Další III
Probudila mě prudká rána hřbetem cizí ruky do obličeje. Podíval jsem se na Tatsua vedle sebe. Rozvaloval se v MOJÍ posteli jakoby mu patřila! Shodil jsem ho. Ozvala se dutá rána a zamlaskání. Pak se zvedl vlezl zpět do postele a zdálo se, že zase spí. Najednou se vymrštil a vytáhl zpod peřiny plyšového králíka.
„Nao?!“ zařval na celý pokoj.
„Hmmm?“ zamumlal jsem a vyškubl mu králíka.
„Proč jsi v mé posteli?“ zalapal po dechu.
„Ty jsi v mé posteli. Je to můj pokoj.“zamumlal jsem rozespale a dle nastalého ticha naznal, že Tatsuo právě udiveně kouká na zdi okolo.
„Ale je to moje postel!“
„Není…“
„Vrať mi ji!“
„Není tvoje.“
„Přestěhoval jsi ji! Když jsem spal a pak se do ní nasomroval, co?“ vrazil králíkovi do břicha prázdnou špejlu, kterou vzal kdo ví kde a chytil se za hlavu. Pak si znovu pomalu lehl do polštáře.
„Jak bych to asi udělal?“zamumlal jsem a bránil se zívnutí.
„Musíš tak řvát?“ zašeptal a já se na něj jen nechápavě podíval.
„Jak jsem se sem vůbec dostal? Jak to, že jsi mě sem vzal?“mumlal.
„Řekl’s, že se bojíš velké zelené žvejkačky a nebudeš tam spát. Nemohl jsem se tě zbavit!“sledoval jsem, jak se rozběhl s rukou u úst ke koupelně.
Když se se zničeným výrazem vrátil, prohlásil: „Musím na zkoušku.“ a narval si do pusy lízátko.
Po dvou hodinách přemlouvání, aby si lehl, jsem stál ve zkušebně a pozoroval, jak hučí do chlapce jménem Katsuhiro (jenž si ladil kytaru, jak nejtišeji dovedl), aby nedělal takový randál. Když jsem po hodině asi třikrát řekl každému členovi kapely, aby ho omluvili, že to včera trošku přehnal s alkoholem, měli mě plné zuby.
„Já před ním zpívat nebudu.“ pípla Hikari, když sevřela v pěsti mikrofon.
„Jen jednu, ať z toho taky něco má.“šeptal Tatsuo.
„Ne!“ Zakřičela do mikrofonu a jen co se Tatsuo vzpamatoval a pustil si uši, vykázal mě za dveře. Stál jsem tam. Od úst mi stoupala pára a do holých prstů zčervenalých mrazem se zima zakusovala čím dál bolestivěji. Sem tam bylo slyšet, jak nadává různým členům kapely, aby tolik nezesilovali.
„Musíš do toho mikrofonu tak řvát? Jsi naprosto k ničemu!“
„Já nemám mikrofon a skoro jsem nebyla slyšet!“
„Neřvi, ne?“
Hudba se znovu téměř neslyšně rozezněla, ale po třech taktech ji uťal Tatsuův výkřik: “Jste totální nemehla! Bolela mě hlava, ale vy to prostě neumíte ztišit! Nééé!!!! No magoři! Třeští mě z vás hlava!“
Otočil jsem se ke dveřím čelem a dostal pořádnou pecku do obličeje. Zaskučel jsem a chytil se za krvácející nos. Z očí mi vytryskly proudy slz. Měl jsem dojem, že se bolestí snad počůrám!
„Blbe.“odtušil naštvaný Tatsuo a vyrazil pryč.
Po ošetření od Shinju, která hrála na bicí, jsem se vydal domů. Leželo mi v hlavě, že mě Hikari ignoruje a Shinju se na mě pořád tak divně kouká.
Otevřel jsem dveře a do bolavého nosu mě praštila kytice růží. Chytl jsem ji a hned ji zase pustil na zem, protože jsem se píchl o trn. Tatsuo jako šílený utíkal pro lékárničku a lepil mi náplast. Byl jsem z toho docela překvapený.
„Mrzí mě, že jsem byl tak hnusný a že jsem tě praštil.“ vypadlo z něj po hodině neskonale příjemného obsluhování - člověk by si hned zvykl.
„Nech mýho králíka a bude ti odpuštěno.“
Před obličej mi přilítlo plyšové zvíře. Na místě, kde byly díry od lízátek teď trčely malé kousky látky připnuté spínacími špendlíky, několikrát většími než byla látka.
„Teda…bráško děkuju! Tím je vše odpuštěno a v pořádku!“objal jsem ho. Měl jsem radost, že se snaží.
„Ta látka je z tvé košile.“špitl a mě radost opustila.
„A chci zpět svou postel.“oznámil věcně, spokojen sám se sebou.
„Občas, když tě tak pozoruju, přemýšlím nad různými odvětvími demence.“ zamumlal jsem, vytrhl mu králíka a šel se ‘vybrečet‘ k milovanému oknu v mém pokoji.
Po dvouhodinovém zírání z okna přišel ve volánkové zástěře a postavil přede mě jahodový koláč. Neměl jsem chuť ptát se, kde si půjčil zástěru a kde vzal jahody.
„Omlouvám se Nao. Bylo to ode mne hnusné.“
Podíval jsem se a něj, z pusy mu trčelo lízátko a ignorantský výraz potvrdil mou teorii o demenci.
„A chci zpátky tu postel!“ dodal s naprostou vážností.
Vstal jsem, koláč mu vrazil do obličeje a pečlivě ho rozmatlal, než jsem triumfálně opustil pokoj. Na chodbu ke mně ještě dolehla věta: „Ale udělal jsem to docela dobrý…“
Potřeboval jsem ven a to hodně rychle. Iritoval mě jeho hlas, krémem popatlaný obličej, ze kterého trčela černá špejle a ze všeho nejvíc ta volánková zástěra! Práskl jsem dveřma od bytu, ale úleva se dostavila teprve, když jsem asi po čtvrté praštil domovními, rozvrzanými a zpuchřelými dveřmi. Přihlížeje k tomu, že mi v ruce zůstala klika, rozhodl jsem se udělat si delší procházku a nepomáhat dveřím do dalšího stádia rozpadu.
Seděl jsem v parku na lavičce a sledoval pomale plynoucí vodu v potoce. Byla temná, stejně jako moje myšlenky, obloha byla zatažená a padaly malé kapky, které unášel ostrý vítr. Čechral mi vlasy a studenou, vlhkou rukou mě hladil po tváři. Pomalu se stmívalo a mně se zdálo, že jde všechno do háje; že býval svět barevnější.
Rozhlédl jsem se po zšeřelém parku. Stromy byly holé, listy shrabané na hromádkách u kmenů stromů a vítr je úspěšně rozfoukával všude okolo.‘Měl bych se už asi vrátit na ubytovnu.‘ pomyslel jsem si a pomalu se zvedl z lavičky. Narovnal jsem si bundu a vlevo postřehl někoho se rychle blížit. Přimhouřil jsem oči a přemýšlel nad tím, že to děvče znám.
Znal jsem. Hrála na bicí v Tatsuově skupině. Zase se tak divně koukala a i když se už pomalu stmívalo přísahal bych, že byla celá rudá, když mě poznala. Odbarvené blond vlasy s růžovým melirem měla stažené do culíku. Prohlédl jsem si ji pečlivěji, měla ‘kanady‘, kožené kalhoty, které stahovaly dolů asi čtyři metalové řetězy zavěšené na dvou páscích. Až ke krku měla zapnutou koženou bundu se spoustou metalový doplňků, skob a spon.
„Ahoj…Nao.“špitla svým vysoko posazeným hlasem a usmála se na mě, nebyla škaredá, to jsem musel uznat, ale nebyla holka, se kterou bych chtěl strávit večer.
„Nechtěl bys se mnou do kina?“ upřela na mě bledě modré oči s prosebným výrazem hladovějícího kotěte. Nic jsem neříkal.
„Víš, ono je to…Dávaj deník princezny,“mírně se zarazila,“dvojku! A…nikdo nechtěl jít a mně se nechce jít tam sama a-„ začala horečně.
„Dobře, půjdu.“
„A-a-a….Fakt?“vykulila oči a nadšeně se usmála.
Přišli jsem do kina, koupili si lístky a popcorn, vstoupili do prázdného sálu a já znuděně čekal, co se bude dít dál. Pořád o něčem švitořila a nemohla si vybrat kam si sedneme. Asi čtyřikrát mě zvedla, že tam se jí sedí špatně, a že vidí lepší místa. Nevnímal jsem ji, ani ten film, bezmyšlenkovitě jsem do sebe házel popcorn a přemýšlel o Hikari. Chtěl jsem být v kině potmě a sám v sálu jenom s jedinou holkou a ta tu rozhodně neseděla.
„Posloucháš mě vůbec?“ zarazila se a sundávala si bundu. Horlivě jsem přikývl a usmál se, začervenala se a sklopila zrak, zato já se začal dusit popcornem, když si bundu sundala. Upnutý, světle růžový top, který jí sahal sotva nad pupík mi nedovolil nezměřit si jisté partie, které zvýrazňoval. Ne, neměla velikost: lentilky pod kobercem. Starostlivě se ke mně nahla a položila mi ruku na rameno.
„Nao…?“
„To-b-bude v-p…-poř-ádk-u…„kašlal jsem a pokoušel se na ni uslzenýma očima nedívat.
Zbytek filmu jsem se nutil nepokukovat a sledovat dění. Byla spokojená, že to skončilo happyendem. Když jsme se před kinem loučili, zdálo se mi, že je najednou nějak blízko, cítil jsem její vůni a ta voňavka mi motala hlavu a drtila všechny moje čichové buňky ocelovou pěstí. Nebyl jsem schopný něco udělat, jít pryč, myslet, dýchat. Naklonila se ještě blíž, přestal jsem snít a ucouvl.
„Promiň, Shinju, je pozdě, musím už běžet.“usmál jsem se a vyhnal z hlavy Hikari.
„No….Dobrou noc, Nao Hideki.“ špitla.
„To tobě taky! Děkuju za pěkný večer a pozdravuj Hikari!“ volal jsem za rychlé chůze a těšil se až zmizím za rohem. Viděl jsem její výraz, když jsem řekl Hikarino jméno. Možná jsem k ní byl krutý, ale čím více se ke mně přibližovala ona, tím víc jsem toužil v náručí stisknout Hikari.
Došel jsem k ubytovně a zabral za kliku. Bylo zamčeno, klika více-méně nevypadávala. Klekl jsem si k rohožce a nadzvedl ji. Klíč tam nebyl. Nebyl nikde. Zvonek nefungoval. Zkoušel jsem to hodinu. Taky jsem zkoušel křičet. Kromě boule, kterou měl na svědomí květináč s kaktusem, který po mě někdo hodil z okna a úspěšně neminul, to bylo bez výsledku. Sedl jsem si na rohožku a schoulil se u domovních dveří. Byla mi zima, měl jsem hlad a dokonce jsem už nemyslel ani na Hikari.
Komentáře
Přehled komentářů
Vy mě zabijete. V každým díle se objeví hláška, která mě smíchy srazí na kolena. V tomto případě to byl květináč s kaktusem, který neminul svůj cíl. XD
Takže jdu pokračovat, protože tohle je fakt skvělý. I když postrádám shounen-ai, což ale nesnižuje kvalitu téhle povídky, to je jenom deformace z psaní. ><
Co se sem tak asi má psát?
(Ergí, 12. 12. 2008 23:15)
Tak tenhle díl byl krutej! Chudinka Shinju!!!! *nakvašeně vyplázne jazyk*
Ergí (Váš a nejenom Váš 1. střed Vesmíru)
...
(Chris, 29. 11. 2008 21:10)
Uuu no toto takovejhle krátkej díííl pche taaag jako za to by to chtělo ješte jeden díla to dřív než v pátek grrrrr.
Hihi u nějakých částí sem se málem umlátila smíchy jojo a ten koenec byl supr ae nejvíc mě dorazily ty dvere hmm..
Zase bék :)
(Maudie, 29. 11. 2008 18:49)Čím víc dílů jsem zatím přečetla, tím víc se těším na pokračování :)
Bože
(Keiro, 10. 1. 2009 16:26)