Světlo hledej ve Tmě; Part 1
"Iane!" třásla mladá žena s patnáctiletým chlapcem. "Iane, vstávej!"
Chlapec sebou trhnul a otevřel své oči, černé jako noc, jejichž tajemný půvab byl skryt za nánosem černé tužky a líčidel. Zívl si a vystoupil z černého, luxusního auta zahraniční značky. Přimhouřil oči, když jeho zrak ulpěl na bílé budově prestižní školy, na kterou se dostat znamenalo nejen notnou dávku inteligence, ale také ty správné známosti.
Mladý aristokrat si povzdechl a následoval matku po čistém, mozaikově vykládaném chodníku dovnitř studnice vědomostí, ve které stráví bezmála čtyři roky svého života, zavřený jako v kleci. Jeho černé boty působili až nepatřičně a vykřičeně, jako levná děvka z ulice na bělostných kachličkách hlavního nádvoří ze kterého viděl na ubytovny i rozlehlé školní pozemky. Jeho půvabnou tvář skrytou za černými prameny vlasů, zkřivil sotva postřehnutelný úšklebek při pohledu na školní hřiště.
"Vnímáš mě? Iane!" zavolala na něj vysoká blondýna a se zamračením ho táhla dovnitř velkými dveřmi podobnými středověké bráně.
Několik dívek se na něj cestou usmálo, možná si dělali naděje na něco víc, pokud zaujmou tohoto chlapce bohatšího než anglický princ. Marně. Jeho pohled směřoval k zemi, jako pokaždé, pokud se cítil sám nebo byl příliš nervózní. Dříve si kousal nehty, kterémuž to zlozvyku ho odnaučil jeho vizážista, když hořekoval nad zničenými gelovými okrasami, zdobícími jeho dlouhé, tenké prsty.
Když po deseti minutách zastavili a skončila ona promenáda budovou, které Ianovi nebyla příliš příjemná a stanuli před dveřmi do ředitelny, měl chlapec chuť se usmát. Ale jako vždy jen elegantně povytáhl koutek úst, které se tak ironicky zvlnili do úšklebku. Každé jeho gesto, každé slovo vypuštěné z těch meruňkových úst, byla nacvičená póza, obal, za kterým skrýval svou bolavou duši.
"Dále," zazněl příjemný, medový tón z kanceláře a přestože pohladil i tu nejzatvrzelejší duši, měl Ian chuť ho zašlapat do země, aby už nikdy nemohl vzplát a svou čarovnou mocí ho nutit se smát a radovat.
Konečně spatřil toho, komu onen hlas patřil. Nezdál se o moc starší než on. Měl po pás dlouhé, fialové vlasy s bílými pramínky. Na sobě měl dívčí šaty, Ian někde slyšel, že tomuto stylu se říká lolita, ale celé jeho postavě vévodili zvláštní oči, které jako by do veselé, příjemné tváře svou ocelovou chladností a tvrdostí nezapadali. Přesto vypadal onen kluk méně uměle, než kdokoli, s kým se kdy Ian potkal.
Matka do něj lehce žďuchla, aby ho upozornila na zjevné nedostatky v jeho slušném vychování. Kdyby to make-up a vrstva pudru propustila ven, na jeho lících by svítil jasný, načervenalý odstín podobný neuzrálým třešním, které již dávno ztratili svou trpkost, ale stále si ponechávali status nechutného, ba odporného kusu dužiny. Sklopil tedy svůj černý pohled a obrátil svou pozornost ke staršímu muži. Mohlo mu být tak padesát.
"Mé jméno je Alec Dale," pokynul jim. "Vítejte."
Ian si dobře všimnul, jak jeho matka nejdříve zkontrolovala pohovku jestli na ní není byť jen smítko prachu, než se usadila. Ian jako vždy zůstal podrobeně stát za jejími zády. Z jejího výrazu usoudil, že ona na tom nehodlá nic měnit.
Trhl sebou, když ho chladivá ruka vytrhla z jeho myšlenek. Fialovovlasý mladík se na něj krátce usmál a vtiskl mu do rukou složku papírů.
"Iane," vyžádal si chlapcovu společnost ředitel. "Tohle je Takuto. Provede tě po škole a budeš s ním sdílet pokoj po celou dobu svého studia zde."
Ian se krátce poklonil a dalo mu spoustu práce podívat se na matčinu přísnou tvář. Když se s ní takto neverbálně rozloučil, uklonil se znovu řediteli a vyšel ven na chodbu, kde rozdýchával události posledních dní; všechny emoce samozřejmě skryté za chladnou maskou aristokrata.
Chvíli trvalo, než se Lolitka na svých vysokých podpatcích dostala ven z kanceláře. Obdarovala ho zářivým úsměvem.
Ian si odkašlal. "Já jsem Ian."
"Takuto," zašeptal ten chlapec v dívčím, jako by to bylo nějaké tajemství. "Pojď, ukážu ti pokoj."
Jak se to vyvine?
(Karol, 18. 4. 2009 22:42)