Ukázka první
Ukázka první:
ESTRAGON: Proč mě nikdy nenecháš spát?
VLADIMÍR: Cítil jsem se osamělý.
ESTRAGON: Zdálo se mi, že jsem byl šťasten.
VLADIMÍR: To zkrátilo čas.
ESTRAGON: Zdálo se mi, že...
VLADIMÍR: Buď zticha! ... Zajímalo by mě, zda je opravdu slepý.
ESTRAGON: Kdo?
VLADIMÍR: Tvrdil by skutečný slepec, že nevnímá čas?
ESTRAGON: Kdo?
VLADIMÍR: Pozzo.
ESTRAGON: On je slepý?
ESTRAGON: No a?
VLADIMÍR: Zdálo se mi, že nás viděl.
ESTRAGON: To se ti jen zdálo. ... Pojďme odtud. Nemůžem. To je pravda. ... Víš určitě, že to nebyl on?
VLADIMÍR: Kdo?
ESTRAGON: Godot.
VLADIMÍR: Ale kdo?
ESTRAGON: Pozzo.
VLADIMÍR: Ale ne! Ale ne! ... Ale ne!
ESTRAGON: Já přece jen vstanu. (namáhavě vstává) Au!
VLADIMÍR: Už nevím, co si myslet.
ESTRAGON: Mé nohy. (Sedne si a zkouší se zout) Pomoz mi!
VLADIMÍR: Spal jsem, zatímco jiní trpěli? Spím snad v tuto chvíli? Co řeknu o tomto dni zítra, až budu myslet, že jsem se probudil? Že jsem čekal na tomto místě se svým přítelem Estragonem až do setmění na Godota? Že přišel Pozzo se svým soumarem a že s námi mluvil? Ovšem. Ale co z toho všeho bude pravda? (Estragon po marné námaze s botami usne. Vladimír ho pozoruje)
VLADIMÍR: On nebude vědět o ničem. Bude mluvit o kopancích, které dostal, a já mu dám mrkev. ... Rozkročmo nad hrobem se těžko rodí. Na dně jámy blouznivý hrobník nasazuje svá pouta. Je čas stárnout. Vzduch je plný našich výkřiků. (Naslouchá) Ale zvyk zmůže mnoho. (Hledí na Estragona) Mě taky kdosi pozoruje a říká: spí, neví, že spí. ... Dál nemohu. ... Co jsem to říkal? (Vpravo vejde Chlapec, který tu byl včera. Zastaví se a čeká)
CHLAPEC: Pane... (Vladimír se obrátí) Pane Alberte...
VLADIMÍR: Začněme znovu. ... Ty mě nepoznáváš?
CHLAPEC: Ne, pane.
VLADIMÍR: Nebyl jsi tady včera?
CHLAPEC: Ne, pane.
VLADIMÍR: Jsi tady dnes poprvé?
CHLAPEC: Ano, pane.
VLADIMÍR: Na příkaz pana Godota?
CHLAPEC: Ano, pane.
VLADIMÍR: Dnes večer nepřijde.
CHLAPEC: Ne, pane.
VLADIMÍR: Ale přijde zítra.
CHLAPEC: Ano, pane.
VLADIMÍR: Určitě.
CHLAPEC: Ano, pane. (Ticho)
VLADIMÍR: Nepotkal jsi někoho?
CHLAPEC: Ne, pane.
VLADIMÍR: Dva jiné... ... lidi.
CHLAPEC: Neviděl jsem nikoho, pane. (Ticho)
VLADIMÍR: Co dělá pan Godot? ... Slyšíš?
CHLAPEC: Ano, pane.
VLADIMÍR: No a?
CHLAPEC: Nedělá nic, pane. (Ticho)
VLADIMÍR: Jak se daří tvému bratrovi?
CHLAPEC: Je nemocen, pane.
VLADIMÍR: Snad tady byl včera on.
CHLAPEC: Nevím, pane. (Ticho)
VLADIMÍR: Má pan Godot plnovous?
CHLAPEC: Ano, pane.
VLADIMÍR: Světlý nebo... ... černý?
CHLAPEC: Myslím, že bílý, pane. (Ticho)
VLADIMÍR: Milosrdenství! (Ticho)
CHLAPEC: Co mám vyřídit panu Godotovi, pane?
VLADIMÍR: Řekni mu... ... řekni mu, žes mě viděl... ... žes mě viděl. (Ticho. Vladimír postoupí, Chlapec couvne, Vladimír se zastaví, Chlapec se zastaví)
VLADIMÍR: Pověz, jsi si skutečně jist, že mě vidíš, a neřekneš mi zítra, žes mě nikdy nespatřil? (Ticho. Vladimír náhle vyrazí a Chlapec prchne jako střela. Ticho. Slunce zapadá, měsíc vychází. Vladimír zůstane bez hnutí. Estragon se probudí, zuje boty, vezme je do rukou, vstane, postaví je na kraj rampy, jde k Vladimírovi a pozoruje ho)
ESTRAGON: Co je ti?
VLADIMÍR: Mně nic.
ESTRAGON: Jdu pryč.
VLADIMÍR: Já taky. (Ticho)
ESTRAGON: Spal jsem dlouho?
VLADIMÍR: Nevím. (Ticho)
ESTRAGON: Kam půjdem?
VLADIMÍR: Kousek.
ESTRAGON: Ano, ano, odejděme někam daleko!