Bylo nebylo, jednoho krásného dne se potkali dva lidé, a postupem času se do sebe zamilovali. Bylo jim tak 14 a byla to láska, jak má být, se vším všudy. Tihle dva lidé spolu byli až do svých 24, kdy si v kostele odpřísáhli, že v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě budou vždy, až do konce života stát při sobě…. On si našel super práci s vidinou zajištěné rodiny a ona tu rodinu plánovala a opečovávala teplo rodinného krbu, jak jen mohla. Starala se, aby když on přijde domu, měl na stole teplou večeři, vycházela mu co nejvíce vstříc, byl její první a myslela, že bude i poslední. Když ráno vstávala, první myšlenka patřila jemu a přesně tak i ta poslední, když usínala. Proto mu obětovala opravdu vše, kdy on šel studovat vysokou, ona, ač jedničkářka si našla práci, aby je mohla živit. Asi rok po svatbě se jim narodil krásný kluk a všichni žili šťastně až……… až do té doby, než přišla jakási ludra alias black and white a tátu od rodiny odtáhla… moc milá zlatokopka, které jde stejně jen o peníze, protože on vydělává dost a ještě k tomu je její šéf, což jí nahrává přímo do noty. A tak se jednoho dne stalo, že ta nádherná rodinná idylka, ke které jsem se i já léta upínala a vždy, když jsem ve vztahu ztrácela naději, že láska existuje, tady jsem jí našla, tak tahle rodinka se rozpadla jak nic….. on jí a malému sbalil věci a odstěhoval k jejím rodičům, z jejich bytu, co si pořídili společně, aby se mohl své nové společnici věnovat…. Ona pláče a je zoufalá, protože ho pořád miluje tak, že si to bez něj ani nedovede představit a při představě, že se vrátí, by mu bylo všechno odpuštěno…. A já se ptám, kde je spravedlnost? To si my ženské necháme pořád do nekonečna sypat popel na hlavu? Jak je možný, že my jim obětujem všechno, že za ně chceme dýchat a oni nás na konci tak maximálně vystěhujou? Kde je ta láska? Jestli jsem díky nim ještě na lásku věřila, tak teď už nevěřim v nic, jen v sebe sama, protože kde mám psáno, že si taky můj chlap po čase jinou nenajde? Lepší žít na psí knížku a fakt nebýt na nikom závislá a dítě? Ano, ale jen když si spočítám, že ho sama uživím, protože co já vím, co si najde za ludru, která z něj vytahá peníze určené pro moje dítě? Chlapi jsou fakt hrozný hovada co myslej maximálně na to, kam ho první vrazit a na svoje vlastní potěšení!!!!!!!! Jinak ta neznámá je jedna moje velmi blízká příbuzná a já jí ještě tak zlomenou neviděla.... přišla o svůj sen.... a mě se chce brečet s ní, jak mizerně mi je, jak vzteklá jsem i jak moc je mi smutno.....
Komentáře
Přehled komentářů
Milá Janino, s tímto výrokem se dá jen souhlasit, sama jsem podobnou situaci prožila a to dokonce několikrát. Dneska ze určitostí vím, že největší zásluhu na tom že nám chlap odejde k jiné, máme my. Kdyby jsme jim ten jejich život tak neulehčovali, nepodbízeli se jim, bylo by všechno jiné. Chovala jsem se stejně. K holiči jsem skoro nechodila, protože bylo vždy něco důležitějšího.... Ne že bych o sebe nedbala, to ne, jen jsem už nebyla taková ta načinčaná dámička, za kterou se otáčeli mužští, ale unavená ženská, která poletovala jen kolem sporáku, pračky a pod....ověšená nákupními taškami i dětmi zároveň. Měl mě doma, jistou, nebylo co dobívat. A to je chyba. Chlap musí být pořád v nejistotě, nikdy si nesmí být jistý.
Děvčata, vždyť máme to, co oni ne dají za to třeba i život. Tak toho využijme proti nim samotným. Teprve pak budeme mít toho svého doma.
Amen
(p37r, 21. 1. 2010 21:07)
Amen, sestro. Nesnažím se o výsměch, ale souhlasím s tvým pohledem na partnerský život, nedej těm parchantům nic co si nezaslouží, i kdyby jsi nevím jak moc ráda. Jinak život jako takovej bez opory ve svém okolí stojí za prd.
Extrémy mají extrémní následky. Tak doufám, že se ten dotyčný někde topí v dluzích oné zlatokopky.
Chlapi jsou nevděční parchanti
(handule, 5. 3. 2011 12:13)