Milí čtenáři,
únor bílý posílil pole, v březnu jsme vlezli za kamna a zdá se, že za nimi budeme i v dubnu. Tato situace vybízí k tomu, abychom se obklopili komínkem knih humorných i vážných.
Zasmějeme se s Halinou Pawlovskou: „Jak blbá, tak široká“ (vychází znovu v roce 2009).
227 stránek je naplněno krátkými úvahami o běžných situacích v chodu každého dne. Připomínají spíše deník událostí, v nichž se autorka vůbec nešetří, dívá se na sebe ostře pozorujícíma očima, což ji šlechtí. Některé tituly by se možná měly skrýt pod polštář, zvláště když je čtou blízcí příbuzní, včetně manžela. Knížka je sazebně vtipně uspořádána, nadpisy jsou vyvedeny velkými písmeny. Články končí humornými bonmoty. Např.: „Když máš depku, vem si něco k snědku“. Jak se povznést na duchu? Nikdy nebuď na suchu“, atd.
Ještě jednou a naposledy: Iva Hercíková – „Dám si to ještě jednou aneb INDOLÚNA“.
Je to poslední nedokončený rukopis z autorčina soukromého archívu. Myslím si, že stojí za to si ho přečíst, i když to vyžaduje odolné nervy. Zkomolenina v názvu symbolizuje jazykovou neobratnost, s kterou se potýkala po mozkové příhodě. (Text knihy je bez edičních oprav a úprav). Obsah je rozdělen na tři části: popis mozkové příhody a její vlivy na duševní stav, emigrace do USA, návrat do Čech, kde se léčila, a nakonec „deníkové“ události a prožitky dnů sama se sebou a milovaným partnerem Františkem (dost zmatené). S lítostí konstatujeme, že se v roce 2007 oběsila na své hedvábné šále s květinovým vzorem.
A nakonec nejprodávanější, a předpokládám i nejčtenější knihy: Tereza Bučková „Rok kohouta“. Jsou to denní záznamy o vlastní rodině: manželu Markovi, synech Patrikovi, Lukášovi a Matějovi. Zdá se, že se rodinka příliš nevydařila, i když „rok kohouta“ měl být ve znamení výrazného zlepšení. Boučkové se dařilo opačně.
Druhá nejprodávanější kniha: Zdeněk Svěrák – „Povídky“. 10 povídek, o které se autor pokusil a splnil si dávné předsevzetí stát se spisovatelem povídek. Kritik F. Cinger mimo jiné říká, že Svěrák si v povídkách dává záležet na pointě poslední věty, miluje nadsázku, kontrast, nedorozumění, které mu nabídne vtipné, maličko nostalgické zakončení. Myslím si, že autor si svůj sen splnil, ale jde i o to, co na to čtenáři.
Milí čtenáři!
Chateaubriand tvrdí, že originální spisovatel není ten, jenž nikoho nenapodobuje, ale ten, kterého nemůže nikdo napodobit. A protože je tady toužebně očekávané jaro, nechme stranou starosti, je tu doba radosti. Odšpuntujme lahvinky, nadělujme pusinky. (Paní Halině by se toto přání jistě líbilo).
Hezké počtení
Květuše Medová
Jak žít a nezbláznit se
Pohádkový příběh nebo báseň pro děti, kterými obvykle své články začínám, tentokrát v úvodní větě nehledejte. Titulek je zároveň názvem knihy, kterou její autorka PhDr. Lidmila Pekařová věnovala výchově dětí v rodině od nejútlejšího věku do puberty. Nechci se plést „do řemesla“ paní Květuši Medové, která poutavě a zasvěceně uvádí čtenáře našeho Občasníku do světa literatury, přesto si neodpustím téměř “v předvečer“ zápisu do mateřské školy pár citací nebo raději postřehů z avizované knihy. V rámci dalšího vzdělávání pravidelně navštěvuji semináře této skutečné odbornice na výchovu dětí i silné osobnosti a vždy jsem překvapena, jakou pravdu její rady ukazují.
Výchova či, chcete-li, nevýchova dětí je dnes skloňována ve všech pádech - hovoří se o ní doma, ve školách, na pracovištích, píší o ní odborníci i méně fundovaní. Doktorka Pekařová však, jako jedna z mála, dává čtenářům prostor zamyslet se nad tím, proč jsou dnešní děti takové, jaké jsou, jaké chyby v jejich výchově dělají především rodiče i další zúčastnění. Autorka nabízí vnímavým rodičům, kteří mají zájem vychovat ze svého dítěte slušného člověka, náměty, jak nenásilně při výchově dítěte postupovat. Rodiče se v mateřské škole často ptají, jak je možné, že dítě ve školce poslechne, udělá, co mu dospělí řeknou, reaguje na podněty a respektuje dospělé osoby, se kterými se denně setkává. Základním pravidlem je důslednost, výchova k poslušnosti (nikoli rezignaci a slepému bezmyšlenkovitému jednání), dodržování režimu, zadaných rituálů a utváření modelových situací, které jsou součástí výchovy. Přestože se o důslednosti často hovoří, mnozí rodiče ji nepovažují za důležitou. Dítě musí přesně vědět, co od něj dospělá osoba žádá a co bude tou osobou důsledně kontrolováno, ať již se jedná o uložení hraček a oblečení na předem určené místo, úklid pokojíku, stravovací návyky i třeba večerní usínání. Špatná výchova je ta, při které dospělý křičí, vyhrožuje, mechanicky poučuje. Dítě vyhrožování nevnímá, protože ať rodič straší, že jej odnese čert nebo, že něco uvidí, nikdy k tomu nedojde a rádoby výchovné výkřiky jsou jen plácáním. Na striktní příkazy dítě reaguje agresivním, odmítavým chováním, dostává se do střetu „kdo s koho“. Dítě musí mít, úměrně svému věku, vytvořená jasná pravidla, není možné, aby dospělý jednou vyžadoval to a příště to samé bez zájmu přešel. Dítě bez pravidel se cítí nejistě, nechápe chování dospělých, a proto nespolupracuje. O výchově nemá cenu mluvit, ta se musí dělat - denně, stále, opakovaně. Pro někoho možná únavné, ale pro dítě nesmírně důležité. Rodič nesmí dítěti nikdy sloužit, ale dávat správný návod, pomáhat. Již od nejútlejšího věku dítě zvládá drobné úkoly v oblasti sebeobsluhy, pod laskavým vedením rodičů nebo prarodičů se dokáže podílet i na jednoduchých činnostech v domácnosti, jejichž plnění je dospělými kontrolováno tak dlouho, dokud je dítě nedokáže vykonávat automaticky, s pocitem, že tak je to správné. Pnění úkolů je i důležitým faktorem při citové výchově. Každý rodič jistě chce mít dítě citlivé, milé i milující, často však dělá všechno proto, aby z něj vyrostl sobec, despota, člověk lhostejný nejen k potřebám ostatních lidí, ale i svých nejbližších. Rodiče i prarodiče, kteří svým dětem oddaně posluhují, plní jejich příkazy a své chování omlouvají tím, že jejich miláček je ještě příliš malý a oni mu chtějí pomoci, ve skutečnosti svému dítěti velice škodí. Dítě takto vychovávané vyrůstá s pocitem nadřazenosti, je neschopné postarat se v budoucnu nejen o druhé, ale hlavně samo sebe. Pak už je pozdě na rodičovské nářky a rodina musí trpně snášet chování svého „malého“, jemuž, svým vyšlapáváním cestiček, přecházením neplnění povinností, tolerováním nevhodného chování, pořizováním drahého oblečení a nákladných darů, po celou dobu dospívání usnadňovali život. Jejich bezcitné dítě nikdy nebude samostatné, nebude myslet na ně, vždy bude vyžadovat pomoc a péči, kterou ho nikdo nenaučil dávat. Jak tedy žít a nezbláznit se? Vychovávejme dítě tak, jak se má, s radostí a s pocitem, že všechno jde, když se chce.
Helena Málková, řed. MŠ Chýnov