Historie
Fotbalový klub Chelsea, jakožto jeden z nejslavnějších klubů v Anglii, má dlouhou a jedinečnou historii. V minulosti Chelsea se střídaly jak doby slávy a úspěchů, tak i doby temna a propadů. Již od založení byla terčem posměchů pro její neúspěšnost a neschopnost vyhrát velkou trofej, na což však odpověděla v sezóně 1954-55, kdy se radovala z ligového titulu. V polovině 60. let se z Chelsea stal fascinující, talentovaný a velice silný tým, který měl na fotbalové scéně velké jméno. Později se však dostal do obrovských problémů a to jak herních, tak finančních. Na začátku 80. let byla Chelsea velice blízko absolutnímu bankrotu. V průběhu 80. let však byl tým velice omlazen, což nakonec vedlo k jeho stabilizaci a odvrácení finanční krize. Na začátku 90. let nastala renesance a Chelsea se znovu zařadila mezi fotbalové týmy, které bojovaly o velké trofeje. Poslední velká změna nastala v roce 2003, kdy klub odkoupil ruský magnát Roman Abramovič a udělal z něj jeden z nejlepších týmů světa.
Období před rokem 1905
Roku 1896 fotbalový nadšenec a obchodník Henry Augustus Gus Mears a jeho bratr, Joseph Mears, odkoupili atletickou dráhu Stamford Bridge, ležící ve Fulhamu v Západním Londýně. Jejich záměrem bylo vybudovat zde fotbalový stadion. S tímto odhodláním však museli počkat až do roku 1904, kdy zemřel původní majitel objektu. Bratři se snažili nabídnout budoucí stadion fotbalovému klubu Fulham, jednání však ztroskotala, jelikož Fulham neakceptoval finanční požadavky obou bratrů. Zklamaný Mears tak začal zvažovat, že plochu prodá společnosti The Great Western Railway, která projevovala zájem vytvořit zde továrnu na skladování uhlí. Existuje jedna nepodložená teorie, podle které již Mears pozemek téměř prodal, načež ho však navštívil kolega Fred Parker a snažil se ho přesvědčit o opaku. To se zřejmě nelíbilo Mearsově psu, který Parkera kousl do nohy. Parker však vzal incident s úsměvem a to Mearse podnítilo k tomu, aby svého přítele poslechl. Rozhodl se tedy nic neprodávat a vytvořit nový klub, který by hrál na Stamford Bridge. Odtud se začínají psát dějiny Chelsea.
Pohled do historie - léta 1905 - 1939
Klub Chelsea F.C. jako takový byl založen 14. března 1905 v hospodě The Rising Sun (dnes nese název Butcher‘s Hook), ležící přímo naproti dnešnímu hlavnímu vstupu na ulici Fulham Road.První trenérem (hrajícím) klubu byl skotský záložník John Tait Robertson. Ten začal kupovat nové hráče, za 308 liber přišel brankář William „Fatty“ Foulke, jenž měl dobré jméno díky výhře v FA Cupu, kterou získal se Sheffieldem United. Další posilou byl útočník Jimmy Windridge, ten přestoupil z klubu Small Heath. Chelsea hned v první sezóně obsadila úctyhodné třetí místo, manažer Robertson však stále cítil, že jeho pozice v týmu není jistá. V listopadu roku 1906 už mu vedení mluvilo i do vybírání sestavy, což nakonec v lednu léta 1907 vedlo k jeho odchodu do týmu Glossop. Dočasným trenérem byl jmenován tajemník klubu William Lewis. Tým se v této době nejvíce opíral o své útočné hvězdy Windridgeho a hlavně George „Gatling Gun“ Hildsona, jenž hned při svém debutu v dresu Blues pětkrát skóroval. V celé sezóně pak nasázel 27 gólů a později se zapsal do historie celého týmu, jelikož celkem ve 164 zápasech nasřílel 107 branek.
Pohled do historie - léta 1940 - 1952
Birell se stal trenérem Chelsea krátce před vypuknutím 2. světové války. V sezóně 1939/1940 však stihl odkoučovat pouhé tři oficiální zápasy, poté byl anglický fotbal z důvodu války odsunut do pozadí a všechny odehrané zápasy jsou považovány za neoficiální. Chelsea se účatnila pouze několika regionálních soutěží a stejně jako kádry všech ostatních klubů, i ten její byl v důsledku války prořídlý a demoralizovaný (pouze dva hráči ze sezóny 1938/1939 pokračovali v týmu i v průběhu války). Kádr tak byl složen z hostů, pro příklad uveďme jména - Matt Busby, Walter Winterbottom a Eddie Hapgood. Blues se ještě účastnili tzv. Fotbalového válečného poháru, ve kterém se hned dvakrát po sobě dostali do finále. Jejich debut ve finálovém Wembley jim roku 1944 pokazil Charlton, který modré zdolal v poměru 3-1. O rok později, za přítomnosti 80 000 fanoušků, se však Chelsea již radovala z výhry 2-0 nad Millwallem. Kapitán John Harris byl tak prvním kapitánem Blues, který kdy ve Wembley zvedl nad hlavu trofej. Pohár mu osobně předal premiér Winston Churchill.
Pohled do historie - léta 1952 - 1961
Roku 1952 byl novým manažerem Chelsea jmenován Ted Drake, bývalý anglický reprezentant a hráč Arsenalu. Jako jeden z prvních trenérů vůbec zavedl nový, zajímavý trend. Před každým zápasem si se všemi hráči potřásl rukou a popřál jim hodně štěstí. Drake se snažil pozvednout klub po všech stránkách, nejen po té herní. Pro příklad uveďme, že změnil přezdívku klubu. Ano, právě tento trenér označil tým jako the Blues (my jsme tento název používali již u popisu dřívějších let, ve skutečnosti však o Blues můžeme hovořit až od tohoto momentu - pozn. redakce). Vyjma toho se v klubovém logu poprvé objevil lev - tedy zvíře, které v logu týmu najdeme i dnes. Co se fotbalových záležitostí týče, Drake pozměnil tréninkový režim, do kterého zařadil práci s míčem - věc, kterou v té době praktikoval málokdo. Pod jeho vládou výrazně vzkvétal mládežnický systém, zlepšil se i scouting hráčů. Drake navíc upustil od systému nakupování hvězd, které klub stály spoustu peněz a kýžený úspěch povětšinou nepřinesly. Namísto toho se soustředil na zodpovědné a čestné hráče, které sledoval v nižších soutěžích. Dále také nabádal fanoušky, přál si, aby do fandění dali celé své srdce a vždy stáli za klubem. Přes všechny tyto změny byl tým pod jeho vedením neúspěšný, v jeho první sezóně skončila Chelsea na 19. místě, jen bod od sestupu. Druhý rok už byl trošku lepší, avšak ani 8. místo nelze považovat za úspěch.
Pohled do historie - léta 1962 - 1971
Na začátku 60. let se Chelsea stala velice populárním klubem, kterému držela palce celá řada tehdejších celebrit a známých osobností, zejména pak herců či režisérů. Pro příklad uveďme jména jako Michael Caine, Steve McQueen, Raquel Welch, Terence Stamp či Richard Attenborough (ten působil i jako ředitel klubu v letech 1969 - 1982 a od roku 1993 je čestným členem vedení Chelsea). Tito herci byli naprosto pravidelně vídáni v hledišti Stamford Bridge jakožto fanoučci jednoho z nejlepších klubů v Anglii té doby. I díky tomu Chelsea snad poprvé v historii dokázala stabilizovat kádr a udržet si své největší hvězdy. Přes to všechno se jí však na hřišti příliš nedařilo, ačkoliv ke zisku trofeje měla několikrát zatraceně blízko.
Kouč Tommy Docherty byl velice striktní a nasadil tvrdý režim. Prodal několik stárnoucích hráčů a nahradil je mladíky z rezervy, kterých bylo díky skvělé práci bývalého kouče Birella (podrobněji v období 1940 - 1952) více než dost. K tomu přidal pár chytrých nákupů a tým plný talentovaných hráčů byl na světě. Přesto však už nedokázal zachránit zpackanou sezónu po kouči Drakeovi a Chelsea zamířila do druhé divize. V Dochertyho první úplné sezóně se jí však začalo dařit a postoupila zpět do první ligy. To zejména díky výhře nad největším konkurentem Sunderlandem v poměru 1-0 a výhře 7-0 v posledním zápase proti Portsmouthu.
Blues se tak s novým a mladým týmem vrátili do nejvyšší soutěže. Představme si největší hvězdy tehdejšího kádru. Nekompromisní Ron „Chopper“ Harris, brankář Peter Bonetti, fantastický křídelník Bobby Tambling (s 202 góly nejlepší střelec historie Chelsea), záložník John Hollins, obránce Ken Shellito, útočník Barry Bridges, křídelník Bert Murray či kapitán a tvůrce hry Terry Venables (na obrázku) - ti všichni vzešli z naší akademie. Kouč Docherty k nim přidal útočníka George Grahama, levého beka Eddieho McCreadieho a stopera Marvina Hintona. Těchto 11 hráčů vytvořilo tzv. Diamantovou jedenáctku - Docherty v jednom televizním pořadu označil své hráče za malé diamanty.