Staré rány (3/3)
„Usměj se ještě jednou,“ prosil Akaru. Dlaněmi měl podepřenou hlavu, lokty opřené o stůl a pozoroval Sakariho.
„To nejde takhle na slovo,“ zavrtěl hlavou a zdvihl hrnek k ústům. Seděli spolu u Akarua a popíjeli kávu.
„Tak já se obleču do něčeho směšného a zkusím šlápnout na hrábě,“ navrhl majitel bytu.
„A kde vezmeš ve velkoměstě hrábě?“ zašklebil se Sakari.
„Pro tvůj úsměv bych je sháněl klidně po celém Japonsku.“
Sakari se zarazil. Líbil se mu Akarův kompliment, ale ten pohled... Něžný, milující, ale přesto v něm viděl touhu. Stejnou jako před třemi lety. Nevydržel se na ni dívat, uhnul pohledem kamsi do země. Akaru se kousl do rtu, zase stíny minulosti. Stávalo se to často, posmutní, mlčí a odmítá jakýkoliv dotek. Pokaždé, když ho tak viděl, měl chuť omlátit si něco o hlavu. Zvedl se, přešel k němu a dřepl si před něj.
„Co jsem udělal?“ zeptal se.
„To nic,“ snažil se to odbýt.
„To není pravda. Teď jsem něco udělal, co ti připomnělo minulost, je to tak?“
Ticho.
„Řekni mi, co tě trápí. Mě se můžeš svěřit s čímkoliv,“ zašeptal něžně.
„To jen... tvůj pohled... Připomněl mi... Tenkrát jsi...“ odpověděl aniž by se na něj podíval.
„Sakari, podívej se mi do očí.“ Poslechl. „Nemůžu změnit, co cítím a nedokážu to ani před tebou skrýt. Ale řeknu ti jedno: nenechám se tím ovládnout. Nedopustím, abych ti znovu ublížil, slyšíš? Dokážu to kontrolovat. A pokud by to někdy vypadalo, že to tak není, pořádně mě nakopni, jasný?“ řekl mu.
Sakari přikývl. Nechtěl myslet na katastrofální scénář, jenže co když...? Slza sklouzla po tváři, ale ještě než ji opustila, Akaru ji zachytil.
„Vždycky tu budu pro tebe. Miluji tě, na to nezapomeň.“ A pak mu Sakari uvěřil. Podíval se mu zpříma do očí a pochopil. Pochopil, co pro něj Akaru znamená a co on znamená pro něj. Natáhl ruku a dotkl se jeho obličeje.
„Věřím ti,“ zašeptal, „nezklam mě.“ Přitáhl si ho blíž a políbil. Malý sladký polibek, jakých si lidé po světě rozdávají denně tisíce, jenže pro ně znamenal něco víc. Už tu nebyl roztřesený, zlomený chlapec s nerozhodným zamindrákovaným mužem. Ne, na židli seděl mladý muž, odhodlaný bojovat za svou lásku, kterou našel v člověku před sebou, vyrovnaném a rozhodnutém přijmout odpovědnost za své činy
Akaru pohlédl do modrých očí a přitiskl ho k sobě. Budou spolu a nic je nerozdělí.
........................................................................................................
„Jsme na místě.“
„Sledovaný objekt?“
„Stále uvnitř budovy.“
„A ten chlapec?“
„S ním.“
„Dobrá, počkejte ,až vyjdou ven. Nechceme žádný rozruch. A dejte pozor, neměl by být nebezpečný, ale nesmíte ublížit tomu zatracenému klukovi.“
„Rozumím.“
„Zavolám matce, že jste na místě. Předávám Vám velení.“
„Rozkaz.“ Nevzbudit rozruch? S celou zásahovou jednotkou? Těžko. Pro sebe se ušklíbl a rozdal rozkazy ostatním. Issei Hiroda měl teprve třicet let, přesto byl u policie už dost dlouho, aby si uvědomoval absurdnost akce.
„Je to jako zátah na yakuzu a přitom jde jen o nějakého obyčejného úchyla,“ poznamenal v duchu. „Normálně by stačili klidně dva lidé, ale když šéf rozhodl takhle... Holt má ten kluk nejspíš vlivné známé. Nebo spíš jeho máma,“ vzpomněl si na tón šéfa. Vsadil by své místo, že se znají. Po půlhodině pozorované objekty vyšly ven. Vypadají šťastně, napadlo ho.
„Vyšší je náš cíl. Tomu druhému se nesmí nic stát, jinak vás šéf osobně přetrhne.“
„Rozkaz veliteli.“
Náhle se kolem dvojice vyrojila spousta policistů. Větší z nich si přitáhl menšího ochranitelsky do náruče. Hiroda nezúčastněně pozoroval, jak se tmavovlasému mladíkovi rozšířily oči hrůzou a něco řekl, na tu vzdálenost tomu však nebylo rozumět. Cosi zoufale říkal staršímu, ale ten jen zavrtěl hlavou. Překvapení a hrůza v očích chlapce.
„To nemůžeš,“ odečetl na dálku ze rtů, nebo spíš vytušil. Muž opět zavrtěl hlavou, naléhavě odpověděl a povolil sevření. Řekl čtyři slabiky a ustoupil od něj. Okamžitě se na něj vrhli policisté, nasadili mu pouta a odváděli ho do vozu.
„Nééé!“ vykřikl až dosud v šoku stojící kluk. „Nemůžete ho odvést! Nic neudělal, Pusťte ho!“ křičel. Chtěl se za ním vrhnout, naštěstí mu v tom další policisté zabránili. Velitel zahlédl záblesk v očích odváděného.
„Neboj se o mě,“ stihl ještě říct, něž za ním zavřeli dveře od auta. Mladík se na chvíli přestal zmítat.
„Dostanu tě odtamtud!“ slíbil a zoufale se díval za odjíždějícím vozem.
Velitel Hiroda si povzdechl. Když vycházeli z domu, drželi se za ruce a smáli se. Připadal si jakoby bral matce dítě. S pohledem stále upřeným na černovlasého chlapce zvedl vysílačku.
„Mise úspěšná, cíl chycen,“ hlesl nepřítomně.
........................................................................................................
Sakari se nechal naštvaně usadit do policejního auta a odvést na stanici. Co si o sobě ten pitomec myslí, když se nechá takhle odvést, nadával, ale hluboko uvnitř věděl, že to prostě muselo přijít. Nemůžou být spolu, dokud se minulost nevyřeší. Navíc i kdyby se Akaru pokusil vzdorovat, neměl by šanci.
Před stanicí čekali rodiče. Ani se na ně nepodíval, uraženě napochodoval do policejní stanice. Jestli Akaruovi něco udělají, nedožijí se Vánoc! Naschvál se usadil do křesla za stolem, jako by mu pracovna patřila. Nechal si přinést čaj a neodpovídal na žádné otázky. Dokonce tam za ním přijela i Morita-sensei, jenže i s tou se odmítl bavit. Asi hodinu po jeho příchodu za ním přišla matka. Ihned na ni začal křičet, až ji museli vyprovodit ven.
Konečně klid. Čekalo se, až za ním přijde vrchní vyšetřovatel případu, který právě teď vyslýchal Akarua. Ten pitomec jim nejspíš řekne všechno. Měli se tak krásně. Chtěli se ještě chvíli projít a pak ho měl odvézt domů. A ti idioti to museli všechno zkazit! Upřel pohled na stůl vrchního vyšetřovatele Hirody, jak se dočetl na jmenovce, který se během matčina odchodu rychle vyprázdnil a jehož obsah se teď válel na zemi kolem dveří.
Když se kolem vyrojili fízlové, Akaru si ho přitáhl do náruče. Sakarimu ještě teď přejel mráz po zádech při pomyšlení, jak pevně ho tiskl. Řekl mu, ať uteče, ale on jen vrtěl hlavou: „To bude v pořádku. Přijdu si pro tebe, až to budu mít za sebou. Nesmutni. Miluji tě,“ a odevzdal se jim. Nechtěl ho jen tak nechat jít, vrhl se za ním a bylo mu jedno, že na něj sahají. Slíbil mu, že ho odsud dostane a to mínil splnit.
Usadil se pohodlněji. Otevřely se dveře a dovnitř vklouzl mladý muž. Beze slova si sedl naproti němu a unaveně si promnul oči.
„Vy tomu velíte?“ vystřelil na něj okamžitě Sakari.
„Bohužel ano,“ odpověděl a podíval se na chlapce za svým stolem. Prošel papíry případu jen v rychlosti. Sakari Yonaka, devatenáct let, tři roky dochází na psychiatrii k doktorce, co tu byla předtím.
„Jak se má?“ Další otázka. Hiroda zvedl hlavu a střetl se s jeho pohledem.
„Celkem dobře. Bez vytáček podal svoji výpověď, ne jako ty.“ Ohlédl se ke dveřím. „Je mi líto, že se ti můj stůl nelíbil, tak jak byl.“
„Matka nechtěla odejít,“ pokrčil Sakari rameny. Nebýt té události před domem zadrženého, myslel by si velitel, že má před sebou jen nevychovaného spratka. Takhle poznal, že pod tou maskou jen skrývá své pravé pocity jako strach, nervozitu a úzkost. Na kterou, jak se dočetl, bere léky. Nebo spíš bral, poslední dobou na ně často zapomínal a stabilizátory nálady jsou citlivé na pravidelnost.
„Když o ni mluvíme, už podala žalobu.“
„Cože?!“
„A šéf chce mít celou záležitost z krku co nejdřív,“ nevšímal si přerušení.
Sakari zatnul pěsti až mu zbělely klouby. Jeho vlastní matka!
„Předpokládám, že z tebe žádnou výpověď nedostanu, je to tak?“
Přikývnutí. Povzdechl si: „Nejlepší by bylo, kdybys přemluvil rodiče žalobu stáhnout.“ Sakari vykulil oči.
„Podívej se na to takhle,“ vysvětloval velitel své stanovisko, „vím jen zběžně, co se stalo, ale i tak jsem si z toho vyvodil pár závěrů. Ty nechceš, aby šel do vězení, že?“
Přikývnutí.
„On také ne. Jediní, kdo jsou si to přejí, jsou tvoji rodiče. Jenže i když se tvoje maminka zná s šéfem, tenhle případ neobstojí před soudem bez tvé výpovědi. Já budu muset se spoustou dalších lidí pracovat přesčas a pídit se po sebemenších důkazech, které nejspíš už ani neexistují. Věříš mu?“
Opět přikývnutí.
„Podle mě mu na tobě opravdu záleží a lituje toho. Vězení by mu nepomohlo, spíš naopak,“ uzavřel. Sakari chvíli mlčel. Velitel měl naprostou pravdu, ale přece...
„Vy si myslíte, že by ho neodsoudili?“ zeptal se nejistě.
„Uvažuj logicky. Máme sice jeho výpověď, ale...“ nechal větu otevřenou.
„...Ale já nikdy neřekl, co se stalo, můžu říct, že jsem jen předstíral, že se mi to nelíbí a tím oklamal i jeho. Ve skutečnosti jsem s ním byl z vlastní vůle. A když odjel, zlomilo mi to srdce a ...“zčervenal. Velitel Hiroda na něj mrkl.
„Myslím, že nemá cenu tě tu držet, tedy pokud mi nemíníš říct, jak to bylo...?“
„Nemíním.“
„Takže dám zavolat, ať si tě odvezou domů,“ přikývl spokojeně. Vstal a otevřel mu dveře.
„Hodně štěstí,“ zašeptal, když kolem něj Sakari procházel. Díval se za ním, dokud nezmizel za rohem. Bude muset ještě hodně bojovat, navíc s rodiči. Nebude to mít snadné ani pokud tenhle spor vyhraje.
........................................................................................................
Sakari znovu nasadil trucující výraz. Věděl, že tady prošení nepomůže. Bude si muset tvrdě stát na svém. Celou cestu jeli mlčky. Doma zapadl do pokoje a nezapomněl za sebou řádně prásknout dveřmi. Po půl hodině zaslechl tradiční křik svolávající na večeři. Nechtěl čekat, až pro něj přijde matka osobně, naschvál tam napochodoval s ostatními, přičemž se na nikoho nepodíval jinak než s hlubokou záští. Celá rodina jedla mlčky. Všichni už věděli, co se stalo, ale nikdo se neodvážil pod Sakariho spalujícím pohledem ani pípnout.
Upřeně si prohlédl celou rodinu. Otec se plně věnoval jídlu. Matka co chvíli starostlivě těkala pohledem po ostatních. Měl celkem tři sourozence. Sakari byl nejstarší. Po něm byla brzy osmnáctiletá sestra Mei, která prohlašoval, že jakmile jí bude dvacet, odstěhuje se někam, kde lidi nekřičí ze spaní. Vůbec celou Sakariho záležitost odsuzovala. Podle ní byl jen ubožák, co se vyžívá ve vlastní bolesti a nedokáže se s tím vyrovnat. Naprosto nechápala, proč tedy toho idiota neudal, když ho tolik nenávidí.
Naproti Mei seděla Sakariho druhá sestra, Ryuu. Té bylo čtrnáct let a často ji vídal s knížkou v ruce. Vlastně o ní ani moc nevěděl. Vzpomínal, kdy s ní naposledy mluvil. Tenkrát před třemi lety se ho bála, ale jednou překonala svůj strach a celá rudá se ho zeptala, jestli se mu líbí kluci. Hodnou chvíli na ni nechápavě zíral a pak zařval:
„Co je ti do toho?!“
„Nic, jen kamarádky si myslí, že je to romantické.“ zamumlala a rychle utekla než začal řvát ještě víc.
Za ty roky se úplně změnila. Na hlavě měla podivně střižený účes, nejspíš z nějaké mangy. Posledním sourozencem byl bráška Touta, kterému bylo dvanáct, pokud si to Sakari dobře pamatoval. Tenkrát byl ještě příliš malý, než aby tomu rozuměl a když pochopil, vyhýbal se svému staršímu bratrovi jak to jen šlo. Sakarimu bylo jasné, že díky tomu musí být Touta ve škole terčem posměchu. Trochu mu ho bylo líto. Po celé ty tři roky své sourozence sobecky ignoroval a strhával na sebe veškerou pozornost rodičů, i když to rozhodně nebyl jeho záměr.
Zatímco Akaruova rodina se rozprchla všemi směry jakmile jim to zákon dovoloval, oni byli stále ještě všichni pohromadě. Touta dojedl, s třísknutím upustil příbory na talíř a utekl od stolu. Matka za ním zakřičela, ať se vrátí. Sakari ji probodl pohledem a ona ihned zmlkla. Následně vstala starší ze sester.
„Jsem ráda, že jsem se najedli tak krásně pospolu,“ pronesla ironicky, sklidila talíře ze stolu a odešla. Druhá dívka nezůstala pozadu a spěšně zamířila za ní. Sakari se už už chystal také odejít, když ho matka zarazila.
„Nikam neodcházej, chceme si s tebou promluvit.“ Posoudil tón hlasu – nervózní, přesto rozhodný. Přikývl a změnil směr do obýváku. Cestou zaslechl rozhovor z pokoje sourozenců. Měli jeden společný, i když jeden čas se uvažovalo, jestli by Touta nemohl spát v obývacím pokoji. Pak se přišlo na to, že by tam celé noci hrál video hry a muselo se od toho upustit. Jediný Sakari měl pokoj vlastní, protože kvůli jeho nočním můrám s ním nikdo nevydržel. Posadil se na pohovku a čekal, než přijdou rodiče. Posadili se naproti němu.
„Víme, že jsi měl dneska náročný den, ale to neznamená -“
„Co to neznamená?“ skočil matce okamžitě do řeči. „Že bych měl být naštvaný? Jak nemám být, když jste na mého přítele poslali komando?!?“
„To nebylo komando,“ bránil se otec.
„Ne? Copak je normální, aby po jednom neozbrojeném muži šli černě odění chlápci? Bylo jich tam minimálně dvacet!“
„Nerozčiluj se tak.“
„Mám na to právo! Můj přítel -“
„On není tvůj přítel,“ zarazila ho matka.
„Není? A jak to můžete vědět?“ blýsklo se mu v očích. Všichni stáli na nohou a vrčeli na sebe.
„Jak můžeš vědět, co je mezi námi, co cítím -“
„Sakari! Vedle jsou děti,“ vykřikla šokovaná matka.
„Žádné „Sakari“, netvař se, jako bych tady vykládal kdovíco. Nemůžu říct nic, co by už neslyšeli. Vždyť nejmladšímu je dvanáct. V jeho věku jsem už dávno nevěřil na ty povídačky o dětech.“
„Ale děvčata -“
„Mei je dost stará na to, aby už sama měla vlastní zkušenosti a Ryuu... četla jsi někdy nějakou její mangu?“
„Přece jí nebudu kontrolovat, co čte!“
„Mě to klidně děláš, bez zábran mi lezeš do pokoje, když tam nejsem.“
„Ale ty jsi jiný, ta jsi...“
„Psychicky narušený, to jsi chtěla říct?“
„Ne, samozřejmě že ne,“ ustupovala.
„To jsme rád. Nepotřebuji žádnou zvýšenou péči a speciální zacházení. Umím se o svůj život postarat sám!“ Matka chytila druhý dech:
„S ním?“ pronesla pohrdavě.
„Jo, přesně s ním. Nečekej, že proti němu řeknu jediné slovo.“
„To taky nemusíš, i tak máme dost důkazů -“ Řev přešel ve výhrůžný tón.
„Nemáte nic!“ zavrčel mrazivě Sakari.
„Máme posudky od Mority-sensei.
„Ano, posudky! Ale řekl jsem snad někdy, co se stalo? Neřekl. Nebudu svědčit proti němu,“ zopakoval.
„Nemusíš, jako matka mám právo -“
„A co když oběť řekne, že se jí to líbilo a vůbec to nebylo proti její vůli?“ zeptal se nejtišeji jak dokázal. I tak zaslechl šepot Mei: „Já to říkala, říkala jsem, že si stěžuje zbytečně.“ Rodiče nevěřícně mlčeli.
„Sakari, to snad nemyslíš vážně!“
„Udělám cokoliv, abych ho dostal zpátky,“ prohlásil. „Jako moje matka nemůžeš nic. Bylo mi šestnáct, když se to stalo. Už jsme dávno nebyl pod zákonem, takže klidně můžu říct, že jsem to dělal dobrovolně. Matka se posadila.
„Proč ho tolik bráníš? Copak nevidíš, že to děláme pro tvoje dobro?“ nechápala.
„Opravdu to chceš vědět?“ Nečekal na odpověď. „Možná mě do té krize dostal, ale on jediný mě dokázal z ní dostat ven. Jako jediný pochopil mé volání o pomoc a prolomil zábrany. S ním jsme šťastný a nenechám se o to připravit. Klidně za ním budu chodit i do vězení, dokud se nedostane ven, ať s vaším svolením, nebo bez něj. V tom mi nezabráníte!“ zakončil proslov a odebral se do svého pokoje. Na chodbě zaslechl cvaknutí rychle zavíraných dveří do pokoje sourozenců. Potichu se zavřel u sebe a přemýšlel. Řekl jim všechno, co měl na srdci. Teď může jen čekat.
Matka ho chtěla zavolat zpátky, jenže otec zakroutil hlavou.
„Co budeme dělat?“ zeptala se ho.
„On má pravdu, už není malé dítě, nemůžeme mu bránit, aby za ním chodil.“
„Ale přece...“
„Ty chceš, aby tvůj syn trávil volná odpoledne ve vězení? Navíc bez jeho svědectví opravdu nebudeme mít dostatek důkazů.“
„Máme snad toho hajzla nechat jít?“ Matka se nechtěla vzdát, přesto chápala, že nemá na výběr.
„Vezmi si to takhle: buď uspějeme, bude za ním chodit po dobu trestu a pak se spolu odstěhují. Nebo neuspějeme a dostane pokutu či podmínku a zítra už si Sakari balí kufry. Vážně to takhle chceš?“
Zaroutila hlavou.
„Na druhou stranu když to odvoláme, Sakari bude rád, seznámí nás s tím chlápkem a až pak se odstěhují. Bude se nám ho pouštět s lehčím srdcem, jestli je opravdu takový, jak Sakari říká,“ usmál se.
„Dobrá,“ povzdechla si matka. Nechtěla přijít o syna a už vůbec se jí nelíbilo, že propadl muži, ale její manžel měl pravdu. „Zavolám jim, že stahujeme žalobu.“
........................................................................................................
Večer na policejní stanici stál velitel aktuálního případu, Issei Hiroda, před svým šéfem.
„Stáhli žalobu,“ opakoval potřetí. „Yonakovi stáhli svojí žalobu.“
„Ale proč?“ probral se šéf. Takové oznámení rozhodně nečekal.
„Prý bude snazší vyřešit to mimosoudní cestou,“ odpověděl naprosto nezaujatě velitel. Šéf se natáhl pro telefon a jal se ověřit si to.
„Ale vždyť máme přese tu pásku!“ zvolal, jakmile položil sluchátko.
„Jakou pásku?“ zatvářil se Hiroda nechápavě.
„Tu s přiznáním viníka přece.“
„S přiznáním viníka?“ zamrkal.
„Ano, přece se všechny výslechy nahrávají,ne?“
„Ano, to je pravda, pane.“
„Tak vidíte.“
„Jenže ta páska nikde není.“
„Jak není?“ zbrunátněl šéf.
„Nevím, nikdo netuší, kam zmizela. Je to hotová záhada.“
„Koukejte ji okamžitě najít!“ rozkázal
„Ano, pane.“ Až venku před kanceláří se odvážil oddechnout si. Rukou zabloudil do kapsy a nahmatal malou kazetu. Spokojeně se usmál, musí ji potom někde venku vyhodit. Vykročil ke svému kumbálu.
„Jsem rád, že jsi to dokázal, Sakari.“
........................................................................................................
„Nii-chan, nii-chan! Vstávej!“ Sakari otevřel jedno oko a hleděl do dvou stejně zářivě modrých.
„No tak, vstávej!“ zatahala ho Ryuu znovu za deku.
„Co se děje?“ zamumlal rozespale.
„Mamka stáhla žalobu!“ zazářila sestřička.
„Cože? Vážně?“ okamžitě vyskočil z postele a vyběhl z pokoje rovnou do kuchyně.
„Je pravda, že stahujete žalobu?“ zeptal se. Srdce mu bušilo, jako by právě doběhl závod na pět kilometrů a napětím nemohl dýchat.
„Ano,“ potvrdila máma. Radostí se jí vrhl kolem krku.
„Díky!“ vykřikl a uháněl ještě poděkovat stejným způsobem tátovi. Dívala se za ním ještě delší chvíli. Nepoznávala ho. Takový byl její syn před třemi roky. Šťastný Sakari plný energie...
Hned po snídani šel Sakari na stanici. Chtěl být u propuštění. Stihl to akorát, zrovna velitel vyprovázel Akarua s omluvou ven. Všiml si Sakariho, mrkl na něj a zmizel v budově. Sakari se šťastně rozeběhl a skočil svému příteli kolem krku. Ten si ho sevřel v náruči a blaženě zašeptal: „Sakari.“ Potom mladšímu došlo, že stojí před stanicí a nejen lidi kolem se po nich začali otáčet. Trošku zčervenal a postil ho.
„Jsi v pořádku? Neudělali ti nic?“ Akaru zavrtěl hlavou.
„Řekl bych, že se ke mně chovali slušně. Hlavní šéf mě dost nesnášel. Dokonce ze mě chtěl vytáhnout druhé přiznání, když se to první ztratilo.“
„Ztratilo?“ To už se vydali směrem od stanice.
„Jo. Včera pozdě večer za mnou přišel ten policajt, co mě odváděl. Říkal, že tvoji rodiče stáhli obžalobu a že se mi moc omlouvá, ale záznam z mého výslechu někam zmizel. Přitom se dost vesele šklebil. Pustit mě mohli až dnes ráno, po vyřízení papírování. A co ty? Vyprávěl mi, že jsi mu zdemoloval pracovnu.“ Sakari znovu nabral lehce růžový odstín.
„Měl jsem vztek,“ zamumlal. Akaruovi to stačilo. Vzpomněl si na rozhovor den před tím asi hodinu po skončení výslechu.
Seděl stále ještě ve vyslýchací miostnosti a pomalu si přál, aby si mohl zapálit, když vtom se vrátil velitel případu.
„Jak je Sakarimu?“ vypálil ihned otázku.
„Věřil by jste tomu, že se mě ptal na to samé?“ odpověděl otázkou a posadil se ke stolu. „Už odjel. Odmítl vypovídat, tak nám nezbylo nic jiného, než ho s celou rodinou poslat domů. Třeba si to do zítřeka rozmyslí.“ V té chvíli si nebyl Akaru jistý, jestli tím myslí Sakariho nebo jeho rodiče.
„Pokud chcete znát můj názor, myslím, že je na rodiče slušně naštvaný.“
„Proč si to myslíte?“
„No třeba proto, že když se s ním pokoušela matka promluvit, házel po ní všechno, co mu pod ruku přišlo, což byl bohužel shodou okolností obsah mého stolu.“ Akaru se ani nesnažil skrýt pobavený úsměv.
To všechno mu hrálo v hlavě při pohledu na Sakariho.
„Děkuji. Jak se ti to povedlo?“
„Slíbil jsem, že tě odtamtud dostanu, nebo ne? Pokud jde o to jak.. no, prostě jsem řekl rodičům svůj názor.“
„Jsou naštvaní?“ obával se Akaru.
„Nemyslí, jen vyvedeni z míry.“
„Co bude dál?“ Sakari pokrčil rameny.
„Nevím. Teď máme konečně svolení být spolu, tak by se to mělo využít, co říkáš? Jo a mám tě v sobotu pozvat k nám na oběd,“ dodal mimochodem.
„Cože?“
„Rodiče chtějí poznat člověka, který jim chce sebrat jejich syna.“
„Fakt?“ Nechtělo se mu tomu věřit, jenže Sakari nevypadal, že by si dělal legraci. „Tak to je vážný. To abych se sem přestěhoval na trvalo.“ Sakari se rozzářil.
„Opravdu bys to udělal?“ Zastavili se.
„Cokoliv jen abych mohl žít s tebou.“ Vzal do dlaní jeho tvář a bezstarostně ho na přeplněné ulici políbil.
........................................................................................................
„A co tvoji sourozenci, jaký mají oni názor na nás?“ vyzvídal cestou Akaru. Sakari se zamyslel.
„No, brášku stejně ani neuvidíš. Jakmile slyšel, že k nám přijdeš na oběd, rozhodl se jít na celý den s kamarády pryč. Nejspíš se tě bojí.“ Byla sobota. Celý týden sháněli společně nový byt pro Akarua. Dnes mu s konečnou platností patřil. Už tam měl i převezené všechny věci.
„Ale sestry na obědě budou. Myslím, že jsou na tebe zvědavé.“
Mei a Ryuu, je to tak?“ ověřoval si. „Mei je...“
„Ta starší. Už jí bude osmnáct a chce se co nejdřív osamostatnit. Nesnaž se jí podlézat, bude se na tebe dívat skrz prsty už od začátku. Musíš s ní jednat jako se sobě rovnou a získat si respekt.“
„Chápu a Ryuu?“
„Ryuu je čtrnáct. Řekl bych, že nám fandí. Když tě propustili, byla šťastná skoro stejně jako já. Zkus se chovat jako hrdinové z mangy.“
„Snad ne otaku?“
„To přímo ne, ale nemá do toho daleko. Šílená romantička .“ Najednou už stáli pře domem. Sakari se nervózně zastavil. „Hlavně se chovej přirozeně, buď sám sebou. Vím, že to není lehké, když už předem víš, že tě nemají rádi,“ ohlédl se k domovu. Zhluboka se nadechl. Akaru byl kupodivu méně nervózní, než by čekal. Možná mu Sakariho láska dodávala sílu.
„Neboj se, zvládnu to,“ objal ho.
„Miluji tě, Akaru.“ Ta krásná slova rozechvěla každý nerv v jeho těle. Trochu ho od sebe odtáhl a políbil. Líbal ho jemně a pomalu, Sakari mu však odpovídal s vášní a strachem.
„Spolu to zvládneme,“ řekl Akaru a pohladil ho po tváři. Chytili se za ruce a rozhodně vešli dovnitř. V předsíni si odložili a společně se odebrali do jídelny. Nastalo představování. Každý si s nově příchozím podal ruku a pustili se do jídla. Rodiče se vyptávali, co dělá, kde bydlí a tak. Vlastně už o něm slyšeli a znali ho, když byl ještě dítě, ale nikdy si ho nedokázali spojit s tím roztomilým klukem, který u nich párkrát byl. Sakari spokojeně poslouchal rozhovor. Pokud rodiče pořád ještě chovali zášť, nedávali to vůbec znát
Odvážil se podívat, co na to sestry. Mei vypadala, že jí je naprosto jedno, co se děje u stolu. Ve skutečnosti si nenechala ujít ani slovo. Zato Ryuu zírala na Akarua s otevřenými ústy, až jí její sestra občas dloubnout loktem do žeber, aby jedla. Akaru totiž perfektně splňoval její vizi ideálního muže. Ucítila na sobě Sakariho pohled jasně říkající: Ruce pryč, je můj! Celá rudá jak rajče sklopila pohled. Oběd proběhl v poklidném duchu. Akaru se snažil po celou dobu být milý a vstřícný. Poděkoval za jídlo a všichni až na Mei, která hned do obědě zmizela do pokoje, se přesunuli do obýváku. Matka sklidila ze stolu.
„Sakari, mohl bys mi pomoci s nádobím?“ požádala ho nevinně. Podíval se na Akarua. Chápal, že je to jen záminka, aby si s ním mohl otec promluvit o samotě.
„Už jdu.“ Ještě naposledy se starostlivě ohlédl a šel do kuchyně.
„Pomůžu ti,“ nabídla se Ryuu. Matka jí vynadala, že chce mýt nádobí ve svátečním, jenže dívka si to nedala rozmluvit. Nakonec jen pokrčila rameny a nechala děti v kuchyni. Ryuu si všimla, jak je její bratr nervózní.
„Neboj se, vypadá to, že si s rodiči rozumí.“
„To doufám. Co si o něm vlastně myslíš ty?“ zeptal se, aby řeč nestála. Zrůžověla.
„Já.. jsem ráda, že s ním chodíš.“ Horlivě myla nádobí. Sakari se pro sebe usmál.
„Vy dva... spolu..?“ zmlkla, styděla se, že se za takovou otázku, ale nemohla si pomoci.
„Promiň, nerozumím.“
„Vážně jste..“
„Milenci?“ dořekl slovo, které se ona bála vyslovit. Chápal ji, ještě před týdnem na tom byl úplně stejně.
„Nemám rád tohle slovo. Je moc povrchní. Mezi námi je něco víc. V podstatě žijeme jeden pro druhého. On mi pomohl znovu se probrat, dává mi lásku, kterou jsme ze strachu odmítal. On je pro mě to nejsilnější antidepresivum, s ním jsme zase normální zamilovaný kluk, jako by ty tři roky zoufalství a strachu neexistovaly.“ Ryuu koukala s otevřenou pusou.
„To je tak... tak romantický!“ vytryskly jí slzy a impulzivně Sakariho objala.
„Počkej, co to děláš? No tak, budeme oba celý mokří.“
„Když já jsem tak šťastná!“ vzlykala sestra.
„Já taky a neobjímám všechny kolem,“ usmál se na ni vesele a pokračoval v mytí. Za dveřmi poslouchala matka jejich rozhovor. I ona měla na tváři úsměv.
V obývacím pokoji zavládlo ticho. Matka přinesla oběma mužům čaj a vytratila se. Nějakou dobu mlčeli. Akaru chtěl nějak přerušit nepříjemné ticho, jenže nevěděl jak. Nakonec se toho zhostil otec.
„Kde jste to říkal, že budete bydlet?“
„Vzdušnou čarou je to asi dva kilometry, tři zastávky odsud přímým spojem.“
„Je to dost velké pro vás oba?“ Akaru překvapeně zamrkal.
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel,“ přiznal. „Myslel jsem, že by rád ještě zůstal u vás. Nechci na něj tlačit.“
„Ale jednou k tomu stejně dojde. Chtěl bych, aby měl můj syn zajištěnou budoucnost a ne byt na hromádce. Budete mít dost prostředků než dodělá školu?“
„Finančně nás dokážu zabezpečit, pokud vám jde o tohle. Vám nevadí, že chceme spolu žít?“ zajímal se. Otec si povzdechl.
„Je mu devatenáct, za pár měsíců už bude plnoletý, měl by se už o sebe dokázat postarat sám a když si usmyslí odejít, nebudeme mu v tom bránit. Jen se chceme ujistit, že neskončí na ulici.“
„Chápu,“ přikývl.
„Myslíš to s ním vážně?“ Akaru zúžil oči.
„Myslíte si, že mi jde jen o sex, je to tak?“ vypálil otázku trošku ostřeji, než měl v úmyslu.
„Ne, teď už si to nemyslím. Sakarimu na tobě záleží,“ odpověděl klidně otec.
„Mě na něm také. To kvůli němu jsme tu zůstal, i když rozum říkal uteč. Chtěl jsem ho znovu naučit smát se. Pro něj bych udělal cokoliv. Ne proto, že cítím vinu. Okradl jsme ho o lásku bližních a chci mu alespoň nabídnout tu svou. On si j opravdu zaslouží. Teď už není citově závislý, neovládá ho strach. Může se svobodně rozhodovat podle své vůle. Je opět Sakari jako předtím. Miluji ho,“ zakončil své doznání. Styděl se, že se nechal tolik unést emocemi, ale za tím vším si stál. Otec se usmál.
„To jsem chtěl slyšet.“ V tu chvíli vešel do místnosti Sakari. Musel se kvůli Ryuu jít převléct.
„Neruším?“ zeptal se nejistě, byl napjatý jak struna. Obětoval by veškerý svůj majetek, aby zjistil, o čem si povídali.
„Ne, zrovna jsme hovořili o Akaruově novém bytě. Kdy se nastěhujete?“ obrátil se na tázaného otec.
„Měl jsem v plánu dneska, už tam mám dovezené věci,“ tázavě se podíval na Sakariho. Ten se ihned ujal slova.
„Vlastně jsme mu s tím chtěl pomoci. S vybalování a tak.“ Otec přikývl.
„Vybalování dá hodně práce. Navíc se musí udělat co nejdřív, jinak si člověk na krabice zvykne a nevybalí je nikdy. Dobrá, nejspíš se na to chcete vrhnout co nejdříve, že? Nebudu vás zdržovat,“ zvedl se z pohovky. Akaru překvapení otevřel naprázdno pusu. Měl pocit, že teď vůbec nebyla řeč o krabicích. Dopili čaj a rozloučili se s rodinou. Matka ještě zastavila svého syna mezi dveřmi:
„Máme čekat s večeří?“ Sakari se zamyslel.
„Nejspíš se najím u Akarua..“
„Dobře,“ chtěla něco dodat, ale pak se zarazila. „Už jsem chtěla říct, ať si dáte pozor na nechtěné otěhotnění, jenže vám to vlastně nehrozí. Sakari zrudl a radši rychle vyrazil ven za svým přítelem.
........................................................................................................
„Co se děje?“ nechápal Akaru. Sakari k němu přiběhl, popadl ho za ruku a táhl pryč od domu.
„Jdeme, nebo za námi ještě doběhne se svačinou.“ odpověděl naštvaně.
„Copak, měla rady, jak na muže?“ culil se Akaru.
„Doufám, že ti dneska chutnalo, protože už se s nimi neuvidíš!“
„No tak, uklidni se. Vždyť jsou fajn. Všechno proběhlo v pořádku, ne?“ usmíval se.
„Jo, myslím, že jo.“
„Tak v čem je problém?“
„Matka je divná.“
„Ale k tomu přece rodiče jsou, aby uváděli své děti do rozpaků.“
„Možná,“ připustil Sakari a zpomalil. „O čem jste mluvili a otcem?“ zeptal se zvědavě.
„Tak různě. O práci, o mém bytě... o tobě.“
„O mně?“
Přikývl.
„Co jste o mně říkali?“ Akaru si všiml jeho zvědavosti a rozhodl se trochu poškádlit.
„Říkal jsem, jak máš krásnů úsměv, že je tvůj smích nekrásnější hudbou na světě. Jak roztomile vypadáš, když se červenáš. Jak chutná navečer a jak po ránu.“ Ze všech sil se snažil tvářit vážně. Sakari se zastavil.
„Co?“ zeptal se vyděšeně. Akaru ho chvíli nechal, ale pak se slitoval.
„Dělám si legraci. Jak bych mohl vědět, jak chutná po ránu, když jsem tě ráno ještě nelíbal? Bavili jsme se o tvé budoucnosti.“ Sakari si oddechl. Znovu ruku v ruce vyrazili k Akaruovi.
„A jak se na to otec tvářil?“
„Schválil nám to. Povím ti, že tohle bylo skoro jako bych tě chtěl požádat o ruku.“
„Jo, taky mi to tak připadalo,“ souhlasil.
„Ještě bych mohl představit své rodině já tebe. Nebo radši ne,“ dodal, když viděl Sakariho výraz. „Stejně bys mohl vidět akorát matku, se sourozenci se navzájem moc nestýkáme. A i tý stačí, když se o tobě jen zmíním. Došli k bytu, kde od toho rána Akaru oficiálně bydlel.
„Nic moc, ale až si najdu pořádnou práci, můžeme si pak vybrat lepší.“ Sakari se zastyděl. Kvůli němu Akaru od jejich setkání do práce nechodil a tak se nebylo čemu divit, když ho vyhodili.
„Mě se tu líbí,“ zamumlal rychle a dál zkoumal byt. Trochu malý, ale až se odklidí krabice, bude větší, než ten původní. A líp vybavený. Pustili se do práce. Napřed nastěhovali nábytek a poté se začali prokousávat bednami. Venku se pomalu začínalo stmívat. V půli práce zvedl Sakari hlavu k hodinám.
„Půl jedné?!“ vykřikl. Akaru se také podíval, ještě to zkontroloval se svým mobilem a pak přikývl.
„Je to tak.“
„Sakra, matka bude nadávat,“ panikařil Sakari. Ihned se přesunul k východu.
„Počkej, nechceš tu přespat?“ zarazil ho Akaru. Sakari se na něj podíval.
„Ty jsi mi neřekl, kolik je hodin, schválně, že jo? Doufal jsi, že pak bude moc pozdě a já tu zůstanu do rána,“ obvinil ho. Akaru nevěděl, co říct na svoji obhajobu. To celé byla pravda. Strašně moc si přál, aby Sakari zůstal s ním.
„Zůstaneš tu?“ zeptal se tiše. Sakari si povzdechl.
„Dobrá, stejně se mi neche nikam chodit.“ šel zavolat domů. Divil se, že tak pozdě byl vůbec někdo vzhůru. Zvedla to Ryuu. Řekl jí, ať vyřídí rodičům, kde přespí.
„OK, vyřídím. On tu stejně nikdo nespí. Mamka s tátou ještě pořád diskutují o dnešním obědě. Nejspíš si Akarua oblíbili.“ Pak ztišila hlas. „A chovejte se tam slušně, sousedi nemusí slyšet, co se u vás děje, že?“ a zavěsila. Sakari zrudl a díval se na mobil, jako by ho chtěl odhodit.
„Proč si všichni myslí, že jsem tady kvůli sexu?“ zeptal se nahlas. „Napřed matka a teď i Ryuu. Vsadím se, že zbytek si to myslí taky.“ Akaru ho s úsměvem poslouchal.
„To je to tak očividné?“ dokončil Sakari a jeho příteli poklesla čelist.
„Cože?“
„No, původně jsem to neměl v plánu, ale když už jsem tady...“ Akaru jen němě zíral. V něco takového se neodvážil ani doufat. Sakari zívl.
„Myslím, že půjdu vyzkoušet tvojí novou postel.“ Zarazil se. „Počkat, vždyť já ani nemám v čem spát.“
„To nevadí, já také ne. Oblečení na spaní jsem ještě nenašel. Můžeš spát takhle, pokud chceš,“ probral se Akaru. Společnými silami našli povlečení a připravili postel.
„Pěkně velká,“ ohodnotil Sakari. Měl strach, ale touha byla silnější. Přejel zlehka dlaní po prostěradle. Akaru zalapal po dechu, nechtěl, aby hladil věci, v tu chvíli žárlil i na vlastní postel, že si mohla vychutnávat jeho dotek. Přistoupil k němu blíž.
„Líbí? Můžeme ji hned vyzkoušet,“ nabídl a přitiskl se k němu. Rukama mu pomalu laskal po těle. Jednou zajel pod triko a přejel po rozpálené kůži. Byl opatrný, věděl, že nesmí spěchat. Zaposlouchal se do jeho dechu – pomalý a hluboký.
„Buď na mě hodný, prosím,“ zašeptal Sakari. Vyvlékl se ze sevření, dal Akaruovi ruce kolem krku a zadíval se mu do očí.
„Neboj se, budu,“ slíbil Akaru a políbil ho. Sakari pootevřel ústa a vpustil dovnitř jeho jazyk. Vášnivě se líbali. Ani si neuvědomil, že leží bez trička na posteli. Nebál se, byl si jistý, že mu Akaru neublíží. Uvolnil se a jen si užíval doteku a polibky, po kterých tolik toužil.
„Akaru,“ zašeptal. Oslovený zvedl hlavu. „Miluji tě.“
........................................................................................................
Akaru nervózně přešlapoval před kadeřnictvím. Slíbil, že ho vyzdvihne v půl páté a už bylo deset minut po smluvené době. Byl rád, že si ho Sakari vybral jako prvního, kdo uvidí jeho změnu a sám byl na ni zvědavý. Čekal radikální zkrácení, ale co udělá s barvou? Před očima se mu vybavil obraz šestnáctiletého Sakariho. Tajně si to přál, ale nic neřekl. Nechtěl ovlivňovat jeho rozhodnutí
Otevřely se dveře a ven konečně vyšel jeho přítel a milenec. S úsměvem si stoupl přímo před něj a nastavil své zářivě blond vlasy slunci. Akaru polkl.
„Jsi si tím jistý?“ Sakari prohrábl rukou nový účes.
„Naprosto. Líbí?“ Vrátil se ke svému starému já, byl zpátky.
„Moc,“ přiznal Akaru. „Jak se cítíš?“ Vracelo to vzpomínky.
„Trochu moc nápadně,“ usmál se nejistě. Popravdě měl pocit, že jeho vlasy musí zářit přes půlku Japonska, ale byla to jeho součást. Přistoupil k Akaruovi a ten si ho přivinul do náruče.
„Voníš barvou,“ zašklebil se starší z nich. „Ale takhle se mi líbíš ještě víc.“ Polibek.
„To jsem rád.“ Bál se, jak to přijme. Teď mohl mohl udělat definitivní tečku za svou minulostí a začít psát nový příběh svého života.
„Kam půjdeme?“
„Kamkoliv si budeš přát.“ Ruku v ruce se vydali na procházku.
A tak přece jen našel Sakari své štěstí. Jmenovalo se Akaru Ritoke.
Parada
(Karin, 31. 12. 2019 23:50)