Slza zmizelá za závojem Přízraku; Part 5
Ninive si sundal svůj kabát, který měl přehozený pouze přes ramena a prsty si pročísl vlasy. Myslel si, že zbytek noci nebude trávit ve svém rodném domu, ale nakonec byl příliš unavený, než aby se snažil někoho ze zákazníků obšťastnit. Přivřel oči a prohlížel si bratra s jeho snoubencem – vlastně byl tak unavený, že již ani neměl jedinou myšlenku, kterou by proti nim poslal. V téhle chvíli mu byli ukradení.
„Všimli jste si milence Adriena?“ otázal se jich, protože chtěl vědět, zda to nebyl pouze jeho postřeh. Jeho bratr byl dobrý voják – silný a zainteresovaný, avšak Ninive měl také své přednosti a nebyly jimi jen určité partie jeho těla. Nedělalo mu žádný problém získat za minimum času maximum informací o okolí. Unaveně se opřel o schodiště a čekal, zda budou chtít nějak rozvést tento rozhovor, jinak byl přichystán jít do svých komnat a ulehnout do postele.
Atsushi se odlepil od Kennetha a zamračil se. „Ty si myslíš, že….“ pochybovačně.
„Já si to nemyslím, já to vím...“ pohodil hlavou a po ramenou se mu rozlily jeho hedvábné vlasy.
„A co je nám po tom?“ obořil se na Niniveho chladně Kenneth.
Ninive na něj pohlédl a pokrčil ramena. „Když nic, tak nic,“ řekl vcelku lhostejně. „Pokud vám to nevadí, tak bych rád odešel do svého pokoje.“
Atsushi už chtěl něco namítnout, ale jeho snoubenec mu nedal možnost.
Kenneth se nenávistně zadíval do Niniveho očí. „Klidně se tam zašij do konce života, co je mi po tobě.“
„Nebýval jsi takový,“ zašeptal si pro sebe Ninive a vydal se nahoru po schodech, přičemž si začal ledabyle rozvazovat všelijaká ozdobná vázání na šatech.
Atsushi vrhl po Kennethovi zmatený pohled.
„Minulost se má nechat spát, Atsushi.“
„Minulost je důležitá, abychom věděli, jak se chovat v budoucnu a neopakovali chyby,“ poznamenal potichu, ale nijak dotěrně.
„Zrovna TY mi tu chceš dávat kázání?“ ušklíbl se Kenneth. „Jdu se napít. Jdeš, nebo tu budeš stát jak solnej sloup?“
Atsushi se beze slova vydal za ním. Po chvilce ovšem promluvil. „Nemohl by ses chovat trochu přívětivěji?“ otočil se na Kennetha a zatvářil se, že ho tento vztah skutečně vyčerpává.
„Nesedne mi to k povaze. Navíc tvého bratra příliš nemusím. Je příliš fádní, příliš tuctoví. Je neosobní a nudný, není na něm nic originálního. Je to,“ odmlčel se, aby se napil a našel ten správný výraz. „Prázdná skořápka s dobře nacvičenými pózami.“
„Zase se v mé mysli objevuje otázka, co mezi vámi bylo, ale utiším ji...“ pousmál se. „Ale pokud si tohle o něm myslíš, tak si ho nejspíše neznal.“ Také si nalil tvrdého alkoholu do sklenice.
„Nechci znát jeho, chci poznat tebe,“ přimhouřil Kenneth oči a znovu se napil ze skleničky. Na jeho rtech ulpěla kapička vína. Jazykem ji slízl a smyslně zavřel oči. Potom se usadil do křesla.
„Aby si mě poznal, musel bys být milejší,“ pořádně upil svého alkoholu a přešel k oknu. „Avšak, jak si řekl, tak je v tvé povaze nebýt milý a proto... pro tebe bude těžké mne poznat.“ Mluvil do skla, v kterém se odrážel jeho obraz.
„Ale drahý…. Za dva dny máme svatbu… nechci se hádat.“
Atsushi se odmlčel. „A co by si tedy chtěl?“
„To ty moc dobře víš. A přesto to dáváš té děvce a né mě.“
„To je jen tvůj dojem... on se mě straní,“ pokračoval v rozhovoru se sklem. Venku bylo temno, takže jeho obraz se odrážel téměř dokonale. Pozoroval svou tvář a připadala mu ještě víc strhaná.
Kenneth pobaveně zaklonil hlavu. „Nerad ti kazím domácí idylku.“
„Věřím, že ty mi ji kazíš velice rád,“ otočil se na něj. „Mimochodem – budeš se vdávat v šatech nebo v čem? A jakou to něco bude mít barvu?“
„Vdávat!“ Kenneth zasténal. „Dejme tomu, že jsem se s touto pozicí již smířil… Do šatů mě nedostaneš.“
„Dobrá... Mám si šaty obléct já?“ začal se potichu smát při té představě, protože tahle situace se musela odlehčit.
Kenneth vstal a odložil sklenku. „Hmm… navleču si tě do růžového, do vlasů ti dám rudou růži a všichni přítomní mi tě budou závidět….“ Úšklebek. „Nevím, jak by tohle dopadlo. Co takhle ty šaty spálit?“ podívá se na tři krabice v rohu. „A jít tam provokativně v pyžamu?“
„Myslíš tím v noční košilce a s spací čepicí na hlavě?“ jeho úsměv se rozšířil. „Tak to mile rád...“
„Nezapomínej na bačkory. Velké, pejskové a hooodně chlupaté.“
Atsushi se přece jen začal smát nahlas a přešel ke Kennethovi. „Už nejsi tak nemilý jako na začátku, možná z tebe něco zajímavého nakonec vyroste,“ ušklíbl se.
„A v čem bys chtěl, abych šel?“ zašeptal Kenneth a zajel rukou Atsushimu do vlasů.
„Mohl by si to zkusit nahý, chtěl bych vidět tvého otce, jak by se tvářil,“ pousmál se a nahnul k němu, jakoby nevěděl zda může – ale chtěl – ho políbit.
Kenneth se ušklíbl. „A kolem krku s růžovou mašlí s cedulkou k narozeninám, ne?“
„Mno. Zaručeně by to tvého otce potěšilo,“ jemně ho políbil na rty, čímž mu zabránil jakkoliv odpovědět.
Kenneth přivře oči a jemně se odtrhne. „Tohle by mého otce nepotěšilo.“
„Je tu někde snad tvůj otec schovaný?“ pohladil ho po tváři a druhou rukou objal kolem pasu.
„Můj otec je schopný všeho…“ zasténá tlumeně hnědovlasý démon a políbí ho.
Atsushi mu začal rozepínat košili, přičemž se jazykem dobýval do měkkosti jeho úst a tlačil ho dozadu na stěnu.
„Kde máš ložnici?“ zašeptal sotva slyšitelně Kenneth a zády narazil na modrou tapetu stěny.
„Daleko,“ odpověděl vzrušeně Atsushi. „Nahoře, ale...“ zarazil se, nechtěl tuhle chvíli zkazit tím, že zmíní svého bratra. Nechtěl jít kolem jeho pokoje, nechtěl mu ještě víc ublížit. Vlastně si ani nikdy nemyslel, že ho dobrovolně podvede. Bylo tohle dobrovolné? Ano, bylo – nic si nemohl nalhávat.
„Pohovka?“ Kenneth stočí ironicky pohled na zem. „Víš, ten koberec vypadá příjemně, ale……“
„Ale vadí ti, ty červené růže na něm, že?“ pousmál se. „Takže půjdeme nahoru?“ propletl s jeho dlaní prsty.
„Jak je to daleko?“ usmál se Kenneth a stiskl Atsushiho dlaň ve své.
„Celé schodiště a chodba,“ přitáhl si ho znovu k sobě a propojil jejich rty.
„Smířím se s kobercem,“ odpoví démon zadýchaně, když se mu podařilo na okamžik přerušit polibek. Stáhl svého snoubence na zem a položil se mezi jeho nohy. Svými polibky mu pokrýval poodhalenou hruď.
Atsushi mu zajel prsty do vlasů a zasténal, když mu začal zuby dráždit pravou bradavku.
Kenneth mu pomohl svléknout košili a odhodil ji kamsi ke křeslům. Volnou rukou mu prohrábl vlasy a donutil ho tak, aby zaklonil hlavu. Ihned se přisál k jeho hrdlu a kousnul ho. Jen lehce – nemohl si dovolit poznamenat tu měkkoučkou kůži.
Druhý démon zajel dlaněmi pod jeho košili a konečky prstů mapoval jeho páteř a jemně mu masíroval záda.
Hnědovlasý démon lehce zkrabatil obočí a prstem ďobl do koberce. „Ta postel……“
„Ano?“ na Atsushiho hlas byl značně vzrušený, čímž se mírně chvěl.
„Tebe ten koberec….nestudí?“
„Dobře, jak chceš...“ dostal se z pod něj a postavil se, přičemž si zapínal košili. Podíval se na něj vyčítavým pohledem, že skutečně je tak nesnesitelný, jak si myslel. Jeho bratr... by si nestěžoval. „Jdu spát,“ otočil se a odcházel.
„Zase budu mít studenou postel,“ povzdechl si Kenneth a vstal.
____-____
Zrcadlová síň zela prázdnotou. Nádherné svícny ze zlata a stříbra byli obaleny do vosku, byl ještě teplý. Místnost byla ponořena do šera, ale slunce, které právě vstávalo ji pomalu rozechvívalo matným světlem, pronikajícím sem skrz rudé záclony. Služky již dávno odklidili všechno jídlo a stoly byli potaženy bílými prostěradly a trpělivě vyčkávali na další báli v nich mohou předvést svůj tmavý půvab.
„Adriene?“ oslovil ho. „Neměli bychom se přesunou do tvých komnat?“ pozoroval mizící stín v slunečních paprscích, který byl na podlaze, poté zvedl hlavu ke svému společníkovi.
Oslovený upír odtrhl pohled od svých pěticentimetrových nehtů a vzhlédl. „Jistě,“ pousmál se a zamířil ke dveřím očekávaje, že ho mladý upír bude následovat. V duchu se usmál, když si všimnul, že blonďák se zvláštním výrazem v očích jde za ním. Pomocí mysli otevřel dveře a zabočil doleva. Tento zámek byla změť všelijakých chodeb. Pro něj byla orientace v nich snadná. Jeho boty tiše klapali po mramoru, jako by nechtěli rušit tichou a poklidnou atmosféru přízračného sídla.
Společně vystoupali po třech schodištích, přičemž okázale ignorovali honosnou výzdobu stěn i drahé obrazy na nich.
Na konci dlouhé, úzké chodby se Adrien zastavil a otočil se na svého společníka. S lehkým úsměvem odemkl dveře a nechal Vincenta nahlédnout do svého tolik chráněného království.
„To jsou tvé komnaty?“ rozhlédl se kolem sebe. „Nemyslel jsem si, že si zakládáš na takových povrchnostech,“ ušklíbl se a bylo poznat, že je to pouhé škádlení.
Adrien protočil oči a jednoduchým, takřka povrchním kouzlem zapálil svíce. Denní světlo sem nikdy nepronikalo – nemělo kudy. Okna byla zazděna. Jen úplně nahoře byl malí otvor, který vrhal jemnou zář na stěnu.
Vincent se bez jediného vyzvání samozřejmým způsobem posadil na postel a opřel se pažemi dozadu o měkké matrace. Dal hlavu na stranu a pousmál se. „Jak romantické...“ dnes byl plný úšklebků.
Adrien se pousmál a rozpustil si vlasy. Skřipec odložil na stoleček a začal si kartáčem česat vlasy. „Nelíbí se ti tu?“
„Je to tu příliš cítit aristokracií,“ postavil se a přešel k němu. „Mohu?“ natáhl dlaň pro kartáč. „Učešu tě,“ pousmál se.
Adrien se kriticky zadíval na dvoumetrové vlasy. „To bude nadlouho, přesto ti děkuji.“
Převzal od něj kartáč a obešel si ho, aby mu mohl začít pročesávat vlasy. Dával si pozor, aby ho to náhodou nebolelo nebo mu to nebylo nepříjemné. Zacházel s tou jemnou krásou jako s tím nejdražším na celém světě. „Doufám, že je to příjemné...“ řekl potichu fascinován.
„Hmm… velice,“ zapředl Adrien. „Mohl bys to dělat častěji, prosím?“
„Mohl, pokud mě nepřepadne má drzá a odmítavá nálada,“ pousmál se a zčesal mu vlasy z krku, aby ho na něj mohl jemně políbit. Poté se ovšem hned vzdálil a pokračoval v péči o vlasy.
„Taky si říkám, že jsi dnes jako vyměněný…. Čímpak to bude?“ usmál se Adrien. V očích měl zvláštní lesk. Vztáhl ruku do zadu a uchopil Vincenta za zápěstí. Poté ho jemně políbil do dlaně a pustil ho.
„Naposledy, když jsi byl u mě, tak jsem to přehnal,“ řekl potichu. „Navíc jsem rád, že již nemusím být v aristokratické společnosti na bále,“ ušklíbl se.
Adrien nadzvedl obočí. „Mám to chápat tak… ne, nebudeme si tím zatěžovat večer… Jsem unavený.“
„Jak?“ zezadu ho objal, protože si všiml, že se jeho tělo zvláštně zachvělo a málem upadl. Opřel svou hlavu něžně o tu jeho a políbil ho do vlasů.
„Nic. Měl jsem jen na jazyku jednu poznámku ohledně aristokracie, ale nechci už o nich mluvit,“ řekl černovlásek.
„Věříš, že mi to ani nevadí?“ dlaněmi vjel pod jeho košili a prsty mu přejížděl po nahém bříšku.
„Miluji tě.“
„Já vím,“ hlesl. Začal mu rozepínat zdobné knoflíčky v krajce černé košile, aby mu ji mohl svléknout.
„Stále mě tak nenávidíš?“ jen seděl. Ani náznak toho, že by se mu Vincentova činnost líbila či ne. Čekal.
„Nenávist nemůže zmizet ze dne na den, to snad chápeš,“
Adrien vstal a zadíval se Vincentovi do očí. Jemně prstem obkreslil linii jeho tváře a políbil ho na špičku nosu. „Chci tě,“ zašeptal mu do ucha a couval s ním k prostorné posteli s nebesy. Opatrně ho položil do černého saténu, kterým byly peřiny povlečeny a lehl si vedle něj. Tvář mu zabořil do vlasů.
„Neříkal jsi náhodou, že jsi unavený?“ poznamenal Vincent potichu.
„Jestli nechceš…..“ políbil ho na krk a lehce mu skousl ušní lalůček. Ucítil v sobě touhu ochutnat jeho krev.
„Chci...“ pousmál se a vybídl mu svůj krk.
Adrien se chraplavě zasmál a zakousl se.
Mladší upír v reakci zasténal, snad v tom byla slyšet i trocha bolesti. Dlaně mu položil na záda a zatnul mu do nich nehty.
Adrien se odtrhnul od Vincentova krku a prsty přeje přes dva flíčky, ze kterých vytékali tenké pramínky krve.
„Víš, co by se stalo, kdyby nás našli?“ téměř se usmíval. „Je to komické. Porušujeme jim pravidla přímo před nosem. Díky bohu, že přes ty stěny není nic slyšet.“
Olízl si rty a vášnivě vnikl do Vincentových úst. Nechal ho ochutnat chuť vlastní krve.
Vincent se na něj přitiskl a dlaní si našel cestu pod jeho sukni, kde se uhnízdil. Druhou mu položil na tvář a jemně ho na ní šimral konečky prstů. Jejich polibek se po chvíli rozpojil a on mohl promluvit. „Přízraky pouhá stěna nezastaví – představ si pohled, který by nám věnoval Médea, kdyby nás tu takhle viděl.“ Dovolil si ušklíbnout se.
„Dokážu si ho představit naprosto přesně,“ zašeptal Vincentovi Adrien do ucha. „Protočil by panenky a odkráčel. Potom bych si dole k výprasku vyslechl ještě dvouhodinový rozhovor otce se synem na téma: Proč s ním spíš?“
„A co ty bys mu odpověděl?“ pomalu mu začínal stahovat sukni.
„Vyplázl bych na něj jazyk a řekl mu pravdu,“ pousmál se Adrien a přetáhl mladšímu upírovy košili přes hlavu. Položil ho znovu do pokrývek a jazykem obkroužil levou bradavku. Potom pokračoval ve své pouti přes bělostní hrudník, aby jazykem pronikl do pupíku a lehce kousnul. Volnýma rukama upírovi zatím vysvlékal kalhoty.
„A to je?“ téměř to zasténal. Opatrně vjel svému milenci prsty do vlasů a něžně si s nimi pohrával. Prudce se nadechl a zavřel oči, když ucítil chladivé dlaně na svých útlých stehnech.
Adrien se posadil a stáhl Vincentovi z těla i poslední kousek oblečení, odhodil je do kouta. Naklonil se k oušku svého milence a pošeptal. „Řekl bych mu, že tě miluji.“
„A já jsem si myslel, že bys mu řekl, jak hříšné by bylo nevyužít mé dokonalé,“ provokativně si přejel přes skvostnou hruď až k bokům, protože se znovu nechtěl vracet k tématu jejich ne-opětované lásky. Nadzvedl se, aby se mu lépe rozepínala černá košile, na která byla již rozšněrovaná bílá vesta. Prsty obou rukou se věnoval drobným zdobným knoflíčkům, přičemž se k němu natáhl pro vášnivý polibek.
Pronikl dovnitř jeho úst a pomohl Vincentovi svléknout mu vestu i s košilí. Uchopil ho štěněčím hmatem za krk a přitáhl si ho k sobě až se o sebe třela jejich nemrtvá těla. Nalehl na něj a donutil ho vtisknout se hluboko do měkké matrace. Zatímco plenil Vincentova ústa, volnou rukou mu mapoval tělo. Vyhnul se bradavkám a pohladil pevné svalstvo na milencově bříšku. Ukazováčkem prozkoumal zrůžovělé jizvy a v duchu proklínal ty, které je způsobili. Odtrhl se od upírových rtů a jazykem putoval přes oční víčka až za ouško, které lehce políbil. Daroval jemný polibek stále viditelným rankám na krku a zahladil je. Potom se unaveně položil vedle a Vincenta stáhl na sebe aby mu předal iniciativu.
Světlovlasý upír ho jemně políbil na čelo, přičemž dlaní pomalu obkresloval jeho tělo, vpil své rty do jeho a něžně mu pronikl do úst jazykem. Vzdálil se, aby si mohl pohrávat zuby s jeho spodním rtem. Palcem dráždil růžolící se levou bradavku, než se rozhodl k ní sklonit a provokovat ji zuby. Avšak aby se druhá necítila osamělá, věnoval ji tu samou pozornost. Poté se znovu vrátil k Adrienovým ústům. Láskyplně ho pohladil po tváři a sjížděl níž, až nakonec konečky prstů obkresloval linii jeho pánve.
Adrien se mu poddal. Dlaněmi ho hladil na zádech. Dávno už nevnímal krev vpíjící se z jeho zad do polštářů a vášnivě opětoval polibek. Nehty zanechával na Vincentových zádech zarudlé čárečky. Jednu nohu zahákl za Vincentovi záda a provokativně se nadzvedl. V očích mu svítili plamínky.
Mladší upír se pousmál. Přejel dlaní po jeho rozkroku a začal ho táhlými pohyby vzrušovat. Užíval si tělo pod ním, které se mu až roztomile intenzivně vybízelo. S polibky se přesunul na jeho krk, kde pouze jemně skousával, dráždil zuby nebo přejížděl jazykem, čímž Adrienova kůže postupně růžověla. Poté pokračoval po klíční kosti přes hruď k podbřišku, kde se zastavil a zadíval se na tvář svého milence. Jeho nádherné rysy ještě zněžněly očekáváním. Roztáhl mu nohy a začal rty studovat vnitřní stranu jeho stehen, již teď příjemně hřející, přičemž si ho připravoval.
Zaklonil hlavu a skousl si rty aby z nich nevyšel sebemenší zvuk, přece jen přízraky nejsou hluché a přestože si byl jist tloušťkou stěn…. Přestal přemýšlet. Prsty zajel mladšímu upírovy do blonďatých vlasů, připomínali mu med. Vždy mu připomínaly také slunce, přestože je nikdy neviděl. Doufal, že má stejnou barvu jako Vincentovi vlasy.
Vincent znovu polibky doputoval k jeho tváři a vpil se do jeho rtů, přičemž do něj začal vnikat. Pomalu, aby si tělo pod ním zvyklo a nepůsobilo mu to příliš bolesti. Snažil se být co nejněžnější, protože musel odčinit veškerá krutá slova, co mu kdy řekl. Adrien si nic takového nezasloužil, vlastně nemohl za to, že se Vincent nedokázal smířit s věčností a začal o její správnosti pochybovat.
Vtáhl si ho hlouběji do sebe. Necítil bolest, jen slast a touhu, rozechvívající mu všechny buňky v těle. Zavřel oči a nechal se chvíli unášet už jen tím pocitem, že ho drží. Přirazil proti němu a znovu se mu zakousl do hrdla.
Z Vincentových úst unikl tichý sten, pod jehož bolestivě vzrušujícím tónem se zachvěl. Začal zprvu s pomalými přírazy – přičemž si vychutnával vábnost těla pod ním – které postupně zrychloval. Dlaní se znovu zaměřil na Adrienovo vzrušení.
Sotva slyšitelné kroky na chodbě a prásknutí dveří, jak narazili o stěnu. Na koberec dopadla hrstka omítky. Bělovlasý přízrak to ignoroval, ale byl si jistý, že kdyby bylo v jeho genetickém kódu zrudnutí, nejspíš by vypadal jako rajče.
Adrien se znechuceně odtrhl od Vincenta, shodil ho na postel před sebe a přetáhl přes ně pokrývku. Rozrušený pohled v Ryuzakiho tváři ho již předem vyděsil. Copak kdy někdo viděl rozrušený přízrak?
Vincent se zahloubal do pokrývek a připadal si jako hloupá služtička, která spala s pánem a nyní byla načapána jeho paní. Pokud by někdo změřil, jak nepříjemně se cítil, tak by nevěřil, že upír může být schopen se až tak stydět. Pozoroval scénu, která se před ním odehrávala a měl pro jednou chuť být přízrakem, aby se mohl vypařit. Avšak on tu musel zůstat a užírat se veškerým pocitem viny, který se dostával do jeho srdce a on nevěděl proč. Studoval tvář svého milence i tu Ryuzakiho a v jeho výrazu zaručeně nebyly žádné dobré zprávy.
„Přijeli Claudius a Cecilie ,“ vyhrkl Ryuzaki a nervózně poskakoval, jako by nevěděl, co má udělat dřív. „Chce tě vidět. Ihned.“
Adrien zasténal. „Proč zrovna teď?“ Ryuzaki pokrčil rameny. Adrien se naklonil k Vincentovi a políbil ho. „Měli bychom se obléct,“ povzdechl si.
Vincent se podíval na přízrak, zda tu hodlá být i nadále a on se bude muset převlékat před ním. Ani nevěděl, co mu na tom tolik vadilo, i když... Adrien byl jediný muž, co ho viděl nahého. Jak směšné mu to připadalo, a přesto... Ještě jednou se pohledem zastavil u Ryuzakiho, ale pak se přece jen začal vyhrabávat z jemných pokrývek.
„Ryu? Mohl bys prosím,“ zašeptal Adrien tiše.
Ryuzaki se na chvíli zatvářil zmateně, poté sklopil hlavu a vypařil se. Adrien pomocí magie zavřel dveře a vstal.
„Asi ho zabiju.“
Vincent se pousmál výrazu v Adrienově tváři a také vstal. „Můžeme být jen rádi, že to byl on, protože kdokoliv jiný by znamenal přinejmenším nepříjemný trest...“ začal si natahovat kalhoty. „Ale pro příště si musíme zapamatovat, že nesmíme říkat nic na téma: co kdyby přišel tenhle a co kdyby někdo jiný, ano?“
Normálně by se Adrien usmál, dnes ne. Tahle situace byla cokoli, jen ne úsměvná. Zamračil se, jak přemýšlel a natáhl si spodní prádlo i černou sukni. Pozapínal knoflíčky na černé košili, ale místo toho aby si zašněroval vestu, objal Vincenta.
„Neřekl jsem ti tolik věcí, štěně. Tolik,“ zoufale šeptal do jeho vlasů. „Nechci abys dolů šel, nechci aby ses s nimi setkal, nikdy jsem to nechtěl, ale není na výběr. Musíme tam jít,“ pohlédl Vincentovi do tváře. „Potom si promluvíme, i-když mám strach, že bude pozdě, a já ti všechno vysvětlím. Svou minulost… všechno.“
Vincent již také byl oblečený, takže mu jen zmrzl úsměv na rtech působením tónu Adrienova hlasu. Nic na to neřekl, protože nevěděl, jak se zachovat.
Adrien tiše vydechl a pustil upíra ze svého sevření. Vlasy si stáhl do skřipce a zamířil ke dveřím. Už se neotáčel, aby věděl, jestli ho Vincent následuje. Hlavu měl plnou tmavě červených očí s křížem vprostřed.