Hlavní postavy
Jindřich VIII.
(28. června 1491 Greenwich – 28. ledna 1547 Whitehall)
byl v letech 1509–1547 druhým anglickým králem z rodu Tudorovců a zakladatelem anglikánské církve, jakož i pánem a od roku 1542 králem Irska. V letech 1535-1542 právními akty dokončil spojení Anglie a Walesu v jeden stát. Patřil k významným proponentům tudorovského absolutismu, obecně však proslul zejména svými sňatkovými peripetiemi.
Narodil se jako druhý syn Jindřicha VII. a jeho ženy Alžběty. Ve třech letech se stal vévodou z Yorku a dostalo se mu rozsáhlého vzdělání s ohledem na předpokládanou kariéru v církvi. V roce 1502 však zemřel jeho starší bratr Arthur a Jindřich se tak stal následníkem trůnu. V roce 1509 nastoupil na trůn svého otce.
Původně stál Jindřich neochvějně v řadách katolické církve a za svůj spis proti luteránské reformaci mu byl v roce 1521 papežem Lvem X. udělen titul Defensor fidei (obránce víry).
Když však Jindřichovo manželství s Kateřinou Aragonskou nevedlo k narození mužského dědice, začal netrpělivý král usilovat o rozvod, což katolická víra neumožňuje. Proto žádal papeže o výjimku, který ji však zamítl. Ve vzdoru proti papeži, aby dosáhl svého rozvodu a nového sňatku, v roce 1533 vyhlásil nezávislost anglické církve na Římu a sám se ustanovil hlavou anglikánské církve.
Rozpustil kláštery, zkonfiskoval majetek katolické církve a tvrdě potlačil duchovenstvo setrvávající v loajalitě k papeži. Celkem zrušil 542 klášterů, 99 kolegiálních kapitul, 2374 kostelů a kaplí v Anglii a nechal zničit přes 700 klášterů v okupovaném Irsku. Zabavil katolíkům majetek v tehdejší hodnotě 38,4 miliónů liber šterlinků[zdroj?]. Z duchovních se stali státní úředníci, anglikánští biskupové zasedli v parlamentu. Svou moc opíral o tzv. „middle classes“ – střední vrstvy, to znamená podnikavé měšťanstvo a střední a drobnou šlechtu, která mu zachovala loajalitu.
Jindřich VIII. byl šestkrát ženatý. První manželství se španělskou infantkou Kateřinou Aragonskou bylo rozvedeno poté, co mu královna již nedokázala porodit syna. Z tohoto svazku pocházela jediná dcera, pozdější anglická královna Marie I. Tudorovna. Ostatní děti se narodily buď předčasně nebo mrtvé. Druhou choť, anglickou šlechtičnu Annu Boleynovou, která mu porodila další dceru, budoucí královnu Alžbětu, nechal Jindřich popravit pro cizoložství. Třetí manželka Jana Seymourová pocházela rovněž z anglické šlechty. Zemřela po porodu Jindřichova syna, který se stal jako Eduard VI. královým nástupcem. Další manželství zůstala bezdětná. Se čtvrtou manželkou, nepohlednou Němkou Annou Klevskou se oženil na návrh svého rádce Thomase Cromwella a po pouhých šesti měsících se s ní zase rozvedl. Pátou choť, anglickou šlechtičnu Kateřinu Howardovou, nechal rovněž popravit. Teprve šestá, poslední manželka, anglická šlechtična Kateřina Parrová, krále přežila.
Za svého panování nechal popravit 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorů, neznámý počet řeholníků, 38 doktorů teologie a práv, 12 vévodů a hrabat, 164 příslušníků šlechty, 153 měšťanů a 110 prostých žen
Anna Boleynová
(* okolo 1504 - † 19. května 1536) byla druhá žena Jindřicha VIII. Tudora a matka královny Alžběty I. Původně byla dvorní dámou a milenkou krále Jindřicha VIII. Poté, co se Jindřich rozvedl se svou první manželkou Kateřinou Aragonskou, vzal si za ženu právě Annu Boleynovou.
Jindřichův sňatek s Annou a její následná poprava byly součástí složitého začátku významných politických a náboženských převratů známých jako anglická reformace, kdy právě Anna aktivně podpořila reformu náboženskou a vznik anglikánské církve. Mimoto také vládla nesmírným politickým vlivem a proto ji můžeme nazývat „nejvlivnější a nejdůležitější manželkou krále, kterou kdy Anglie měla“. Anna Boleynová je především známá díky svému konci. Jelikož nebyla schopná dát svému manželovi syna, stejně jako první žena Jindřicha VIII. Kateřina Aragonská, rozhodl se král zbavit i této své druhé ženy a 19. května 1536 nechal Annu Boleynovou popravit poté, co byla obviněna z údajného cizoložství, incestu a zrady. Spolu s ní byla popravena řada jejich přátel, údajných milenců a také její bratr. Anna Boleynová je považována za jednu z hlavních iniciátorek důležitých změn, které v Anglii na počátku 16. století proběhly a později byla také oslavována jako mučednice (v souvislosti s kulturou anglických protestantů, především skrze práce Johna Foxe). Její život byl znázorněn v několika novelách, hrách, operách, televizních dramatech a filmových projektech, mezi ně můžeme zařadit např. Tisíc dnů s Annou (Anne of the Thousand Days), To druhé Boleynovic děvče (The Other Boleyn Girl), Tudorovci (The Tudors), Šest žen Jindřicha VIII. (The Six Wives of Henry VIII) a Odsouzená královna Anna (Doomed Queen Anne).
Kateřina Aragonská
(* 16. prosince 1485 Madrid - † 7.ledna 1536 Huntingdonshire), anglická královna a první manželka Jindřicha VIII. Tudora. Dcera katolických králů a po své matce také příbuzná anglického krále Eduarda III. (prapradědečkem Kateřiny Aragonské byl Jan z Gentu, jeden ze synů Eduarda III.). Jejím životním heslem bylo „skromnost a oddanost“ (anglicky: "Humble and Loyal")
Narodila se na zámku Henares v Madridu jako nejmladší dcera katolických králů Španělska Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské. Už v roce 1489 byla uzavřena smlouva mezi anglickým a španělským dvorem o sňatku Kateřiny s tehdy teprve dvouletým následníkem trůnu Arturem Tudorem, synem krále Jindřicha VII..
V září roku 1501 Kateřina opustila Španělsko a nastoupila cestu za svým budoucím manželem. 14. listopadu 1501 se pak v Londýně konala svatba mezi patnáctiletou španělskou infantkou a o rok mladším následníkem trůnu. Po svatbě manželé pobývali na zámku Ludlow, který Arturovi jako princi z Walesu náležel. Krátce na to oba mladí manželé těžce onemocněli. Zatím co Kateřina horečnaté onemocnění přestála, její manžel mu podlehl. A tak se Kateřina stala po čtyřech měsících manželství vdovou.
Kateřinin otec dosud nevyplatil Jindřichovi VII. Tudorovi věno své dcery a nyní, když Kateřina ovdověla, odmítal je vyplatit i nadále. Anglický král se ale nechtěl věna vzdát a Kateřina musela zůstat v Anglii. Jako princezna z Walesu od této chvíle čekala, až doroste druhý následník trůnu, o šest let mladší Jindřich a ona se bude moci provdat za něj. Situace se ale pro Kateřinu nevyvíjela dobře. Když zemřela její matka Isabela Kastilská, rozhodl se anglický král najít pro svého syna vhodnější nevěstu, jelikož sňatek s Kateřinou už se mu nezdál tak výhodný. Kateřina se ocitla ve velmi nepříjemné situaci. Bývalý tchán Jindřich VII. Tudor jí sdělil, že od této chvíle nemá vůči ní žádné závazky a přestal jí poskytovat finanční podporu. Po čase odmítl dodávat na její malý soukromý dvůr také jídlo a finanční prostředky na vydržování služebnictva. Zoufalá Kateřina prosila v dopisech svého otce, aby jí finančně vypomohl. Po dlouhém období nejistoty se konečně situace obrátila v Kateřinin prospěch ve chvíli, kdy král Jindřich VII. Tudor 21. 4. 1509 zemřel. Trůnu se ujal jeho syn Jindřich VIII., který byl pevně rozhodnutý vzít si za manželku právě Kateřinu. Pro tento sňatek byl však potřeba papežův dispens, jelikož si Kateřina měla vzít bratra svého zemřelého manžela, což bylo nepřípustné. Papež Julius II. dispens udělil poté, co budoucí nevěsta prohlásila, že předchozí manželství nebylo naplněno. Jindřich VIII. si vzal Kateřinu za manželku 11. června 1509.
Kateřina byla v zemi oblíbená už jako princezna, proto poddaní s mladou královnu soucítili i v jejím dalším utrpení. V roce 1510 porodila mrtvé dítě, o rok později zemřel ani ne dvouměsíční syn, narozený 1. ledna 1511, princ Jindřich. Kateřina následně prodělala ještě několik potratů a porod mrtvého syna. V únoru 1516 nakonec přivedla na svět dceru Marii, pozdější královnu Marii I. V roce 1518 však Kateřina opět potratila. Jindřich tak neměl mužského následníka, a proto se rozhodl vdovy po bratrovi zbavit. Papež se však postavil za Kateřinu a proti rozvodu. Kateřina se rozhodla bojovat za zachování svého manželství všemi prostředky a pomoc hledala u svého synovce, císaře a španělského krále Karla V., který byl v té době nejmocnějším panovníkem Evropy. Ten také vyvíjel tlak na papeže, aby rozvod v žádném případě nepovolil. Stejně silný tlak byl však na papeže činěn i ze strany anglického krále. Jindřich VIII. tvrdil, že když si Kateřinu bral, tak již nebyla pannou, což znamená, že její první manželství s Arturem Tudorem bylo naplněno a druhé manželství je tedy neplatné.
25. ledna 1533 se Jindřich tajně oženil s Annou Boleynovou. Sňatek s Kateřinou zrušil parlament 23. května 1533 a následně (údajně pod nátlakem) i anglický duchovní klér - bez souhlasu papeže. Dcera Marie se tak stala nemanželskou. 7. září 1533 se pak Jindřichovi narodila dcera Alžběta. A v březnu 1534 papež Klement VII. schválil Jindřichův rozvod s Kateřinou. Panovníkův rozkol s římsko-katolickou církví, jímž položil základ budoucím náboženským nepokojům v Anglii, byl však už neodvratný.
Kateřina si prožila nezáviděnihodný život plný útrap a nespravedlnosti. Až dokonce bojovala o zajištění práv své dcery Marie.
Anglická královna Kateřina zemřela 7. února 1536 na zámku Kimbolton, král se pohřbu vdovy z Walesu nezúčastnil.
Syna, pozdějšího Eduarda VI., se král dočkal ze svazku s Janou Seymourovou. Ten však zemřel v šestnácti letech. Jindřichovou dědičkou se tak stala dcera Marie I. z manželství s Kateřinou Aragonskou.
Thomas Wolsey
(asi 1471 – 29. listopad 1530) byl anglický státník a kardinál římskokatolické církve.
Když se roku 1509 stal Jindřich VIII. anglickým králem stal se Wolsey jeho sociálním pracovníkem. Jeho vliv vzrůstal a roku 1514 se stal rozhodující osobou ve státních záležitostech a nejmocnější postavou církve. Nejvyšším úřadem, který zastával, byla pozice kancléře a králova rádce. Jeho vliv byl tak velký, že byl často označován jako druhý král. V rámci církve zastával funkci arcibiskupa yorského a roku 1515 byl jmenován kardinálem, což ho nadřadilo dokonce i arcibiskupu canterburskému. Jeho hlavní odkaz spočívá v zájmu o architekturu zvláště pak o úpravu jeho sídla Hampton Court Palace, který se dochoval do současnosti. Jen málo lidí, kteří nepocházeli ze šlechtického rodu se domohlo tak významného postavení v rámci monarchie.
Thomas byl synem Roberta Wolseye a Jany Daundyové. často se uvádí, že jeho otec byl řezník, ale historické prameny uvádí, že padl v bitvě u Bosworthu a je pravděpodobnější, že byl bohatým obchodníkem. Thomas studoval teologii na Magdalenině koleji v Oxfordu a 10. března 1498 byl vysvěcen na kněze.
Nejprve byl učitelem na Magdalenině koleji, ale brzy byl jmenován děkanem teologie. Roku 1502 odešel z Oxfordu a stal se kaplanem Jindřicha Deana, arcibiksupa canterburského. Po jeho smrti o rok později odešel na panství Richarda Nanfana, který ho učinil správcem svého panství. Po Nanfanově smrti roku 1507 vstoupil do služeb Jindřicha VII.
Bylo Wolseyovou výhodou, že Jindřich VII. zavedl opatření pro omezení moci aristokracie a podporoval příslušníky nižších stavů. Jindřich ho jmenoval královským kaplanem. Jeho vzestup k obrovskému vlivu je možno připsat jeho vysoké inteligenci a velkým organizačním schopnostem, jeho extrémně pracovité povaze, ambiciózní povaze a pověsti, kterou si u krále vydobyl. Roku 1509 ho Jindřich VIII. jmenoval svým sociálním pracovníkem, což mu vyneslo místo v tajné radě. Další podmínkou Wolseyova vzestupu bylo to, že se mladý Jindřich nezajímal o praktické záležitosti vlády.
Válka proti Francii v letech 1512 – 1514 byla pro Wolseyho příležitostí demonstrovat své schopnosti. Anglie, s papežovou podporou, vytvořila alianci Anglie, Španělska a Svaté říše římské proti Francouzskému králi Ludvíku XII.. Po prvotním neúspěchu se připojil k společnému útoku proti Francii a prokázal velké schopnosti při dlouhodobém vojenském tažení za účasti velkého počtu vojáků. Měl klíčovou roli v následných mírových jednáních, která zachovala pro Anglii dobyté území a potvrzení míru bylo doplněno manželstvím Ludvíka XII. s Jindřichovou sestrou Marií. Ludvík měl ale chatrné zdraví, krátce po svatbě zemřel a jeho nástupcem se stal ambiciózní František I.
Po smrti španělského krále Ferdinanda II., Jindřichova tchána a spojence, nastoupil na španělský trůn Karel V., který okamžitě uzavřel mír s Francií. Karel V. se po smrti Maxmiliána I. roku 1519 stal císařem římským a vliv Anglie na kontinentu poklesl. Roku 1518 se snažil papež Lev X. dosáhnout v Evropě mír, aby mohl vyhlásit křížovou výpravu. Jmenoval Wolseyho papežským nunciem a pověřil ho, aby jeho jménem svolal mírovou konferenci. Wolsey zorganizoval v Londýně jednání za účastí dvaceti národů. Toto jednání postavila Anglii do čela evropské diplomacie.
Dalším Wolseyho diplomatickým úspěchem bylo zorganizování akce Field of Cloth of Gold roku 1520. Jednalo se o grandiózní setkání mezi Františkem I, králem Francie, a Jindřichem VII doprovázené asi pěti tisíci dalších šlechticů. Zdá se, že účelem byla mírová jednání mezi oběma králi, ale zároveň i ukázka bohatství a vlivu Anglie v Evropě.
Wolsey provedl, ve spolupráci s královským pokladníkem Johnem Heronem, velké změny daňového systému. Tato revoluční forma daně byla založena na přesném ocenění bohatství daňového poplatníka, kdy daň byla stanovena na jeden šilink z jedné libry příjmu. Tato daň je základem současné daně z příjmu. Tento nový systém ulevil lidem s menšími příjmy a umožnil Wolseymu vybrat dodatečné prostředky na nákladný provoz královského dvora a zahraniční výpravy. Další prostředky získal prostřednictvím dobročinných darů bohatých šlechticů.
Wolsey také obnovil spravedlivý soudní řád založený na nestranném posuzování případu. Jako alternativu k soudům zvykového práva obnovil soudní dvory a odvolací soudy. Ty se zabývaly jednoduchými případy, které nevyžadovaly velké soudní náklady a slibovaly nezaujatost. Vytvořil i bagatelní soud, jehož projednávání nevyžadovalo od účastníků jednání poplatky, a zpřístupnil tak soudní projednávání i pro chudé vrstvy.
I když měl Wolsey konzervativní názory na církev, provedl i některé reformy. V letech 1524 a 1527 využil svůj vliv a jako papežský legát rozpustil třicet zchátralých klášterů, kde se rozmohla korupce (například v Ipswichi a Oxfordu). Nicméně prostředky, které tím získal, věnoval na založení gymnázia v Ipswichi a kardinálovy koleje v Oxfordu (po jeho pádu byla přejmenovaná na královskou kolej). Od roku 1528 začal omezovat příjmy duchovních.
I když měl Wolsey mnoho nepřátel, zachoval si Jindřichovu důvěru až do doby, kdy se Jindřich rozhodl rozvést se svou první ženou Kateřinou, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou. Wolseův neúspěch zajistit zrušení Jindřichova manželství způsobil jeho pád a smrt.
Jindřichovo manželství s Kateřinou mu nepřineslo mužského potomka. Obával se sporů o nástupnictví na anglickém trůnu po své smrti. Jindřich věřil, že jeho manželství s Kateřinou je neplatné, protože byla dříve manželkou jeho bratra Artura, který zemřel mlád. Snažil se dosáhnout zrušení papežova povolení k jeho sňatku s Kateřinou, které si na papeži vymohl jeho otec po Arturově smrti. Jeho snaha byla motivována touhou po mužském potomku a jeho touze po Anně Boleynové.
Kateřina tuto snahu o zrušení odmítala a tak se tento spor stal konfliktem mezinárodním, protože její synovec Karel V. naléhal na papeže, aby tuto žádost neakceptoval. Papež si nechtěl znepřátelit ani Karla ani Jindřicha a tak rozhodnutí odkládal, jak jen to bylo možné. To rozzlobilo Jindřicha a Annu, kteří začali zpochybňovat věrnost Wolseyho jako papežského nuncia anglickému králi. Roku 1529 byl Wolsey odvolán z vládních funkcí a bylo mu odebráno právo užívat Whitehallský palác, který si Jindřich zvolil za své sídlo místo Westminsterského paláce. Nicméně stále zůstal arcibiskupem yorským.
Wolsey se vydal na cestu do Yorkshire, ale v Cawoodu byl obviněn ze zrady a měl se v doprovodu Jindřicha Percyho, hraběte z Northumberlandu, dostavit do Londýna. Wolsey byl tímto obviněním šokován a v doprovodu svého kaplana vyrazil na cestu do hlavního města. Po cestě ale onemocněl a 29. listopadu 1530 v Leicesteru zemřel. Jeho ostatky byly pochovány v Leicesterském opatství. Wolsey měl se svou milenkou Janou Larkeovou dva potomky. Syn Thomas se narodil asi roku 1528 a dcera Dorota asi roku 1512.
Charles Brandon
byl třetí syn sira Williama Brandona, který byl jako vlajkonoš Jindřicha VII zabit Richardem III osobně v bitvě na Bosworthském poli. Byl vychován u dvora Jindřicha VII a stal se oblíbencem Jindřicha VIII. Zastával několik funkcí v královské rodině a vyznamenal se ve francouzském tažení v roce 1513. V roce 1515, kdy už byl suffolkským vévodou, se neveřejně oženil s Marií Tudorovnou, vdovou po Ludvíku XII (francouzském králi) a sestrou Jindřicha VIII, aby se vyhnul politickým problémům spojeným s jejich manželstvím – Jindřich chtěl získat zlatou desku a šperky, které Ludvík Marii přislíbil před svou smrtí a dal jasně najevo, že Suffolkův sňatek se svou sestrou posvětí jen v případě, že se mu je podaří získat. Kardinál Wolsey však zprostředoval dohodu a pár se o několik měsíců později dočkal svatby veřejné. Suffolk podporoval Jindřichův rozvod s Kateřinou Aragonskou, v přímé opozici k Wolseymu, a poté, co Wolsey upadl v nemilost, jeho moc rychle stoupala až tak vysoko, že při korunovaci Anny Boleynové zastával funkci nejvyššího správce. Zemřel v roce 1545, rok poté, co velel anglické armádě v invazi do Francie. S Marií měl dceru Frances, jejíž dcera, jeho vnučka, lady Jana Greyová se v roce 1553 stala devítidenní královnou..
Sir Thomas More
(též Thomas Morus či Tomáš More; 7. únor 1478 - 6. červenec 1535) byl anglický právník, politik a spisovatel. V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře pod Jindřichem VIII., jehož byl blízkým spolupracovníkem a přítelem. Je považován ze nejlepšího anglického právníka a jednoho z největších vzdělanců své doby. V roce 1532, po Jindřichově roztržce s katolickou církví, se s králem rozešel a rezignoval. Když později odmítl přísahat podle zákona o následnictví, byl nejprve uvězněn a posléze popraven. Katolická církev jej ctí jako svatého a mučedníka.
Thomas More byl synem soudce, navštěvoval latinskou školu a ve svých dvanácti letech se stal pážetem. Dva roky studoval na Oxfordské univerzitě latinu a řečtinu, poté studoval práva na Lincoln's Inn. Stal se úspěšným právníkem, roku 1504 pak členem Parlamentu. Měl chuť stát se mnichem, vyzkoušel si dokonce žít jako laik v londýnské kartouze. V 26 letech se oženil s Joanou Colt. Z tohoto svazku vzešly čtyři dcery a jeden syn. Po šesti letech šťastného manželství však manželka umírá. Po čase se More oženil podruhé, a to s Alicí Middleton, manželství zůstalo bezdětné.
Od roku 1510 byl osm let londýnským undersheriffem. Král Jindřich VIII. si Mora všiml a vyslal jej na diplomatické mise. V roce 1517, v 39 letech, nastoupil plně do služeb krále, který ho brzy přijal za člena Tajné rady. Roku 1521 se stal rytířem. Byl rozhodným protivníkem Martina Luthera a pomohl Jindřichovi VIII. sepsat stať Obrana sedmi svátostí, za níž krále papež odměnil titulem defensor fidei (česky „obránce víry“). Tato kniha byla pak čtena po celé Evropě.
Kardinál Thomas Wolsey, arcibiskup z Yorku, nesouhlasil s anulací manželství Jindřicha s Kateřinou Aragonskou a musel 1529 odstoupit ze své funkce kancléře. More byl povolán na jeho místo. Ve věcech vypořádání se s protestantismem stál hluboce nábožensky založený More na straně krále, nicméně nepodpořil jej v prosazování anulace sňatku přes odpor papeže Klementa VII., které bylo v rozporu s kanonickým právem.
Jindřich reagoval na odmítnutí svého požadavku tím, že se do čela anglické církve dosadil sám a odtrhl ji od Říma, čímž založil anglikánskou církev. Duchovenstvu bylo nařízeno podat slib a tím uznat světského panovníka hlavou církve. More nesouhlasil a 16. května 1532 odstoupil z úřadu kancléře (odůvodnil to zdravotními problémy, nicméně společnost i král to pochopili jako demonstraci nesouhlasu).
Roku 1534 odsouhlasil Parlament tzv. Act of Succession (Zákon o následnictví), který uznal legitimitu všech potomků Jindřicha a Anne Boleyn a mimoto odmítal jakoukoli cizí autoritu, ať již prince nebo potenta (tzn. i papeže). Když More odmítl proti svému svědomí složit přísahu podle tohoto zákona, byl zatčen a uvězněn v Toweru. V procesu, který rozhodně nelze považovat za řádný ani podle tehdejšího anglického práva, byl odsouzen k smrti pro zradu a 6. července na Tower Hill popraven. Jeho hlava byla vystavena celý měsíc na London Bridge a poté po úplatku Moreovy dcery Margaret Roper odstraněna.
Moreova poprava se setkala ve zbytku Evropy s takřka obecným nesouhlasem jak u katolíků, tak u protestantů. Erasmus Rotterdamský se vyjádřil k jeho odsouzení a popravě popravě větou, že More byl čistší než padlý sníh.
V roce 1886 byl papežem Lvem XIII. blahořečen a v roce 1935 Piem XI. svatořečen. Je považován za patrona politiků a právníků, katolická církev slaví jeho svátek 22. června, společně se svátkem jeho přítele a mučedníka v téže věci, biskupa Fishera.