Slza zmizelá za závojem Přízraku; Party: 13, 14
Atsushi se posadil na postel vedle Kennetha, který již ležel a vypadalo to, že spí. Pozoroval ho a snažil se dýchat, co nejtišeji, aby ho neprobudil. Zapnul si poslední knoflíčky od svého pyžama a chystal se vklouznout pod peřinu, ale něco ho drželo, aby ve světle jediné svíce pozoroval jeho spící tvář. Naklonil se k němu a pohladil ho po ní. Jako ve snu jemně přejel po linii jeho tváře, poté palcem obkreslil rty a nakonec ho dokonce políbil. Jakmile si uvědomil, že by ho to mohl probudit vzdálil se a lehl si pod peřinu.
Démon se usmál a přitáhl si Atsushiho za košili blíž k sobě. Políbil ho. „Jaký byl rozhovor s upírkem?“ zeptal se ospale.
„Příjemnější, než jsem předpokládal,“ odpověděl nic neříkajícím tónem.
„A co jsi zjistil?“ usmál se démon znovu.
„Že umí dobře házet polštáře,“ stále ten samý tón, který najednou působil skutečně komicky.
„Cože?“ nadzvedl Kenneth obočí.
„No, umí házet polštáře,“ zopakoval to démon.
„Vincent?“
„Ano,“ kývl.
„Aha… a nic jiného?“
„A také jsem si teď vzpomněl, že mi nachystal skleničku vodky a já jsem z ní ani neupil...“ zakroutil nad sebou hlavou. „Pokud chceš vědět něco určitého, tak se na to musíš správně zeptat?“ poškádlil ho.
„Hmm co dohoda? A ten přízrak? Nedělal problém?“
„Dohoda je, dalo by se říct, uzavřena. Ryuzaki je spolehlivým. Takže zatím není žádná překážka v mém plánu – to znamená, že mám dobrou náladu,“ pousmál se. „Takže ne, že mi ji zkazíš, ano?“ přitiskl se na něj.
Kenneth pokýval rozpustile hlavou a převalil se na posteli tak, aby měl Atsushiho nad sebou. Pak ho začal líbat. „Takhle ti ji doufám nezkazím?“
Atsushi se tomu musel pousmát. Hladil ho po tváři a někdy mu zajel do vlasů, přičemž ho líbal. Přejel jazykem po jeho rtech, až pak si nenásilně vydobyl místo v jeho ústech a jejich polibek mohl zvášnivět.
„Jsi roztomilej,“ ušklíbl se Kenneth a odhrnul Atsushimu pramínky vlasů z obličeje, potom se polibky přesunul na jeho hrdlo. Lehce skousl kůži.
„Roztomilý? Čím prosím tě?“ v jeho hlase byla slyšet zvědavost.
„Máš takový nádherný výraz ve tváři a vůbec,“ zavrněl a přesunul se níž. „A máš nádherný tělo. Můžeš se trochu nadzvednout? Chci ho vidět víc,“ zašeptal a přejížděl mu po pokožce rukou, kterou vstrčil pod horní díl pyžama.
Atsushi ho políbil na nos. „Ty také vůbec nejsi k zahození, když se na tebe tak dívám,“ usmál se na něj.
Kenneth se usmál a přetáhl Atsushimu košili přes hlavu. „Nádhera…. Bože čím jsem si ji zasloužil… hmm,“ hladově se vrhl na jemnou pokožku, pod prsty cítil pevné svaly, vlnící se při každém pohybu, prsty levé ruky začal masírovat jednu Atsushiho bradavku. Polibky mu na hrudi vytvářel vlhké obrazce.
Atsushi zasténal. Jak dlouho již necítil něčí dotek? Bylo to tím dlouhým čekání, že teď se mu každý dotyk zdál tak intenzivní. Tak moc ho vzrušoval. Nebo to bylo samotným Kennethem. Jeho nepředvídatelností, zcela jinou povahou, která se zrcadlila i v posteli.
Kenneth zamířil polibky k podbřišku a lehce ho poškádlil zuby. Prsty prozatím popotahoval dolů okraj kalhot. Pronikl dlaněmi pod kalhoty, pohladil démonovo kulaté pozadí a stáhl mu kalhoty až ke kolenům, prsty zmapovával každý centimetr odhalené kůže, jen jednomu místečku se stále vyhýbal.
Atsushi si ho vytáhl k polibku. Propojil jejich rty a volnou dlaní mu začal stahovat jeho kalhoty. Napřed ovšem přejel po jeho nahé hrudi, bříšku, jakoby se snažil zapamatovat všechny rysy jeho postavy.
Démon mu zajel do vlasů a vtahoval Atsushiho hlouběji do polibku. Divoce proplétal jeho jazyk ze svým a koleno mu mezitím lehce tlačil do rozkroku, rozhodnut vyloudit z těch pohádkových úst alespoň jeden vzdech.
Avšak Atsushi mu nechtěl podlehnout, splnit každé jeho přání. Snažil se ovládnout, i když ho dráždil a sám nasměroval svou dlaň na jeho rozkrok. Byla to pekelná hra, kde vyhraje i prohraje ten, co první zasténá. Neznal Kennethova pravidla, ale od svých nechtěl ustoupit.
Přerušil polibek a kousl Atsushiho do ucha, potom ho povalil pod sebe a své rty přitiskl na démonovu šíji. „Nádherný,“ zašeptal.
„Baví tě tohle slovíčkaření?“ spokojeně se usmál Démon. A prsty druhé ruky jemně masíroval Kennethovi záda.
„Snažím se být upřímný,“ poušklíbl se Kenneth. „Navíc si nemůžu pomoct,“ znovu ho políbil.
Atsushi ho znovu přetočil na záda. „Nemůžeš si pomoc?“ zeptal se provokativně a vydal se s polibky po jeho šíji ke klíčním kostem, které studoval jazykem i zuby. Prsty dlaně mezitím dráždil Kennethův rozkrok. S polibky se přesunul na pravou bradavku. Skousl, a poté obkroužil jazykem. Načež se vydal k té druhé, aby jí udělal to samé.
Kenneth Atsushiho vytáhl do sedu a rukou mu pomalu sjížděl až k rýze. „Nemůžu,“ zašeptal něžně a pronikl do Atsushiho jedním prstem. „Smím?“
Ten pouze kývl.
Kenneth se usmál a přidal druhý prst, začal ho roztahovat, pohybovat se tam a zpátky. Políbil ho na špičku nosu a vyndal prsty. Začal do démona pomalu vnikat, přičemž si ho levou rukou přidržoval v sedu, druhou přemístil Atsushimu do klína.
„Kennethe,“ zasténal. Zavřel oči a mírně zaklonil hlavu.
Kenneth se přisál k odhalenému krku a vklouznul do něho celý. „V pohodě?“
Další přikývnutí. Poté ho objal kolem krku a začal se mírně nadzvedávat. Přičemž si skousával dolní ret, protože bolest byla stále přítomná.
Jemně přejel po Atsushiho mužství nehtem a začal je zpracovávat v Atsushiho pomalém rytmu. „Ty na tohle asi nejsi zvyklí, co?“ zaváhal.
„Ne,“ zasténal mu do ouška.
„A kruci,“ zavrčel a položil ho na záda do měkké matrace. „A nic neřekneš,“ zavrtěl nechápavě hlavou a začal Atsushiho líbat. Změnil úhel přírazů a přestože věděl, že mu už stejně moc nepomůže, aby ho to bolelo co nejméně, snažil se být opatrný.
Atsushi se tak nějak bolestně, avšak pobaveně usmál a otevřel oči. Poté natáhl ke Kennethovi a pohladil ho po tváři. „Nevadí mi bolest,“ zašeptal. Zažil již tolik zranění, že mu skutečně byla ukradená.
Kenneth ho políbil do dlaně. „Ale já nechci aby to bolelo,“ začal mu polibky pokrývat hruď a prohloubil přírazy. V duchu děkoval svému sebeovládání. Rukou znovu začal dráždit Atsushiho rozkrok, tentokrát s větší naléhavostí.
Atsushi mapoval jeho záda a boky, přičemž zaklonil hlavu a naléhavěji si skousával ret. Bolest pomalu ustupovala, zvykal si na ni, a místo toho mohl vnímat pouze slast, kterou mu Kennethovo tělo přinášelo.
Rozhodl se to risknout a přirazil co nejhlouběji dovedl, možná chtěl vědět, co to s jeho milencem udělá. Jazykem a rty mu žižlal ucho.
Atsushi zalapal po dechu a mírně se prohnul. Zaryl nehty do Kennethových boků, ale ihned stiskl uvolnil.
„Promiň,“ dýchal ztěžka Kenneth a zpomalil tempo.
„V pořádku,“ zasténal Atsushi a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl políbit.
Zasténal mu do polibku a jazykem si vydobýval cestičku do hloubi Atsushiho úst. Byli tak lákavé. Tvrději přirazil, tak aby Atsushimu neublížil, ale aby ukojil svou touhu po něm.
Atsushi mu vyšel vstříc a následný sten utopil v jeho ústech. Ruce mu položil na hýždě a střídavě je hladil a zarýval do nich prsty.
Kennethovi pomalu začínalo být to, co se stane s Atsushim jedno a jeho přírazy se stávali tvrdšími, ale hlavně hlubšími, přesto se ale stále snažil soustředit alespoň částí mysli na jeho polibky. Tiskl Atsushiho úd tvrdě a nekompromisně ve snaze mu udělat co nejvíc dobře. Možná mu na něm přeci jen začínalo trochu záležet. Tyto pocity ale z hlavy vytěsňoval počínající pocit extáze.
Atsushi již také ztrácel pojem o tom, co se kolem něj děje. Blížící se výbuch mu zcela zatemňoval mysl. Dokázal pouze vnímat tělo, kterému patřil a jeho pohyby. Cítil na své kůži pot druhého muže a jeho příjemnou vůni. Nechával steny volně pronikat z jeho úst a naplňovat jimi pokoj.
Pevně k sobě přitiskl manželovo nahé tělo a ještě několikrát přirazil, než mu před očima vybuchl ohňostroj a tělo ho přestalo poslouchat.
Atsushi ho téměř ihned následoval a také vyvrcholil.
Kenneth se unaveně ušklíbl a opatrně opustil Atsushiho tělo. Poté se sklonil k jeho podbřišku a dočista olízal všechny kapičky bílé tekutiny. Na to si lehl vedle Atsushiho a rukou si podepřel hlavu. Přetáhl přes ně přikrývku a volnou rukou mu kreslil kolečka na hruď.
„Nezkazil si mi náladu,“ zašeptal Atsushi a usmál se, přičemž si přitáhl Kennetha blíž k sobě.
„To potěší,“ pousmál se Kenneth na oplátku. Prsty přesunul z jeho hrudi na Atsushiho tvář. Pomalu ji prozkoumával zvědavými bříšky prstů. „Možná jsem se předtím trochu unáhlil,“ uculil se. „Teď jsi nádherný.“
„A unavený,“ poznamenal potichu s úsměvem. „Zítra toho musím tolik udělat...“ zasténal a políbil Kennetha na tvář. „Dobrou noc...“ Vlastně ani nebyl tolik unavený a nechtělo se mu spát, jen netoužil po tom, aby se znovu pohádali – což se stávalo, když se spolu bavili déle, než několik minut.
„Dobrou,“ šeptl Kenneth a položil si hlavu na Atsushiho hruď. „Hezké sny….“
„Tobě také,“ pohladil ho po vlasech.
___-____
Ryuzaki se tiše a nepozorovaně vytratil z paláce aby se mohl bezpečně rozplynout daleko od zámku. Několikrát se ještě nadechl aby si pročistil myšlenky a přenesl se do Vincentova domu.
Vypadalo to tam jako když odcházel, jen v rohu ležela velká, černá, dřevěná rakev. Již na první pohled byla těžká. Pomalými krůčky k ní zamířil a posadil se vedle ní. Váhal. Rukou jemně pohladil vyřezanou růži na víku.
„Vincente?“
Z rakve se ozvalo zašustění spojené s mručením, než se začalo víko zvedat. Napřed jen nepatrně, snad aby zjistil, zda v pokoji není sluneční světlo, než se odklopilo celé. Vincent se opřel na rukou a vykoukl ven, bylo zvláštní, že ležel v rakvi na břichu. „Děje se něco?“ řekl rozespale. Vlasy měl neposedně podél obličeje a tváře se mu mírně červenaly, tedy na upírskou stále bledou tvář.
Ryuzaki se usmál. „Vypadáš hůř než Atsushi po opici.“
Vincent zasténal, když si uvědomil, kdo že ho to probudil a znovu sebou plácl do polstrování rakve. „To jste mě probudil, aby jste mi řekl, že ve dne nevypadám jako krásný princ na bílém koni?“ zamumlal do hedvábného polštáře. „To vím i bez vás...“
„Tak nevrlí po ránu?“ zakroutil Ryuzaki pobaveně hlavou. „A klidně můžete vylézt. Venku je bouřka.“
„Jenže to bych musel chtít vylézt,“ obrátil se na bok, čímž se mu vyhrnula košile až po bradavky a ukázalo se jeho světlé ploché bříško.
Ryuzaki rychle odvrátil pohled a zadíval se z okna ven. „Vyrušil jsem, tě snad z hezkého snu?“
„Nezdají se mi sny...“ zívl. „Jaký je důvod vaší návštěvy?“
„Ani sám nevím, co zde dělám,“ zavrtěl hlavou Ryuzaki. „Dostal jsem domácí vězení pod výhružkou smrti a asi jsem tě chtěl ještě vidět, naposledy.“
„Cože?“ Vincent se rychle posadil a zadíval se na něj. „Pod výhružkou smrti? Kvůli čemu? Odhalil se snad náš plán?“ vychrlil několik otázek, než si uvědomil, co vlastně Ryuzaki řekl v té poslední větě. „A vy riskujete jen, abyste mě viděl? Proč?“ Byl přinejmenším zmatený.
„O našem plánu Nejvyšší nic neví,“ zakroutil hlavou Ryuzaki. „Je to složité,“ povzdech. „Podle Nejvyššího jsem děvka, která dá každému, že dělám bůh ví co pokaždé, když vytáhnu paty z domu. Navíc do toho zapletl i Medeu, takže jestli se Nejvyšší dozví, že jsem pryč, dá popravit nás oba…“
„Tak co, zatraceně, děláte tady?“ zvýšil hlas.
„Chtěl jsem tě vidět,“ zašeptal. „Nekřič na mne prosím, trhá mi to uši.“
„Omlouvám se... jen...“ nyní mluvil potichu, „... jen nechápu, proč se chováte tak nezodpovědně. Přece není žádný rozumný důvod, abyste mě chtěl vidět za cenu vašeho života.“
„Já důvod mám, ale ten bys nejspíš nepochopil. A nemusíš se omlouvat, vlastně… nemůžeme si tykat? Mám právě všech pravidel plné zuby.“
„Mohu ti tykat, ty už mi tykáš dávno,“ kývl a vylezl z rakve. Upravil si pokrčenou košili a posadil se do křesla. Nevěděl, co říct dál.
Ryuzaki vstal ze země. „Děkuji,“ pousmál se. „Tykám ti od poloviny jednoho proslovu o smyslu života. Změnil se od té doby tvůj názor nebo neustále toužíš po smrtelnosti, přestože víš, že je nedosažitelná?“
„Stále po ní toužím,“ pousmál se.
„Myslíš si, že být upírem je chyba? Prokletí?“
„Pro mne ano... ale někteří by za to dali vše, co mají,“ postavil se, snad aby se tomuto tématu vyhnul. „Dáš si něco na pití?“
„Smím-li poprosit….“ sklopil hlavu přízrak. „Nemusíš být ke mně zdvořilí. Jsem v pozici, že ti nemohu ublížit ani kdybych chtěl.“
Vincent pokývl a vydal se do jiného pokoje, pro nějaké pití. Pro sebe i pro něj. Za chvíli se vrátil s nějakou ovocnou šťávou a šálkem se silnou kávou. Pousmál se, když si uvědomil, že jako upír by nic takového neměl pít. Kde je chuť po krvi? Položil sklenici před Ryuzakiho a sám se usadil do svého křesla.
„Děkuji,“ šeptl přízrak a napil se. Byla to stejná šťáva, kterou tu pil při minulé návštěvě.
Vincent ho pozoroval a přemýšlel, jak by se asi tento přízrak choval, kdyby byl člověkem. Nevěděl, proč ho to napadlo – možná snad, že všechny jeho gesta byla tak odlišná od těch lidských. Představoval si barvu jeho kůže, kdyby byla hmotná, její hebkost. Popravdě se musel proklínat, kam až své myšlenky nechal utéct.
Ryuzaki se nadechl. „Miluji vás, to je odpověď na otázku, proč jsem zde,“ zašeptal. Tak a teď se budu muset vypařit, pomyslel si Ryuzaki sklesle.
Vincent měl pocit, jakoby se mu na chvíli zastavilo srdce. Toužil to slyšet znovu, aby si byl jistý, že se nepřeslechl. Úsměv na rtech mu zmrzl a působil nepřirozeně. „Nežertuj...“dostal ze sebe a ani nevěděl, zda chtěl říct zrovna toto.
„V takovýchto chvílích nikdy nežertuji,“ zavrtěl Ryuzaki hlavou. Svůj pohled stále upíral k zemi a jediné po čem momentálně toužil, bylo nafackovat si.
„Nemůžeš mě milovat,“ pokusil se oživit svůj úsměv, aby byl přátelský, ale stále v něm něco zmrzlého překvapením bylo. „Nemyslím to tak, že ti to není dovoleno, ale že k tomu není jediný důvod...“
Ryuzaki si povzdechl. Po jeho tváři sklouzla jediná, osamělá slza. Přesně tak se cítil – osaměle. „Miluju tě od chvíle, kdy jsem tě spatřil tam u řeky. A máš pravdu, důvod k tomu nemám. Prostě to tak je.“
„Neplač,“ bylo jediné, co na to Vincent dokázal odpovědět, kdyby mohl, tak by ho objal, ale on nemohl.
„Nepláču!“ odporoval mu tvrdohlavě Ryuzaki a obejmul si pokrčená kolena.
„Nevadí mi to,“ zašeptal po chvíli Vincent.
„I kdyby ti to vadilo,“ odmlčel se Ryuzaki. „Stejně se již neuvidíme.“
Vincent kývl. „Kde tvůj otec vůbec přišel na to, že jsi děvka?“
Ryuzaki pokrčil rameny. „To kvůli Adrienovi. Myslí si, že jsem ho chránil proto, že dělám to samé. Mimochodem… budu se muset oženit.“
„Tvůj otec bude mít mnohem více starostí než tebe, až začne válka,“
„Neznáš mého otce. On je schopen zítra napochodovat do mého pokoje a ihned mne oženit.“
„Nevím, co na to říct,“ povzdechl si Vincent.
„Nejspíš není co,“ pousmál se Ryuzaki. „Vyřídíš sbohem Atsushimu? Nepředpokládám, že ho ještě uvidím.“
„Víš, že bez tebe náš plán padá?“ podíval se na něj smutně.
„Tak mi řekni co mám dělat,“ zašeptal Ryuzaki a vzhlédl, jeho oči se setkali s Vincentovýma. „Vždyť já ani nevím, co po mě chcete!“
„Já a Atsushi se nemůžeme scházet napřímo, protože by to bylo více než-li podezřelé...“ zakroutil hlavou a zvedl se ze křesla, přešel k Ryuzakimu a posadil se vedle něj. Zadíval se mu do očí. „Nevadí, něco se vymyslí. Důležité je, aby si ty to všechno vydržel, ano? Až začne válka, tak budeš volný...“ usmál se na něj.
„A až skončí, budu mrtví,“ povzdechl si Ryuzaki. „To jsi chtěl naznačit?“
Zakroutil hlavou. „Můžeš utéct...“
„A co tím získám?“ protáhl zoufale Ryuzaki. „Jakmile se někde objevím, upíři nebo démoni mě zabijí. Byl bych sám, chápeš? Navzdory tomu, co tvrdím Atsushimu, nechce se mi umřít.“
„Třeba poté, co svrhneme přízraky, se nenávist uhasí a nikdo tě nebude chtít zabít,“ byla to naivní představa při uvědomění si, že Ryuzaki je synem Nejvyššího. „Pak bys mohl být se mnou,“ dodal potichu a zadíval se jinam.
„A ty bys chtěl?“ zašeptal Ryuzaki.
Vincent nerozhodně kývl hlavou, ale stále se díval jinam, než na Ryuzakiho. Vlastně ani nevěděl, na co si tu hraje a co to, proboha, dělá...
„Nedokázal bys milovat přízrak.“
„Proč si to myslíš?“ vstal a přešel k oknu, které bylo zatažené závěsem. Opatrně se podíval, zda tam náhodou nesvítí slunce, než ho odtáhl a zadíval se do ulice. Vše bylo ponuré a šedivé, stejně jako obloha.
Ryuzaki vstal a postavil se za něj. „Podívej,“ rukou mu pronikl přes břicho a dotkl se skleněné tabulky okna. „Vidíš? Nikdy se mne nedotkneš a ani já tebe. Jaký by to mělo smysl když budeš mít kolem sebe tolik lidí, kteří by dali za noc s tebou cokoliv?“
Vincent stále upíral pohled z okna. „Neznáš mne, v tom případě bylo od tebe hloupé tvrdit, že mě miluješ...“ začal potichu. „Nikdy nebudu člověkem, nikdy se nebudu dotýkat s jejich jemností a smrtelností v čase – proto pro mne dotyk nic neznamená.“ Sklopil pohled. „Nechci tu věčnou hrubost a vulgární dokazování pocitů, tak necitelný a otupělý jsem se přece nenarodil...“
Ryuzaki si povzdechl. „Možná si o mně pomyslíš, že jsem sobecký, ale dotyk je jedna z mála věcí které nemám a po čem toužím. Aby mne někdo vzal do náruče a nechal tam spát. V bezpečí.“
Vincent se pomalu otočil a zadíval se do jeho očí. Přemýšlel o tom, zda mu má říct, co mu přišlo na mysl, ale... nechtěl to udělat. Věděl, že by se s touhle možností přízrak nevyrovnal a on mu nechtěl dávat falešné naděje. Pootevřel pusu, ale pak ji zavřel. Skutečně to nemělo cenu vytahovat na povrch.
„Co jsi chtěl říct, Vincente?“ naklonil Ryuzaki hlavu na stranu.
„Nic,“ znovu se obrátil k oknu.
„Lžeš.“
Vincent se opřel o sklo a vysíleně řekl: „Mohl bych z tebe udělat člověka.“ Poté hned dodal: „Ale neudělám to.“
Ryuzaki ztuhl. „Cože? Zopakuj to.“
„Mohl bych z tebe udělat člověka...“ zašeptal snad ještě tišeji než předtím.
„Bože,“ zašeptal Ryuzaki a zhroutil se do křesla. Hlavu si položil do dlaní.
„Neměl jsem ti to říkat,“ povzdechl si Vincent. „Omlouvám se.“
„Ne,“ hlesl přízrak. „Děkuji, že jsi mi to řekl. Proč.. proč bys to neudělal?“
„Nechci tě zničit,“ odpověděl pouze upír.
„Zničit? Nechápu.“
„Nevydržel by si být člověkem, je to zcela jiný způsob života, než nyní žiješ...“
„V čem je jiný?“
„Cokoliv, co je ti dovoleno jako přízraku, jako člověk bys nemohl,“ nevěděl, jak to má vysvětlit. Přece si musel uvědomovat, že jediné, co mu zůstane budou základní smysli, a pak již bude jen tělo, co nedokáže nic.
Ryuzaki se pokusil o křivý úsměv. „Ale otec by se zbláznil.“
„To nejspíš ano,“
„Pojď blíž, prosím,“ pošeptal Ryuzaki do tepla pohovky. Dnes byl velice tichý. Snad se bál, že čímkoli hlasitějším zničí tuto křehkou rovnováhu mezi ním a Vincentem. Nechtěl ho ztratit, ale nevěděl, co má dělat. Zvláštní.. jak by mohl ztratit to, co nemá?
Vincent se posadil k němu a přehodil si nohu přes nohu. „Jak silně cítíš mou blízkost?“ zeptal se dřív, než se stačil zarazit – pak jen doufal, že mu tato otázka nijak neublíží.
Ryuzaki se usmál a chvíli přemýšlel, k čemu by to přirovnal. „Vařil jsi někdy horkou vodu? Asi ano.. blbá otázka,“ plaše se stáhl. „Cítil jsi někdy tu horkou páru? Asi nějak tak. takové zvláštní teplo, ale smíchané s okolním vzduchem. Nevím jak to popsat.“
„Možná vím, jak to myslíš...“ kývl a byl ticho, nevěděl, co více mu říct.
„Nechce se mi odejít.“
„Ale měl bys, že? Čím déle tu si, tím více hrozí odhalení,“ v jeho hlase byl smutek.
„Tak nějak,“ povzdechl si přízrak.
„Nechci, aby si šel...“ zašeptal velice potichu.
„Proč?“
„Nevím...“
„Nějaký vnitřní pocit?“ pousmál se Ryuzaki.
„Strach...“
„Neboj se. Nejvyšší se o plánu nic nedozví.“
„Strach o tebe,“ upřesnil, „cítil jsem ho již ve chvíli, kdy jsem zjistil, že si se do toho všeho nechal Atsushim zatáhnout.“
„Atsushi něco takového naznačoval,“ pousmál se Ryuzaki. „Co ke mně cítíš?“ znovu měl nutkání si nafackovat.
„Někdy tě mám rád,“ odpověděl neurčitě.
„A někdy by jsi mne nejraději zabil, mám pravdu?“
„Možná ne zabil, ale spíš naplácal na zadek, jak zlobivému dítěti,“ pousmál se. „Jsi rozmazlený.“
Ryuzaki se smutně pousmál a jemně se „dotkl“ bříšky prstů Vincentovi košile, stoupal víš přes klíční kosti a krk a jemně pohladil rty. „Studím, že?“
„Ne tolik, jako kdybych nebyl upír, je to příjemný chlad...“
Ryuzakimu se z očí spustili slzy.
„Neplač,“ usmál se na něj.
„Vidíš jak jsem slabý?“
„A to by si raději byl jako tvůj otec?“ nevěděl, jak ho má utěšit.
„Ne,“ zakroutil Ryuzaki hlavou. „ale kvůli mé slabosti jsem v téhle situaci.“
„Kdyby si byl silný, tak bys byl kde?“
„Nejspíš bych byl volný.“
Vincent pouze kývl.
„Omlouvám se…. neměl bych tolik projevovat své city.“
„Není se za co omlouvat. Jsem tu, abych si je vyslechl,“ úsměv.
„Všechno už víte. Je jen na vás, jak s tím naložíte.“
„Proč si mi začal vykat?“
„Jsem zmatený,“ potřásl Ryuzaki hlavou.
„Chápu to. Dnes se toho stalo hodně...“ usmál se přívětivě Ryuzaki.
„To není jen kvůli tomu,“ zavrtěl hlavou Ryuzaki.
„A kvůli čemu ještě?“
Ryuzaki jemně zčervenal, přestože si byl jistý, že přízraky rudnout nemohou.
Vincent ho vybídl pohledem, ať mu odpoví.
„Já.. nemůžu… smál by ses mi,“ sklopil hlavu, aby červeň na tvářích zakryli vlasy.
„Nesmál,“ ujistil ho.
„Nikdy bys s tím nesouhlasil,“ nadechl se Ryuzaki. „A navíc to není ani možné.“
„Tak mluv,“ jeho zvědavost sílila.
Ryu si skousl zuby. „…Fyzicky možné….“ polknul.
„Asi již vím kam směřuješ...“
„Mám odejít?“ cítil se trapňe.
„Pokud chceš...“ řekl neurčitě.
„Omlouvám se.“
„Neomlouvej se... není za co...“ pousmál se. „Krásně se červenáš, všiml jsem si toho již dříve.“
„Nezlobíš se?“ užasl Ryuzaki.
„Proč bych se měl zlobit?“
„Myslím na to na co bych neměl a….“
„A?“
„Ještě ti to tu říkám jako by nestačilo, že na to myslím.“
„Úžasně stydlivý,“ poznamenal Vincent.
„Eh?“ vzhlédl Ryuzaki.
„Ale nic,“ široce se usmál.
„Aha,“ sklopil pohled znovu Ryuzaki.
Vincent se zvedl a šel zatáhnout znovu závěs, venku se začalo vyjasňovat a on skutečně nechtěl být spálen sluncem. Najednou tolik netoužil zemřít. Proč?
„Vincente?“ zašeptal Ryuzaki. „Já chci být člověk, prosím.“
„Neměl jsem se o tom vůbec zmiňovat, byla to chyba...“ otočil se na něj, „...tak na to, prosím, zapomeň.“
„Je to můj život!“
„Ano, to je,“ řekl pouze.
„Prosím,“ upřel na Vincenta své bílé oči.
„Byl bys nešťastný... a já nechci, aby si byl nešťastný,“ zakroutil důrazně hlavou.
„Proč?“ jednoduchá otázka.
„A co kdybych ti řekl, že tě také miluji? Nechtěl bys pak již nikdy po mně, abych z tebe udělal člověka?“ zoufale se na něj podíval.
„Kdybys to tvrdli, lhal bys,“ zavrtěl hlavou Ryuzaki. Tahle slova mu ublížila.
„Jsi si jistý?“ podíval se na něj pohledem, který toho moc neprozrazoval.
„Před chvílí, jsem se tě ptal, co ke mně cítíš. Kdybys teď řekl, že mne miluješ, pokud mne miluješ.. proč jsi to neřekl tenkrát? Nechci to slyšet z donucení nebo lítosti.“
„Protože jsem si nebyl jistý, stejně jako si nejsem jistý teď...“ přivřel oči. „Nechci ti lhát, ale právě teď cítím, že ano... že tě miluji. Jenže je to jen jeden pocit z mnoha, který třeba za chvíli vystřídá jiný.“ Pohodil nervózně vlasy a začal si pohrávat s prsty. „Nikdy jsem se ve svých pocitech nevyznal...“
Ryuzaki se pousmál. „Jsi ještě tak mladý,“ povzdechl si.
Vincent nevěděl, co na to říct.
„Uděláš to pro mne? Chtěl bych cítit vítr ve vlasech, dotknout se…“ natáhl ruku k Vincentově hrudníku. „Cítit tep srdce.“
„Řekl jsem, že ne... nezměním tě v člověka,“ stál si na svém, i když ho to bolelo.
„Prosím…“
„Nemohu...“ odmlčel se, „a nepros mě.“
„Miluji tě,“ zašeptal mu Ryuzaki do ouška.
Vincent zasténal a skousl si ret. „Dobře, udělám to, poté co začne válka – ale slib mi, že o tom ještě budeš přemýšlet... zvážíš všechna proti,“ nikdy neměl tak pevnou vůli, jak by chtěl mít.
„Děkuji,“ vydechl Ryuzaki. „Mám alespoň naději…“
Vincent cítil v očích slzy, ale snažil se je zadržet.
„Nebreč,“ tichoučce. „Slzy ti nesluší.“
„Nebrečím,“ dostal ze sebe, „zatím...“ Pousmál se.
Ryuzaki ho jemně prsty pohladil po tváři a stejně se nedotkl. „Co se stane, když tuhle válku prohrajeme?“
„Démonů a upírů bude minimum a všichni budou sloužit přízrakům jako lidé,“ řekl bez emocí, „a nás samozřejmě zabijí.“
Ryuzaki se otřásl. „Bude mi ctí s vámi zemřít.“
„Měl bys jít,“ řekl po chvíli Vincent. „Jsi tu již moc dlouho.“
„Nechci.“
„A já nechci, aby se ti něco stalo... a přitom tě tu nechávám, i když čím déle tu jsi, tak je větší možnost, že to Nejvyšší zjistí,“
Z medových úst vyšel povzdech. „Dobrá tedy. Odejdu.“
Kočár zastavil a Leviathan se tím zvukem probudil. Opatrně se vyprostil z náruče Adriena a začal se oblékat, aby mohl vyjít ven a podívat se, co se děje. Zíval a protahoval, protože ho bolela záda. Již nebyl tak mladý, aby mohl zdolávat takové cestování.
„Leviathane?“ protáhl nespokojeně Adrien a natáhl po princovi ruku.
„Dobré r...“ zastavil se, „zajímalo by mě, kolik je hodin.“ Sklonil se a políbil ho na tvář. „A proto se musím jít podívat, co se venku děje... tedy pokud není zrovna poledne.“ Zamračil se. „A navíc mě bolí záda, roztahuješ se!“ vyčetl mu na oko rozzlobeně.
„Och omlouvám se, vaše jasnosti, příště se udělám malej jako krabička od sirek!“
„Ano, to bude nejlepší...“ usmál se a políbil ho na rty. „I když... s krabičkou od sirek se celkem špatně souloží,“ zašeptal mu do ucha.
Adrien si ho přitáhl k polibku. „A se mnou dobře?“ ušklíbl se šelmovsky.
„Mno...“ protáhl princ souhlasně.
Stáhl si ho k sobě na sedačku. „Miluji tě.“
„Já vím – kdo by mne také nemiloval...“ usmál se.
„Stále tak namyšlený,“ pousmál se Adrien a zakroutil hlavou.
„Mám být na co... třeba už jen, protože právě ležím s tak překrásným upírem jako si ty a ten mi říká, že mě miluje,“ políbil ho na nos. „Kdo by pak nebyl namyšlený?“
„Třeba já,“ kousl Leviho do nosu něžně mladší z dvojice.
„Ty si myslíš, že nejsi namyšlený?“ dlaní mu studoval hruď a bříško.
„Pokud řeknu ano, tak mne stejně přesvědčíš o opaku.“
„To přesvědčím, ty namyšlenče,“ políbil ho na krk a poté jemně skousl jeho kůži.
„Vypadá to, že ven se nedostaneš,“ zasténal Adrien a položil Leviathanovi ruce na záda.
„Mám tu něco zajímavějšího na práci,“ přesunul se k jeho bradavce a začal ji vzrušovat jazykem. Přičemž palcem se staral o tu druhou.
„Chudák kočí,“ zavrněl černovlasý upír a pohodlněji se usádlil na sedačce.
„Budu se mu věnovat hned, co si vyzkouším, zda je tahle krabička od sirek vášnivá...“ zašeptal provokativně do jeho kůže.
„Ona je dokonce i nedočkavá.“
„Skutečně?“ skousl mu bradavku a uhnízdil se mezi jeho nohama.
„Upozorňuji tě, že pokud si mne nevezmeš, budu křičet!“
„A pokud si tě vezmu, tak nebudeš?“ přesunul se k jeho obličeji a políbil ho. „Ale to je škoda...“ protáhl a znovu se vpil do jeho rtů. Dlaněmi sjel po jeho bocích dolů.
„Nekecej a dělej,“ ušklíbl se Adrien.
„Ale notak... Projevil se v tobě ten skrytý sexuální deviant, ale to vůbec není slušné...“ zakroutil hlavou. Jednou dlaní se přesunul k jeho otvoru a provokativně po něm přejel až k varlatům, a pak zpět dolů.
„Ne,“ ohradil se Adrien. „Já jsem pouze sexuálně frustrovaný. Nejdřív si Ryuzaki přijde na návštěvu v nesprávnou chvíli a pak ty něco začneš a nedokončíš to. Ne že by to byla tvoje vina, ale mám toho až pokrk.“
„Tak frustrovaný...“ přitiskl se na něj, přičemž do něj pronikl jedním prstem.
„Tohle můžeš vynechat,“ vrčel.
„Nemůžu, protože se mi to líbí,“ sladce se na něj usmál.
„Nebereš ohledy,“ zasténal Adrien. „Prosíííím!“
„Už to tak bude,“ přidal druhý prst a začal si ho jimi roztahovat. Jemně se vpíjel rty do jeho kůže a užíval si její typickou chuť. „A když jsme u toho, mohl bys mi sundat kalhoty. Sám si je přece sundávat nebudu...“ použil nejnamyšlenější tón, co dokázal.
S úšklebkem uchopil lem princových kalhot a stáhl je dolů, „Hmmmm on je náš princ dokonce i líný se svléci,“ provokativně Leviathanovi přejel dlaní po klínu, než položil ruku tam, kam patřila.
„A ty jsi moc hubatý,“ ušklíbl se Leviathan a vyndal z něj prsty, aby je v další chvíli mohl nahradit jinou částí svého těla. Pomalu do něj začal vnikat, přičemž pečlivě pozoroval výraz v jeho tváři.
Zaklonil hlavu a spokojeně zasténal. „A co mi za to uděláš?“
„Ani to nechtěj vědět,“ zašeptal a vnikl do něj celou svou délkou. Studoval dlaněmi jeho boky, přičemž se natáhl, aby ho mohl políbit. Vpil se do jeho rtů a jakmile ho Adrien vpustil dovnitř, stáhl se a možná i nepatrně bolestně mu skousl dolní ret.
Adrien zasykl a semknul rty. „Potvůrko,“ zašeptal a zajel rukou princi do bílých vlasů.
Leviathan začal s pomalými, ale hlubokými přírazy. Stále ho ovšem hladil po bocích dlaněmi. S polibky se přesunul na jeho tvář a krk. Jazykem kreslil na jeho skvostné bílé kůži milostné obrazce a mnohokrát ji podráždil i zuby.
Adrien zavřel oči a zrychleně oddychoval. Prsty zarýval svému milenci do hebké kůže na zádech. Pousmál se a přisál se na Leviatanův krk. Jeho ostré zoubky ihned zajeli pod světlou kůži.
Leviathan zalapal po dechu, ale sten mezi svými rty nenechal projít. Sjel po Adrienově bříšku dlaní, a poté prsty obtočil kolem jeho údu.
Obtočil mu paže kolem krku a dál sál životadárnou tekutinu. Miloval její chuť. Miloval její vůni. Jeho zuby zajeli ještě hlouběji.
Upíří princ zavřel oči a skousl si ret. Vyvolávalo to v něm tolik rozlišných pocitů, které nedokázal a vlastně ani nechtěl krotit. Ztvrdil přírazy, i jeho ruka pevněji stiskla a zintensivněla to, co dělala. Uvědomoval si rychlé bušení svého srdce; cítil, jak všechnu svou krev žene do Adrienových úst.
Odtrhl se, ale ránu nezavřel. Leviathanova sladká krev mu stékala po bradě a na krk a vpíjela se do sedačky. Dovolil si úsměv. „Ochutnej,“ zašeptal přerývavě. Slabiky vyrážel ze svých úst v tempu Leviathanových přírazů.
Leviathan slízl z jeho krku svou krev a přes dolní čelist se, putujíc jazykem, dostal k jeho ústům, aby ho mohl vášnivě políbit. Vpil se do jeho rtů a jazykem prozkoumával hloubky jeho úst.
Adrien zasténal do polibku a přesunul svoje ruce na Leviathanovo pozadí. „Tvrději,“ zašeptal a zaryl několikacentimetrové nehty pod kůži.
Princ se snažil jeho přání vyplnit, ale stále si dával pozor, aby mu neublížil.
Spokojeně zamručel a přisál se Leviathanovi na jeho citlivé místečko za uchem. Prsty jedné ruky mu putoval po tváři. Tu druhou stále nechával zarytou do princovi kůže.
Leviathan přivřel oči a sledoval muže pod sebou. Jen matně si uvědomoval zvuky zvenčí. Byl zcela ztracen v náručí svého milence – soustředil se jen na jeho kůži, o kterou se otíral pro každý pohyb a hřejivé – i přesto, že bylo upírské – teplo, co z jeho těla vycházelo.
Adrien protočil panenky v návalu slastného pocitu, soustřeďujícího se do jeho slabin, přestože se pokoušel vydržet co nejvíce a pomalu ochaboval v princově náručí. Víčka semknutá.
Kočár se znovu pokojně rozjel, nehledě na to, co se dělo uvnitř. Leviathan to zaregistroval jen posledním zbytkem zdravého rozumu, co mu Adrienovo tělo nechalo.
Adrienovi ruce sklouzli z Leviathanova těla dolů a stejně jako zbytku těla, které se snažilo rozdýchat opadávající pocit extáze, jim bylo téměř jedno, co s nimi princ dělá.
Leviathan ještě několikrát přirazil, než sám vyvrcholil a vysíleně se usídlil na hrudi svého milence. Jemně přejížděl dlaněmi po jeho těle a užíval si jeho teplo, které tak rychle vyprchávalo.
Adrien se pousmál a pohladil prince po jemně zpocených, bílých vlasech. „Děkuji,“ zašeptal do nich.
Ten mu úsměv pouze oplatil a políbil ho na nos.
„Zjistil jsi vůbec kam to jedeme?“
„Mno, já myslím, že...“ protáhl s úšklebkem a dělal, že přemýšlí. „...jedeme.“ Kývl a začal se smát.
Adrien protočil panenky. „Můj nechápavý princi,“ ušklíbl se. „Já se neptal CO děláme – na což by byla odpověď že jedeme, ale KAM v čemž je podstatný rozdíl.“
„Jedeme,“ zopakoval stejně vševědným tónem. Poté se začal zvedat a oblékat. „Ty po mě fakt chceš, abych se vzdal tvé přítomnosti a... vyskočil za jízdy z kočáru?“
„Ještě by sis ublížil,“ začal se smát Adrien.
„Určitě bych si rozbil koleno... a při mém revma...“ zatvářil se, jakoby tu bolest cítil již teď.
„Leviathane,“ Adrien přimhouřil oči. „Upíři nemívají revma.“
„Tak to asi nejsem upír, protože já ho skutečně mám,“ stál si za svým jako malé dítě a začal se prohlížet. „Ale vypadám jako upír – to je zvláštní...“ řekl hraně zamyšleně.
„Na mě se nedívej, já ven nepolezu. Mám fobii z výšek.“
„Nedívám se na tebe,“ dál se zkoumal. „Mám mnohem zajímavější objekt zájmu...“
Adrien se ušklíbl. „Máš rozcuchané vlasy, ty metrosexuále.“
„A tím chceš říct, co? Že jako se ti nelíbím?“ uraženě se otočil na druhou stranu a opatrně vykoukl z okna. Už byla tma.
„Tím ti chci říct, že nikdo není dokonalý, i-když mi jaksi uchází smysl toho, proč to říkám,“ Adrien zavrtěl hlavou. „To bude tebou. Můj mozek má tendence ve tvé přítomnosti spát.“
„A ožívají jen skryté pudy, protože jsem tak... nenacházím slov... sexy,“
„Probouzí se ve mně to zvrácenější já,“ pokýval hlavou Adrien.
„A s takovou sexuální bestií mám žít?!“ zakroutil hlavou a otočil se na něj. Natáhl se, aby ho mohl políbit a zašeptal. „Miluji tě...“
Adrienovi se zablýsklo v očích. „Utahám tě k smrti.“
„Tak to budu rád...“ ušklíbl se.
„Miluji tě.“
„Já vím...“ upravil se a zabouchal na stěnu kočáru, ten ihned zastavil. Leviathan si otevřel dveře a zmizel v chladné noci.
„Idiot,“ pousmál se Adrien a položil se na sedačku.
__-____
Vincent si stáhl rukavici z dlaně, na které neměl znamení jeho černé magie a prsty přejel po kůře zmrzlého stromu. Zkoušel si představit, jaké by to bylo, kdyby se ničeho nemohl dotknou a na druhé straně si snažil vzpomenout, jak tento dotyk vnímal jako člověk.
Seděl na stromě a sledoval ho uhrančivým, přesto veselím fialkovým pohledem. Jeho rty se smáli a ve tvářích měl ďolíčky štěstí. Konečně doma, po tolika letech. Nádhera. Jen kdyby ten paličák Leviathan.. no škoda myslet.
Upír najednou zaklel a posadil se do sněhu. Nedokáže zjistit, jaké by to bylo ani v jednom z případů. Neví, jak by se cítil jako přízrak a na své lidství již zapomněl. Trápilo ho, co slíbil Ryuzakimu. Neměl se před ním o tom zmínit a neměl mu podlehnout. „Ryuzaki...“ zašeptal velice potichu a smutně se usmál. Zapletl se moc do té tragédie, co se dříve hrála jen kolem něj.
Trochu se naklonil a… spadl z větve dolů. Zabořil se hluboko do sněhu. „Au!“ vykřikl a sáhl si za týl. „Natlouk sem si kokos, já magor.“
Vincent se na něj vyděšeně podíval. Měl pro to důvod – jak často padali upíří velitelé z nebe?
Upír si klekl a oprášil si kabát pak vzhlédl a zazubil se. „Zdarííc,“ zamával.
Vincent se také postavil a mírně poklonil, jak slušný pozdrav chtěl. Pozoroval bytost před ním s neskrytou nedůvěrou.
„Ty voe, to je fujtajbl počasí. Teď, uprostřed Listopadu začne sněžit. Buď hrabe přírodě nebo mě,“ znovu se zazubil a podal upírovi ruku. „LuLu, a ty seš?“
„Vincent,“ stále zaraženě, možná ještě víc než předtím, přijal jeho ruku.
„Nemáš jointa?“ sjel ho pohledem. „Asi ne,“ odmlčel se. „Hele neviděls tady někde nějakého z těch přízračnejch idiotů?“
„Ne,“ odpověděl a doufal, že se pak LuLu ztratí a on bude znovu sám.
„Hele a kdo ty seš? Připadáš mi nějak povědomej,“ chvilku přežvykoval na jazyku. „Jako to tvoje jméno, víš? Vincent… sem už někde slyšel,“ pak se zasmál. „Ty voe já mám totální sklerózu a to sem si ještě ani nezapálil.“
Vincent kývl. „Jsem dítětem Adriena,“ dodal a nepředpokládal, že by to vyvolalo nějakou odezvu.
„Cože?“ dostal výtlem upír. „Si děláš srandu.“
„Vypadám na to?“ zeptal se tak nějak zoufale, protože si připadal, jako by byl účastníkem nějakého špatného vtipu.
„Ne.. já jen.. ty voe tak tohle nerozdejchám,“ tlumil se upírek. „Ale zdá se mi, že náš drahý Pan Kalamář nějak změnil vkus.“
„Pak Kalamář? Změnil vkus?“ nadzvedl obočí. „Asi myslíte Adriena...“ kdyby mohl, tak by utekl. Nejděsivější ze všech upírů stál před ním.
„Konečně doma,“ protáhl se LuLu. „Jasan, že Adrííísek. HeHe neviděl jsi Ryuzakiho? Musím ho zase vytáhnout na nějakou pařbu. Nejlépe se spoustou chlastu abych zničil tu jeho nevinnou, romantickou dušičku.“
„Ehm. To asi nebude možné – Ryuzaki je pod zámkem,“ už se cítil trochu lépe, když si uvědomil, že toho ví víc, než stvoření před ním.
„Hmm… se ňák udělá.,“ mávl rukou upír a vůbec si tím nedělal hlavu. „Sice vypadám jako blbec, ale nejsem blbec.“
„Nebudu se s vámi přít...“ diplomaticky ustoupil Vincent, ale myslel si svoje.
„Musím jít podat hlášení do paláce,“ povzdechl si LuLu. „A lhát jako když tiskne. To bude zase zábava. Jdeš taky?“
„Hlášení o čem?“ konečně něco zajímavého, co z něj vypadlo.
LuLu se na něj podíval jako na idiota. „V prvé řadě o dodržování míru mezi námi a démony, v druhé o tom, kde jsou Levi s Adrim.“
„Podávat hlášení o míru? Tak to může chtít slyšet jen hlupák...“ povzdechl si Vincent.
„Královna se o všechny takovéto věci zajímá,“ mávl rukou LuLu. „Ale co. Aspoň chvíli poklábosím s Ryuem a šlehnu si dávku. Na stromě se to dělá těžko. Jdeš?“
„Nemám přístup k trůnu a popravdě, tam ani netoužím jít...“ odpověděl mu, čímž odhalil to, co se snažil skrýt. Zase se cítil v jeho přítomnosti nesvůj.
„Přístup k trůnu?“ vykulil oči upír. „Copak, tebe ještě nepředstavili, nebo ti ještě nebylo 150?“
„Ani jedno z toho...“
„Tak to máš drsný. Neplnoletej, nepředstavenej…“ ušklíbl se Velitel. „Úchvatná kombinace. Mě bylo 150 přibližně před 3000 lety… jó to byli časy. Žádnej chlast, žádný drogy ani cigarety.“
Vincent na to nic neřekl.
„Bože umíš ty vůbec mluvit?“ nechápavě zakroutil hlavou LuLu a pak se usmál. „HeHe, pojď,“ chytil ho za rukáv a táhl ho k Versailles.
„Co chcete dělat?“ nedůvěřivě. Nechtěl být představen Trůnu a již vůbec ne tímto individuem.
„Chlapečku,“ obrátil se k němu LuLu a přitáhl si ho za rukáv blíž. „Vzpamatuj se. Adrien se už nevrátí, aby tě představil a spolehni se na to, že žádný z upírů to dobrovolně neudělá. Je z toho papírování jako blázen a já to dělám jen kvůli tomu, že Adrienovi hodně dlužím,“ zavrčel. Jaká změna z praštěného upíra na krvelačnou bestii. Růžové zorničky se upírovy stáhli a ztmavli doruda. „Kdy ti bude 150?“
„Za týden...“ kývl. „Nyní jste mi rozhodně sympatičtější,“ okomentoval jeho změnu.
„Nejvyšší čas,“ ušklíbl se LuLu. „Jdeme.“
Vincent vytrhl ruku z jeho sevření, i přestože ho odevzdaně následoval a navlékl si na ni rukavici. Přece nechtěl, aby všichni viděli znak, co má na ruce. Věděl, že ne všichni by byly nakloněni k zničení Nejvyššího a všech přízraků. Někdo by ho mohl prozradit.
„Alespoň rozum jste nějaký zdědil,“ povzdechl si LuLu.
„Po kom? Po Adrienovi?“ pozvedl obočí.
„Ne,“ pousmál se LuLu. „Po své matce.“
„Sám ji neznám, tak jak byste ji mohl znát vy?“
„Já vím spoustu věcí,“ zazubil se LuLu. „Jinak bych nebyl tím, kým jsem.“
„A mně víte, co?“ zeptal se hovorovým tónem. „Ani jste nevěděl, že jsem dítětem Adriena, tak skutečně pochybuji, že znáte rodiče, které jsem nikdy já nepoznal.“
LuLu se k němu obrátil čelem. Jeho oči již měli svůj typický, růžovofialový odstín. „A jak vy víte, že jsem to skutečně nevěděl,“ povzdech. „Nudíte mne.“
„Nejsem vašim šaškem, abych vás bavil,“ odpověděl bez emocí.
„Mluvíte jako přízrak,“ zamumlal LuLu a vytáhl z kapsy cosi podlouhlého, zabaleného do tmavě hnědého, tenkého papíru. Magií z prstu ruličku zapálil a popotáhl. „Konopí,“ zašeptal a vydechl obláček kouře. „Chceš?“ nabídl Vincentovi konec trubičky.
„Ne, děkuji...“ odpověděl slušně. „Jako přízrak? Nemyslím si. Bylo by smutné, kdybych byl něčím, čím tolik opovrhuji,“ odvodil si, že LuLu již zajisté viděl jeho ruku a ví, co to znamená a pokud ho neudal. Tak může mluvit otevřeně.
LuLu pokrčil rameny. „Jak myslíte, o hodně přicházíte,“ zkrabatil čelo. „A démony neopovrhujete?“
„Kam tahle vaše otázka směřuje?“ zeptal se podezřívavě.
„Nikam, jen bych chtěl vědět, proč mi včera došel jak od Atsushiho tak od Ryuzakiho téměř výhružný dopis, že jestli se do dvaceti čtyř hodin nedostavím, tak ze mě stáhnou kůži za živa.“
„Není to velice podezřelé, když si upír dopisuje s démonem?“ zaujatým tónem. "To byste jako velitel neměl..." nechal vyznít do ztracena.
„Musíte to umět správně zakamuflovat,“ usmál se na Vincenta velitel. „Kdybych to nedělal, přišel bych o většinu povyražení ve svém životě. Někdy by jste s námi mohl zajít na nějakou tu zábavičku, nenudil by jste se tam,“ další úsměv. „Zajímavé ovšem je, že oba odkazují na vás, takže.. povíte mi co se děje nebo to mám z vás vypáčit?“
„Na mne?“ podivil se. „Nechápu proč...“ Poté se usmál. „Snad možná protože s nimi mám něco společného, stejně jako s plánem, který vymyslel Atsushi.“
„A ten je?“
„Začít válku a dovést ji vítězně do konce, ale ne mezi upíry a démony, ale proti přízrakům...“ přivřel oči a doufal, že neprozradil něco, co neměl. Nikdo mu o čtvrtém členovi společenstva neřekl... pokud řekl vše někomu nepatřičnému, všechny je odsoudil na smrt ještě dřív, než válka začala.
„On se zbláznil?“
„Atsushi nebo Ryuzaki?“
„Oba.“
„Aha.“ Pousmál se. „Myslel jsem si to samé, co vy, avšak jejich šílenství je tak utopickou myšlenkou, že ho chci sdílet s nimi.“ Zalesklo se mu v očích. „Třeba jen, abych dal pozor na Ryuzakiho.“
LuLu si povzdechl. „Zhroutí se odvěký řád, na to jste nepomysleli? Všichni upíří nejsou jako my, jsou divocí a nebezpeční. Co myslíte, že udělají, jakmile ztratí autoritu kterou jim dává starověká aristokracie?“ vydechl.
„Jeden řád zmizí, druhý se vytvoří... jsme nesmrtelní, máme dost času na tvoření vlastních světů,“ neurčitá odpověď.
„Vidíte? A zase to bude stejné. Znovu budete mít někoho, kdo vám vládne, je vám nadřazený.“
„Vždy musí někdo vládnout a druhý sloužit – tohle pravidlo se nesnažíme vyvrátit. Mně osobně je jedno, kdo bude vládnout – jen nechci, aby to byli přízraky. Vím, že i kdyby po nich nastoupil sebelepší, tak nakonec – jako všichni vládcové – se stane tím nejhorším.“ Přivřel oči. „A chápu důvod Atsushiho – jen nechce, aby jeho rasa zanikla, a proto bojuje.“ Odmlčel se. „Ano, nikdo z nás tří nechce nastolit lepší vládu. Chceme jen udělat to, co si myslíme, že je nejlepší... pro upíry a démony – ne pro nás samotné. Vždyť příkladem této myšlenky je Ryuzaki – jeho to zajisté zahubí, jak v případě prohry, tak když vyhrajeme.“
„Ryuzaki,“ převaloval LuLu tohle jméno chvíli na jazyku. „Vám na něm záleží, viďte.“
„Proč si myslíte?“ neutrálním tónem.
„Máte v očích takový zvláštní výraz, když vyslovujete jeho jméno.“
„To se vám jen zdá,“ zakroutil hlavou.
LuLu si odfrkl a popotáhl z ruličky. „Fakt nechcete?“
„Ne,“ odpověděl jednoslovně.
„Fajn.“
„Takže vy byste se k nám nepřidal?“ začal znovu starým tématem. „Protože to byl nejspíše důvod, proč vás Atsushi a Ryuzaki kontaktovali.“
„Kam jdu já, tam jde vojsko. Přidám se, ale nejdřív si musím promluvit s Atsushim a Ryuzakim… a s vámi taky,“ povzdech. „Nejvyšší vyhnal ze sídla všechny upíry. Snažte se být co nejslušnější, ať zbytečně nepřijdeme o hlavu. Bez vás,“ kývl k jeho ruce. „Bychom to asi nezvládli.“
„Beze mne by tento plán nevznikl...“ v jeho očích se objevila starost a zmizela z nich sebedůvěra.
„Bojíte se?“
„Nikdy jsem se o sebe nebál...“
„A o jiné?“
„Ano,“
LuLu se usmál. „Jdeme tedy?“
Vincent jen kývl.
„Jupí,“ výskl upír a s veselým pískáním si razil cestu napadaným sněhem.
Neuplynulo ani několik minut a oni se ocitli v prostorném sálu. Svíčky planuly tak, jak bylo zvykem. Vincent si ihned povšiml Ryuzakiho, který seděl po ruce Nejvyššímu, avšak dost daleko na to, aby vypadal, že s ním nemá nic společného. Byl tu i Médea. A velice prořídlá upírská šlechta.
„Zásady jednání s Nejvyšším ti připomínat snad nemusím, ty znáš,“ sykl k Vincentovi LuLu.
Znovu to jeho nepostřehnutelné kývnutí bez jediného slova.
„Výborně,“ zašeptal a vykročil v před. Sotva znatelně se uklonil. „Brej den,“ rozpažil. „Tak jsem tady. V celé své kráse. Můžete mne nabodnout na kolík.“
Vincent si pomyslel, že možná měl říct, že je nezná. Tento upír by je jistě vylíčil jinak, než Adrien. Žádná úcta, ani respekt. Vincent se uklonil, jak se patří a nezvedal pohled od země.
„LuLu?! Tys tady skutečně chyběl...“ ozvalo se od Nejvyššího.
„Ale notááák,“ zazubil se upír. „Pročpak tolik ironie a pesimismu v hlase. Venku je krásně,“ podíval se na zamračenou oblohu beze hvězd. „Ptáci zpívají,“ několik upírek sebou trhlo a upustilo na zem svou ptačí večeři. „A my všichni se usmíváme.. no tááák!“
„K věci,“ zvýšil hlas Nejvyšší. „Mluv k věci!“
„K jaké? Žádnou tu nevidím,“ podíval se pod své nohy. „Fajn.. a co chcete slyšet nejdřív? O Leviathanových líbánkách, či snad o vzpouře v západním Německu. Nebo snad vaše ctěné uši budou potěšeni několika probíhajícími válkami v Rumunsku. HuH tolik novinek, až se mi z nich zvedá žaludek.. á tam je něco k zakousnutí,“ zaradoval se LuLu a rozvalil se pohodlně do křesla. V ústech měl v okamžení marcipánoví zákusek.
„Začni Leviathanem,“ promluvila dřív upírská královna než Nejvyšší.
LuLu hravě zasténal a protáhl se. „HMM.. takže vypadá to, že můj milovaný bratránek se vydal.. ááách teď mi to vypadlo…. JO! už vím… do Řecka. Jede sám jen s kočím a Adrienem. Poslal jsem za nimi své lidi.“
„A za jak dlouho ho dostihnou?“ zajímal se Nejvyšší a přitom přemýšlel o trestu, kterým ho stihne.
LuLu se zasoustředil, aby zprávu poslal správné osobě - Ryuzakimu: „To by mne také zajímalo, když jsem je poslal na opačnou stranu.“ Nahlas řekl: „Nevím.. tak do dvou, tří týdnů, znáte Leviho.“
„Dobře...“ odmlčel se Nejvyšší. „A válka tedy pokračuje jak?“ Doufal, že se vybili na všech stranách. Tak je nenáviděl.
„Jak asi, všude mír a klid,“ zakroutil hlavou LuLu. „Ty vaše zkurvený smlouvy mne jednou přivedou do hrobu.“
„Skutečně všichni ji dodržují?“ nepředpokládal to. „Tak tedy. Proč si sem přivedl Viléma, nebo jak se jmenuje potomek toho zrádce?“
„Nikdo by neměl trpět za činy svých otců.“
„Nesděluj mi své filozofické poznatky a raději mi řekni, proč tu je...“ zvýšil hlas Nejvyšší.
„Notak.. klid.. dýchej,“ pousmál se LuLu. „Jdu ho představit.“
„Proč?“
„Patří do rodiny.“
„Dělej si, co chceš,“
„Samozřejmě, přece bych se vás neptal na souhlas, zase takovej magor nejsem. Mimochodem… jmenuje se Vincent.“
„Veličenstvo přece řeklo jeho jméno správně, není to tak Vincente?“ ozval se Médea. Vincent výrazně kývl. „Ano.“ Pochopil, že Médea chce, aby se vylepšil vztah Nejvyššího k němu, aby ho největší z hlupáků považoval za patolízala.
LuLu se zvedl a zamířil k Ryuzakimu. „Smím si na chvíli promluvit s vaším synem, veličenstvo?“ znuděně.
„Má zákaz mluvit s upíry...“ řekl důrazně Nejvyšší.
„A co tak hříšného udělal?“
„Nezačínejme o tom znovu...“ snažil se ušetřit Ryuzakiho dalšího ponížení Médea.
„Zkazíš všechnu zábavu… Ani pět minut?“
„Ne,“ rázně.
„Kurva… co si myslíte, že bych s ním jako dělal? Políval ho svěcenou vodou? Magore.“
„Slušnost není vaší ctností, jak vidím... stále stejný, napůl kroku u Médei...“ výhružka skrytá ve slovech, která se dala jasně přečíst.
„Leda tak na pivě.“
„Vyveďte ho někdo, nebo ho budu muset zabít,“ zašeptal Nejvyšší.
LuLu s úšklebkem vstal a obrátil se k trůnu zády. „Budu uválen smrtí špekatým sádelňákem. Jak romantické,“ vzal Vincenta za paži. „Pojď, jdeme za králem,“ zašeptal k němu. Možná až příliš blízko k jeho rtům.
Vincent se rychle uklonil Nejvyššímu, a poté sebou nechal smýkat.
Rychle vyšel pryč z místnosti a sotva za nimi zaklapli dveře, začal nadávat. Potom se otočil k Vincentovi, kterého stále držel za ruku. „Půjdeš, nebo už jsi tak otrávený?“
Vincent kývl.
„Tak pojď,“ stále ho držel za ruku a táhl ho do schodů.
„Kam vůbec jdeme?“
„Do nejbližší prázdné místnosti kde tě znásilním…. Jdeme za králem, mám tam u něj ty papíry ohledně tvého představení.“
„Že je tento svět zahlcen tolika spisy...“ povzdechl si Vincent a následoval ho.