Koutkův koutek

Muž, jemuž budou věnovány následující řádky, se jmenoval Tomáš Baťa. Zápisy ve starých listinách nám umožňují vystopovat jeho původ až k roku 1580, kdy se v nevelké vesnici Želechovice, ležící asi pět kilometrů východně od Zlína, narodil jakýsi Václav Batiu. Stejné příjmení měli i Mikuláš a Jánoš, účastníci valašských rebelií z roku 1644 – Jánoše dokonce rebelský naturel přivedl až na šibenici. V roce 1672 koupil Lukáš Batiu opuštěný domek na zlínském předměstí. A pozor: Lukáš byl švec! Příjmení Batiu prozrazuje, že rod pocházel z rumunských Karpat, znamená „bača“. Proč Batiuové přestali pečovat o ovčí stáda a dali se na ševcovinu, nevíme, řemeslo však bylo zřejmě atraktivní, protože rodina už na verpánku zůstala. Ševcem byl i Antonín Baťa, první, který se dožil moderního 20. století a co je pro naše vyprávění důležitější, 3. dubna 1876 se jemu a jeho první ženě Anně narodil synek Tomáš. Byl nejstarší ze tří dětí, starší sourozenci se jmenovali po rodičích: Anna a Antonín. Když bylo malému Tomášovi deset let, jeho matka zemřela. Otec se znovu oženil a do rodiny postupně přibyly další děti, mimo jiné i Jan (*1898), jehož si později Tomáš vybral jako partnera při správě svého obuvnického impéria. Tomášův otec Antonín byl sice obuvník, ale ne ledajaký. Vyráběl valašské papuče i vysoké sedlácké boty a jako první na Zlínsku zahájil výrobu bot flokovaných namísto šitých. Kromě toho podnikal i v jiných oborech – vykupoval ovoce na stromech a sušené je pak prodával, na poutích a jarmarcích obchodoval s cukrovím a vlastnil licenci na prodej sodovky.

Malý Tomáš, vyrůstající v početné rodině, začal chodit v šesti letech do zlínské čtyřtřídky, od páté třídy pak zasedl ve škamnách německé školy v Uherském Hradišti, kam se po smrti matky rodina přestěhovala. Jeho postoj ke školní docházce byl značně velkorysý – chodil pouze tehdy, když neměl na práci nic užitečnějšího. Německy se nenaučil a v pozdějším věku mu dělalo dokonce potíže i psaní. Již v útlém věku si ale našel koníčka, který jej později vynesl na výsluní: v otcově dílně si z odřezků kůže zkoušel šít malé botičky, které se mu záhy dařilo i prodávat. Někdy za pět, někdy za deset krejcarů, pro šikovného klučinu však samotný obnos nebyl nejpodstatnější. Hlavní byl pocit, že jeho práce byla oceněna.

Když Tomáš dovršil čtrnáct let, konečně se dočkal toho, po čem již několik let jeho duše prahla. Dal vale škole a stal se ševcovským učněm svého otce. Svého mistra se snažil přesvědčit o tom, že tradiční postupy jsou již zastaralé, otec však, svázán starostí o značný počet hladových krků, odmítal riskovat a odchýlit se od zavedených a slušné živobytí zajišťujících metod. Tomáš poznal, že nepochodí. Jednoho dne si sbalil uzlík a vyrazil na zkušenou do prostějovské strojírny Färber, která vyráběla stroje na šití bot. Jeho pobyt zde nebyl dlouhý. Vytrvale se na vše vyptával, zajímal ho kdejaký detail a nakonec to dopadlo neslavně – označili jej za malého, drzého špiona – a letěl.

Otec jej uvítal záhlavcem a předložil mu nabídku: když má tolik připomínek k výrobní koncepci rodinné dílny, může se starat o prodej. A to bylo to, po čem podnikavý pubescent toužil. Jestliže mu nevyšel záměr na modernizaci výroby, udělá revoluci v obchodní politice! V praxi to znamenalo, že se nespokojil s prodejem v Hradišti, ale pustil se do obchodování i v okolních vesnicích a městečkách. Že je kluk šikovná se záhy projevilo v nutnosti přijmout další zaměstnance do dílny a také v podstatném zvýšení životní úrovně Baťových. Jenže…

Antonín byl řemeslník staré školy. Co vydělal, pečlivě uložil do truhly pod zámek „na horší časy“. Což Tomáše nesmírně iritovalo. Jako podnikavý mladý muž předvečera dvacátého století považoval za výhodnější, aby alespoň část vydělaných prostředků byla investována zpět do výroby. Otec odmítl. Tomáš tedy požádal o vydání dvouset zlatkového dědictví po matce, ale znovu marně. Následoval druhý útěk z domova, tentokrát směr Vídeň, kde sloužila starší sestra Anna. Ta jeho schopnostem věřila natolik, že byla ochotna poskytnout půjčku 30 zlatých, za něž si Tomáš zařídil dílničku. Patnáctiletý podnikatel bez výučního listu, živnostenské karty i znalosti němčiny dopadl tak, jak musel. Před krachem a ostudou jej zachránil otec, který na Annin popud pro synka dojel a odvezl jej zpět na jižní Moravu.

Po vzájemné dohodě oprášili osvědčený model spolupráce: otec – výrobce, syn – obchodní zástupce. Vídeňský neúspěch Tomášovi rozhodně nevzal odvahu. Okolní vesnice mu již nestačily. Koupil si mapu, našel na ní Prahu a s otcovým požehnáním vyrazil dobýt českou metropoli. Přespával v nádražních čekárnách a jedl suché rohlíky, po čtrnácti dnech se ale vrátil se stohem smluv, naškrábaných téměř nečitelným rukopisem, plných pravopisných chyb, ale platných.

Když bylo Tomášovi osmnáct, přesvědčil oba své starší sourozence, aby se s ním pustili do vlastního podnikání. Otec jim konečně uvolnil dědické podíly a všichni tři se vrhli do díla. Ve dvou pronajatých místnostech se stroji na splátky a materiálem na dluh zavedli sice pevnou pracovní dobu, ale protože byli všichni mladí, příliš se jim zalíbila hra na „továrníky“ a zanedlouho byli znovu na hraně krachu. Antonín odcházel na vojnu, Anna propadla zoufalství a tak zbylo vše na Tomášovi. Přes noc spolu s dělníky připravoval materiál a šil, přes den prodával a večer zase odcházel k nočnímu vlaku pro materiál. Tak to šlo den za dnem, až byla firma z nejhoršího venku. Alespoň to tak vypadalo. Ne nadlouho. Ve Vídni zkrachovala firma, s níž Baťovi spolupracovali, a vyšlo najevo, že Antonín za bratrovými zády podepsal této firmě ručící směnky asi za 20.000 zlatých. To už byl pořádný malér a před sourozenci stála kardinální otázka, jak z něho ven. Byl to pochopitelně opět nejmladší z trojice „továrníků“, kdo dostal spásný nápad. Místo bot kožených začne šít lehké a hlavně levnější boty plátěné, pouze s koženou podešví a špičkou. A z nouze udělal přednost. „LEHKÁ PLÁTĚNÁ OBUV, VYRÁBÍ POUZE BAŤA, ZLÍN!“ – to byl reklamní slogan nového typu bot. A aniž to kdo tušil, bylo vyhráno.

Když po roce předložil firemní účetní Štěpánek uzávěrku, nestačili se divit. Veškeré dluhy byly splaceny a ještě zbylo! Když se lámal letopočet z osmnáctky na devatenáctku, v nové tovární hale již pracovalo čtyřicet dělníků a dvě desítky šiček. Jenomže v téže době ztratili Tomáš s Annou společníka. Antonín onemocněl souchotinami a po několika letech, roku 1908 ve věku 34 let zemřel. Ještě předtím ale pracovně vytížený Tomáš zahořel láskou k mladé pokladní Marii Babičkové a zdálo se, že svatba je na spadnutí. Bohužel, lékaři zjistili, že Marie s největší pravděpodobností nikdy nebude mít děti a Tomáš, toužící po dědicovi, ze zasnoubení vycouval, což ve Zlíně vyústilo ve vpravdě nechutnou soudní aféru.

To jsme však poněkud předběhli čas tak honem zpět, do roku 1904. Tehdy se mladý podnikatel vydal zaoceánským parníkem na zkušenou do Ameriky. Pobyt trval rok a Baťa se vrátil ohromen systémem práce v amerických továrnách. Díky specializaci byla práce dělníků za Atlantikem mnohonásobně efektivnější. Po návratu z USA došlo k bezpochyby bolestnému rozchodu Tomáše s bývalým účetním, nyní šéfovým zástupcem a prokuristou Štěpánkem, jenž se poté stal na nějakou dobu jeho poměrně úspěšným konkurentem. Aby však nebylo jen zle – na vídeňském plese se prostřednictvím švagra seznámil s dcerou císařského rady Menčíka, shodou okolností rovněž Marií, a po čase byla konečně svatba. Před ní Tomáš diplomaticky odmítl povýšení do šlechtického stavu, k malé radosti budoucího tchána. Později to vysvětlil tím, že nechtěl přijmout takovou poctu od utlačovatelů českého národa.

Svatební cestu si užívali novomanželé v Egyptě. Jiný by se těšil z líbánek, Tomáš ale pracoval i na černém kontinentu. Viděl davy bosých či nuzně obutých Afričanů a hned mu bylo jasné, že tady by šel obchod s levnými plátěnkami sám. A stejný typ obuvi prorazil i ve Středomoří a u šetrných Němců. Vize deseti tisíc dělníků a sto tisíc vyrobených párů bot denně přestal vypadat jako velikášské sny nerealisticky uvažujícího snílka. O pracovní sílu bylo ale nutné se postarat. A firma měla kapitál na to, aby se vesnice Zlín počala měnit v moderní město, kdy rostly kolonie prostých, ale solidních dělnických domků, obchody, zdravotnická zařízení a obří kino. Nedostatek byl náleven, Baťa nerad viděl své dělníky v alkoholovém opojení. Velkorysou přestavbu města ocenil i věhlasný francouzský architekt Le Corbusier. Pouze dědic stále nebyl v dohledu. Marie uvažovala již i o sebevraždě, nakonec ale v září 1914, na samém počátku světové války, přišel na svět syn Tomáš. Doba válečná přinesla nejen vytouženého potomka, ale další zakázky. Lehká letní obuv pro c. k. dělostřelce byla zakázkou, na niž kapacita Baťovy firmy nestačila. Neváhal se spojit s konkurenty, včetně svého bývalého prokuristy Štěpánka a z dohody nakonec měli užitek všichni. Válečný nedostatek kůží i látek přiměl Baťu k zahájení výroby dodnes oblíbených „dřeváků“.

Jak se žilo dělníkům Baťova obuvnického koncernu? Jistěže podstatně lépe, než ve většině průmyslových podniků mladého Československa. Od dvacátých let byli dělníci hmotně zainteresováni na zisku firmy. Podpora vlastních, iniciativních návrhů, jinde pokládána za nedostatek loajality, byla v Baťových dílnách nejen vítána, ale i odměňována. Dělníci dostávali vyplacenu pouze jednu čtvrtinu mzdy, zbytek byl deponován na tzv. zaměstnaneckých účtech, s nimiž firma podle potřeby mohla disponovat. Baťa dbal na výchovu kvalifikovaných sil. Ve čtrnácti letech, po absolvování reálky a složení přijímacích zkoušek, mohl zájemce o práci ve zlínské továrně vstoupit mezi tzv. Mladé muže či Mladé ženy, jak se jim ve Zlíně říkalo. Obnášelo to ubytování v podnikových internátech za podmínek ne nepodobných kasárenskému životu. Hlídal se pořádek na světnicích, osobní hygiena, bylo zakázáno kouření a pití alkoholu. Od sedmi ráno do pěti odpoledne byla pracovní doba s dvouhodinovou přestávkou. Po skončení směny následovala společná večeře a od 18.00 do 20.00 povinná výuka. Systém odměňování byl nastaven tak, aby mladý baťovec po návratu z vojny měl naspořeno 100.000 korun, což byl slušný vstupní kapitál do života. Nejlepší učni byli vybíráni ke studiu na Obchodní akademii či Mistrovské škole, pro ostatní byla nachystána obstojná kariéra kvalifikovaných dělníků nebo nižších mistrů. Pověst Baťova internátu byla natolik dobrá, že mezi Mladými muži nechyběli Angličané, Němci, Francouzi, Jugoslávci, Američané a dokonce i několik Indů. Jistě není nezajímavé, že v řadách Baťovy mládeže figurovali například budoucí komunističtí aparátčíci Miloš Jakeš a Jozef Lenárt. Mladé ženy měli výuku orientovanou převážně k péči o rodinu. Ideálním modelem byl sňatek Mladého muže s Mladou ženou: muž jako kvalifikovaná síla vydělal dost na to, aby se postaral o rodinu a doma měl ideální partnerku v podobě schopné a více méně vzdělané hospodyně. Naproti tomu Baťa vyžadoval naprostou oddanost firmě. Neexistovaly dělnické organizace, o právu na stávku nemluvě. Zlínem obcházela „firemní policie“, kontrolující nálevny a dokonce i byty zaměstnanců. Prostoje v práci (včetně těch, způsobených poruchou stroje) museli zaměstnanci nahradit.

Žádný strom neroste do nebe. Bylo mlhavé časné ráno 12. července 1932, když Tomáš Baťa vystoupil na otrokovickém letišti z automobilu. Čekal jej let do Švýcarska, chtěl zkontrolovat výstavbu nové továrny, a poté do Drážďan. Před firemním Junkersem D 1608 již čekal zkušený, šestatřicetiletý pilot Jindřich Brouček, odvážný veterán světové války, který si ve službách zlínského obuvníka odbýval již osmý rok služby. Mlha ve Zlínské kotlině byla tak hustá, že zdravý rozum velel let odložit. Program šéfa firmy byl ale natolik nabitý, že něco takového nepřicházelo v úvahu. Letoun se vznesl, ale let netrval ani dva kilometry. Snad v husté mlze zavadili o komín, snad došlo k technické závadě. Z výšky přibližně dvaceti metrů se bílý stroj zřítil předkem napřed k zemi. Ve zdemolované pilotní kabině našli smrt jak pilot Brouček, tak šestapadesátiletý Tomáš Baťa. Oba utrpěli mnohočetné zlomeniny páteře, Baťovi navíc zlomené žebro probodlo srdce. Fotografie z místa nehody ukazují, že kdyby majitel koncernu neseděl v pilotní kabině, ale v prostoru pro cestující, nemusela mít pro něho havárie fatální následky. Takhle firma osiřela…

Po Tomášově smrti se ujal řízení podniku nevlastní bratr Jan. A je třeba si říci, že se nelehkého úkolu zpočátku zhostil se ctí. Přišel však Mnichov, okupace a nelehké časy Protektorátu. Jan a zbytek rodiny vycestovali za Atlantik a pobývali v Americe a Brazílii. Jan ovšem zanechal na bratrově dědictví nehezkou skvrnu. Na dálku spolupracoval s Němci a právě on byl autorem absurdní myšlenky vystěhovat po německém vítězství obyvatele bývalého Československa do argentinské Patagonie. Závěr života (+1965) mu ztrpčovaly soudní spory s Tomášem juniorem o dědictví firmy. Tomáš mladší se dožil Sametové revoluce i obnovení činnosti firmy na území samostatné České republiky. Zemřel – snad spokojen – v požehnaných 94 letech v roce 2008. Od roku 1984 vede firmu jeho syn Tomáš třetí.