Slza zmizelá za závojem Přízraku; Party: 11,12
Atsushi se posadil otráveně do křesla v pokoji, kde přijímali hosty a složil si hlavu do dlaní. Na co démonům bude těch několik dní milosti předtím, než je upíři vyvraždí? Jak dlouho ještě potrvá válka? Nanejvýš pár měsíců, což znamená, že... za pár měsíců jatek nezbude ani jeden démon.
Bylo mu to ukradené, skutečně netoužil po tom, aby žil, ale... nechtěl prohrát. Jeho čest válečníka mu tohle nedovolovala. Co ovšem mohl dělat?
Sevřel dlaň v pěst a bouchl do stolu, co měl vedle sebe. Cokoliv udělat, aby neprohráli... Uzavřel by s upíry trvalé příměří, jenže to nebylo možné dokud tu byly přízraky.
„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal Kenneth tiše a položil démonovi dlaň na rameno. Snad to považoval za uklidňující gesto.
„Nad koncem démonů,“ povzdechl si – je to snad poprvé od smrti Niniveho, co nemyslí jen na něj.
„Bojíš se smrti?“
„Svojí smrti jsem se nikdy nebál,“ podíval se na Kennetha. „A ty?“
„Stejně jednou přijde,“ Kenneth pokrčil rameny. „Nač má cenu se jí bát?“
„Kdysi mi jeden můj přítel řekl, že pokud se nebojíme smrti, nemůžeme se radovat ze života... jak jsem řekl, své jsem se nikdy nebál, ale smrti jiných se bojím...“ vstal. „Možná jsou ti všichni ukradeni, ale já... nemohu nechat démony vyhladit pro pobavení přízraků.“ zvýšil hlas, jakoby se schylovalo k hádce. Přešel k knihovně, co tu byla.
Kenneth ho následoval. „A proto si vybíjíš svůj vztek na mě? Nechci se hádat.“
„Tohle není vztek – je to zoufalost,“ přimhouřil oči. „A ano. Vybíjím si ji na tobě, protože v tvém charakteru je tolik věcí, které nenávidím.“ Opřel se o knihovnu dlaněmi a sklonil hlavu, až mu vlasy spadly do obličeje. Za chvíli se ovšem vzpřímil. „Navíc, vlastně si to byl ty, kdo na mne uvrhl starost o všechny démony, tak si teď nestěžuj.“
„Já?“ vyprskl Kenneth. „Spíš naše rodiny. Já se tě o to aby sis mne vzal neprosil!“ odmlčel se, aby se nadechl. „Stěžuješ si sotva po týdnu, ale co já? Já v tomhle žiji odmala. A vidíš, že bych si stěžoval? Že bych nadával? Myslíš, že mně nezáleží na démonech stejně jako tobě?“
„Nehraj si...“ chladně se na něj usmál a mluvil zcela klidným hlasem. „Oba víme, že ti nezáleží na nikom.“
Kenneth se posadil do pohovky a zaklonil hlavu. Opřel si ji o opěradlo a rozpustil si hnědé vlasy. „A to jsi zjistil jak? Zašel jsi do věštírny?“
Atsushi si povzdechl, ale neodpověděl. Začal si prohlížet knihy, co tam měli, jakoby hledal nějakou určitou, ale vůbec si nepamatoval jaký měl být název. Vypadal tak nějak bezradně a rozrušeně.
Kenneth vstal. Vlasy se mu neposedně kroutili kolem obličeje v jemných vlnách a spadali na ramena. Objal Atsushiho zezadu a položil si bradu na jeho rameno. „Co hledáš?“
„Odpovědi na své otázky,“ řekl obecně a opřel se do jeho dotyku.
Démon ho pohladil po bříšku a vnikl mu pod košili, kterou mu vytáhl z kalhot. Palcem mu zajížděl do záhybů mřížky vypracovaného břicha. „Nemyslím, že je tam najdeš,“ dýchl mu na krk.
„A kde je podle tebe mám hledat?“
„Nevím,“ odpověděl po pravdě Kenneth. „Podle mne knihy ukazují minulost. Líčí ji v milionech barev, s miliony kličkami. Tvoří prostor pro naši fantasii. Můžeš v nich hledat poučení, nebo se jen bavit, ale radu?“ odmlčel se. „Která kniha ti poví o věcích příštích? Vždyť budoucnost je tak nejistá, skrytá v mlžném oparu našich přízračných přátel. Máme ještě třicet dní… něco vymyslíme.“
„Vzpomínáš si na ples?“ otočil se na něj a zahleděl se do jeho tváře.
„Ano,“ přitakal Kenneth a znovu si přitáhl Atsushiho k sobě.
„Ninive se zmínil o upírovi, co byl s Adrienem – nevíš, jak se jmenoval?“ Atsushi si dokázal přesně vybavit, jak upír vypadal, ale jméno nikdy v paměti neměl.
„Vincent?“ nadzvedl Kenneth obočí.
„Vincent,“ zopakoval Atsushi, jakoby to bylo hodně důležité. Naklonil se nad Kennetha a políbil ho na čelo, poté se mu vysmekl z náručí a zamířil ke stolu, kde měl několik papírů i s inkoustem. Rychle něco naškrábal, poté list nechal vyschnout, složil ho a zastrčil si ho do kapsy.
„Co máš v plánu?“ zeptal se hnědovlasý démon, který manželově činnosti přihlížel s víceméně nechápajícím výrazem ve tváři.
„Znám velice dobře Leviathana a Adriena... vím, že oni nejsou nakloněni téhle válce... a pokud skutečně, jak Ninive tvrdil, Adrien má něco s tím Vincentem tak... Vincent zajisté bude podobného názoru...“ přešel ke knihovně a vytáhl jednu knížku. Otevřel ji někde ke konci. „Já na rozdíl od svého bratra jsem si všiml jiné věci, Vincent měl na ruce znamínko,“ podal svému muži knihu. „Tohle znamínko by měl nosit skryté pod rukavicí, protože symbolizuje použití zakázané magie.“
Kenneth se křivě usmál. „Chceš je využít a svrhnout přízraky?“¨
„Vidíš snad jinou možnost?“ vzal si od něj zpět knihu a zaklapl ji. „Ale... bohužel, vše co jsem teď řekl jsou jen nepodložené domněnky.“
„Pokud je znáš… mohl by ses s těmi, které jsi teď jmenoval, setkat a promluvit si s nimi.“
„Nemohl... S nimi se setkat mohu jen za přítomnosti nějakého z přízraků... Přízraky se bojí – ony vidí hrozbu...“ zakroutil hlavou.
„A to nemáte žádný spřízněný přízrak? Nejsem naivní, jen se ptám.“
„Nemyslím si...“ odmlčel se, „i když... Adrienův nevlastní bratr. Ryuzaki, ach ano, ten by byl dokonalý, protože je synem Nejvyššího – jen kdyby mu tak jeho otec důvěřoval.“
„Rodinné problémy?“ Kenneth vyrval Atsushimu knihu z rukou a položil ji na stolek.
„Dalo by se to tak říct...“ pousmál se démon.
„Jakého rázu?“ rozepnul démonovi první knoflíček košile. „Smím-li být tak troufalý.“
„Ryuzaki je na přízrak přecitlivělý a Nejvyšší ho nenávidí,“
„Asi ho málo vychovával. Jeho chyba,“ další knoflíček opustil dírku a odhalil kousek kůže, který ihned zmapovali bříška teplých prstů. „Jen proto ho nenávidí?“
„Nejspíš...“
„Takže Ryuzaki padá?“ k Atsushiho hrdlu se přisály zvědavé rty. Tělo se přitisklo na tělo.
„Stejně bych se s ním neměl, jak spojit... bude lepší vyhledat Vincenta,“ naklonil hlavu na stranu, aby mu to ulehčil.
„Adrien je jeho otec ne?“ Kenneth rukama zajel Atsushimu pod košili a jedním rychlím pohybem urval všechny knoflíky. Před ním se objevila medově zbarvená pokožka. „Neměl bys to řešit přes něj?“ stáhl Atsushiho na pohovku a lehl si na něj. Koleno mu vtlačil mezi nohy.
„Neměl...“ zakroutil hlavou. Vpil se do Kennethových rtů, ale poté ho odstrčil. „A co když přijde tvá matka? Tohle skutečně nechci zažít...“ zamračil se.
„Jsi paranoidní,“ povzdechl si Kenneth a posadil se na Atsushiho břicho. „Půjdeme nahoru to dokončit, nebo se tu budeš hrabat v knihách?“ prsty začal dráždit jednu manželovu bradavku.
„Nevím...“ řekl nezúčastněně.
Kenneth se nad něj naklonil a znovu ho políbil. „Tahle pozice ti nevyhovuje?“
„Jaká?“
„Ta dole,“ usmál se Kenneth a jemně ho kousl do ušního lalůčku. „Už jsi to takhle někdy dělal?“
„Chováš se, jak děvka,“ přimhouřil Atsushi oči.
„A ty jako starej nervní sklerotik,“ ušklíbl se Kenneth.
„To bude tím, že takový jsem...“
Kenneth se nadzvedl na loktech. „Je ti teprve 500let, drahý.“
„To neznamená, že nemohu být nervní sklerotik,“ našpulil pusu a pozvedl obočí.
Kenneth mu daroval jemný úsměv a vpil se do jeho rtů.
Atsushi ho od sebe odstrčil a posadil se. „Skutečně nechci vidět vítězný výraz tvé matičky...“ Urovnal si košili. A tvářil se ledově nezúčastněně.
Druhý démon našpulil pusu. „Matička je na čajovém dýchánku, pokud vím, s markýzem.“
„A vrátí se?“ bez zájmu se na něj otočil.
Kenneth vstal. „To už je teď snad jedno, ne?“
„Mě to zajímá...“ ušklíbl se Atsushi. „Chtěl bych jí uvařit večeři – dobré rodinné vztahy přece musí být.“ Pohodlně se usadil na pohovce a rozhlížel se po pokoji, jakoby zde byl prvně a musel si prohlídnou veškerý nábytek.
„Fajn,“ povzdechl si Kenneth a zamířil ke dveřím. „Jedy jsou ve sklepě,“ prohodil.
„Myslím si, že jsem dost otravný i bez jedů,“ řekl ještě a ušklíbl se..
„Ty?“ Kenneth se na něj podíval. „Určitě.“
Atsushi vstal. „Jsme taková otravná rodinka...“ prošel nezaujatě kolem něj, avšak cestou ho plácl po zadku.
Kenneth naklonil hlavu na stranu. „Někdy tě vážně nechápu.“
"Mě? Proč? Vždyť já se chovám zcela podle modelu chování průměrného démona,“ přivřel oči.
„Průměrný démon?“ nakrčil čelo. „Proč ti jen nevěřím.“
„Mno.. dobrá, tak nejsem průměrný démon. Ale zajisté se tak chovám,“ otevřel dveře a vyšel z pokoje, poté zamířil po schodech nahoru. „Jdu si na chvíli lehnout,“ oznámil, jakoby nic. „Předtím než půjdu za tím Vincentem.“
„Fajn,“ vyprskl Kenneth. „Klidně dělej, že neexistuji.“
„To byla nabídka ve slangu normálního řadového démona...“ zašeptal Atsushi a nerušeně stoupal.
„Že já tě ještě nezabil,“ odfrkl si Kenneth a posadil se do křesla. Rukou nahmatal jakousi knihu.
Na to se již žádná odpověď neozvala.
„Ninive za co mne trestáš!“ vzhlédl Kenneth k nebi. „Fajn, už mlčím.“
___-____
Jako každé ráno vešel do pokoje své matky a políbil ji na čelo. Již spala. V jiných komnatách, než její právoplatný choť a jeho otec. Oba ho ignorovali, protože v upírské společnosti byl jen loutkou, kterou ovládali mnohem silnější – on a jeho matka. Pohladil ji po vlasech a dlouze se zadíval, na její tvář. Doufal – a přesto nechtěl – že ji dnes vidí naposledy.
Potichu, jakoby se nemělo stát nic zvláštního, vyšel z jejího pokoje a zamířil ven. Již bylo vše nachystané, jen stačilo sednou do kočáru a jet slunci vstříc.
Uvědomil si, že tato myšlenka zněla sebevražedně, přesto i tak byla nejvýstižnější. Kolik štěstí zbývalo, než přijde smrt?
Volně se opřel o stěnu zámku a snažil se vypadat klidně. Lidský kočí se staral o koně a ani na něm nebyla vidět nervozita. Důvěřoval mu, byl to bývalý sluha od Niniveho a tomu povětšinou sloužili ti nejlepší – nejvěrnější.
Adrien se posadil na židli před velkým zrcadlem a uchopil do ruky kartáč. Na stolku před ním ležely dvoje nůžky. Naposledy nechal dlouhý vodopád vlasů rozprostřít se kolem jeho tváře a padat mu do klína a na zem.
Povzdechl si a začal konat zkázu na svých opečovávaných vlasech. Loučil se s nimi jen těžko.
Podíval se do zrcadla a zamračil se. chvíli přemýšlel, než se rozhodl. Nakonec rozdělil vlasy na dvě části. dolní část ponechal tenkou a sepnutou v culíku, který ustřihl těsně nad koleny. Horní část vlasů mu nakonec lehce přepadávala přes cop a uši. Dosahovala na ramena. Na levém spánku si nechal jeden pramínek dlouhý po pas. Toliko originality.
Oči si obkroužil tužkou. A šel se obléknout. Svlékl si dlouhé šaty a začal hledat ve skříních něco praktičtějšího. Nakonec si vybral černou koženou sukni zdobenou ocelovými kroužky, na kalhoty měl alergii, bílou košili a černý korzet. Podíval se do zrcadla. Dokonalé.
Leviathan si povzdechl a nervózně přešlápl. Doufal, že ho zde Adrien nenechá čekat. Za chvíli se rozední a on se bude muset vrátit do hradu a... veškerý jeho plán se neuskuteční. Napočítal do deseti, pokývl na kočího a vyrazil k jeho komnatám. Ano, bylo to riskantní, ale ne víc než čekání.
Zaťukal na dveře jeho komnaty a připadal si nejistě jako malé dítě, co si chce poprvé zajezdit na dospělém hřebci jeho otce.
„Dále,“ ušklíbl se Adrien, pohodlně rozvalený v pohovce.
Leviathan potichu vešel dovnitř a neubránil se nervozitě v hlase. „Takže...?“ raději nechtěl mluvit dál. Prohlížel si muže, co seděl na pohovce nedůvěřivě, jakoby si nebyl jistý, že je to ten, s kterým chce mluvit.
Adrien nadzvedl obočí. „Takže co? Nějak jste se nám zasekl, princi,“ úsměv.
Upír vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. „Jdeme?“ nervózně se rozhlédl, jakoby čekal, že z nějakého koutu vyskočí Ryuzaki v lepším případě, v horším Médea.
Adrien se zvedl a rozhlédl se naposledy po pokoji. Hromadě vlasů na zemi nevěnoval jediný pohled, natož úšklebek. „Ano.“
Leviathan k němu natáhl paži a přitáhl si ho k sobě. Políbil ho na rty a objal. „Děkuji,“ zašeptal, přičemž propletl prsty s jeho. „Musíme spěchat,“ obezřetně otevřel dveře, na chodbě již pomalu svítalo.
„Výborně,“ ušklíbl se Adrien. „Nechám se usmažit sluncem. Bude ze mě chodící hranolek.“
„Ještě není tolik světla,“ shodil si z ramen plášť a přehodil ho i s kapucí přes Adriena. „Ale pokud ti to tolik vadí tak...“ napočítal do tří, aby zněl klidně a nezúčastněně, „se vrať do svých komnat.“ Pustil jeho ruku a zrychlil krok.
Adrien ho chytil za ruku. „To už jsi tak starý, že nepoznáš žert?“
„Promiň, ale zrovna teď...“ nedokončil, co chtěl říct, protože je oba stáhl blíž ke stěně. Několik metrů od nich proletěl přízrak, avšak naštěstí si jich nevšiml. V pokoji bylo stále víc světla.
Adrien se zasmál. „Hmm začíná to tu žít. V téhle době většinou spím.. co jsi to chtěl?“
„Chtěl jsem říct, že jsem nervózní a nemyslím si, že je vhodná doba žertovat,“ unaveně se na něj podíval. „Ale tobě tohle všechno připadá neskutečně zábavné, že?“ zakroutil hlavou a raději se vydal k hlavním vstupním dveřím.
„Samozřejmě,“ přisvědčil v záchvatu smíchu Adrien a nechal se táhnout ven.
Jakmile vyšli ze dveří ozářilo je přímé sluneční světlo. Leviathan, který nebyl téměř vůbec krytý, sykl bolestí, ale i přesto do kočáru napřed natlačil Adriena, než si sedl za ním. Kočí bez pokynu nasedl a vyjeli pryč.
Leviathan si přejel prstem po uzdravující se popálenině na tváři. „Víc slunce, než jsem očekával,“ poznamenal si pro sebe. „Doufám, že ti nic není,“ vzhlédl k Adrienovi, kterého slunce nemohlo zasáhnout pro Leviathanův pevný plášť, jenž měl přes sebe přehozený.
Adrien zvážněl a zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Jsem v pořádku,“ sedl si naproti Leviathanovi a naklonil se, aby mu mohl slíbat bolest z tváře. Poté se velice opatrně podíval z okénka. „Už nikdy neuvidím Versailles. Skličující.“
Leviathan ho propaloval pohledem. „Nechal si jim tam památku v podobě svých vlasů...“
„Nelíbí se ti to,“ konstatoval.
„Neřekl jsem, že se mi to nelíbí...“ vzal do dlaní tu jeho a políbil ji. „Vypadáš stále krásně.“
„Přemýšlel jsem, že je dám na ježka,“ usmál se Adrien s čertovskýma jiskřičkama v očích. „Chceš abych se červenal?“ poukázal na svou dlaň v jeho rukách.
„Už dlouho jsem tě neviděl se červenat,“ pousmál se Leviathan a zamilovaně se na něj podíval.
Adrien se nervózně zazubil, sedl si vedle Leviathana a hlavu mu položil do klína. „Nevadí?“
„Samozřejmě, že ne,“ začal ho hladit po jeho ostřihaných vlasech.
Adrien vztáhl ruku k Leviathanově tváři. „Chybělo mi to.“
„Kam tedy chceš jet?“ zeptal se ho šeptem a dlaní mu zajel pod košili.
„Že by trhlina ve tvém dokonalém plánu?“ úsměv. „Do království se asi nedostaneme, co?“
„I kdyby ano – raději bych tam nejezdil...“ přimhouřil oči, když si vzpomněl na svou matku. „Chtěl bych někam daleko, pryč od války... někam, kde jsem ještě nebyl.“ Zastavil své snění. „Ale pojedeme kam budeš chtít ty.“
„Hmm,“ Adrien se zasnil. „Mohli bychom do Egypta,“ úsměv. „Třeba bych chytil zdravější barvu.“
„Tebe to vždy táhlo do tepla a ke světlu,“ sklonil se a políbil ho na čelo. Jeho tvář již byla skoro uzdravená, avšak ještě na ní byly stopy po slunečních paprscích. „Mám raději zimu, ale... jedeme do Egypta.“
„Leviathane,“ usmál se Adrien. „Je mi jedno kam jedeme. Hlavně aby tam byl klid, ticho a soukromí,“ křivě se ušklíbl.- „A hezkej hřbitov.“
Upír políbil druhého ještě jednou do vlasů a pokusil se vesele usmát. „Budeš se mnou šťastný, slibuji ti to...“ zašeptal a v jeho hlase bylo slyšet zoufalství.
„Třeba nám to napodruhé vyjde,“ posadil se Adrien a dal si ruce Leviathanovi za krk. Opřel se o jeho tělo a políbil ho na malou popáleninu od slunce.
„Nezradím tě,“ vpil se do jeho rtů svými a prsty mu vjel do vlasů.
Proklouzl skulinkou v jeho rtech a pronikl do hlubin jeho úst. Svůj jazyk propletl s tím jeho. Rukama ho hladil po zádech.
Lehl si a stáhl Adriena na sebe. Přitáhl si ho k sobě a ještě prohloubil jejich polibek. Pomalu mu začal rozepínat košili, aby se dostal k jeho hebké kůži.
Vklínil mu koleno mezi nohy, aby se mu pohodlněji leželo a stáhl Leviathanovi dlouhé, platinové vlasy z tváře a krku, který začal okamžitě líbat. Na pokožku kreslil jazykem drobná, vlhká kolečka.
„Adriene,“ zasténal princ potichu a začal mu rozšněrovávat korzet. „zajímalo by mě, proč se tolik balíš do oblečení.“
„Třeba proto, abys měl těžkou práci. A nesnaž se mi namluvit, že nevíš, jak se tohle,“ zatahal za okraj korzetu, „sundává.“
„Víš, jak dlouho jsem nikoho nesvlékal?“
„Nesnaž se mi namluvit, že jsem byl poslední, s kým jsi spal, playboyi.“
„Já jsem cudný princ,“ obhajoval se potichu, „ani nevím, co mě to teď napadlo. Co vůbec tady provádím za hříšnou věc?“ podařilo se mu jedním pohybem sundat korzet.
Adrien ho kousl provokativně do ucha. „Co provádíš?“ zavrněl. „Chystáš se se mnou vyspat, nejspíš. Ó.. snad není můj úsudek mylný, jinak půjdu do světla.“
„Mno...“ protáhl. „Nejspíš nejsem tak cudný, jak jsem se domníval.“ Dokončil rozepínání zdobných knoflíků od košile a rozhalil ji. Palcem mu začal dráždit bradavky.
„Ty? Cudný?“ Adrien vyprskl smíchy. „Promiň,“ přetáhl Leviathanovi tuniku přes hlavu a ohodil ji pryč. Jazykem mu pomalu mapoval krk, prsa, bříško i podbřišek, kde prsty provokativně zatahal za okraj kalhot. „Jak ty kalhoty můžete nosit?“
„Mno, raději jsem bez nich, ale něco na sobě musím mít... představ si mě v sukni,“ prsty si pohrával s Adrienovými vlasy.
„Kdybych tu nějakou měl, hned bych tě do ní navlékl,“ pousmál se Adrien. „Bylo by to rozhodně,“ kousnutí do podbřišku, „zajímavé.“
„Mám kostnatá kolena, musela by to být sukně po kotníky, ale to by pak nevynikla má štíhlá stehna a dlouhé nohy,“
„Fajn. Zůstaneme každý u svého stylu. Mě do kalhot totiž nedostaneš.“
„Já bych tě nejraději dostal ze sukně,“ přitáhl si ho znovu k sobě, aby ho mohl políbit a vášnivě se vpil do jeho úst.
„Kam zmizel cudný princ?“
„Kam?“ převrátil ho na záda. „Je stále tady. Viděl si snad někdy někoho,“ sklonil se k jeho bradavce a sevřel ji mezi rty, „kdo by byl cudnější,“ prsty mu rozepínal sukni, přičemž provokativně přejel přes jeho rozkrok, „než já?“
Adrien si skousl ret. „Ne.“
Stáhl mu sukni přes boky, agresivněji rty a zuby studoval linii jeho těla až k pupíku, kde se ovšem nezastavil a pokračoval polibky níž. „Jediný, kdo je tady hříšný, si ty...“
„Já?“ opřel se Adrien o lokty a zaklonil hlavu. Oči zavřel.
„A kdo jiný?“ Leviathan ho vzal do pusy a začal si s ním pohrávat, přičemž prsty zatínal do jeho boků.
Adrien zasténal a položil se na sedačku. Ruce zabořil Leviathanovi do vlasů a nohama ho objal, špičkou nohy mu zajížděl pod okraj kalhot.
Leviathan mu začal přejíždět jednou rukou po stehně až k hýždím a zase zpět, přičemž bez přerušení pokračoval v práci úst. Zrychloval a zpomaloval, až se téměř úplně zastavil... nebo si jen pohrával jazykem s žaludem.
„Nepřestávej,“ vydechl Adrien a pohnul boky. „Prosím.“
Princ přitlačil jeho boky proti polstrovanému sedátku, aby měl naprostou kontrolu nad rychlostí i hloubkou, přesto svou hříšnou hru zintensivněl, aby slyšel Adriena sténat a dožadovat se víc. Až moc dobře věděl, jak má pokračovat, upíra pod sebou znal tak dlouho.
Adrien znovu zasténal, ale snažil své výkřiky krotit, nejsou přeci sami. Nevěřil kočímu natolik, aby si byl jistý, že je neudá. Jemu by to již bylo jedno, ale Leviathanovi život ničit nechtěl. Už tak mu ho příliš komplikoval.
Leviathan zpomalil na minimum – cítil pod svými rty jeho naběhlé pulzující mužství. Zabraňoval mu, aby začal přirážet do jeho pusy, takže jedinou možností, jak ho popohnat bylo prosit o víc. A to bylo právě to, co chtěl samolibý princ slyšet ještě předtím, než ho přivede k vrcholu.
„Jestli teď přestaneš, tak slibuju, že tě zabiju!“ zavrčel Adrien, vytočený a vzrušený na nejvyšší možnou míru. „To je frustrující!“
Leviathan nechal jeho penis vyklouznout ze svých úst. „Tak ty mi budeš vyhrožovat?“ provokativně přejel po celé jeho délce jazykem. Věděl, že ještě chvíli vydrží.
Adrien po něm hodil svůj nejvražednější pohled. „Baví tě to hodně?“
„Ano,“ protáhl s dětským potěšením.
„To tě musím prosit?“
„Ano,“ se stejným tónem. Avšak tentokrát to doprovázel dlouhý výdech, který podráždil svou horkostí Adrienovo vzrušení.
„Adrien zasténal. „Prosím!“
„To bylo hezké,“ pochválil ho a znovu vzal do pusy. Věděl, jak málo stačí, aby jeho přítel vystoupal do slastných výšin a on to málo s potěšením udělal.
Adrien zkusil pohnout boky vzhůru. „Pust… mě!“ přikazoval mezi vzdechy.
Leviathan mu přání, které bylo příkazem, vyplnil a znovu dlaně přesunul na jeho stehna.
Adrien zaklonil hlavu a jeho tělo se prohnulo v křeči.
Leviathan se s vítězným úšklebkem vytáhl tak, aby měl obličej na stejné úrovni jako jeho milenec a potěšeně si prohlížel jeho tvář.
Adrien se na něj poloospale zašklebil. „Jsem grogy.“
Upíří princ ho pohladil po tváři a jen se na něj usmál. Políbil ho na čelo a zvedl se, aby si mohl přesednout na druhou stranu kočáru a upravit se. Ale napřed podal hedvábnou přikrývku, co zde měl nachystanou a zakryl ho.
Adrien si zkontroloval obvazy na rukou. „Tak mne napadá,“ přerušil ticho. „Co se s tebou stane, až tahle pohádka skončí? Vrátíš se k matce a vezmeš si první princeznu, která ti skočí do náručí? S pokud možno největším věnem?“
„K upíří aristokracii se již nevrátím...“ zadíval se na své ruce, a přestože větu nechal nedokončenou, nechtěl dál pokračovat. „Takhle pohádka neskončí – žili šťastně navěky věků.“ Nechtěl, aby Adrien pochopil, jak to myslí.
„Na věky věků?“ ušklíbl se Adrien. „To nám to pěkně začíná.“
Leviathan se opřel a mlčky se na něj díval. Jediné, co na něm nemiloval, byla ta jeho kousavost. Snad ji přímo nesnesl, ale již se naučil na ni reagovat. Jakoby sám moc dobře nevěděl, že mu zemře v náručí, jakoby neplánoval vlastní smrt, jakoby mu tohle musel stále připomínat. Ale ono se na to nedá zapomenout – skutečně ne, ač se snaží chovat sebevíc naivně...
Adrien si přitáhl přikrývku až ke krku. „Budou tě hledat….“
„Tak ať hledají – nenechám se najít... navíc si myslím, že matka to pochopí a pro mé dobro to vzdá,“ zamyslel se. Měl výčitky, že jí nic neřekl, ale věděl, že kdyby tak udělal, nenechala by ho odejít.
„Nesnaž se mne rozesmát, lásko,“ zamračil se Adrien. „Pochybuji, že zrovna tvá matka pochopí, že spíš s klukem. Možná, kdyby to byl někdo jinej, ale já? Pche!... má na mě alergii!“
„Nikdy tě neměla ráda, protože tušila, že se něco takového stane... její druhá upírská schopnost – vidění budoucnosti jako stínů.“ zhluboka se nadechl.
„Na to jsou psychiatrické léčebny… ehm.. už jsem ticho… víš, že ji nemám rád.“
„Žárlíš na ni stejně jako ona žárlí na tebe,“ pousmál se princ a odněkud z tajné police vytáhl zdobnou krabičku, pohrával si s ní prsty, jakoby nevěděl na co je a co s ní má dál dělat.
„Otázkou zůstává, kdo žárlí víc,“ ušklíbl se Adrien.
Leviathan pokrčil ramena a zakroutil hlavou, že se oba chovají jako malé děti. „Ještě jsem ti nedal dárek, co jsem ti slíbil...“ začal zcela nové téma, „... ale když si unavený, tak to asi nechám na potom.“
„Dárek?“ Adrien nastražil uši a v očích se mu usídlil výraz raněného štěněte. „Leviathane!“ dožadoval se. Dlaně položil svému milenci na stehna. Látka přikrývky mu spadla do klína, jak se posadil.
Leviathan se ďábelsky ušklíbl, přičemž smyslně přivřel oči. Chvíli si ještě pohrával s krabičkou, než mu ji podal. „Ještě ji neotvírej...“ řekl mu potichu, „... co bys chtěl, aby bylo uvnitř?“
Adrien po ní chňapl. „Hm..“ přivřel oči. “I když ti to řeknu, to stejně nezmění obsah oné krabičky… a sen, který jsem kdysi snil, je nesplnitelný.“
„Jaký?“ zajímal se, přičemž držel dlaň na Adrienových rukou, aby to nemohl otevřít.
„Ztracený v chladné realitě naší společnosti, morálních zákonů a nikdy nezapsaných zásad, které aristokraté i sluhové musí chtě nechtě dodržovat,“ Adrien si povzdechl.
„Tak se tedy podívej dovnitř. Cestoval jsem...“ oddělal svou ruku z krabičky a čekal jeho reakci.
„Tak rychle jsi to vzdal?“ pochybovačně. „Dobře… osobně doufám, že to nebude skákací klaun podobný tomu, kterým jsi mne vyděsil, když mi bylo pět. To bych fakt neunesl,“ Adrien otevřel krabičku. „Co je to?“ vydechl.
„Ještě dodnes z toho máš trauma?“ nevěřícně se na něj podíval. Poté se sklonil ke krabičce, kde byla v černém hedvábí s jemně růžovými lísky sakury částečně zabalena drobná věc z kovu, na které na první pohled nebylo poznat k čemu slouží. „Jmenuje se to tsuba a je to součást japonské katany – chtěl jsem ti dovést katanu, ale... vím, že nemáš rád zbraně, avšak tohle je originální a zajímavé. A není to šperk.“ Pousmál se. „Je to ještě větší hloupost.“
Opatrně přejel prstem po okraji toho tepaného kousku kovu. „Děkuji,“ zašeptal.
„Nelíbí se ti to?“ zasténal. „Já jsem si myslel, že ti raději mám koupit kimono...“ trochu uraženě, ale spíše zklamaně.
Adrien vzhlédl a položil krabičku vedle sebe, potom si přitáhl Leviathana do náruče a políbil ho. „Líbí,“ pošeptal mu do ucha. „Moc se mi to líbí. Děkuji ti,“ znovu ho políbil. „Miluji tě.“
Leviahtna se nepříliš přesvědčivě pousmál a vytáhl z krabičky tsuba, přejel po struktuře této jemné práce. „Vidíš, jak je to malé? Jen několik centimetrů – avšak tolik detailní práce, i přestože je to součástí zbraně.“ On sám byl fascinován.
Adrien se lehce zamračil. „Proč nemáš takový výraz ve tváři, když se díváš na mě? Jsem už tak starý a ošklivý?“ opatrně se špičkou prstu dotknul japonského výtvoru. „Krásné.“
„Jsi nádherný,“ otočil se na něj. „A popravdě, na tebe se dívám jinak, protože po tobě toužím,“ naklonil se k němu a dále jen šeptal, „chci tě vlastnit a cítit tě, nejen pozorovat a obdivovat.“
Adrien zčervenal a odvrátil pohled. „Nesměj se mi!“ cítil se jako školáček, mládě… i-když v porovnání s bělovlasým princem jím byl, nyní se mu nedokázal podívat do rudých očí..
„Ale notak,“ jemně ho vzal za bradu a donutil ho, aby se na něj podíval. „Ale pokud to chceš vědět, tak mne také fascinuješ... každý centimetr tvá kůže je mnohem vzácnější umění než toto.“
„Vyloženě ze mě chceš rajče, viď,“ ušklíbl se Adrien. „Pokud možno rovnou kečup.“
Leviathan se usmál a pohladil ho po tváři, poté ho jemně políbil na rty, ale hned se stáhl. „Vypadáš roztomile, když se červenáš a dokonce jsou tvé tváře hřejivější...“ zašeptal sladce.
„Ty se mi snad zdáš,“ vydechl Adrien. „Víš.. poněkud mne znervózňuje, že zatímco ty si tu vyloženě hovíš o… půl jedenácté ráno pěkně v oblečení, já tu ležím nahý.. ehm.. takže buď si zalez za mnou, nebo mi podej oblečení.“
„Ale mě se líbí tě tu mít takhle,“ uložil opatrně tsuba zpět do krabičky a položil ji na druhé sedadlo. „Vždy jsem si liboval v tvé nahosti.“
„Jsi perverzní,“ usmál se Adrien.
„Vždy a všude – znáš mě,“ přejel prsty po linii jeho šíje, klíční kosti až k rameni, jakoby to bylo skutečně umělecké dílo. V očích měl podivný lesk.
„No právě, že tě znám. Jsi perverzní, nadrženej chlípník,“ políbil ho Adrien na špičku nosu. „A proto tě miluji… nejspíš,“ šelmovský úsměv.
„Musím si přece nějak udržet touhu po životě, jsem na světě tak dlouho, že kdybych neměl tvoje tělo,“ přejel mu prsty po hrudi, „tak bych vlastně vůbec nežil nebo by mi krev zatemnila rozum.“
„Krev… už je mi špatně i z ní….“
„Doufám, že ti není špatně i ze mě...“ políbil ho jemně na čelo.
„Nikdy,“ zazubil se Adrien. „Čím to je, že si vždycky s tebou připadám jako debil?“
„Skutečně?“ zamilovaně se mu podíval do očí, „Mě tak nepřipadáš.“
„Jo….“ žďuchl ho prstem do hrudi. „Půjdeme spát? Jsem utahanej,“ protáhl se. „Přejetej parním válcem.. a víš kam bychom mohli na návštěvu?“
„Kam?“ začal se zbavovat oblečení, hlavně nepohodlných kalhot.
„Za Atsushim do té jeho staromódní vily….. sice se s ním vždycky pohádám, ale je u něj relativně klid. Nebo bychom mohli navštívit staré známé. Třeba Thutmose nebo Areiu.“
„U Atsushiho by to bylo nebezpečné,“ přivřel oči a vydobyl si své místo na spaní, kde se ihned natáhl a přikryl pokrývkou.
„Mohli by lítat talíře, co? Mno nic.. stále můžeme zajet za tvým růžovovlasým, bláznivým synáčkem a zpít se pod obraz,“ přitulil se Leviathanovi do náruče a prsty mu začal prohrabávat vlasy.
„Promluvíme si o tom večer, teď raději spi...“ objal ho a políbil na čelo, „... nebo ti zazpívám ukolébavku a to se budeš již navždy bát usnout.“ Zazubil se.
„Ukolébavku?“ zhrozeně. „Mám pocit, že mi vstávají chlupy na zádech…. A zimou to nebude.“
„Tak spi...“ poradil mu a přitáhl si ho ještě víc k sobě, načež sám zavřel oči.
„Dobrou noc,“ zašeptal mu Adrien do ucha a zabořil mu tvář do košile. Pevně ho svíral dlaněmi, jako by se bál, že ho ztratí, že zmizí pryč a nechá ho samotného. nohu mu přehodil přes boky.
Atsushi nervózně postával u fontány, na které byly nahé kamenné nymfy a sledoval vodu tekoucí z jejich nádob. Byla chladná, ale nezamrzala, přestože všude kolem to již bylo pokryto prvním sněhem. Na sobě měl kabát, který ho chránil před nehostinným počasím, ale jeho ramena se v něm zdála širší a postava mohutnější. Ruce si zahříval v kapsách, ale i přes kožené rukavice je měl prochladlé. Byl tu již dlouho, bytost, na kterou čekal, tu již dávno měla být. Stále zoufaleji doufal, že přijde... Niniveho sluha ho přece nemohl zklamat, vždyť ho doporučil i Leviathanovi pro jeho důvěryhodnost.
Prstíky jemně projížděl mezi tvrdými, zmrzlými větvičkami mohutné břízy a s jemným, pro přízraky tolik netypickým úsměvem na rtech, pozoroval černovlasého démona u fontány.
„Atsushi?“ oslovil ho asi po deseti minutách.
Démon se na něj ihned otočil a na tváři se mu objevil úsměv, způsobený úlevou. „Jsem rád, že jsi přišel, Ryuzaki... Skutečně rád,“ přešel několika dlouhými kroky k němu. „I když by možná to, o co tě chci požádat, nemělo být nikdy vyřčené...“
Ryuzaki se usmál. Byl tak nepodobný svému otci. Ten by jistě jeho bratříčkování se s démony neschvaloval. „Atsushi,“ vyslovil znovu jeho jméno klidným, tichoučkým hlasem, který se ztrácel v šumění větru a spolu s mlhavým oparem kolem jeho nehmotného těla mu dodával na mystičnosti. Usmál se. „Víš, že mě můžeš požádat o cokoli.. tedy kromě vyjížďky na koni. Nemám je rád.“
„Zeptám se tě jen jednou, a prosím, kdyby to bylo skutečně tak nevhodné, tak se o tom již nikdy nebudeme bavit...“ smutně se na něj podíval. „Nemohu dovolit, aby byli démoni vyvražděni – mám zodpovědnost, kterou nemohu přenechat někomu jinému a ani to nechci udělat. To jsem mé důvody, proč tě chci požádat, zda mi pomůžeš zničit tvého otce se všemi přízraky...“ odmlčel se a čekal nějakou reakci, ale když nepřicházela pokračoval. „Mohl jsem ti o tom vůbec neříct a jen tě využít, abych se dostal k jednomu upírovi, ale jsi můj přítel a já ani pro všechny démony, ani pro Niniveho – kdyby žil – bych tě takto nepodvedl a nezradil.“
„Říkal jsi všechny?“ zeptal se ho tiše Ryuzaki. „I mne?“
„Ty si svůj osud můžeš zvolit sám... chtěl bych, aby se tak nestalo, ale...“ povzdech a upřímně zděšený pohled, „pokud jednou vložíš upírům a démonům do ruky zbraň proti přízrakům, tak je vyhladí všechny...“
„Dnes mne opustila jediná bytost, na které mi kdy záleželo. Život pro mne nemá cenu.“
„Cože?“ měl neblahé tušení, že za to může on.
„Adrien se,“ Ryuzaki ztěžka vydechl, „vydal na jistý výlet ze kterého se už nikdy nevrátí. Ani se nerozloučil.“
„S Leviathanem?“ podíval se na něj soucitně. „Myslím si, že jim to společně zase moc dlouho nevydrží, a pak se oba vrátí tam, kam patří.“
Ryuzaki se šíleně zasmál. „Samozřejmě že jim to nevydrží, když Adrien umírá!“ zhroutil se na zem.
Atsushi by tak rád k němu klekl a objal ho, ale... nemohl, protože Ryuzaki byl přízrak. „To jsem nevěděl...“ měl pocit, jakoby se všem hroutil svět, stejně jako jemu.
„Jistě… Vím to jen já, Medea, Nejvyšší a určitě i Leviathan. A teď vlastně i ty,“ zakroutil hlavou a kouzlem vytvořil z jemné pokrývky sněhu kouli, kterou nechal levitovat několik centimetrů nad zemí.
Atsushimu se v mysli objevila vzpomínka na to, jak je Ryuzaki zcela stejně s bratrem kouloval a oni mu to nikdy nemohl oplatit. Přesto se tomu všichni smáli. „Nechci to nijak zlehčovat nebo do toho dávat optimismu... ale pro mne není krásnější smrti, než zemřít v náruči někoho, kdo mě miluje.“
„Nejspíš,“ Ryuzaki vzhlédl a pokusil se o úsměv. „Nezbývá nám, než mu závidět. My nejspíš umřeme někde na bitevním poli uprostřed krve a nikdo se nad námi nepozastaví. Hodí nás na hromadu a spálí. Tedy tebe.. já po smrti splynu s přírodou.“
„Bitevní pole...“ zopakoval pomalu, jakoby se snažil zapudit vše ostatní, kromě myšlenky na záchranu démonů. „Pomůžeš mi tedy?“
Ryuzaki se smutně pousmál a vstal. Koule se rozprskla na tisícovky drobných vloček, které se snášeli pomaloučku k zemi. „Odpust mi, Medeo,“ vydechl. „Ano.“
„Myslím, že Médea se ztratí dřív, než válka vůbec začne... ví toho mnohem víc o nás všech, než se zdá a to se zdá, že ví vše...“ pousmál se. „Znáš upíra jménem Vincent? Je Adrienovým... ehm... dítětem.“
„Vincenta?“ zrozpačitěl Ryuzaki a začal si nervózně pohrávat s prsty. „Ehm.. jo.“
„Děje se něco?“ všiml si náhlé změny v jeho chování. Přece nebylo možné, aby... „A nemohl bys mě s ním seznámit?“
„Já… nic se neděje,“ usmál se Ryuzaki nervózně. „Klidně… chceš se s ním setkat ihned?“
„Pokud by to bylo možné,“ kývl hlavou, ale jeho oči se stále snažily zjistit důvod, proč je Ryuzaki více nesvůj, než když po něm chtěl, aby mu pomohl vyhladit všechny přízraky.
„Fajn,“ ušklíbl se Ryuzaki a obrátil se zády k démonovi. Pak se znenadání otočil. „Kryj se!“ vykřikl a odlevitoval rychle proti Atsushimu sněhovou kouli.
Ten nestačil uhnout a sníh mu ozdobil jeho tmavý kabát. Atsushi se začal smát a sehnul se, aby mu to mohl oplatit, i když jen pomyslně. „Ryuzaki, kdyby tě tak viděl otec...“ napodobil hlas Médei a hodil po něm svou dávku sněhu. Poté se ušklíbl, když mu to proletělo břichem. „Pět bodů,“ ocenil svůj výkon.
Ryuzaki se zazubil a vrhnul další kouli. „Cha! Deset!“ zalykal se smíchy, když bílí, mokrý čepeček ozdobil Atsushiho rozkrok.
„Ryuzaki... Teď si mě nepřej!“ začal se plně věnovat tvoření sněhových koulí a rychlému střílení po přízraku. Takže za chvíli bodů již měl padesát, ale sám byl také dost mokrý. Nikdy nevěřil, že právě dnešní den se tolik nasměje. Asi to bylo tím, že obou byla smrt ukradená a tak zbyla jen zábava.
___-___
Ryuzaki dovedl Atsushiho až před dveře postaršího, ale krásného domu s tmavě zelenou omítkou. „Mám zaklepat já nebo to uděláš ty? Tak mne napadá, že jsme zapomněli přinést puget růží a několik lahví šampusu. Alespoň by jste se mohli opít a já bych se bavil tím, jak bych vás levitoval do postele a otloukal vám dvěma hlavu na každém schodu.““
„A já si říkal, proč mě naposledy bolela tolik hlava, když jsem stával po nočním dýchánku s Adrienem,“ samozřejmě se nic takového nestalo, nebo si na to alespoň nepamatoval. „Zaklepej ty... co kdyby na mě vytasil meč a chtěl mě zabít jakožto vůdce démonů. Neznám ho, takže by ode mě bylo nezdvořilé, kdybych tak najednou u něj zaklepal. Navíc – to ty jsi tu na návštěvě.“ Rozhlédl se nevině okolo: „Já jsem to jen náhodou.“
„Nemám rád alkohol,“ ušklíbl se Ryuzaki. „A nesnaž se mne rozesmát, Atsushi. Co Kenneth? Už jsi ho alespoň přizabil?“
„Nepřizabil, ale pracuje se na tom,“ pokývl, a pak si něco uvědomil. „Jak přízraky klepou?“
Ryuzaki převrátil oči v sloup a vznesl do vzduchu kámen přibližně velký jako pěst. „Chceš jím bouchnout po palici aby ses trochu rozehřál? Někdy musíme zajít na pivo… Jak dlouho jsme už nikde nebyli? Rok? Dva? Desetiletí?“
„Neříkal jsi, že nemáš rád alkohol?“ nadzvedl Atsushi obočí, ale byl připraven se krýt. „Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem,“ uchechtl se.
„To tu budeme stát hodně dlouho,“ ušklíbl se Ryuzaki: „TY si dáš pivo, nebo vodku či jaký to hnus vlastně piješ.. Nini měl vždy rád absint, Adrien zbožňoval víno a Leviathan whisky a já… já si dám malinovku.“
„Jedině vodka... jsem přece Rus...“ zasmál se.
Otevřeli se dveře a v nich se objevil Vincent se zamračenou tváří, v rukou držel nějaké listiny. Ovšem, jakmile uviděl Ryuzakiho, jeho obličej ovládlo překvapení. „Co tady děláte, Ryuzaki?“ Atsushiho přehlédl.
Ryuzaki nasadil kamennou tvář. Znal Atsushiho příliš dobře a nechtěl, aby se cokoli dovtípil. „Smíme dál?“
Vincent přivřel oči, když si všiml i démona a ustoupil o krok dopředu, aby jim uvolnil prostor. „Zajisté,“ kývl a nechal je projít dovnitř, poté zavřel. Listiny ve svých rukou složil tak, aby se z nich nedalo nic přečíst.
„Děkuji,“ pousmál se odměřeně Ryuzaki. „Tady lord Atsushi by ti chtěl něco nabídnout,“ bez zeptání se posadil do křesla. Mohl si to dovolit. Byl přízrak, aristokrat.
Vincent obrátil pohled na démona, přičemž z jeho očích šlo poznat, že ho Ryuzakiho chování nadmíru vytočilo. Atsushi se pousmál, protože se mu začínalo vyjasňovat, co se mezi Ryuzakim a Vincentem děje. Kdyby mohl, tak by se smál naplno. „Omlouvám se, že jsme sem tak vtrhli,“ hodil pohledem po Ryuzakim, „ale... mám pro vás, jak již řekl Ryu, nabídku.“
Upír se zhluboka nadechl, čímž potlačil veškeré emoce. „Posaďte se,“ a ukázal na zbylá křesla, sám se také usadil. „A nemusíte se omlouvat, jsem zvyklý na nečekané vpády tady přítomného přízraku.“
Ryuzaki se zamračil. Adrien, pronesl neslyšně k Atsushimu. „Něco k pití, prosím?“ ušklíbl se Ryuzaki.
Vincent se postavil. „Jsem nezdvořilý, když jsem vám nic nenabídl, že?“ zavrčel na přízrak. „Pokud se nemýlím, tak vy pane si dáte vodku,“ kývl přívětivěji na Atsushiho. „A vznešený Ryuzaki by rád co?“
„Ovocný džus, pokud možno,“ oplatil mu Ryuzaki nepříjemný pohled. Když upír odešel, obrátil se k Atsushimu. „Já bych mu to ,vznešený‘ nacpal někam….“
„Lidé mají jedno přísloví,“ vzpomněl si Atsushi. „Co se škádlívá, to se rádo mívá. Co si o něm myslíš? Je pravdivé?“ naklonil se k Ryuzakimu.
Ryuzaki na něj vyplázl jazyk a kouzlem po něm hodil jeden z polštářů z pohovky. „Idiote.“
Atsushi ho chytil, ale než mu ho stačil vrátit, tak se upír vrátil. Upravil polštář a díval se na jeho vyšívání, poté si ho položil na klín a opřel si o něj ruce, jakoby to chtěl udělat již předtím a nechtěl ho poslat skrz přízrak. Tvářil se, co nejvíce bylo možné, slušně. Vincent před ně položil jejich „objednávku“ a ještě než se posadil, obrátil se na Ryuzakiho. „Nechcete ještě něco? Třeba nějaký zákusek? Nebo čerstvé ovoce? Mohl bych jít třeba do lesa na lesní jahody v tomto sněhu...“ Poté si provokativně sedl a zadíval se na démona, kterému cukaly koutky.
„Lesní jahody? Mám raději borůvky,“ ušklíbl se Ryuzaki a upil ze sklenice. „Výborné.“
„Takže, pane démone, proč jste zde? Co mi chcete nabídnout?“ snažil se nedívat na Ryuzakiho vlhké rty a místo toho se věnovat Atsushimu.
„Myslím, že je značně bláhové chodit na bály, které pořádají přízraky a mít ruce bez rukavic...“ pokývl démon na znamení, co měl na dlani.
„Takže jste mě přišli vyhrožovat a udat mě?“ pozvedl obočí. A říkal si, že Ryuzakiho jedinečnosti mezi přízraky neměl věřit.
„Udat,“ pozvedl Ryuzaki obočí. „K čemu by nám to bylo? Potřebujeme tě živého, ne hromádku popela.““
„Logicky, kdybychom vás chtěli udat, jak říkáte, tak bychom neříkali, že pro vás máme nabídku,“ ušklíbl se Atsushi. „Podle toho, co máte na ruce, příliš přízraky nemusíte... nemám pravdu?“
„Hlavně jednoho...“ hodil pohledem po Ryuzakim, poté se znovu obrátil na Atsushiho. „A kdo je má rád?“
„Řekl bych, že nikdo... a proto mám pro vás návrh,“ odmlčel se. „Víte vůbec, kdo jsem?“
„Doufám, že tu nechceš vyjmenovávat všechny své tituly, příteli,“ usmál se na něj Ryuzaki. Tohle byl upřímný úsměv.
„Jen jeden..“ úsměv mu oplatil. „Před několika dny jsem se stal vůdcem démonů.“
„Co dělá vůdce démonů v chudém příbytku upíra?“
„Chce uzavřít mír a nabídnout možnost zničit navždy přízraky...“ odpověděl mu ihned. Vincent se zadíval na Ryuzakiho, protože pokud tohle byla pravda, tak nechápal, proč je zde i on.
„A mne chce využít jako? Atsushi pomoz mi, mám sklerózu.“
„Jako někoho, kdo nás bude krýt, dokud nebudeme natolik silní, abychom s nimi mohli začít válku... což musí být v průběhu příštích dvaceti osmi dnů,“ řekl Atsushi.
„Ale pro Ryuzakiho to bude extrémně nebezpečné...“ Vincent zvážněl a v jeho tváři se objevila starost.
„Nebezpečné?“ uchechtl se Ryuzaki. „Není to snad jedno? Pokud se vám podaří najít něco, čím vyhubit přízraky tak stejně zemřu, tak proč nezemřít za něco, co má smysl?“
„Pokud o tomto přemýšlíte takto, tak již vůbec nevím, proč jste zde... nechápu váš důvod.“
„Důvod proč do toho vůbec jdu?“
„Ano,“ odpověděl Vincent. Atsushi je pozoroval a přemýšlel o tom, že by měl zastavit tuhle mileneckou hádku.
„Třeba pro to, že žít pro mne již nemá cenu,“ zavřel oči Ryuzaki a vypil obsah skleničky až do dna.
Atsushi chtěl nějak tento rozhovor nasměrovat zpět k prvotnímu tématu, ale nevěděl jak. Vincent si Ryuzakiho prohlížel a snažil se z něj vyčíst, co se stalo. „Co se...“
„Pane Vincente, není důležité, co má Ryuzaki za důvody, proč je zde...“ přerušil ho hrubě Atsushi. „Je připraven zemřít proto, abychom my – upíři a démoni – byli svobodní. Avšak na to, aby se tohle stalo, jsou potřeba vaše schopnosti.“ Vincent na to nic neřekl, jen pozoroval Ryuzakiho.
„Odpověz,“ vyzval Ryuzaki Vincenta šeptem. „Jdeš do toho s námi?“
Vincent se nadechl. „Ano,“ řekl.
„Jsem rád, že slyším tuto odpověď,“ řekl Atsushi. „Jak jste daleko s výukou černé magie, je již dost silná na to, aby zabila přízrak?“
Vincent beze slova kývl. Poté se podíval na Ryuzakiho, jakoby se něčím provinil a obrátil se zpět k Atsushimu. „Několika způsoby.“
„To potěší,“ zamumlal Ryuzaki a povzdechl si. „Nechci být dotěrný,“ poukázal na prázdnou sklenici.
Vincent vstal. „Donesu vám novou...“ pousmál se. Převzal si od něj a odešel.
„Děkuji,“ zašeptal za ním Ryuzaki. „Už po mne ten polštář můžeš hodit, Atsushi.“
„Všiml sis změny v jeho chování?“ podíval se na něj démon a pohrával si s polštářem.
„Eh?“ otázal se ho nechápavě Ryuzaki.
„V jeho hlase jsem slyšel starost o tebe...“ démon po něm hodil polštářem.
„O mě?“ vypískl přízrak, když mu polštář proletěl hlavou. „Fantazíruješ, Atsi…“
„Dvacet bodů...“ poznamenal a začal se smát.
Vincent se vrátil se skleničkou a položil ji před Ryuzakiho. Poté se znovu usadil. „Zatím mi nic, o čem jsme se bavili, nepřipadalo směšné... takže zajisté muselo být objeveno nějaké jiné téma – mohu se zeptat jaké?“
Ryuzaki se podíval na Atsushiho. „Mám?“ za jeho zády se pomalu zvedal polštář.
Atsushi na něj kývl, že pokud chce, tak jemu to vadit nebude.
Ryuzaki se usmál a hodil po Vincentovi polštář.
„Ryuzaki se celý dnešní den chová jako malý,“ oznámil Atsushi. „A jediný způsob s ním pak vyžít, je...“
„...chovat se stejně jako on,“ Vincent uchopil polštář a prohodil ho přízračnou hlavou.
„Dvacet bodů...“ poznamenal Atsushi. „Dobrá trefa.“
Ryuzaki zavrčel a hodil po Atsushim první, co mu přišlo pod ruku. „Patnáct bodů,“ ušklíbl se, když Atsushimu do hrudi narazil malí černý polštářek.
Vincent se ušklíbl a mrkl na Atsushiho. „Teď,“ zašeptal a oba hodily polštářem po Ryuzakim. Démon si uvědomil, že mu tímhle Vincent připomněl Niniveho.
Ryuzaki si celkem zbytečně chránil obličej překříženými pažemi. „Bože,“ vydechl. „Vy jste horší než Adrien a Ninive dohromady.. Ti vyváděli kousky,“ ale to už zase vznesl další polštáře a hodil je po těch dvou.
Vincent jeden zastavil ve vzduchu a s použitím trochy kouzel ho vyslal k Ryuzakimu. „Takže jsi trénoval i jiné kouzla, než jen černou magii?“ poznamenal Atsushi, který musel polštář chytit ručně.
„Je to Adrienovo dítě, tak co jsi čekal,“ pousmál se Ryuzaki.
„Třeba bych také mohl zdědit trochu slušnosti a odměřenosti...“ mrkl na něj Vincent.
Ryuzaki vyprskl smíchy.
Atsushi se podíval na hodiny. „Nechci rušit naši zábavu... ale... kdyby mně někdo sem viděl vejít, bylo by lepší, kdybych již raději šel, ať nepojmou podezření.“ Zvedl se a položil polštář na křeslo. „Navíc... čeká mě doma jistá osoba...“
„Ach ta láska,“ usmál se Ryuzaki.
„Kdyby jste někdo chtěli protivného muže, s kterým se můžete pohádat pro každou hloupost, tak vám ho klidně prodám – nebo i dám zadarmo,“ ušklíbl se Atsushi.
„Půjdu vás vyprovodit, Atsushi...“
„Bylo by mi příjemnější, kdybychom si tykali,“
„Dobře, Atsushi...“ usmál se na něj Vincent. „Vy jdete také, Ryuzaki?“
„Mno.. pokud překážím,“ pousmál se a zvedl se z křesla.
„Nepřekážíte,“ zašeptal Vincent, ale to již směřoval ke dveřím, aby je otevřel.
„Tak tedy nashledanou,“ pokývl Atsushi. „Ještě se s tebou spojím, až budu mít více informací...“
„A nezapomeň doma pozdravovat ženušku.“
„Jistě bude nadšený, až mu sdělím, že jsem strávil celou tu dobu ve vaší přítomnosti...“ ušklíbl se Atsushi a zmizel v sněhové vánici, která zatím venku propukla.
„Blázínku,“ pousmál se Ryuzaki. „Jsem rád, že souhlasíš, Vincente,“ obrátil se k blonďatému upírovi
„Když jsem se naposledy s vámi bavil, nemluvil jste – na rozdíl od mne – jako sebevrah... co se změnilo?“ zavřel dveře za Atsushi, čímž ukázal, že Ryuzakiho nepustí dokud mu to neřekne. I když to bylo jen gesto, protože Ryuzaki nepotřeboval otevřené dveře, aby mohl odejít.
„Adrien,“ povzdechl si Ryuzaki. „Utekl s Leviatanem pryč. Opustil mne.“
„Leviathan je ten upír, kterého uhodil?“ sám kývl, jako že je to pravda. „Pak tedy nechápu proč? Nic mi neřekl...“
„Adrien umírá, Vincente.“
Vincentovi se zatmělo před očima a měl pocit, jako by měl spadnout. Opřel se o kliku dveří a začal kroutit hlavou, že to nemůže být pravda, i přestože teď vše dávalo smysl. Veškeré jeho chování a detaily, kterých si všímal. „Proč mi nic neřekl?“ téměř to zasténal, přesto jeho hlas byl tichý.
„Vzdal se. Nechtěl ti nic říkat, protože tě tím nechtěl zatěžovat. Dal ti svobodu,“ hlesl Ryuzaki a zvedl dlaň. Ta ale pouze projela Vincentovým obličejem a zastudila.
Vincent se na něj vděčně podíval, protože to gesto pochopil a povzdechl si. „Nechoval jsem se k němu tak, jak si zasloužil... doufám, že mi odpustí.“
„Dávno to udělal.“
„Skutečně?“ jeho pohled byl nedůvěřivý.
„Věř mi, Znám svého bratra lépe než kdokoli jiný.“
Vincent na to nic neřekl. „Vám bych se měl také omluvit,“ dodal po chvíli.
„Mě?“ podivil se Ryuzaki a přišel k němu blíž. Díval se mu zblízka do očí a kdyby měl tělo, jistě by se o to jeho otřelo. „Proč?“
„Nechoval jsem se k vám zrovna nejlépe... nikdy...“ zašeptal, „... a jak zjišťuji, tak si to skutečně nezasloužíte.“
„Jsem přízrak. Máte o nás hodně předsudků,“ zaváhal a zvedl ruku. „Smím?“
Vincent pouze kývl.
Ryuzaki váhavě pohnul s rukou. Prsty, přestože se nemohl dotknout upírovy tváře, jemně mapoval chladnou pokožku a projížděl vlasy. Ve chvíli, kdy se chtěl dotknout jeho rtů ztuhl a poplašeně vzhlédl. Ruku ale neodtáhl.
Upír se na něj překvapeně podíval, avšak zůstával stát na místě, nevypadal, že by mu to vadilo.
„Já..já…“ zakoktal se Ryuzaki. „Omlouvám se.“
„Vy jste skutečně tak stydlivý, jak se chováte?“ pousmál se Vincent, kterému se vrátila řeč a snažil se, aby se jeho hlas nechvěl.
Ryuzaki polekaně uskočil, paže mu spadla podél těla. V očích měl zmatek. „Já… omlouvám se za své chování.. já…. Tohle nesmím…“ hlas se mu třásl.
„Ale notak... nic se nestalo,“ pousmál se přátelsky upír. „Proč nesmíte?“
„Tohle je zakázané… nemůžu,“ přízrak neměl daleko k slzám. Odvrátil se od upíra a opřel se o stěnu. „Je to tak… tak…. stěny se dotknout můžu, číše… čehokoli, jen ne jakékoli bytosti. Nespravedlivé.“
Vincent se na něj smutně podíval a přemýšlel, zda mu má říct to, co mu přišlo na mysl – řešení jeho problému, ale nakonec to neudělal. Jen mlčel a pozoroval ho; nevěděl, jak ho má utišit. Po chvíli přece jen potichu zašeptal: „Milovat se dá i bez dotyku...“
„Nesmím milovat.. jsem přízrak... mám být bez citu… nesmím….“
„Pomůžete nám zničit všechny přízraky, ale jejich pravidla nechcete porušit? Zvláštní, ale nejspíš pochopitelné...“ nadechl se a otevřel dveře. „Myslím, že bude lepší, když odejdete... pro oba to bude lepší.“
„Nedokážu je porušit,“ zavrtěl hlavou Ryuzaki. „Přestože bych tolik chtěl, to nejde. Ani nevíš, jak se za to proklínám.“
„Jděte,“ řekl klidně. Zvenčí do pokoje foukal studený vítr. „Neberte to, že jsem na vás nahněván... jen pouze chci být sám.“
„Nemusel jste se s otevíráním těch dveří namáhat,“ pousmál se Ryuzaki. „Snad se ještě někdy uvidíme,“ začal se pomalu rozplývat.
Vincent zabouchl dveře a vydal se do své pracovny. Musí toho tolik udělat, pokud skutečně mají začít válku s přízraky.
_____-_____
Velká síň žhnula tisíci svíčkami. Vládla v ní napjatá atmosféra snad způsobená běsnící upírskou královnou, či vytočeným Nejvyšším, který mněl právě chuť všechno rozsekat a spálit. Nemohl se smířit s tím, že ho zradil jeden z jeho nejlepších lidí a k tomu ještě tak potupným způsobem.
Ryuzaki nervózně postával vedle Medei, skloněného v patřičnou, hlubokou úklonou, prokazující jeho oddanost. Bodlo ho u srdce, když si uvědomil, že zanedlouho jeho tvář zmizí a nezůstane po ní nic. On je všechny zradil. Protože miloval. Nezasloužili si to. Možná.
„Ryuzaki, tys o tom všem zajisté věděl,“ obořil se Nejvyšší na svého syna. „Věděl si a nic si nám neřekl.“
„Zabil bys ho,“ vmetl mu krutou pravdu Ryuzaki do očí. „Je to můj bratr, nikdy bych mu neublížil.“
„Není tvůj bratr... nemáte ani kapku krve společnou!“ rozohnil se Nejvyšší.
„Důležité je, co cítíš v srdci. Ale pochybuji, že ty nějaké máš.“
„Nechoď na mě s těmi slabými řečmi...“ v očích mu žhnulo, „...chováš se, jako kdyby si nebyl můj syn, ale nějaká děvka!“
„Nejvyšší, není vhodné takto mluvit k vlastnímu synovi,“ vložil se do toho klidně Médea a ukázal Ryuzakimu, ať se chová slušněji, i když byl na jeho straně.
„Kdybych byl děvka, udělal bych to co Adrien. Jenže já jí nejsem.“
„Takže se také taháš s nějakým upírem? Tak proto nejsi zasnoubený?“ Nejvyšší skutečně zuřil. „Co? Myslíš si snad, že vaše láska jednou bude možná? Jednou si padnete do náručí a já vás oddám? Proto se bojíš utéct jako ten zkurvený Adrien?“
„Drž hubu!“ zařval na něj Ryuzaki. Bylo mu jedno že to přehnal. Musel ze sebe dostat ten vztek, který ho svíral.
„Takže jsem narazil na správnou notu? Také se s někým kurvíš?“
„Nejvyšší, to skutečně není vhodné řešit právě zde a takto nahlas,“ snažil se dál Médea.
„Zatím ne, ale pokud ti to udělá radost, tak s radostí!“
„Ano, konečně pak budu mít důvod tě nechat popravit,“ nejvyšší již jen nenávistně šeptal. „Zbavím se téhle černé ovce a udělám novou, která mě bude poslouchat!“
„Fajn!“ vyprskl Ryuzaki. „Ty napodobenino otce.“
Nejvyšší se posadil na trůn a silným hlasem zavelel. „Všichni upíři, ať opustí mé sídlo...“ otočil se ke svému synovi. „A ty budeš tady a nikam neodejdeš, pokud ti to nedovolím – bude tě střežit Médea. Pokud se kamkoliv vytratíš, tak vás nechám zabít oba.“ Přivřel oči. „Pokud je ti otcem víc než já, tak ho zabij svým kurvením se, tak jako si jím připravil o čest mě.“
„O nic jsem tě nepřipravil, nikdy jsem tě nezradil,“ zašeptal Ryuzaki. „A Medeu do toho netahej, prosím!“
„Ano, právě protože ho máš rád, bude trestán za tvé hříchy...“ jeho hlas se zdál klidný. „Aspoň si rozmyslíš jakýkoliv vzdor.“ Odmlčel se. „A ještě něco – konečně se oženíš...“
„Ne,“ vydechl Ryuzaki. „To ne… nemůžeš mi to přikázat!
„Já mohu cokoliv... jsem pán všeho zde,“ v očích se mu lesklo šílenství. „Není boha nade mnou...“
„Prosím.. ne….“ Zavrtěl hlavou Ryuzaki. „Medeo pomoc,“ zašeptal tichoučce k opodál stojícímu přízraku.
„Z nechtěného manželství přízraků, nikdy nevzejde potomek, Nejvyšší, takové manželství nemá cenu...“ zkusil to Ryuzakiho „pravý“ otec.
„Už jsem jednou řekl! On se naučí svou ženu milovat a dá mi vnouče!“ trval si na svém Nejvyšší.
„To s ní jako mám spát? Nikdy!“
„Nevymýšlej si, až poznáš ženu, všechny zvrácené choutky tě přejdou...“
„Nemám zájem,“ založil Ryuzaki paže na hrudi. „A za koho bys mne chtěl asi tak oženit?“
„Spousta otců bude nadšených, když jejich dceru udělám tvou manželkou,“
„V Ryuzakiho věku žádná dívka není...“ poznamenal Médea.
„Tak bude starší, no a? Aspoň ho zkrotí.“
„Starší?“ vyjekl Ryuzaki. „Chceš abych si vzal nějakou 5000 let starou fúrii?“
„Dobrý nápad, synu...“ pochválil ho se zlým úšklebkem na rtech.
„To raději skočím z věže!“ pronesl Adrienovu oblíbenou větu.
„A nic se ti nestane...“
„Proč to děláš?“
„Co proč dělám?“
„Proč mne trestáš za něco, co jsem nikdy neudělal a co zřejmě nikdy neudělám.“
„Protože ti nevěřím jediné slovo, synu...“ odmlčel se. „Jsi stejný jako tvá matka – nabízíš se každému, chceš mě ponížit a zničit, jako to udělala ona a já ji pak, přestože jsem ji miloval, musel nechat popravit. Podobáš se jí i v obličeji, její rysy, její povaha. Dal jsem tě na výchovu k Médeovi, aby tě všeho jejího zbavil, ale on to snad v tobě ještě podporoval!“
„Otče,“ vyslovoval pomalu Ryuzaki. „Já nikdy s nikým nespal, pokud narážíš na tohle!“
„Nevěřím ti...“ zašeptal důrazně. „Teď jdi! Oba jděte!“
„Co jsem udělal, že mi nevěříš? Čím jsem tě zklamal? Tím, že žiju? Čím!“
„Nehodlám se o tom s tebou bavit,“ zakroutil hlavou. „Médeo odveď ho!“ Médea ukázal Ryuzakimu, aby šel.
„Bude to lepší, chlapče,“ zašeptal téměř neslyšně.
Ryuzaki se na Nejvyššího ještě ublíženě podíval a rázným krokem vyšel ze síně, hlavu hrdě vztyčenou.
Médea se k němu naklonil, když byli již dostatečně daleko od síně. „Měli bychom si promluvit,“ oznámil mu a zabočil ke svým komnatám.
„O čem?“
„Myslím, že si potřebuješ s někým promluvit... navíc ti něco potřebuji říct i já...“ vlídněji se na něj usmál Médea.
Ryuzaki ho doběhl. „A co?“ zvědavě.
„Nechci o tom mluvit na chodbě,“ rozhlédl se po, kromě jich dvou, prázdné dlouhé chodbě k jeho osobním komnatám.
Ryuzaki přikývl, jako že chápe. „Mám také pár otázek.“
„Posaď se a začni... to, co ti chci říct já počká,“ pobídl ho, když již byli v jeho komnatách. Sám ze sebe shodil plášť a usadil se do křesla.
„Já.. asi jsem se zamiloval, otče.“
„Myslel jsem si to, podle toho, jak ses dnes choval... něco na těch slovech Nejvyššího tě bolelo a nebylo to to, že tě urážel.“ Povzdechl si. „Věděl jsem o tom, co dělá Adrien a nebránil jsem mu v tom. A tobě také nebudu...“ Odmlčel se. „Kdo je to?“
„To.. to je ten problém,“ posadil se Ryuzaki do křesla. „Upír.“
Médeovi ihned došlo, co Ryuzakiho trápí. Chápavě se na něj podíval, ale v jeho očích bylo vidět i to, že mu nemůže pomoc. Není žádná možnost, aby mohl mít přízrak hmotné tělo. „Znám toho upíra?“
„Ano,“ zašeptal trochu provinile Ryuzaki, pohled upřel do svého klína, kde si nervózně pohrával s prsty.
„A řekneš mi jeho jméno?“ šel na něj pomalu, ale neodbytně.
„Vincent.“
Médea složil hlavu do dlaní. „Proč právě on?“ povzdechl si. „Co na něm vidíte?“ byla to jen řečnická otázka, nečekal na ni odpověď.
Ryuzaki si prohrábl vlasy. „Já… nevím. Nevím co se tu se mnou děje. Pokaždé, když se na něj podívám nebo s ním mluvím jako dneska ráno.. já.. podlamujou se mi nohy. Je tohle normální?“
Médea si znovu povzdechl: „Asi jsi skutečně zamilovaný do toho zmetka.“ Odmlčel se. „Kde ses s ním potkal?“
„Byl jsem dneska u něho doma. Spolu s Atsushim.“ Hlesl Ryuzaki.
„S Atsushim?“ zamračil se. „Do čeho ses nechal zatáhnout, synu?“
„Do jedné sebevražedné akce. Splním tak otci jeho sen.“
„Cože? To mi vysvětli a ihned...“ v jeho hlase byl naráz rozkaz.
„Budeš mlčet?“
„Přímo poběžím za Nejvyšším, když ho tak miluji...“ řekl hořce. „Samozřejmě, všechno, co mi řekneš je jen mezi námi.“
„Atsushi plánuje vyhubit všechny přízraky, proto říkám, že je to sebevražedná akce. Spojil se se mnou a dnes ráno jsme šli za Vincentem, jelikož ten – pokud to ještě nevíš, ovládá černou magii. Společně chtějí vymyslet něco, co nás zničí.“
Médea se pousmál. „Tak tedy Atsushi vzal svou povinnost za svatou a udělá vše, aby démoni přežili, i přestože ztratil jediného, pro koho kdy bojoval?“ Obrátil pohled na Ryuzakiho. „A ty jsi skutečně neuvěřitelný! Zamilovat se do někoho jako je Vincent, když víš, že tě nakonec jeho moc zabije. Připadá ti to snad romantické?“ Nebyly v tom skutečné výčitky, jako spíše trocha černého humoru.
„Zamiloval jsem se do něj už u řeky, kdy jsem ho tam viděl sedět,“ povzdechl si Ryuzaki. „Atsushi teď má Kennetha. Mám občas dojem, že jde do války, aby se nechal zabít a zbavil se ho, i-když v podstatě jsou skvělí pár. Nechápu je. Když mohou milovat, nenávidí.“
„Láska a nenávist je téměř ten samý cit...“ začal Médea. „Potřebuješ stejně hmotné tělo a stejně jeho energie na to, aby si pohladil nebo uhodil. Stejně se bojíš, že ztratíš toho, koho nenávidíš jako toho koho miluješ – je těžké se znovu zamilovat a je těžké najít jiného koho bys nenáviděl.“ Přivřel oči. „Mnohdy se tyto dva pocity prolínají. Nenávist je čistá vášeň, láska zase čistá něha... a šťastný život je vášnivý i něžný.“
„Mluvíš o tom krásně. Ty jsi někdy miloval?“ zajímal se upřímně Ryuzaki.
„Ano,“ v jeho hlase byl slyšet smutek. „Je to nepochopitelné, ale i já jsem miloval a nenáviděl.“
„Co se stalo?“ položil mu Ryuzaki dlaň na koleno v snad utěšujícím gestu.
„Nic chlapče, jen vzpomínky bezcitného přízraku,“ pokusil se přívětivě usmát, ale úsměv mu nechtěl zářit na tváři, „dostáváme se k tomu, co ti chci říct já... takže pokud ještě něco nemáš na srdci...“
„Ne,“ zakroutil Ryuzaki hlavou. „Povídej.“
„Chci, abys věděl, že to, co řekl tvůj... Nejvyšší o tvé matce byla lež. Ona vždy zářila svou čistotou a nevinností, jste si podobní, to ano – ale ne tak, jak říkal on. Když se na tebe podívám, vidím ji, i tvé stydlivé červenání se je jejím gestem.“ Sklopil pohled. „A ona by na tebe byla skutečně pyšná, že jsi takový jaký jsi.“ Postavil se a přešel k šperkovnici.
„Děkuji,“ Ryuzaki vstal. „Nikdo mi nikdy o matce nic nepoví.“
Médea chvíli hledal něco ve šperkovnici, než vytáhl drobný kulatý přívěsek, otočil se a podal ho Ryuzakimu. „Ten obrázek uvnitř je ještě před svatbou s Nejvyšším.“
„Ty jsi ji znal?“ žasl Ryuzaki.
„Ano, znal...“ řekl neurčitě a znovu se posadil do křesla.
„Povídej mi o ní,“ řekl Ryuzaki. „Prosím!“ dodal.
„A co chceš slyšet?“ najednou působil staře.
„Cokoliv,“ Ryuzakiho oči plály dychtivostí. „Jak jste se seznámili, jaká byla… všechno!“
„Vyrůstal jsem v domě vedle toho jejího, hráli jsme si spolu jako děti...“ usmál se. „Mohl bych ti vyprávět kolik měla panenek, kolikrát mne nutila, abych zachránil kočku na stromě a nebo jak domů tahala všechna opuštěná zvířátka, co jsme společně našli. Trávil jsem s ní tolik času, že si ani nevzpomínám na den v mém dětství, který by byl bez ní.“ Podíval se na Ryuzakiho. „Vzpomínáš si na to, jak si s Adrienem našel tu zraněnou veverku? Když ses o ni staral, byl jsi jako tvá matka a já jsem ti již tehdy tohle vše chtěl říct, ale nemohl jsem. Nikdo o ní nesmí mluvit, Nejvyšší to zakázal.“
„Myslel jsem si to, že o ní zakázal mluvit,“ dodal na vysvětlenou. „Chybí ti?“
„Je to dávno, co ji Nejvyšší nechal popravit... nebo spíše...“ odmlčel se a sklonil pohled, „... je to dlouho, co jsem ji byl přinucen popravit.“
Ryuzaki mu položil ruku na rameno. „A přesto jsi na ni nezapomněl, že? Já na ni nemám jedinou vzpomínku.“
„Nech si ten přívěšek, kdyby byla naživu, jistě by řekla, ať ti ho dám,“ dal hlavu do dlaní, „Stále vidím v nočních můrách ten den, kdy za mnou přišla a s jejím jemným úsměvem řekla, že si ji vybral Nejvyšší a ona se stane jeho ženou. Byla tak šťastná, okouzlil ji...“
„Miloval jsi ji?“ zeptal se opatrně Ryuzaki. Moc dobře věděl, že vstupuje na tenký led. „Otče?“
„Ano, miloval jsem ji, pokud ne jako ženu, tak zajisté jako sestru,“ zašeptal. „A jeho nenávidím, stejně jako sebe, protože jsem byl příliš slabý na to, abych ji ochránil. Tak jako jsem příliš slabý na to, abych uzdravil Adriena a postaral se o tvé štěstí.“ Mezi prsty mu tekly třpytivé slzy.
Ryuzaki se usmál. „Adri mi řekl, že ti řekl tati.“
„Nebylo to poprvé...“
„Cože?“ žasl Ryuzaki. „Mě si to nikdy nedovolil!“
„Jemu také ne,“ otřel si oči – dost bylo slabosti.
„A přesto ti tak říkal?“
„Adrien má v krvi to, že si dělá, co chce... jako kdyby si ho neznal.“ Pousmál se.
„Mám díky němu pěkně zavařeno,“ ušklíbl se mladší přízrak.
„Nejspíš za to mohu i trochu já,“ poznamenal Médea.
„Ty? Jak bys mohl,“ podivil se Ryuzaki. „Spíše je to má vina. Neměl jsem na něho tak řvát.“
„Dalo by se říct, že jsem ho znovu hodil do Leviathanovi náruče... ale psst, všechno je to vina Leviathana. I rozmazlený princ se dokáže obětovat...“ řekl s úsměvem, a pak dodal: „A tvá vinna to není určitě.“
„Myslím, že na Levim najdeš spoustu dalších bezva vlastností,“ ušklíbl se Ryuzaki. „Dohazovači.“
„Třeba má ve zbraních stejnou zálibu jako já... dovezl mi z Japonska pravou katanu,“ ušklíbl se. „Těšil jsem se z toho, že jsem se zbavil Vincenta a teď s ním narukuješ ty,“
„Omlouvám se,“ zašeptal Ryuzaki a sklopil hlavu. „Stejně ho už neuvidím. Mám domácí vězení.“
„Hlavu vzhůru a úsměv na rty...“ pronesl k němu otcovsky. „Nějak se to vymyslí, aby si znovu mohl jít kam chceš.“
„A tebe popraví. Nikdy. I za cenu, že už s ním nikdy nepromluvím!“ zavrtěl hlavou Ryuzaki. „Stejně ke mně nic necítí.“
„Nenechám se popravit...“ usmál se povzbudivě, „navíc je tu jeden drobný problém, jediný popravčí v tomto království, jsem já...“ Zasmál se, ale pak již vážně pokračoval. „Kdo se vzdá na začátku boje, nikdy nic neztratí, ale ani nezíská...“
„Kdybych ti teď řekl, že chci jít za ním, pustil bys mne?“ zeptal se Ryuzaki tiše.
„Ano,“ kývl, „Nejvyšší předpokládá, že se budeš snažit vymyslet něco, jak odsud zmizet a to ti nějakou dobu bude trvat. Ani ho nenapadlo, že jeho zákaz porušíš hned.“
„Mohu tedy?“
„Jen běž,“ mávl rukou Médea.
Ryuzaki ho objal. „Děkuji.“