Ukázka druhá
Ukázka druhá:
Estragon: Lidi jsou blbci. (Namáhavě se zvedne, kulhá k levé kulise, zastaví se, zacloní rukou oči a zahledí se do dálky. Obrátí se, jde k pravé kulise a hledí do dálky. Vladimír ho sleduje, pak sebere botu, pohlédne dovnitř a honem ji zase pustí)
Vladimír: Br! (Odplivne si. Estragon přejde do středu scény a zahledí se do pozadí)
Estragon: Rozkošné místečko. (Obrátí se, postoupí k rampě a zahledí se do publika) Roztomilá podívaná. (Obrátí se k Vladimírovi) Pojďme odtud.
Vladimír: Nemůžem.
Estragon: Proč?
Vladimír: Čekáme na Godota.
Estragon: Máš pravdu. (Ticho) A je určitě tady?
Vladimír: Co?
Estragon: Kde máme čekat.
Vladimír: Řekl před stromem. (Oba se dívají na strom) Vidíš tady jiné?
Estragon: Co je to?
Vladimír: Vrba, myslím.
Estragon: Kde má listy?
Vladimír: Asi uschla.
Estragon: Má po smutku.
Vladimír: Ledaže by nebyla její doba.
Estragon: Není to spíš zákrsek?
Vladimír: Keř.
Estragon: Zákrsek.
Vladimír: K... (Vzpamatuje se) Chceš mně namluvit, že jsme se mýlili v místě?
Estragon: Měl by tu být.
Vladimír: Neřekl určitě, že přijde.
Estragon: A když nepřijde?
Vladimír: Přijdeme zítra my.
Estragon: A potom pozítří.
Vladimír: Snad.
Estragon: A tak dál.
Vladimír: Totiž...
Estragon: Dokud nepřijde.
Vladimír: Ty jsi nemilosrdný.
Estragon: Byli jsme tady už včera.
Vladimír: Ach ne, to jsi na omylu.
Estragon: Co jsme dělali včera?
Vladimír: Co jsme dělali včera?
Estragon: Ano.
Vladimír: Věru... Umíš vyvolávat pochybnosti, všechna čest.
Estragon: Co já vím, byli jsme tady.
Vladimír: (Rozhlédne se kolem) Připadá ti to tady povědomé?
Estragon: To netvrdím.
Vladimír: No tak?
Estragon: To nevadí.
Vladimír: Přece... ten strom... to rašeliniště.
Estragon: Víš určitě, že to bylo dnes večer?
Vladimír: Co?
Estragon: Kdy máme čekat.
Vladimír: Řekl v sobotu. (Ticho) Se mi zdá.
Estragon: Po robotě.
Vladimír: Mám to mít poznamenané. (Prohledává kapsy přecpané neřády všeho druhu)
Estragon: Ale kterou sobotu? A je dnes sobota? Není vůbec neděle? Nebo pondělí? Či pátek?
Vladimír: (vzrušeně se rozhlíží kolem sebe, jako by datum bylo napsáno v krajině) To není možné.
Estragon: Nebo čtvrtek?
Vladimír: Co dělat?
Estragon: Jestli se namáhal pro nic za nic včera večer, to tě snad napadne, že dnes nepřijde.
Vladimír: Vždyť tvrdíš, že jsme tady byli včera večer.
Estragon: Mohu se mýlit. (Ticho) Buďme chvíli zticha, chceš?
Vladimír: Dobrá. (Estragon si znovu sedne na zem, Vladimír chodí dlouhými kroky vzrušeně po scéně, chvílemi se zastaví a obhlíží obzor. Estragon usne. Vladimír se zastaví před Estragonem) Gogo... (Ticho) Gogo... (Ticho) GOGO! (Estragon se náhle probudí)
Estragon: (s hrůzou si uvědomí svou situaci) Spal jsem. Proč mě nikdy nenecháš spát?
Vladimír: Cítil jsem se osamělý.
Estragon: Měl jsem sen.
Vladimír: Nevypravuj mi ho.
Estragon: Zdálo se mi, že...
Vladimír: NEVYPRAVUJ MI HO!
Estragon: (ukáže prstem k nebi) To ti stačí? (Ticho) Nejsi dvakrát příjemný, Didi. S kým chceš, abych se dělil o své nejsoukromější můry, když ne s tebou?
Vladimír: Ať zůstanou soukromé. Víš dobře, že to nesnáším.
Estragon: Jsou momenty, kdy se ptám, zda bychom neudělali líp, kdybychom se rozešli.
Vladimír: Nešel bys daleko.
Estragon: To by potom skutečně byla hrozná potíž. (Ticho) Že jo, Didi, že by to byla hrozná potíž? (Ticho) V případě, že by to byla krásná cesta. (Ticho) A laskaví pocestní. (Ticho) Že jo, Didi?
Vladimír: Klid.