkusí mu napřed pomoct sám. Vzal ho těsně ke zdroji tepla, přinesl čisté a suché oblečení a ještě než se probral ho převlékl.
Nechal ho na gauči před krbem rozehřívat se a uvařil čaj. Zatřásl s ním a opatrně mu trochu nalil do krku. Muž se trochu zakuckal, ale trochu se napil a začínal vnímat. Postavil tedy hrnek vedle něj a šel rozehřát zeleninovou polévku, kterou mu maminka navařila, než s tatínkem odjela přes svátky k moři. Potřebuje zahřát, rychle něco teplého dovnitř a pak dodat energii.
Když se vrátil, muž už seděl na gauči vzpřímeně a ohříval si ruce o šálek s čajem. Matyáš si oddechl, nejspíš si to bude muset vyležet, ale bude v pořádku.
„Jak se cítíte?“ zeptal se.
„Hlava... třeští,“ odpověděl tiše neznámý. „Nemáte Paralen?“ Matyáš přikývl a přinesl mu ho. Pozoroval, jak si vzal prášek a zapil ho čajem.
„Nenašel jsem u vás žádné doklady. Musel jsem vám prohlédnout kapsy, než jsem dal oblečení vyprat,“ vysvětlil, když se na něj muž podíval.
„Neměl... jsem je.“ Matyáš si ho nemohl přestat prohlížet. Když pominul ten nepřítomný prázdný pohled člověka, který sotva vnímal okolí, byl to celkem hezký mladý muž. Mohl být tak jeho věku, možná mladší. Byl o trošku vyšší, ale ne víc jak o pár čísel. Zato si byl jistý, že váhou je na tom líp on. Při převlékání si nemohl nevšimnout, že buď poslední dobou vůbec nejí, nebo pochází ze země Třetího světa. Vzhledem k barvě pleti usoudil spíš na první verzi. Když ho našel, byl bledý jako stěna, teď měl červené nejen tváře. Všechny části těla díky teplu začaly být náhle opět prokrvovány a tak i ruce nabraly červený odstín.
A když k němu na chvíli zvedl tvář a podíval se mu přímo do očí, zničehonic v něm hrklo. Nikdy nezažil, aby mu pohled obyčejně oříškových očí tak učaroval. Díval se na skloněnou kštici hnědých vlasů a přemýšlel, co bude dělat dál.
„Jak se jmenujete?“
„Robin, Robin Chadim.“
„Matyáš Nowak, psáno s W a krátkým A,“ představil se bůhvíproč oficiálním způsobem. „Můj pes Vás našel, když jsem s ním byl na procházce...“
„Pes?“ znovu zvedl oříškový pohled.
„Ano, Benji,“ zavolal a voříšek přiběhl. „Máte rád psy?“ Benji byl do té doby zalezlý v pelíšku a spal. Příliš moc nových věcí a pak taky ho páníček okřikl, aby se mu nemotal pod nohy. Teď začal očichávat nohy nového člověka v domě.
„Ne, nesnáším je,“ zněla odpověď a Matyášovi z toho chladu okamžitě zmizel úsměv.
„Benji, k noze,“ zavolal dřív, než by stihl do psa kopnout. Nechá tady toho člověka, dokud bude muset, a pak ho pošle pryč. Zase se nechal nalákat na dalšího z těch ignorantů.
„Ale... nebýt jeho, asi bych tam ještě ležel. Nemůžu nesnášet někoho, kdo mi nejspíš zachránil život, nemyslíte?“ odtrhl pohled od psíka. Bylo na něm vidět, že stále ještě nechce být v blízkosti zvířete, ale vzhledem k okolnostem si nedovolí říct ani slovo.
„Pravda, nebýt Benjiho...“ Oba zaslechli cinknutí mikrovlnné trouby a Matyáš se vřele usmál na hosta: „Ohřál jsem trochu domácí zeleninové polévky, dáte si se mnou?“
Během jídla ho Matyáš nenápadně pozoroval. Proč musí nesnášet psy? úpěl v duchu. Pak se probral a uvědomil si, že není v baru, vůbec nic o něm neví, nezná jeho orientaci a kromě jména a odporu ke psům vlastně ani nic dalšího. Začal mít tisíce otázek, ale zdvořile mlčel.
„Děkuji vám za oblečení i jídlo,“ ozval se Robin. „Málokdo by byl tak pohostinný, že by vzal cizího člověka domů, když je navíc sám.“
„Já nejsem sám, je tu Benji,“ odvětil mu.
„Máte tenhle dům celý pro sebe?“
„Ne, patří rodičům. Teď jsou na dovolené. Bydlím tu s nimi, nějak jsem ještě neměl potřebu se odstěhovat.“
„Aha.“ Matyáš ho podrobil zkoumavému pohledu, zatímco Robin si prohlížel dům. Chtěl o něm vědět víc, teď už se odvážil zeptat, když mu něco řekl o sobě.
„Nikdy jsem tě tu neviděl, máš poblíž chatu?“
„Já ne, kamarád. Pozval nás na oslavy Silvestra.“
„Nebudou tě hledat?“
„Možná,“ odpověděl záhadně Robin a nalil si ještě z konvice čaj.
„Jak ses dostal do lesa?“ přitvrdil Matyáš v otázkách. Z nějakého důvodu měl pocit, že se Robin nechce vrátit.
„Neměl jsem náladu na oslavy, tak jsem se šel projít.“
„S flaškou v ruce?“
„Pomáhala udržet teplo,“ vysvětlil neurčitě. „Pak si jen pamatuji, jak jsem ztratil rovnováhu a najednou ležel na sněhu. Musel jsem usnout.“
„Musel jsi mít důvod, proč jsi místo oslavování a zábavy sám procházel les s flaškou v ruce,“ podíval se na něj přímo.
„To jsem taky měl. Nemohl jsem se na ně dívat,“ zarazil se a nechápal, proč se vůbec svěřuje. Ale byl v jeho domě, takže musel hrát podle jeho pravidel.
„Chápu, vybrala si nesprávného partnera, že?“
„Dá se to tak říct.“
„Stejně bys jim měl –“
„Touhle dobou beztak všichni ještě spí. Zvláštní,“ ušklíbl se zničehonic. „Málem umrznu v lese a stejně se s tím nemůžu smířit. Proč to prostě nejde vypnout, když člověk ví, že prohrál?“
„Taky by se mi hodilo vypnutí,“ souhlasil Matyáš.
„Tobě už se to někdy stalo?“ podivil se Robin a zapomněl, že chtěl vykat.
„Stalo, proč tě to překvapuje?“
„Jen jsem si myslel, že někdo jako ty...“ nedořekl a rozpačitě uhnul pohledem.
„Někdo jako já?“ zopakoval, ale dostalo se mu jen pokrčení rameny. „I když jsem to rozhodoval já, stejně mě to ničilo.“
„Tak proč jsi potom...“
„Snažil jsem se to udržet, ale... Řekněme, že jsem našel úžasnou osobu, se kterou jsem chtěl být, bohužel nedokázala snést přítomnost Benjiho. Ať jsem se snažil sebe víc, nakonec jsem si musel vybrat: láska, nebo Benji?“ sklonil se a podrbal chlupatého přítele za uchem. „Nedokážu si představit život bez něj. Když nám umřel rodinný pes, uvědomil jsem si, jak moc byl pro mě důležitý. Vzalo mě to tak moc, že jsem málem neodmaturoval, takže jsem se rozhodl poohlédnout se po novém. Benji mi hned padl do oka, vlastně by se dalo říct, že si on vybral mě.“ Podíval se na druhého muže a všiml si, že se na něj jen otupěle kouká.
„Jsi v pořádku?“
„Snad ano,“ odpověděl slabě. Matyášovi to nedalo a radši mu zkontroloval teplotu.
„Vždyť úplně hoříš!“ vykřikl.
„Promiň,“ zamumlal Robin.
„Neomlouvej se, musíš do postele.“ Na Robinově tváři se mihl strach, ale ihned zmizel, když ho Matyáš nasměroval po schodech do patra a vzal do svého pokoje. Pomohl mu svléknout si mikiny a jiné příliš teplé svršky a uložil do postele.
Robin okamžitě usnul, jen stihl zamumlat díky. Matyáš zkontroloval teplotu pokoje a vrátil se dolů. Chodil ho pravidelně kontrolovat, ale jeho host spal jako zabitý. Kolem čtvrté odpoledne zazvonil někdo na zvonek. Sešel tedy dolů a otevřel dveře.
„Dobrý den, omlouvám se za vyrušení, hledáme našeho kamaráda a napadlo mě, že když bydlíte na okraji lesa, možná by jste, mohl něco vědět,“ vyhrkl mladík za dveřmi jedním dechem. „Je o něco vyšší než já, hnědé oči, vlasy.“ Matyáš věděl, že Robin nebude rád, když se kolem něj náhle objeví jeho kamarádi, ale musel jim říct, že je v pořádku, aby ho zbytečně nehledali.
„Robin?“
„Ano! Viděl jste ho?“
„Viděl, našel jsem ho ráno kousek od hlavní cesty tak sto metrů odsud. Vzal jsem ho k sobě domů. Teď spí. Nejspíš moc pil a taky se nastydl.“ Mladíkovi se očividně ulevilo.
„Děkuji vám, zavolám to ostatním. Nejspíš jen trochu přebral,“ vytahoval mobil.
„Trochu? Věděl jsi, že pije?“
„Pije? Každý si občas dá, navíc jsme slavili, ne? Měl sice nějakou divnou náladu...“ přiznal.
„Nedrží dietu?“
„Proč by měl?“
„Protože i kuřata z hypermarketů mají víc masa než on.“
„Byl vždycky hubený, možná prostě stres...“
„Stres?“
„No přišlo mi, že je tak trochu z něčeho přešlý... A moc nejedl, to je pravda,“ svraštil čelo, jak si uvědomoval souvislosti.
„Měl někdy problémy s pitím?“
„Ne, ten se držel vždycky střízlivý. Našel jsem ho!“ oznámil ihned do telefonu, jakmile došlo ke spojení. Jednou větou jim řekl, kde je a zavěsil.
„Můžeme ho vidět?“
„Zeptám se ho, jestli se vzbudí, ale pochybuji.“
„Proč?“
„Mám pocit, že chce být sám.“
„Cože? Jak můžete takhle mluvit, vždyť jsme jeho přátelé!“
„Tak proč od vás odešel? Řeknu mu, že jste se po něm sháněli.“
„To přece...“
„Je to můj dům a on je tu zcela dobrovolně, takže si nemyslím, že by mi nějaký pubertální nezodpovědný člověk mohl říkat, co můžu a nemůžu, na shledanou,“ zakončil a praštil mu dveřmi před obličejem. Zaslechl kopnutí do dveří a nadávku, ale nijak se nad tím nepozastavil. Zamířil nahoru za nemocným říct mu, že se po něm ptali, a zeptat se, co má udělat, až se vrátí.
Zpod peřiny ho přivítaly dvě probuzené oči.
„Jak je?“
„Trochu líp. Slyšel jsem hlasy zezdola...“
„Byl tu tvůj kamarád. Hledají tě. Chtěl tě vidět.“
„Co jsi mu řekl?“ vyděsil se Robin.
„Že ho pustím dovnitř, pokud s tím budeš souhlasit, ne dřív.“
„Díky," uklidnil se a otočil hlavu na druhou stranu k oknu. „Nějak se necítím na to, abych je viděl.“
„Ale jednou stejně budeš muset," nadhodil Matyáš a pak změnil téma. „Řekl mi, že prý normálně nepiješ.“
„To je pravda,“ přisvědčil, „nikdy jsem to nepotřeboval.“
„A teď potřebuješ?“ Odpověď nedostal.
„Taky prý poslední dobou nejíš.“
„Co je ti do toho, jsi snad můj doktor?“ vyjel po něm Robin, ale rychle se uklidnil, protože si uvědomil, v čí posteli leží a kdo se o něj stará. „Prostě jen jím podle nálady. Když jsem veselý, cpu do sebe všechno možný, když se něco pokazí, přijdu o chuť k jídlu. Poslední dobou se toho kazilo hodně, to je celé.“
„Kvůli těm dvěma?“ zkusil Matyáš.
„Nejenom. Máma mě začala podezřívat z anorexie a dost jsme se kvůli tomu pohádali. Pak se oni dva dali dohromady a bylo to ještě horší.“
Matyáš si povzdechl, jak si mohli nevšimnout, že se utápí v depresích? Pěkní kamarádi. Nejspíš o tom s nimi nemluvil, ale oni se měli ptát. Zamyšleně mu sáhl na čelo a kontroloval teplotu. Pak mu podal teploměr a chvíli čekal.
„37,4°C,“ přečetl. Chtěl mu dojít pro léky, náhle však zazvonil zvonek. Tázavě se na Robina podíval.
„Nechci s nimi mluvit,“ zněla okamžitá odpověď.
„Dobrá a co jim mám říct?“ zeptal se neutrálně, jako by neměl šílenou chuť obejmout ho a zahnat strach.
„Že... že je mi fajn a vrátím se, jakmile budu moct.“
„Dobře, zkusím to, ale budou chtít tě přesunout k sobě. Vážně s nimi nechceš mluvit? Nedají pokoj, dokud tě neuvidí.“ Robin zaváhal.
„Tak jo... Ale jen Zbyněk, ostatní ať počkají venku.“
„On je ten...?“ po přikývnutí se vydal dolů a byl rád, že ho přinutil se tomu postavit. Už poněkolikáté zazvonil zvonek a majitel domu konečně otevřel.
„Dobrý den, je pravda, že je u Vás Robin?“ Matyáš je všechny přejel pohledem. Vepředu stála dívka se svým přítelem, který měl ruku kolem jejího pasu. Bylo jich celkem asi sedm. Našel očima už známou tvář a přikývl.
„Ano, právě jsem s ním mluvil a souhlasil s tím, že si promluví s jedním z vás,“ odmlčel se.
„S kým?“
„Chce mluvit se Zbyňkem.“ Chvíli po sobě vrhali zmatené pohledy a pak dle Matyášova tipu vykročil vpřed přítel dívky, která promluvila jako první. Pustil ho dovnitř, nechal ostatní stát za dveřmi a poslal ho za Robinem do pokoje s varováním, že se necítí nejlíp. Sám šel připravit čaj a sedl si v obývacím pokoji ke starým nedočteným novinám.
Slyšel jen tlumené hlasy, ale nevnímal je. Vzpomněl si na dívku, byla opravdu pěkná, světle zrzavé až téměř plavé vlasy měla sice nejspíš odbarvené, ale pihy na jejím nosíku byly rozkošné. To musel uznat, i když ho ženy nezajímaly. To spíš modré oči mladého muže ho zaujaly.
Z přemýšlení ho vytrhlo hlasité „Cože?", které dolehlo až dolů k němu. Nejspíš mu to doopravdy řekl. Pak už tam Zbyněk nebyl moc dlouho. Když scházel dolů, byl viditelně naštvaný.
„Vyřízeno? „
„Cože? Jo, aha, vyřízeno. Klidně si ho tu nechte, dokud nevychladne. I když ten bude teplej i bez horečky,“ zamumlal pro sebe, ale Matyášovi to neušlo. Že by se spletl? Že by nešlo o ni, ale o jejího přítele? Takže Robin přece jen kope za jeho tým, proti své vůli se mu zlepšila nálada, i když věděl, že by měl naopak soucítit s odmítnutým a ne mít z toho radost.
Zbyněk otevřel dveře a řekl ostatním: „Jdeme!“ nečekal na jejich reakce a bez ohlédnutí vykročil pryč od domu. Kamarádi se ho snažili zastavit a chtěli vědět, co se děje, ale on je jen odbyl.
„Je to přesně, jak ten člověk říkal, nechce nás vidět, tak se nebudeme vnucovat, ne?“ Matyáš zavřel dveře, nechtěl už dál ten podrážděný a arogantní hlas poslouchat. Někdo ho teď potřebuje mnohem víc. Vzal horký čaj, léky, něco k jídlu a vydal se s nimi nahoru. Našel ho smutně sedět a z očí mu tekly slzy. Hned jak si všiml Matyáše, zamrkal, setřel je z tváře a smutně se usmál.
„Tak jsem zůstal sám.“
„Nezůstal,“ zakroutil hlavou, „já jsem tu s tebou a navíc nemyslíš, že je to tak lepší?“ Robin se na něj díval se směsicí strachu, nejistotu a smutku v očích.
„Možná. Alespoň než to přebolí, bude lepší, když je nebudu vídat,“ uznal. Vzal do ruky nabízený čaj a do druhé namazaný chleba. Pořádně se napil, položil hrnek a začal přežvykovat. Chutnalo to jako sláma, ale snažil se jíst. Tělo to potřebovalo.
„Jak dlouho tu budu moct zůstat?“ zeptal se plaše. „Nechci nějak obtěžovat,“ dodal.
„Jak dlouho budeš chtít. Kdy se musíš vrátit?“
„Škola nám začíná čtvrtého, původně jsme měli jet domů třetího.“
„Vlakem, nebo máte auto?“
„Vlakem.“
„Tak na to zapomeň, pochybuji o tom, že za dva dny budeš moct sám odjet, pak tě odvezu autem.“
„To nemusíš, můžu říct mámě,“ zarazil se.
„Pohádali jste se, že? Každopádně si tě tu ještě ty tři dny nechám a dám si záležet, abys trochu přibral a pořádně to vyležel,“ usmál se. Přesně tak. Chudák je na tom dost špatně, potřebuje řádný odpočinek od všeho a taky péči. A on už dlouho o nikoho nepečoval, takže se na to těšil.
Zaslechl cvakání psých tlapek a podívali se ke dveřím.
„Benji, sem teď nemůžeš,“ vykročil k němu. „Tady teď bydlí někdo jiný. Chceš ven?“ povzdechl se a otočil se k nemocnému. „Musím ho vyvenčit, zatím se najez a vezmi si léky ze stolu. Trochu se prospi, večer zase přijdu.“ Sebral z pokoje venkovní kalhoty, sešel dolů, popadl vodítko a klíče a odešel z domu. Vůbec mu nevadilo nechávat ho samotného bez dozoru u něj doma. Nějakým způsobem mu věřil. Spíš byl celý nesvůj, že se mu může něco stát, může něco potřebovat, zatímco bude pryč a tak se rozhodl pospíšit si.
Když se vrátil, jeho host spal. Opatrně se naklonil nad spícího, aby ho zkontroloval, a najednou si všiml jizvy na ruce. Na předloktí měl asi deset čísel dlouhou srpovitě zahnutu jizvu. Byla vybledlá stářím, přesto šlo jasně poznat, že jde o zvířecí kousanec. Matyáš si chvilku nález prohlížel a pak odešel. Tiše za sebou zavřel dveře a na chodbě narazil na Benjiho.
„To bys nevěřil, co jsem teď našel,“ řekl mu. Možná se mýlil a Robin měl přece jen důvod nesnášet psy. Vzpomněl si, jak předtím Benjiho ostražitě pozoroval a teď si říkal, jestli to spíš než nenávist nebyl strach. A jestli ano, mohl by mu pomoct se ho zbavit? Přece jen Benji byl opravdu malý a nebyl žádná hrozba, pokud by se nevrhl na člověka ve spánku.
Povzdechl si, vzal psíka do náruče a posadil se s ním do křesla. Nemohl to dostat z hlavy ještě několik hodin. Přemýšlel, jak nejlépe využít dva dny, aby neděle nebyla jejich posledním společným dnem. Robin se právě vzpamatovával z jednostranné náklonnosti, takže na něj nemůže tlačit. Bude stačit, když mu bude nablízku, pro začátek tu prostě pro něj bude, jako nejlepší přítel, pak se uvidí. Podrbal Benjiho za ušima.
„Taky se ti líbí? Musíš si ho oblíbit, protože páníček tu už nechce být sám.“
Benji na něj vrhl nepěkný pohled.
„Tak dobře, nejsem tu sám,“ ustoupil Matyáš. „Ale ty taky jednou budeš chtít mít psího společníka, nebo společnici a pak to pochopíš.“
Pes jen lhostejně položil hlavu a usnul.
...
Robin čekal v hale domu, kde strávil poslední dny, a čekal, až Matyáš odhrabe auto. V noci napadlo deset čísel sněhu, s čímž nikdo z nich nepočítal. Chtěl mu s tím pomoct, ale jen byl okřiknutý, že jakožto nemocný by měl spíš být v posteli a kdyby se nemusel nutně kvůli škole vrátit, ještě by tam byl. Samozřejmě u něj v posteli.
Nikdy by neřekl, že nemyslet na člověka, do kterého byl až po uši zamilovaný poslední rok, bude tady tak snadné. Nejspíš to bylo tím, že Matyáš věděl, čím prochází a úspěšně se snažil odvést jeho myšlenky někam úplně jinam. Sice ještě pořád bolelo, když si vzpomněl na Zbyňkův zhnusený pohled a věděl, že se teď na něj možná budou kamarádi dívat trochu skrz prsty, ale bylo mu líp. A to díky Matyášovi.
Dokonce si i zvykl na Benjiho. Akorát když štěkal na kolemjdoucí lidi, vždycky sebou leknutím škubl, než si uvědomil, že to je jen Benji, který by mu neublížil ani kdyby se snažil. Opřel se o zeď a podíval se na tašku u nohou. Někdo mu sem donesl věci. Nevěděl kdo, tou dobou odpočíval.
Nevěřil psům už odmalička, kdy na něj jeden zničehonic zaútočil. Naštěstí tam byli dospělí a rychle od něj psa odehnali, ale to šílené psisko se mu stihlo zakousnout do ruky. Pamatoval si, že to strašně krvácelo a všichni se báli, jestli nemá vzteklinu. Když to přestalo bolet, ještě dlouho kontroloval, jestli nemá u pusy pěnu. Teď měl už jen na památku jizvu a nedůvěru vůči těm uštěkaným slintajícím čtyřnohým obludám. Jenže Benji byl jiný a tak musel pomalu uznat, že ne každý pes je odporná bestie.
Zaslechl cvakání drápků po zemi a zvedl hlavu.
„Copak, jdeš se rozloučit?“ nejistě se usmál. Udělal krok blíž a dřepl si. Natáhl ruku připravený kdykoliv ucuknout a Benji to bral jako výzvu, aby přišel blíž. Očichal mu nabízenou dlaň a pak olízl, až se Robin málem leknutím posadil. Rozesmál se a podrbal psa.
„Nechce se mi odsud, ale stejně budu muset jít, tak lepší teď než se tomu vyhýbat,“ řekl mu. „Nevadilo by ti, kdybych sem občas zašel? Myslím, že tvůj páníček by to taky uvítal.“ Přerušily ho otevírané dveře a hned co se zase zavřely, Matyáš se při pohledu na ty dva zarazil. Robin ho docela chápal. Šťastně se na něj usmál.
„Tak ty a Benji se už přátelíte?“ zeptal se Matyáš a dřepl si k nim. Robinovi se zdálo, že z toho má stejnou radost, jako on sám.
„Zrovna jsem mu říkal, jak moc se mi odsud nechce a ptal jsem se ho, jestli ho můžu přijít navštívit,“ přiznal. Matyáš taky pohladil Benjiho.
„Samozřejmě, oba tě tu kdykoliv uvítá-“ zarazil se, když místo po kožíšku psa přejel po lidské ruce. Robinovi se rozbušilo srdce a opatrně zvedl hlavu. V té chvíli si byl definitivně jistý, že k nim bude jezdit velmi často.
Komentáře
Přehled komentářů
Mám ráda takové něžné povídky :) A další + je, že je tam pejsek <3 No, ale nedovedu si představit, co by se stalo kdyby se tam místo Benjiho objevila ta moje uslintaná stvůra z močálů xD
.
(Ichika Aiyoru, 14. 10. 2010 21:09)