Banská technika za feudalismu
Báňská technika za feudalismu
Důlní díla I když nemáme přímých zpráv o pracovních prostředcích našeho hornictví 13. a 14. století, můžeme si o nich učinit představu na základě báňských řádů, které nás nepřímo seznamují s technikou doby, v níž vznikaly.
Tuto techniku, rozvíjející se na našich dolech, kde dosáhla také svého vrcholu, můžeme nazývat českou. Od 16. století pak máme nejen velmi bohatý písemný materiál v našich archivech, nýbrž i literární díla o báňské technice, vzniklá na území našeho státu. První prací tohoto druhu, jež se stala klasickým dílem, často napodobeným a uznávaným až do 18. století jako učebnice hornictví, je
Agricolových „Dvanáct knih o hornictví a hutnictví“.
Toto dílo je prací vzdělaného humanisty, jenž však nebyl báňským technikem, a proto popisuje i taková zařízení, která se v báňské praxi neosvědčila a nepoužívala; přesto však je to práce pro dějiny tzv. saské báňské techniky a hutnictví velmi důležitá.
Druhou takovou prací, jež vznikla na našem území, je
Deliusův „Úvod do hornictví“
ze sedmdesátých let 18. století. Delius byl profesorem báňské školy štiavnické a seznamuje nás s báňskou technikou, používanou v jeho době v Uhrách, to je s technikou, kterou můžeme nazývat slovenskou, neboť nejvýznamnější vymoženosti této techniky, Höllovy stroje, vznikly v Báňské Štiavnici. Již uvedené dvě učebnice hornictví, s hlediska historického velmi významné, ukazují na vysokou úroveň naší staré báňské techniky. Za feudalismu je pro důlní podnikání charakteristické malé dolovací pole, jež bylo podle kutnohorského řádu zhruba obdélníkové, rozměrů 98 x 64 m, na němž musely být založeny nejméně tři šachty. K této základní „měřené hoře“ bylo přiměřeno s každé strany po jednom lánu (délka asi 14 m) pro krále, báňské město a pozemkového majitele. Tak vzniklo pole celkem asi 180 m dlouhé, na němž mělo být nejméně 9 šachet. Z toho je patrno, že hlavním důlním dílem ve 13. století byly šachty, zakládané blízko sebe na žíle, aby ložisko mohlo být co nejrychleji a nejúplněji vydobyto. Šachty byly raženy přirozeně jen po úklonu žíly. Svislé šachty, zvané richt-šachty, ražené v jalovině v nadloží žíly, feudální báňská technika u nás v době předhusitské neznala. Richtšachty, jež byly zpravidla svislé jen pokud nedosáhly žily, byly zakládány patrně až do 16. století a dosahovaly hloubky 150 až 200 m. Těžné šachty se nazývaly ratšachty nebo trejbšachty, podle těženého kola nebo žentouru. Výstroj těžné šachty bývala někdy srubová. Těžní plošina u ústí jámy se nazývala hejpánek (Hängebank); nad ústím byla postavena šachetní budova, bechyně nebo kayna (Kaue), kde bylo těžné zařízení a místo pro havíře. Pozn.: Ratšachta (z něm. der Radochacht) – těžní jáma Trejbšachta (z něm. der Treibochacht) – těžní jáma Žentour – těžný stroj, poháněný koňskou silou Bechyně – také skladiště rud a hornického nářadí Na některých našich revírech se v 16. století dostaly některé doly do hloubky 400-600 m - např. oselské doly v Kutné Hoře - až 600 m.Na nárazišti šachty, ražumpu (Radsumpf) byl jednak vylámán prostor na materiál, jednak zde byla jímka pro vodu – žump (Sumpf). Z náraziště se razila směrem žíly sledná, zvaná fudrnost (fördern). Chodbice, ražené želízkem, se nazývala šlégl (Schlägel.). Razily se i svážné, jež sloužily k usnadnění těžby. Vzhledem k blízkosti šachet docházelo již ve 14. století často k prorážkám či durchšlákům (Durchschlag), jež vedly mnohdy k nákladným a dlouhým sporům. Překopy či veršáky (Querschlag) z náraziště nebo ze štoly příčnou skalou k žilám byly raženy patrně až později. Do hloubky se sledovala žíla slepými šachticemi, zvanými hašply (Haspel) nebo cajcly. Průměrná hloubka takové šachtice byla asi 16 m, maximální kolem 40-50 m. Již naše staré báňské řády znají i štoly či splavidla. Štolu jako důležité zařízení k odvodňování a větrání dolů zná již první text jihlavského zákona z r. 1249. Pozn.: Fudrnost (das Fördernis) a)těžba tj. doprava v dole b)chodbice – sledná c)pracoviště (porub, hašpl=Haspel=vrátek) Cajcly – krátké hloubení – asi 8 m Štola – důlní dílo (vodorovné) s vyústěním na povrch Šachta – důlní dílo (svislé), jáma (der Schacht) Poněvadž jejich ražení bylo velmi nákladné, přistupovalo se k nim teprve tehdy, když nestačilo k odvodňování dolů vytahování vody na den, neboť, jak praví Václavův řád, dědičné štoly sloužily „pro vysušení starých hor a pro dobývání zatopené rudy“. Když se už štola zakládala, razila se, pokud to jen šlo, po žíle nebo rozsedlině a vyhýbala se příliš tvrdým horninám. Někdy bylo ovšem nutno razit štolu jalovinou, kolmo na žílu, čili, jak se říkalo, (příčnou skalou nebo přes kámen) takových případů však z doby předhusitské známe málo na
Kutnohorsku to byla snad jen štola Malínská, později zvaná „14 pomocníků“. Štoly, ražené jalovinou, se uplatnily u nás vlivem saské báňské techniky od 16. století. Začalo se jich užívat v Krušných horách, kde značné výškové rozdíly k tomu přímo vybízely. Někdy dosahovaly značných délek.
Tak jáchymovská štola Danielova byla dlouhá přes 5,5 km Eliášova v Rudolfově téměř 3 km. Velmi dlouhé štoly, z nichž málokterá byla uskutečněna, byly projektovány v 18. století. Tak na Slavkovsku byla projektována Colloradova štola z údolí Ohře, jež měla za sto let dosáhnout délky 3,6 - 4,9 km; na Příbramsku vznikl fantastický projekt štoly z vltavského údolí. Ve Štiavnici se začala r. 1782 razit z údolí Hronu štola Josefa II., jež byla dokončena teprve r. 1878; je dlouhá přes 16,5 km. Poněvadž ražení dlouhých dědičných štol by bylo trvalo věky, urychlovala se práce tím, že se razilo protičelbami ze světlíků napřed založených. Takovým způsobem byla např. ražena rudolfovská štola Eliášova. Tento způsob práce vyžadoval přirozeně přesné vyměření štoly báňské důlní měřictví na vysoké úrovni.
Pozn.: Důlní měřictví a důlní karfografie byly v 16. stol. v začátcích svého vývoje, avšak v Kutné Hoře dosáhly práce důlních měřičů již značného pokroku – svědectví – důlní mapy, které nejsou jen dokonalou kartografickou prací, ale zároveň také přesnými obrazy tehdejších báňských a zčásti i ložiskových poměrů některých dolů. Mapa štoly pod Poličany – nejstarší z těchto prací (z r. 1534) patrně dílo Zikmunda Práška, nejznámějšího kutnohorského důlního měřiče té doby, jsou z ní patrné všechny zásady moderní kartografie – orientace mapy podle světových stran i firemních kódů, užití poměrového měřítka i znázornění některých technických a ložiskových detailů. Poličanská mapa–pravděpodobně první známý doklad použití kompasových tahů v důlně-měřické praxi. Mapa zarážky Panské šachty na Kaňku – dílo Jiříka z Řásné (z r. 1578) – po technické stránce nejdokonalejší mapa té doby (tedy 16. stol.). Panskou šachtou měla být v hloubce 200 m zastižena sledná chodba Benátecké žíly. Měřický záznam Jiříka z Řásné odpovídá obsahem i formou moderním měřickým deníkům z 18. století a je rovněž ojedinělým historickým dokladem.
Dědičná štola to je štola, jejíž těžaři měli trvalý nárok na určité dávky z dolu, které odvodňovala, musela se razit tak, aby voda měla řádný odtok, což záviselo na stoupání štoly. Profily šachet i štol byly původně co nejúspornější. Podle Agricoly měly Mělké šachty profil 3,8 – 1,3 m, štoly 2,8 – 1,2 m, na Kutnohorsku 2,3 – 0,9 m. Později po zavedení střelné práce, se profil štol kvůli větrání a pohodlnému odvádění vody zvětšoval a uvádí se již profil 3,3 – 1,6 m. Dobývací práce a způsoby dobývání Jedinými nástroji, jimiž zdolávali staří horninu a jimiž dobývali rudní žíly, byly želízko, mlátek, špičák, lopata a rozmanité sochory k páčení. Želízka a mlátky měly různá jména, podle účelu a velikosti. Nástroji musely mít dobré ostří, a proto důlní kováři měli stále co dělat. Práce želízkem a mlátkem byla sice velmi pomalá, ale měla tu výhodu, že havíř znal dokonale žílu, kterou sledoval, a proto vyrubal vše, co za něco stálo. Poněvadž se staří havíři vyhýbali při ražení chodbic tvrdé hornině, vznikaly různé zákruty a odbočky z přímého směru, což ztěžovalo větrání i těžbu. Jediným prostředkem, který původně usnadňoval havířům jejich těžkou práci, byl oheň.
Sázení ohněm, tato stará dobývací práce, známá již pravěkým a starověkým horníkům, udrželo se velmi dlouho. Dobývací práce byla zdokonalena na počátku 17. století zavedením střelné práce. Bylo to 8. února 1627, kdy prvně v dějinách provedl Kašpar Weindel ve Štiavnici na Horní štole Biberově, patřící brenerskému těžařstvu, první odstřel. Komise, která se zúčastnila tohoto významného pokusu, musela konstatovat, že střelná práce nepůsobí škody ani na výdřevě, ani na jiném zařízení, a že i plyny, které spálením prachu vznikají, zmizí během čtvrt hodiny a při tom spolu ještě strhnou špatný důlní vzduch. Komisi, složené ze zástupců báňského úřadu a soudu nezbývalo nic jiného, než novou dobývací práci doporučit. A tak se ze slovenských dolů začala střelná práce sířit do jiných revírů. Nejdříve se s ní seznámili havíři štýrští, v Čechách se uplatnila nejdříve v Krušných horách a odtud přešla do Saska, na Harz a brzy zdomácněla téměř ve všech revírech. Střelná práce byla ovšem poněkud nebezpečná a s prachovou náloží bylo nutno opatrně zacházet. Docházelo proto z počátku k různým úrazům, jež nakonec vedly k vydávání předpisů o tom, jak střelnou práci provádět a jak se má s prachovými náložemi zacházet. Prvním takovým známým úrazem u nás je úraz Vavřince z Bánské Belé, který byl r. 1631 prachem „silně poškozen pod obličejem a na těle“. Se zaváděním střelné práce přibyly k havířskému nářadí: vrtáky, škrabačka, střelné jehly, nabiják, patrony a raketa. Vrtáky byly:korunkové se 4-5 hroty, dlátové. Korunkové vrtáky byly brzy opuštěny a užívalo se jen dlátových. Vrtáky měly různou délku, nejkratší byly asi čtvrtmetrové, široké 2,5 cm. Koncem 18. století se vrtaly díry 25-40 cm hluboké. Vrtalo se tak, že se na vrták tlouklo kladivem, kterým se otáčelo. Pro snažší vrtání se zalévala díra vodou. Drť se vybírala škrabkou, kratečkou, vyrubaná díra se vysušila a vložila se do ní příslušná dávka střelného prachu. Prachová nádrž v díře se původně těsnila dřevěnými kolíky, zatloukanými do díry, což bylo velmi nebezpečné. Práce se však později stala bezpečnou zavedením způsobu navrženého Karlem Zumbem r. 1687. Podle Zumbeho se do díry čili šúsu vložila patrona s prachem, do prachu se zabodla železná, později měděná nebo mosazná jehlice, zvaná na Příbramsku ženglička, a prostor před patronou se zaplnil jílovou ucpávkou, šulkou. Pak se jehlice vytáhla a na její místo se vložila raketka, kterou bylo např. stéblo slámy, naplněné prachem. K zapalování stébla s prachem sloužilo vlněné vlákno posypané sírou, nebo jen kus papíru, omočený v oleji. Zápalnou šňůru zavedl teprve r. 1831 Bickford. Nebyla-li díra suchá, užívalo se patron kožených nebo z impregnované lepenky. Zavedení střelné práce neodstranilo okamžitě starý dobývací způsob sázení ohněm. Delius popisuje např. tuto metodu, jak se užívala v 18. století v rumunské Baia Sprie (Felsöbánya). Udržoval se i potom a ještě v polovině minulého století tak pracovali na Rammelsbergu u Goslaru. Výraz ložisko v našem slova smyslu staří neznali. Je to pochopitelné, neboť tehdejší technická praxe tento nadřazený pojem nepotřebovala. Zajímal je jen tvar ložiska, a proto vystačila s výrazem pro žílu, žílu ložní, ztotožňovanou se slojí, a pro peň. Původní český název pro žílu je pramen, užívaný již v překladech báňských řádů 15. století. Výrazu „žíla“ se v 16. století vůbec neužívalo.Uvádí jej prvně Kořínek; vžil se patrně zásluhou Jungmannovou. Vedle žil rozeznávali staří ještě pukliny čili klufty (Kluft) a kluftice, jež vysílaly často tzv. vejstřelky. Pokud byla naděje, že puklina povede k žíle, bylo jich používáno k tomu, aby v jejich směru byly raženy štoly nebo překopy. Při kutacích, vyřizovacích a dobývacích pracích museli věnovat staří pozornost okolní hornině. Hornina se nazývala prostě kámen nebo skála. Úklon vrstev byl udáván jen kvalitativně – skála byla buď lijonitá (liegen) s malým úklonem nebo štyglovitá tj. příkrá. Pozn.: klufta, kluchta (die Kluft) – rozsedlina, trhlina, puklina, KLUFTICE vejstřelky – drobné žilečky, oddělující se od žil a puklin vyřizovací práce – vyřízení ložiska – rozčlenění ložiska lijonitý (liegen) – podložní šikmý s malým úklonem štyglovitý – strmý, svislý, dovrchní Důležitá byla výplň žíly zvaná obecně kaňkoví (Gang). Žíly byly buď s kompaktní výplní, jindy byly drůzovité tj. s dutinami. Od 18. století se také začíná provádět otvírka ložiska, jakýsi průzkum, a to již na otevřeném ložisku. Jestliže se žíla posunula poruchou, byla vyhledávána chodbicemi ve směru žíly, nadlomy, hloubením nebo překůpky do podloží a nadloží. Zastihlo-li hloubení či nadlom žílu, stala se z něho slepá šachtice nebo sýp. Jedinou dobývací metodou bylo rubání na zával, při mocnějších rudních výskytech pak rubání s ponecháním celin čili perkfestů. Poškozování celin bylo přísně trestáno: „Zpřetrhání takových perkfestů, toho předkové s pilností bránili, a kdo by se toho dopustil, toho, jestliže ne na hrdle, tedy nejmíň pokutou, vymrskáním metlami a vypověděním z hor trestali“. Často se vyrubaný prostor vůbec nezakládal, jak ukazují mohutné dobývky např. na některých našich cínovcových ložiskách, jako je Hřebečná, nebo mohutné propadliny na Blatenské hoře nebo u Jelení na Hirschkopfu. Lože a pně se bez pilířů dobývat nedaly. Poněvadž však při sázení ohněm pilíře silně trpěly, docházelo mnohdy ke zřícení vyrubaných prostorů. K takovému mohutnému závalu došlo např. v 16. stol. u Slavkova nebo v 18. stol. u Orpusu. Teprve od 18. století se začalo s vyřizováním ložiska a se zdokonalováním dobývacích způsobů. Podle Deliuse se měla v ložisku založit patra ve vzdálenostech 20 m a chodbicemi se měly vymezit bloky o půdorysu 20 x 80 m. Podle mocnosti ložiska se pak volil dobývací způsob. Při středních mocnostech žilných ložisek, to je do mocnosti 9 m, se používalo dobývání: sestupkového ,výstupkového. Při větších mocnostech nebo u pňů (rozměrné geologické těleso nepravidelného tvaru, ve vodorovném průřezu přibližně kruhového tvaru) bylo pokládáno za nejvýhodnější dobývání příčné. Při sestupkovém dobývání se postupovalo od shora dolů mezi dvěma patry. Když byl první sestupek 2 m hluboký a 4 m dlouhý, založil se druhý atd., takže mezi dvěma patry vzniklo 10 sestupků a 10 porubů, na nichž se mohlo současně pracovat. Rubáním vznikající chodbice se musely opatrovat výdřevou a při rubání se vyrubaná chodbice zakládala zakládkou. Nevýhodou tohoto způsobu bylo to, že výdřeva zůstala ve stařině. Tento způsob se užíval zvláště u bohatých žil rud drahých kovů, aby se neztrácely kusy rudy, při výstupcích snadno padající do jaloviny. Při výstupkovém dobývání se postupovalo obráceně, od zdola nahoru. I zde se vyrubané chodbice vydřevovaly a zakládaly, při čemž však se výdřeva nemusela nechat ve stařině. Výstupkové dobývání bylo výhodnější; když však nadloží a podloží nebylo dosti pevné, byly výstupky ohroženy sesutím. Zvlášť mocné žíly, jako byla např. Špitálská žíla ve Štiavnici se dobývaly tzv. příčným dobýváním, při němž se nerazily dobývací chodbice směrem žíly, nýbrž kolmo na něj, od podloží k nadloží. Těchto tří dobývacích způsobů se užívalo jen u žil s pravidelnější rudní výplní. Při závalkovitém zrudnění se postupovalo tak, jak to bylo pro ten který případ nejvýhodnější. Poněvadž naše feudální hornictví zajímaly pouze rudy, byly vypracovány dobývací způsoby pro žilná ložiska, ale ne pro ložní ložiska, neboť ta přicházela v úvahu prakticky pouze pro železné rudy a někde pro rudy měděné. Pokud se u nás v 18. století i v první polovině 19. století dobývalo uhlí, šlo o zcela primitivní rabování, při kterém byly ponechávány ve stařině mohutné pilíře a z mocných uhelných slojí se brala jen jejich malá část. Vedle hlubinného dolování se provádělo i ryžování (zlato a cínovec). Ryžovnické způsoby popsal Agricola; v principu se používalo ryžovnických neciček nebo misek a splavů různě upravených, zpravidla podle zvyklostí toho kterého kraje.
Odvodňování důlních děl a větrání
Odvodňování dolů znamenalo stále živý problém, který řešili staří báňští strojníci – kunstmistři. Vynález dokonalé odvodňovací zařízení – vodní kunst – bylo touhou mnohých tehdejších „vynálezců“. Listujeme-li v pramenech jakéhokoliv důlního podniku, nalézáme zvláště pro 16. století mnoho rozmanitých návrhů, jak upravit odvodňování - Achillova pata mnohých starých dolů. Nevěnovala-li báňská správa náležitou pozornost odvádění vody - zatopení dolů. Tak zanikl v první polovině 16. století slavný kutnohorský důl Osel a podobná záhuba čekala později na celou řadu evropských dolů. Ruční vytahování vody, spočívající v tom, že jeden dělník podával nádobu s vodou druhému nad ním stojícímu, bylo běžné ještě na počátku 16. století v tyrolskému Schwazu, kde tímto způsobem bylo na fuggerovských dolech zaměstnáno na 600 lidí, kterým se za rok vyplatilo na mzdě 20 000 zl. Příklad Schwazu ukazuje, že větší revíry zaměstnávaly značný počet těchto pomocných sil, které, i když nedostávaly velkou mzdu, zatěžovaly značným podílem výdajové položky těžařstva. To byl také jeden z hlavních důvodů, že byli nahrazováni všude, kde to jen šlo, mechanickou nebo zvířecí silou. Přicházela v úvahu síla vodní a koňská, čili vodní kolo a žentour. Ačkoli naše prameny z doby předhusitské jsou velmi skoupé, takže nevíme, jaké druhy vodotěžných strojů byly na našich dolech, přece jen nám dovolují soudit, že těžba důlních vod byla na vysoké úrovni. Plyne to z toho, že odborníci z českých dolů byli povolávání do ciziny a sjednávány s nimi smlouvy o odvodňování dolů. Až do 16. století se na našich dolech voda jen vytahovala a teprve od 16. století se začalo používat čerpacích strojů. Tažení vody měchy je typické pro českou báňskou školu. Čerpací stroje, jak je popisuje Agricola, byly trojího typu: Prvním a nejstarším typem, známým ve starověku, byl nekonečný 1)řetězový pás s nádobami upevněný na hřídeli, otáčeném buď vrátkem, šlapacím nebo vodním kolem. Tento druh čerpacích strojů se v báňské praxi neuplatnil, neboť se ho mohlo použít jen do malých hloubek (byl těžkopádný a nádoby se rychle opotřebovávaly), Druhým typem čerpacích strojů byly 2)pumpy, a to pumpy na zdviž. Tyto pumpy, jak je známo, sestávají se ze sací roury, jež zasahuje do vody, která se čerpá, z pístové roury, v níž se pohybuje píst ze sací záklopkou a pístní tyčí, a z výtlačné roury. Roury byly původně pouze dřevěné a aby snesly tlak vody, byly zpevňovány železnými prstenci. Saská škola používala od 17. století pumpových dílců o délce asi 25 metrů; v Kutné Hoře se používalo v té době dílců o délce 18 metrů. Agricola popisuje tři druhy jednorourových pump bez stoupacích rour na ruční pohon, pumpu s dvěma sacími a jednou stoupací rourou na ruční pohon, dvoj- nebo trojrourové pumpy na ruční pohon i pohon vodním kolem a konečně soustavu pumpových dílců nad sebou umístěných na pohon vodním kolem (nejdůležitější), vynalezenou podle něho v první polovině 16. století. Tento poslední systém, přečerpávající vodu z jedné jímky do druhé až „na den“ (to je na povrch), se stal také jediným, který v báňské technice prodělal náležitý rozvoj a plně se uplatnil. Časem byly některé dřevěné části pumpy nahrazeny kovovými. Tak v 18. století se užívalo např. ve Štiavnici podle Deliuse dřevěných sacích rour asi 4 m dlouhých, pístové roury byly bronzové, asi 2,5 m dlouhé. Výtlačné dřevěné roury byly až 50 m dlouhé; čím delší roura, tím snadněji praskla, neboť tlaky v ní byly velmi značné. V praxi se osvědčily roury do 30 m délky. Třetím typem čerpacích strojů byl stroj 3)četkový čili Hainzův. Jeho hlavní částí byla roura, vedoucí ze šachetní jímky ke štole nebo na den, kterou probíhal nekonečný řetěz, na němž byly v určitých vzdálenostech upevněny kožené váčky - četky. Četky měly takový průměr, že procházely těsnou rourou a dopravovaly vodu, která se nahromadila v prostoru mezi nimi, na povrch. Agricola popisuje četkové stroje na pohon vodním kolem, žentourem a na pohon lidskou silou. Vzhledem k velkému odporu, působenému třením četek o stěny roury, mohly být tyto stroje zřizovány jen tam, kde byl dostatečný a levný zdroj pohonné síly – voda. Vodní kolo o průměru 7 m - čerpat četkami vodu z hloubky 60 m, kolo o průměru 9 m nebo žentour poháněný 8 koni - z hloubky 70 m, jak tomu bylo ve Štiavnici. Žentoury k pohonu četkových strojů byly umísťovány často pod zemí ve zvláštních prostorách, k tomu účelu vylámaných. Četkové stroje se v báňské technice dlouho neudržely. Hlavním a nakonec jediným čerpacím zařízením zůstaly pumpy. Aby se jich náležitě a hospodárně využilo, bylo třeba k jejich instalaci svislých šachet, které byly ve starých dolech vzácností. To byl také jeden z důvodů, proč se čeští báňští technikové kutnohorští proti nim stavěli. Přesto však se, zvláště od druhé poloviny 16. století, začalo používat čerpacích strojů, a to zvláště pump a četkových strojů. K odvodňování dolů se často nabízely zvláštní společnosti, za nimiž stál obyčejně obchodní kapitál, který hledal vhodné uplatnění. Takovou byla např. od r. 1475 účast krakovských kupců, vedených Janem Thurzo, na měděných dolech Slovenského Rudohoří. K pohonu čerpacích zařízení se používalo strojů, a to původně vodních kol a žentourů, od 18. století pak ještě ohňových, to je atmosférických strojů, vodosloupových strojů a tzv. strojů vzdušných. Vodní kola byla buď: na spodní vodu,na svrchní vodu V báňské technice se používalo téměř výhradně kol na svrchní vodu, neboť nepotřebovala ke svému pohonu tolik vody jako kola na spodní pohon. Hlavními částmi vodotěžného kola byl věnec kola s lopatkami, to je samotné kolo, kde je působiště síly, hřídel kola, přecházející v zalomený čep, jehož klika je působištěm břemene, a ojnice, která převáděla pohyb kola na pístová táhla pump. Nemohla-li být ojnice spojena přímo s pístovými nebo šachetními táhly, přenášela se síla prostřednictvím míhadel. Kde nebyl dostatek vody, používalo se k pohonu čerpadel vodotěžných žentourů. Hlavními částmi tohoto žentouru bylo horizontální palečné kolo a jím do pohybu uváděné hnací kolo vertikální. Hřídel tohoto kola přecházel v zalomený čep, na němž byla ojnice, která převáděla otáčivý pohyb čepu na zdvih táhla přes obloukové vahadlo. Palečné kolo, průměru asi 12 m, mělo 264 palců, jež zasahovaly do mezer mezi kolíky ve věnci hnacího kola. Čím menší bylo hnací kolo proti palečnému, tím rychleji se otáčelo. Novým typem stroje, který byl již předzvěstí nové techniky, jež se rozvinula v kapitalistickém řádu, byl stroj atmosférický, u něhož se uplatnil: tlak vzduchu,síla páry. Podnět ke konstrukci nového stroje daly pokusy s vývěvou - ukázaly, jak velkou sílu představuje tlak vzdušného sloupce. V principu bylo ke konstrukcím použito válce s pístem, který byl zdvižen tlakem vpuštěné páry, pak se pára ve válci zkapalněla, čímž bylo dosaženo nižšího tlaku a tlak vnějšího vzduchu tlačil píst do válce. S pokusnými konstrukcemi se začalo v17.st,ale první stroj, který se v praxi uplatnil-Newcomenův atmosférický stroj - skládal se ze tří částí: z kotle, parního válce,pumpy. První Newcomenův atmosférický stroj byl postaven r. 1712 na uhelném dolu v Dudley Castle ve Staffordsiru nedaleko Birminghamu. První stroj konstruovaný na Slovensku (Nová Baňa) byl prý třikrát účinnější než vodotěžný žentour, tažený osmi páry koní. Konstruoval ho v letech 1722-1724 anglický mechanik Izák Poter, který se udržel v chodu do roku 1730. Novými typy strojů, kterými se vyznačovala slovenská báňská technika 18. století, byl vodosloupový a tzv. vzdušný stroj Höllův. Vodosloupové stroje využívaly vodního spádu: při velké výšce vodního sloupce stačilo malé množství vody, aby vykonalo poměrně velkou práci. Štiavnický kunstmistr Josef Karel Höll (narozený 1713) zkonstruoval stroj, sestávající z dlouhé přítokové roury, kterou se přiváděla voda spojovací rourou do válce s pístem. Vodosloupový stroj sestával z přítokové trubice, válce s pístem a rozvodného zařízení. Rozvodné zařízení spojovalo jednak přítokovou trubici s válcem, jednak válec s trubicí odtokovou, odvádějící vodu z válce. Při spojení přítokové trubice s válcem vytlačila voda píst vzhůru a při spojení válce s odtokovou trubicí vytekla voda z válce a píst klesl vlastní svou vahou do původní polohy. Pohyb pístu ve válci byl převáděn vahadlem na táhlo šachetních pump. Rozvodné zařízení Höllovo a těžká vahadla působila velké otřesy a poškozovala tak šachetní zařízení a mnohdy, při slabých pilířích, ohrožovala i šachtu samotnou. Tyto nedostatky odstranil Reichenbach, který místo kohoutového rozvodu Höllova použil rozvodu pístového. Jiným zdokonalením bylo použití dvou válců místo jednoho, čímž se chod stroje stal pravidelnější. Konstrukce dvojčinných válců se neosvědčila. Zdokonalené vodosloupové stroje se udržely v báňské praxi až do druhé poloviny 19. století. Vodosloupový stroj znamenal velký přínos pro evropskou báňsku techniku 18. a prvé poloviny 19. století, i když pohonnou silou byla voda. Druhý Höllův stroj – vzdušný stroj, postavený na šachtě Amalii. Zařízení sestávalo ze dvou bání, z jedné v hlubině a druhé na štole nebo na povrchu, z výtlačné roury s lasturovým ventilem, který bránil vodě ve zpětném chodu, a z výdušné roury. Stroje, užívané k pohonu čerpadel, nemohly být často v bezprostředním spojení s táhly čerpadel, a pak se musela síla z jednoho místa převádět na druhé. K tomu sloužilo již od 16. století zvláštní převodné zařízení, které Kořínek a Balbín nazývali míhadlo – dvě tyče, volně spojené na koncích příčnými krátkými rameny, takže vznikl rám, který mohl měnit svůj tvar v různé čtyřúhelníky.
Větrání dolů
bylo velmi důležitým problémem zvláště v dolech středověkých s jejich labyrintem slepých šachtic, chodbic, překopů, nadlomů a štol, v nichž se používalo dobývacích způsobů sázení ohněm. Ztěžovaly úzké prostory, švůb (dým) unikající při sázení ohněm a foul (pach) z hnijícího dřeva. Bylo proto třeba dbát, aby vítr a dým měly dobrý „druk a poskok“. Především se používalo přirozeného proudění vzduchu, které podmiňovaly výškové a teplotní rozdíly mezi jednotlivými místy dolu. Za tím účelem byly zakládány větrací šachty a jednotlivá důlní díla spojována prorážkami. s přirozením větráním se zpravidla vystačilo v zimě nebo v létě,nejprimitivnějším umělým větráním bylo větrání stálým pohybem plachty, Agricola popisuje dokonalejší zařízení trojího druhu: lapač vzduchu,lutny,sud s otvorem.
Důlní doprava a doprava mužstva
Doprava rudy, vody a jaloviny z dolu se prováděla: ručně,strojem. Různila se podle toho, zda šlo o dopravu v chodbicích a štolách, anebo slepých šachtách.V dole se systémem chodbic se nosila nebo vlekla v tzv. necičkách, vydlabaných z jednoho kusu dřeva. Užívanějším dopravním prostředkem bylo „kolečko korbičné“.Již v druhé polovině 15. století máme však u nás doloženy důlní vozíky čili hunty. Pro dopravu břemen zdola vzhůru nebo obráceně se užívalo vrátků na ruční pohon, žentourů na pohon zvířecí silou, anebo vodních kol. Vrátek čili hašpl, točidlo, měl běžný tvar s vodorovným hřídelem.Jednoduchý vrátek měl na každém konci hřídele kliku; na hřídeli byl provaz, na jehož koncích byly přivěšeny okovy. Žentour byl nejdůležitější těžní stroj feudálního hornictví,hlavní částí byl svislý hřídel. Na hřídeli byl buben, na který se navíjelo lano nebo řetěz. Pod bubnem byla do hřídele zapuštěna čtyři vozidla, do nichž se zapřahali koně. Dalším a posledním důležitým těžním strojem bylo vodní kolo.Kola byla: šlapací, poháněná silou – lidskou, zvířecí a vodní. Od 16. století se v báňské praxi uplatňovalo tzv. vratné kolo (soustava dvou kol vedle sebe těsně spojených, v nichž každé mělo opačně postavené lopatky, takže se mohlo točit oběma směry).Průměr takového kola býval 10 – 12 m. Těžné stroje se neobešly bez lan. Poněvadž většina starých šachet byla úklonných, užívalo se dlouho řetězů – vážil přes 10 kg.Konopná lana se ujímala na českých dolech pozvolna.
Doprava mužstva
byla v době feudálního hornictví velmi primitivní. Do dolů se sestupovalo a z dolů vystupovalo hlavně po žebřících – zvaných fárty. Dnešní tvar měly žebříky jen v šachtách mělkých; často se používalo, zvláště u šachet úklonných, jichž byla dlouho většina, jen klad s vysekanými zářezy.Jiným typem známého z Kutnohorska jsou prkna s vyřezanými otvory pro nohy.V úklonných šachtách se dlouho sjíždělo na kůži uvázané v pase.Lezení po žebřících bylo únosné do hloubky 200 m, což trvalo půl hodiny.K osvětlování důlních prostorů používalo mužstvo kahanů, v nichž se svítilo lojem, později olejem. Lůj určený ke svícení měl tvar kotoučků ve váze asi 20 g; za směnu se spotřebovaly 4 kotoučky – pro některé havíře příliš drahé, a proto používali místo kahanů loučí. Vodní stavby Vodní energie byla nejlevnější – bylo snahou báňských podnikatelů zavádět těžné a vodotěžné stroje na vodní pohon.Doly a hutě spotřebovaly i velké množství dřeva, které bylo nutno mnohdy plavit ze vzdálenějších oblastí, a proto byly budovány plavební cesty a byly stavěny plavební kanály. K zachycení vody byly zřizovány rybníky. Každý náš větší důlní revír měl celou soustavu vodních nádrží a kanálů, které měly zajistit vodu potřebnou pro provoz. Největší vodní soustavou v 16. století v Čechách byly nádrže a rybníky na Slavkovsku. Zde byly 2 hl. příkopy:Rovinský (založený r. 1514, dlouhý přes 6 km),Flossgraben (délka přes 24 km). Z rybníků byl největší kynžvartský u Kladské veliký přes 14 ha, obsah 270000m3.Jiným velkým vodním dílem krušnohorským byl tzv. Blatenský příkop – jeho stavba začala v roce 1540, byl 20 km dlouhý a asi 2 m široký, sloužil nejen k pohonu b latenský úpraven, nýbrž i mlýnů, barevných mlýnů a úpraven na svahu pod Bludnou. Charakteristika vývoje báňské techniky Přehlédneme-li vývoj naší báňské techniky za feudalismu, můžeme v ní rozlišit tři vývojová stadia, tři technické školy. Pro první stadium v němž se vytvořila česká báňská technika, je charakteristický tzv. český kunst, to je těžné a vodotěžné zařízení poháněné vodním kolem nebo žentourem. Pro druhé stadium v němž se uplatnila tzv. saská technika, je charakteristické používání soustavy pump na zdviž, poháněné žentourem nebo vodním kolem. Třetí vývojovou etapou jež stojí nejvýše, je slovenská technika, charakterizovaná zvláště vodosloupovým strojem a použitím atmosférických strojů. Vrcholem feudální báňské techniky je vodosloupový stroj, jenž vynalezl J. Höll. Zatím co první vývojové stadium báňské techniky je české provenience, je třetí vývojové stadium provenience slovenské. Poněvadž v obou případech jde o techniku na svou dobu progresivní, vyplývá z toho, že naše země byly v uvedených dobách vedoucími zeměmi v oboru báňské techniky.
Jako Kutná Hora byla ve 14., 15. a i v 16. století školou, ze které vycházeli nejlepší báňští technici, tak tomu bylo v 18. století se Štiavnicí. Tato slavná tradice, kterou založili naši staří báňští technikové a havíři, nás zavazuje k tomu, abychom na ni navázali a aby naše dnešní báňská technika byla daleko progresivnější než byla stará technika česká a slovenská.