Seděl jsem a prohlížel si svoje hodinky.
Ten Druhý stál naproti mně a vůbec poprvé, co ho znám, mlčel. Ten Druhý.
Vypadal jako dřevěná figurka známého herce vyřezaná někým, kdo onoho známého herce v životě neviděl. Vlastně to byla moje dokonalá kopie. Postava byla středně vysoká a nesmírně vychrtlá takovým způsobem, že kdyby ho uviděl Kretschmer, unesl by ho, a potom by ho vozil po celém Německu jako ukázku typického astenika. Celkový dojem z jeho vzevření byl takový nijaký, nebyl vůbec výrazný, dalo by se říci, že až nenápadný. Pokud by se nacházel v místonsti, patrně byste si ho všimli teprve tehdy, až by na vás promluvil, popřípadě zakřičel. Hodně zblízka. Tato mimořádná vlastnost by mu dávala bonus k povolání v případě, kdyby se živil kapsářstvím, jenže bohužel, narozdíl od většiny kapsářů měl obě ruce levé, pravou ještě levější. Také neměl žádný smysl pro orientaci v prostoru, který se dobrému kapsáři a zloději také občas hodí, měl spíš smysl pro dezorientaci. Jednou se dokonce ztratil ve svém vlastním pokoji. Našli ho po třech dnech ve skříni.
Byl to tichý hlásek, který do mě neustále ryl a radil mi. Ten, který častoval ironickými poznámkami všechny a všechno. Už dlouho mi byl krajně nesympatický. Neustále mi říkal, jak by kterou věc udělal on, že po jeho by to bylo mnohem lepší, ale když jsem na jeho rady dal, věci měly tendenci končit katastrofálně.
Posuďte sami, jednou mě nabádal (měl jsem zrovna referát na společenské vědy), abych šel do nákupního centra do oddělení pánské konfekce, tam se schoval mezi kabáty a na procházející zákazníky volal:”Kup si mě! Kup si mě!” Ze všech jeho hloupých nápadů bych tenhle zařadil někam doprostřed.
Hrozně rád zpíval, ale zpívat neuměl. Když začal se svým Nad stádem koní, mohli jste na tom začít krájet chleba.
Jeho motto znělo Když ne já, tak kdo? Přiznám se, že jsem mu nerozuměl a mám takové podezření, že on také ne.
Co na něm ale bylo úplně nejhorší- každou situaci komentoval, ke všemu měl připomínky, všechno věděl, všechno znal, ale když jsem byl kupříkladu ústně zkoušený, zarytě mlčel.
Ale abych mu jenom nespílal, bylo na něm i pár dobrých věcí. Občas kupříkladu mlčel. Někdy s ním byla i zábava, uměl totiž skvěle vyprávět vtipy. Koneckonců byl to můj výtvor a moje jediná záruka, že jsem se ještě nezbláznil. Měl kladný vztah ke sportu, hlavně k posilování, jeho životním snem bylo dát 100 kliků v kuse a k mému zděšení se mu (nám) to pomalu začínalo dařit.
Byl moje motivace, alter ego, svědomí, chcete-li. Tajemná a mystická entita vzadu v hlavě, která dělala dlouhý nos na lidi, co mě štvali.
Po chvíli ho čekání nejspíš přestalo bavit. “Huh, to se moc nepovedlo, což?”
“Vypadá to tak.”Neměl jsem na vybavování moc náladu.
“Co teď budem dělat?”
“Nevím,” odsekl jsem krátce.
“Co je s tebou? Ztratil jsi smysl pro humor na cestě do města? No tak, zvedni se, uprav si účes a zahlaš něco optimistickýho, třeba- Když ne teď, tak kdy? nebo něco podobnýho.”
Vrhl jsem na něho svůj oblíbený pohled polib-si-vole. “Nech mě.”
“Hele, já tě chápu, vážně. ” Sedl si ke mně. “Nedopadlo to tak, jak sis představoval, ale to není důvod aby-”
“Neser se do věcí, do kterých ti nic není,” zahučel jsem na něj podrážděně. Chvíli na mě koukal, potom pokračoval, jako bych nic neřekl. “Aby sis na mně vybíjel zlost.”
“Ale? Odkdy jsi zrovna *ty* taková citlivka? A co se vůbec staráš. Vždycky jsi byl proti nám, našemu,” zaváhal jsem. “Vztahu.”
“Prej vztahu. Bys mě rozesmál.  Co mezi váma vůbec proběhlo? Nic, vole. Vůbec nic. Ani-”
“Jo, to vím taky, díky, žes mi to připomenul.”
“Hele,” nasadil vážný tón. “Dobře, uznávám, byla to šance, ale prostě nevyšla. Já za to nemůžu. Tohle se prostě stává. Je ti teprv 19, no tak. Trochu života do toho umírání.”
“No jo,” zabručel jsem o poznání méně naštvaněji.
“No, aspoň něco. A teď bychom už měli jít. Nebudem tu přece mrznout celou noc.”
Začalo pršet. Zvednul jsem se a oprášil se.
Pomalu jsem šel odnikud nikam. Přemýšlel jsem. Nevěděl jsem kde přesně jsem, bylo mi to jedno. Na ulici stejně nikdo nebyl, ještě bylo moc brzo na to, aby se z hospod vraceli opilci. “A kam chceš vlastně jít? Domů se mi ještě nechce.”
“Pro začátek někam, kde na nás nebude pršet.” Rozhlédl jsem se. Déšť trochu zesílil a pár kapek se mi dostalo za krk. Vyrazil jsem nočním městem prvním směrem, který mě napadnul. Došel jsem až k jednomu z kin. Podíval jsem se co dávají. Nic zajímavého.
Znovu jsem bezmyšlenkovitě vyrazil. Až po nějaké době něco upoutalo moji pozornost. Stál jsem na mostu, který měl chodcům zajistit bezpečnou cestu nad dálnicí. Hluk a světla aut bylo to, co mě vytrhlo z letargie. Opřel jsem se o zábradlí a sledoval auta pode mnou. Ten Druhý se taky zastavil. “Co tam vidíš?”
Chvíli jsem byl zticha, pak jsem odpověděl. “O co vlastně jde?”
“Cože?”
“Když se nad tím opravdu zamyslíš… O čem to všechno je?”
Ten Druhý viditelně znejistěl. Citově zklamaný člověk, naklánějící se nad zábradlím mostu a kladoucí si otázky o smyslu života, to nevěstí nic dobrého.
“Jak to myslíš?” zeptal se opatrně.
“No… já nevím. Vždycky jsem si myslel, že smysl života je v hledání smyslu života. Nebo v životě samotném. Nebo v nějakém podobném filozofickém blábolu, který jsem někde četl a který mi připadal zajímavý a kterému stejně moc nerozumím. Ale teď? Co teď?”
“Hele, seš nešťastně zamilovanej, toť vše. Žádná velká věda. Prostě teorie vyrovnání, endorfiny, který jsi cítil po celou tu dobu jsou teď prostě pryč a nemá je co nahradit. Z toho pramení ten pocit zklamání. Prostě jsi přišel o jednu krásnou romantickou iluzi. O iluzi, která ti dávala jistotu, že nejsi sám. Ta je teď bohužel pryč. Lidem se to stává každej den. Prostě… Prostě… Na tohle nelze být připravený. Hormony a tak, chápej. Ale život, to je víc než-”
Pomalu jsem začal přelézat přes zábradlí. Můj názor na život byl v té pozici více než výmluvný.
Ten Druhý polkl a jeho hlas zněl poněkud naléhavěji. “Hele, tohle není nic nenormálního. Kdyby se měl každej zabíjet při prvním nezdaru, kam bychom přišli? Není hamba spadnout, hamba by byla spadnout a nevstát, protože-”
“Nech si ty žvásty pro někoho, kdo je na ně zvědavej, znám je z paměti,” přerušil jsem ho.”Sám jsem je kolikrát vykládal ostatním, kteří to potřbovali. Známým i neznámým, lidem, které jsem v životě neviděl. Měl jsem za to, že jim tím pomůžu, ale teď, teď už si tím nejsem tak jistý. Možná jsem se mýlil. Pro lidi jako jsem já není žádná naděje,” dodal jsem temně.
Dokončil jsem přelézání a teď jsem stál doslova na šikmé ploše. Rozpaženýma rukama jsem se držel zábradlí. Pozoroval jsem auta pode mnou. Tolik aut. Tolik lidí. Tolik životů. Tolik příběhů, emocí, událostí. Tolik způsbů, jak žít. Kolik jich nikdy nepoznám? Kolik zajímavých lidí. Žít je těžké. Umřít je snadné.
“Ale no tak,” Ten Druhý byl opravdu nervózní. “Nedělej blbosti. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, uvidíš, že-”
“Co jsem říkal o těch moudrech? Já nechci… Teď už není důvod…” pevně jsem se držel zábradlí.
“Tohle už jsme jednou zažili, že? Ale teď je to trochu jiné. Kdybych teď spadnul dolů a obarvil bych dálnici svým mozkem a vším možným, co by bylo pak? Co by se stalo? Co je po smrti? Mám na to příští týden referát. Že bych udělal takový průzkum? Ale to už bych jim o tom asi nemohl vyprávět,” suše jsem se zachechtal svému vtípku.
Dostával jsem se do varu.”Proč vlastně žiju? Proč bych neměl umřít? K čemu to všechno je? Záleží na mně vůbec? Co je po smrti? Ráj? Peklo? Soud? Nic? Další život?! Co z toho? CO Z TOHO, KURVA?!”
Chvíli bylo ticho.
“Zajímavé je, že si tyhle otázky kladeš jenom tehdy, když je ti mizerně,” poznamenal po chvíli tiše Ten Druhý.
“Jistěže, tak to dělá většina,” dýchal jsem přerývaně. Byl jsem vyvedený z míry. Pokračoval jsem:”Proč by si měl někdo klást otázky o životě, když je šťastný? Když mu všechno vychází? Nebo aspoň spokojený? Nemá důvod. Pokud není nějak duchovně založený. Já jsem já a jenom o mě tu jde. Sebevrazi moc často dopisy na rozloučenou nepíšou. Možná, že kdyby měli komu psát, nemuseli by páchat sebevraždu,” zauvažoval jsem.
“To narážíš na-”
“Na nic nenarážím. Teda zatím,” vrhl jsem další pohled na dálnici pode mnou.
“To všechno… k čemu?” skoro jsem žadonil.
Ten Druhý mluvil stále tiše. Skoro šeptal, takže ho nebylo vůbec slyšet. Já ho ale slyšet nepotřeboval, já *věděl*, co říká. Koneckonců, byl součástí mě samotného. “Na to ti nedokážu odpovědět. Málokdo by opravdu dokázal.”
“Přesně. Další hledání. Další kruh. Další zklamání.”
Povzdechl jsem.
“A další radosti. Máš rodinu. Koneckoců, máš ji. To ti na nich tak málo záleží?”
“To není fér.  Není to fér. Je to těžký.” Neodpověděl jsem hned.
“A kterej expert ti nakukal, že to bude jednoduchý? Takže jim všem kvůli sobě a jen sobě způsobíš takovou ránu? Odkdy myslíš jenom na sebe?”
“Občas je to potřeba.”
“Tohle ale není ten případ.”
Mlčel jsem.
“Víš, jednou jsem slyšel zajímavý výrok,” chopil se příležitosti Ten Druhý. Znovu nabýval svoji obvyklou sebedůvěru. “Nikdy nepochopím lidi, kteří jsou schopni se kvůli lásce zabít. A když už někdo chce umřít, když mu pak nezáleží na životě, když všechno ztratí, není pak vlastně skutečně svobodný? Nemohl by si pak dělat, co by chtěl? Nemohl by pak dosáhnout úplně čehokoliv?”
“Byl jsem mladý,” odpověděl jsem tiše.
“Teď jsi taky mladý.”
“Mladší.”
“A rozhodně jsi míň moudrý. Co se to s tebou stalo?”
“Dospěl jsem.”
“Spíš jsi zesobečtěl.”
“To je to samé.”
“Víš moc dobře, že není. Říká se- neštěstí, utrpení… ale kdyby mi teď, v tuto chvíli někdo říkal:,Chceš zůstat tím, čím jsi byl před zajetím, nebo si to všechno znovu prožít? Na mou duši, že bych si vybral ještě jednou zajetí… Myslíme si, že když nás něco vyšine z vyšlapované cestičky, je všemu konec, ale zatím teprve tehdy začíná to nové a dobré. Dokud je život, je i štěstí. Před námi je toho ještě mnoho, mnoho. Věřte mi to.
Pamatuješ?”
Zase jsem mlčel. Déšť mě mezitím celého zmáčel. Ruce začínaly tuhnout.
“Nebo ještě něco. Bušidó je výzva a obětování. Je to moc a síla nezávislého ducha. Duch závislosti je slabý a nemůže ochránit své vlastní sobecké ego a chamtivost. Být skutečný nezávislý a vychutnávat výzvu ke svobodě znamená, že duch musí být prázdný. Při konečné analýze jen vy a vy sami jste odpovědni za váš vlastní růst. Sami vytváříte svou skutečnost. Cítíte bolest, máte strach, ale intenzivně žijete. Zdoláváte horu zmrzlých balvanů, zmrzlí, hladoví, vyčerpaní, jste sami za zvuku větru. Vzdejte se a umřete. Možná jen jeden krok, stopa, možná jen jeden coul denně, ale zkuste to. Život je stejný, studený, hladový a osamělý. Musíte být závislí jen na sobě samém. To je bušidó. To je svět aikidó. Hledání vrcholu hor. Konec citací.
Tak už přestaň blbnout.”
Chvíli bylo ticho, které rušil pouze hluk projíždějících aut.
“No dobrá.” Přelezl jsem zpátky na pevnou plochu mostu. “Moc jsem ti to usnadnil. Kdybych byl zatvrzelý teenager, neměl bys to tak lehký. Nebo kdybych byl emo.”
“Za rok už teenager nebudeš,” zasmál se. “Krom toho, já věděl, že to neuděláš. Jsou totiž tři věci, které znázorňují sílu. Strach ze smrti, láska k životu a rodina.”
“Další moudra?”
“Jeden se bez nich jenom těžko obejde. City jsou pomíjivé. To je ten problém. To je to velké snadné tajemství.”
“Na tom něco bude,” připustil jsem. “To si piš, že jo. Vzpomínáš na našeho dějepisáře? Starý muž. Umřela mu manželka. Vzpomínáš jak se o tom zmínil? Jak povzdechl? V tom povzdechu bylo obsaženo všechno. Smutek, ztráta, bolest… Všechno. Ale on vytrval.”
“Jo, je to úžasný člověk.”
Potom jsme se oba odmlčeli. Až po chvíli jsem nadhodil:”Pojď, vypadnem odsud. Třeba ještě stihnu dát pár cviků.”
“Ty chceš ještě cvičit?” zeptal se užasle.
Upravil jsem si účes.”Když ne teď, tak kdy?”
…
Díval jsem se, kde jsem to vlastně skončil a došlo mi, že jsem na druhém konci města. Pěšky domů to bude pěkná dálka. No co, čím dřív vyrazím, tím dřív budu doma. Pomalu jsem vykročil.
Cítil jsem se jinak. Líp. Mnohem líp. Takovej lehčí. Jako by ze mě spadla obrovská kovadlina. Chtělo se mi žít. Byl to osvobozující pocit. Bylo mi skvěle…
Procházel jsem kolem jakéhosi baru. Zastavil jsem se před ním a uvažoval. Byl to klasický bar.
Ale co, vem to čert!
Vešel jsem dovnitř. Bar byl poloprázdný, což ještě více umocňovalo smutnou atmosféru. Posadil jsem se k barové židličce a objednal si sodovku. Napadlo mě, co za vola jde zapíjet smutek do baru sodovkou. Jenže když už v sobě vlastně žádný smutek nemám… tak se to nepočítá. Rozhlédl jsem se kolem. Pár osamělých existencí smutně hledělo do svých skleniček. Moji pozornost ovšem upoutalo piano, které stálo v jednom rohu. Nejspíš se tu pořádala představení… Jako v klasických kriminálkách.
“Můžu?” zeptal jsem se barmana a přitom pokýval hlavou směrem k pianu. Barman souhlasně zamručel.
Posadil jsem se za piano a prsty přejel po klávesnici. Zkusil jsem pár tónů. Bylo naladěné. Asi se tu hraje často, nebylo na něm ani smítko.
Začal jsem hrát svoji oblíbenou melodii.

In our headlights staring, bleak, beer cans, deer’s eyes
On the asphalt underneath our crushed plans and my lies
Lonely street signs, powerlines they keep on flashing, flashing by

Na piano jsem nikdy předtím nehrál. Ani neznám stupnici. Prostě jsem hádal, kterou klávesu kdy zmáčknout. Ve sportce se člověk taky trefí.
*Věděl* jsem to. Kdosi melodii poznal a začal zpívat. Opřel jsem se do toho. Dal jsem do toho všechno.
Hlasů začalo přibývat, až jich byla plná místnost. Zvláštní, tolik lidí tam nemohlo být…

And we keep driving into the night
It’s a late goodbye such a late goodbye
And we keep driving into the night
It’s a late goodbye

Your breath hot upon my cheeck and we crossed that line
You made me strong when I was feeling weak and we crossed that one time
Screaming stop signs staring wild eyes keep on flashing, flashing by

And we keep driving into the night
It’s a late goodbye such a late goodbye
And we keep driving into the night
It’s a late goodbye

The devil grins from ear to ear when he sees the hand he’s dealt us
Points at your flaming hair and then we’re playing hide and seek
I can’t breathe easy here, less our trail’s gone cold behind us
Till’ in the john mirror you stare at yourself grown old and weak

And we keep driving into the night
It’s a late goodbye, such a late goodbye…

Vrátil jsem se zpátky. Seděl jsem na autobusové zastávce a prohlížel si svoje hodinky. Začal mi vibrovat mobil. Někdo mě má rád a píše mi, těšil jsem se. Na displeji blikal nápis BATERIE JE VYBITÁ. Zklamaně jsem ho uložil zpátky do kapsy.
Co se to stalo? Je to trochu klišé, ale co už. Zdálo se mi to? Spal jsem?
Vzpomněl jsem si na Čekání na Godota. Bylo to podobné. Měl jsem pořád dobrou náladu, takže jsem…
Spal jsem, zatímco jiní trpěli? Spím snad v tuto chvíli? Co řeknu o tomto dni zítra, až budu myslet, že jsem se probudil? Že jsem čekal tady na zastávce se svým přítelem, který potom odešel? Nebo že jsem málem spáchal sebevraždu a přitom mohl ohrozit i cizí životy? Že jsem hrál v baru na piano jako profesionál? A co z toho bude pravda? Je čas stárnout. Za rok už nebudu teenager. Vzduch je plný našich výkřiků.
Naslouchal jsem.
Ale zvyk zmůže mnoho… Mě taky kdosi pozoruje a říká: ”Spí, neví, že spí.” Dál nemohu. Co jsem to říkal?
My sami si vytváříme naši skutečnost. Proč by pro jednou nemohla být příznivá? Stačí chtít. Než umřu a znovu se narodím. Člověk všechno ovlivnit nemůže, ale může se alespoň snažit.
Před námi je toho ještě mnoho, mnoho. Věřte mi to.
Usmál jsem se. Pro lidi jako jsem já není žádná naděje. Dnes není doba pro snílky.
Přestalo pršet. Znovu jsem se podíval na hodinky. Autobus tu musí být každou chvíli.
Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nebo spíš NEdopadlo. Záleží na úhlu pohledu. Má smysl se dál trápit?
Nemá.
Ale citům neporučíš.
Co můžu dělat? Zkoušel jsem všechno. ZKoušel jsem prosit. Zkoušel jsem bojovat. Zkoušel jsem naříkat. Zkoušel jsem čekat. Nic nepomohlo.
Co tedy pomůže?
Jen jedna věc brání většině zoufalých, zklamaných a životem těžce zkoušených mužů v sebevraždě. Jen jedna jediná.
Že najdou ženu svých snů. Žena determinuje veškerý život a účel muže. Alespoň si to tedy myslím.
Nezbývá mi než čekat. A přežít.
Vytáhl jsem z kapsy malé papírové přáníčko. Byl k němu přilepený veselý kalendářek 2008, jako dělaný do kapsy. Přečetl jsem si pár veršů z přáníčka. Pak jsem ho uložil zpátky.
*Může být láska jenom iluze… ?*
“No tak vidíš,” zašeptal jsem sám sobě. “Nejsem já nakonec jenom taková ubohá lidská troska… ?”
“Jedete?” ozvalo se přede mnou. Vůbec jsem nezaregristroval, že by autobus přijížděl.