Den 5: PŘISTÁNÍ
Ráno se nelišilo od těch předchozích, jen za všemi těmi vtipy, žvýkáním a srkáním mléka bylo cítit lítost, že už se musíme vrátit. Po osmé jsme se vyhrabaly z postelí a začaly se balit. Musely jsme vysléct povlečení a tak, Evča mi učesala drdol, Hanka umyla podlahu a kolem hovorného bratra Frančeska, který nejspíš před lety působil ve zlínském divadle, jsme se odhlásily a přes Tesco se rozjely metrem na Liverpool Street, odtud pak vlakem na Stansted.
Kufry vážily tak akorát, z nějakého důvodu je paní všechny napsala na mě. Prošly jsme i sekuritou - tentokrát bez zvonění, i když jsem měla stejné gatě. Za detektorem se rozkládal ráj pro nakupující. Ani my jsme neodolaly a nakoupily čokoládu (Toblerone). Potom jsme si skočily pro nějakou tortillu, snědly ji, a když Hanka odešla pro pití, uvědomila jsem si, že na letence se píše GATES CLOSE AT 13:10 a je 13:00 a my ani nevíme, kde naše gate je. Velmi rychle jsme se přesunuly na místo a zaujaly jsme pozici ve frontě. Po delším stání jsme byly vpuštěny do letadla.
Nenašly jsme už tři místa vedle sebe, tak si Hanka sedla před nás. Pilot hlásil, že se jmenuje Christopherson, a pak něco, že budeme přistávat ještě v Praze, protože tam musí vyložit inženýry. Hanka rozuměla, že je to kvůli nějaké stávce. Já jsem rozuměla, že do nějakého letadla uhodil blesk. Vysvětluju si to tak, že řekl „strike“. Takže jsme vzlétli.
Jeden letušák se jmenoval Alejandro (asi) a byl moc sympatický, ale nemohla jsem s ním flirtovat, protože se na mě ani nepodíval. Hanka požádala o prodlužku k pásu. Cesta probíhala nudně, jediné vzrůšo byly vzlety a přistání. Nejdřív jsme teda přistáli v Praze, kde vystoupili inžinýři. Na jejich místa si sedli nějací Češi - dvě ženské, chlap a harant. Ano, už chápu, co to je stydět se za to, že jsem Češka. Chovali se naprosto nemožně, vykřikovali na celé letadlo a baba byla hnusná na letušku, když se jim snažila vysvětlit, že harant nemůže sedět u okýnka, když je tam únikový východ. Do Brna jsme přiletěli ne o slibovaných 25 min, ale skoro o hodinu pozdějc. Skočily jsme na záchod, prošly pasovou kontrolou a akorát nám odjely kufry... tak jsme musely chvilku počkat, no. Baba z letadla tam mezitím vykřikovala „musela jsem to nechat v letadle“. Aspoň malý pocit zadostiučinění...
Potom jsme si stouply na zastávku, vytáhly mobily, zavolaly domů a úplně narvaným busem odjely k Hlaváku, kde Evča tak tak stihla chytnout vlak směrem domů.
A tak končí naše dobrodružná výprava do Londýna na Josepha a Fantoma, která zdaleka překonala má očekávání.