Koncem tohoto týdne začínal na Výstavišti knižní veletrh, kde měla být vystavena i částečně moje knížka. Na tu chvíli jsem se docela těšil a povedlo se mi k návštěvě přemluvit i spoluautorku Evženii.
Cestou na Výstaviště jsem Evženii vyzvedl doma. Lístky jsme koupili se slevou od překupníka a jako vždycky, když jsme někdy s Evženií někde spolu, jsme si vyslechli, jak nám to jako páru sluší…Asi navenek působíme jako ideální pár…
Proplétali jsme se davem lidí na veletrhu, až jsme se dostali ke stánku jednoho z největších vydavatelství v tomto státě. A tam na nás z regálu zazářilo svou žlutí naše společné literární dítko. Byl to takový zvláštní pocit.
Flashback 2 – Jak vznikla kniha
Knížka vlastně vznikla úplně náhodou. Někdy loni v zimě jsme se s kamarádem Patrikem uvést v život myšlenku, kterou už jsme se nějaký čas zabývali a uspořádat po spoustě let společné setkání naší partičky, která vznikla před dvaceti lety na střední škole. Občas jsme se potkávali s Patrikem, občas jsem se potkal s Evženií, ale poslední členku naší partičky, Helenu, jsme nepotkali od chvíle, kdy se rozpadl její vážný vztah s Patrikem. Patrik byl dneska už čtrnáctým rokem ženatý a měl doma dvě dcery. Jak jsme věděli, i
I povedlo se dát dohromady termín, zkontaktovat i Helenu, zajistit chatu a mohlo se jet. S Evženií jsme vzali sebou i naše skoro dospělé dcery, aby veškerá péče o naše potomstva neskončila jen na našich dočasně osiřelých manželích…
Zábava byla vynikající, vypilo se nezměrné množství svařeného vína, nesčíslněkrát se sjely sjezdovky široko daleko. A s Evženií nám přišlo na mysl, že vztah mezi Patrikem a Helenou zřejmě před těmi lety neskončil definitivně, jen upadl do jakéhosi zimního spánku, z kterého se, jak se nám zdálo, začal zase probouzet. Oba protagonisté sice po dobu pobytu na horách nedávali na sobě cokoliv znát, nicméně události několika málo dnů po návratu z hor nám daly za pravdu. S Evženií nám leželo na srdci zachování stávajících rodin obou našich kamarádů a dávali jsme jim různé drobné rady, jak vztah utajit. Dokonce jsme se vypravili do knihkupectví a pokusili jsme se vyhledat nějaký titul, který by podobné rady obsahoval. Police knihkupectví byly sice zaplněny množstvím různých titulů, ale nenašli jsme nic, co by korespondovalo s našimi představami. A tehdy přišel nápad, když nic takového ještě nikdo nevytvořil, že si takovou příručku napíšeme sami.
Byly to asi tři měsíce zajímavé a zábavné práce. Nastínili jsme si kostru knížky, jednotlivé kapitoly a nezávisle jsme začali jednotlivé kapitoly opatřovat textem. Čas od času jsme si s Evženií dali sraz někde u kávy, společně si četli zkompilované dílo a výborně se bavili. Někdy na začátku léta jsme nabyli dojmu, že každá z kapitol už má na sebe zavěšeno poměrně dost textu a naše literární seance nad kávou už se zvrtávaly básnění o průlomu na trhu s literaturou.
Přes léto jsem se do knížky ani jednou nepodíval, abych získal trochu odstup. Začátkem podzimu jsem si naše dílo znovu přečetl a vzpomněl si, jak jsme se s Evženií při tvorbě hecovali. Během života už jsem pár drobných dílek v různém stadiu rozpracovanosti odložil do šuplete, ale tohle bylo už vcelku kompaktní a při vzpomínce na to vzájemné hecování jsem si řekl, že obešlu nějaké vydavatelství a uvidíme.
Kontaktoval jsem šéfredaktorku prvního vydavatelství, které jsem si vytipoval a poslal jí email se stručnou charakteristikou díla. Projevila zájem o zaslání rukopisu. Zaslal jsem ho obratem a měl jsem vyčkat měsíc na odpověď. Vzpomněl jsem si na Daniela Defoe, který podle některých pramenů obcházel všechna londýnská vydavatelství, než asi v šestnáctém se svým Robinsonem Crusoe uspěl. My jsme s Evženií rozhodně něco srovnatelného s Robinsonem nenapsali a tak jsem zvolna začal hledat na internetu, které další vydavatelství oslovím..
A asi po měsíci mi přišla odpověď : „Vaše dílo bylo zařazeno do edičního plánu na příští rok.“ A pak se události daly do pohybu – textová korektura, jazyková korektura, návrh obálky, anotace a knížka byla na světě. Začala se prodávat pár dnů před zahájením veletrhu a vidět svou knížku poprvé na pultě knihkupectví byl nevšední zážitek…
Začínala autogramiáda Ivana Mládka.. Právě znovu vycházela jeho knížka Zápisky šílencovy. V dobách našich středoškolských studií to byla naše populární četba. A teď jsem jeden výtisk s vlastnoručním autogramem autora držel v ruce.
Už jsme se chystali k domovu, když mi v kapse zazvonil mobil. Volala moje matka.
Říkala, že se ocitla znovu se srdečními problémy v nemocnici Na Bulovce. Nabízel jsem okamžitou návštěvu, abych se mohl informovat o jejím aktuálním stavu. Pokládala to za zbytečné. Je jí vcelku dobře a během pár dnů bude jistě doma a ať si kvůli ní nekazím svůj sváteční den.
Evženii jsem dovezl domů. Večer u večeře dcera projevila přání, podívat se se mnou na knižní veletrh a vidět mojí knihu. Tak jsme se v sobotu ocitli na Výstavišti znovu.
Byl jsem rozhodnutý, přestože si to nepřála, v neděli navštívit matku v nemocnici. Umístění pavilonu jsem měl v paměti od její minulé zdravotní příhody s infarktem asi před deseti lety..
Skončil jsem už na sesterně… Během víkendu se matce přitížilo a v neděli po obědě jí přesunuli na akutní oddělení.
Popojel jsem těch pár desítek metrů a pokoušel se dozvonit do dalšího oddělení. Ano, matka sem byla po obědě přivezena.. Ovšem její zdravotní stav byl natolik špatný, že byla okamžitě převezena do nemocnice na Karlově.
Sednul jsem do auta a vyrazil přes Prahu. Kontaktoval jsem mobilem švagrovou, aby mi zjistila nějaký kontakt. Než jsem k nemocnici dojel, dostal jsem přes SMS zprávu s telefonním číslem od nemocnice.
Ihned jsem volal správné oddělení.. Ano, matka tam byla odpoledne přivezena a ihned operována. Po telefonu mi nemohou dát žádné informace o jejím zdravotním stavu, ale že samozřejmě mohu kdykoliv přijet na návštěvu a informace získat osobně.
Zaparkoval jsem před nemocnicí.. Kardiochirurgické oddělení je až na druhé straně areálu, takže jsem podnikl slušný pěší výlet.
Než mě vpustily do oddělení, nechaly mne sestry počkat na ošetřujícího lékaře. Od něho jsem se dozvěděl, že matka odpoledne podstoupila operaci srdce, při které dostala trojitý bypas. Operace byla složitá a v tuto chvíli se matka probírá z narkózy. Zdá se, že všechno dopadlo dobře, ovšem musím počítat s tím, že v tuhle chvíli ještě není zcela při jasném vědomí.
Po tomto úvodu mě sestra zavedla do pokoje, kde leželo několik pacientů napojených na složité přístroje a monitory. Krátce jsem matku viděl. Oči měla otevřené, ale na okolí nereagovala. Chvíli jsem jí podržel za ruku a pak jsem se vrátil domů.
Domluvil jsem se s Irčou, že příštího dne zajdeme do nemocnice spolu a budeme se tvářit, jako že je všechno v nejlepším pořádku.
Když nás potom matka viděla na návštěvě v nemocnici spolu, objevil se jí na tváři úsměv. „To je dobře, že je zase všechno v pořádku“, řekla nám. Vytrvali jsme v tom hraní divadla ještě dalších patnáct minut, než jsme matku opustili. Rozhovor jí ještě velmi unavoval, také kašlala.
Tak uplynulo pár dnů do dalšího víkendu. Zastavoval jsem se v nemocnici každý den, abych s matkou poklábosil. Lékaře znepokojoval ten její kašel, jehož prapříčina určitě vycházela z její životní neřesti – kouření. Nasadili antibiotika, ale zdravotní stav se neměnil.
V sobotu jsem vzal na návštěvu sebou obě naše děti. V pátek jsem se matky zeptal, jestli by jí jejich návštěva nevadila a vypadalo to, že je naopak nadšena.
Jenže dalšího dne jsme nebyli na oddělení vpuštěni. Sestry mě s dětmi zavedly na lékařský pokoj a trvaly na tom, že musím nejdříve promluvit s lékařem. Celé to čekání působilo znepokojujícím dojmem. Trvalo to asi dvacet minut, než ošetřující lékař dorazil.
Jeho zpráva nebyla potěšující. Antibiotika nasazená proti kašli nezabrala. Zdravotní stav se zhoršil, bylo nutno odčerpat hleny z plic a k tomu musela být matka uvedena do umělého spánku. Byla nasazena jiná antibiotika, ovšem v tuto chvíli není možno stanovit jakoukoliv prognózu. Příštích sedm dnů rozhodne…
Požádal jsem alespoň, abychom se s dětmi mohli na matku podívat. Bylo nám vyhověno.
Matka spala a na ústech a nose měla masku dýchacího přístroje. Chvíli jsme u ní postáli a drželi jí za ruku. Vraceli jsme se mlčky.