Život mezi životy 2.
Návrat na zem
Když došlo k zásadnímu rozhodnutí, zbývá už jen se vydat do dalšího života a provádět je. Metavědomí jasně ukazuje, že zatím co smrt je vlastně návratem domů, vítaným odpočinkem, po namáhavém boji, zrození je od prvního dne novým obtížným problémem. I když se vyskytnou takoví, kteří se na úkoly pozemské existence nedočkavě a s nadějemi těší, většina přijímá myšlenku, že budou muset vyměnit bezčasové a bezrozměrové bardo za útlum hmoty, s nechutí.
Někteří ovšem projevují víc neochoty, než jiní. Muž, který kdysi ve starém Řecku využíval a zneužíval mladé chlapce, byl zhnusen, že se musí vrátit, jako obtěžovaný homosexuál. "Do prdele!" křičel v tranzu. "Vůbec se mi do toho těla nechtělo," řekl později, "ale musel jsem si to vybrat, proti své vůli, na radu soudců, jinak to nešlo. Prostě se nedalo nic dělat". Zdá se, že reinkarnaci lze vzdorovat jen po určitou dobu. Nakonec kosmický tlak vzroste natolik, že přinutí duši, jak dosvědčuje tento hypnotizovaný, aby pokračovala ve svém vývoji upnuta k fyzickému tělu.
Kolik času v mezidobí uplyne, bývá u různých osob a různých životů nestejné. Whittonovy subjekty měly nejkratší interval deset měsíců a nejdelší přes osm set let. Průměrný pobyt v karmickém mezidobí - přibližně čtyřicet let - se za posledních sedm set let neustále zkracuje. Ve starých dobách, kdy se svět ze století na století měnil jen málo, bylo k reinkarnaci méně stimulů než dnes. Neustálé změny v moderním světě zřejmě lákají bytosti chtivé nových pozemských zážitků, aby omezovaly svůj mimo inkarnační čas - což vysvětluje obrovský vzrůst celosvětové populace. Několik Whittonových subjektů, kteří zemřeli během druhé světové války, se převtělilo ještě včas, aby stihli populační explozi padesátých let.
Méně vyvinuté duše, které touží po novém těle, nezůstávají v inkarnačním mezidobí dlouho. Totéž platí o duších, které vidí brzskou příležitost sestoupit na pozemskou rovinu, aby odčinily karmické dluhy z minulých životů. Delší pobyt v mezidobí může být motivován touhou vynaložit větší úsilí na přípravu příští existence, nebo může být důsledkem apatického přístupu k evoluci, který se často projevuje spánkem až do chvíle probuzení pro další zrození. Podle řeckého dějepisce Herodota z pátého století př. Kr., staří Egypťané učili, že každá duše ztráví mezi jednotlivými životy období tří tisíc let. Současní hypnoterapeuti tento odhad však důkladně opravili, neboť zjistili, že se mnoho jejich subjektů narodilo několikrát už jen v dvacátém století. Duchový informátor Set, který mluvil ústy media Jany Robertsové, soudil, že trvání pobytu v bardu nepochybně urřuje osobní volba. "Záleží to vždy na jednotlivci", řekl. "Odpovědi musí člověk hledat vždy v sobě; tam, stejně jako tady."
Než vstoupí do pozemské roviny, bytost prochází éterickou bariérou, která sníží vibrace jejího vědomí. Za touto bariérou - symbolizovanou v starovéké mytologii řekou zapomenutí - se vzpomínky na nádheru barda rozplynou. Tato amnézie je důležitá, protože brání nekonečné touze a stestku po opuštěném majestátu a umožňuje člověku vstoupit do nového života bez přítěže mlhavých ozvěn minulých skutků a nepravostí. Stejně neocenitelné je to, že se nutně vytrácí vědomí plánu, který si duše udělala pro nastávající život. Jako by nemělo smysl, aby žák dostal odpovědi před zkouškou, tak i zkouška života vyžaduje, aby určité informace dočasně zmizely z našeho vědomí.
První vědomí existence v těle je podle výpovědi hypnotizovaných různé: od několika měsíců před narozením až po okamžik, kdy už je dítě venku z mateřského lůna. Řada hypnotzivaných se zmiňuje o tom, že se "vznášeli" nad matkou, povzbuzovali ji ve volbě jídla a hudby, zrazovali ji od kouření a pití a vůbec se snažili, aby se chovala oběma k prospěchu. V několika případech bylo matce sděleno i jméno dítěte.
Vstupuje duše do těla postupně, nebo najednou, dlouho před narozením, nebo až po něm? Nebo je to u různých lidí různé? To jsou podstatné otázky, na néž však zatím z množství protichůdných odpovědí nevyplynula žádná jednoznačná odpověď. Problém je komplikován přítomností dvou druhů pamětí - mozku a duše. Poněvadž mozková paměť funguje už od tří měsíců po početí, je těžko rozhodnout, zda-li hypnotizovaní čerpají svá sdělení z centrálního nervového systému, či z přítomnosti věčného "já". Tato nejistota, i když se týká ožehavého problému potratů, nemá zatím řešení. Lze jen konstatovat, že pokud je duše přítomna v těle v době potratu, zabití plodu se rovná vraždě, pokud není, znamená potrat jen odstranění kousku tkáně.
Problém potratu se ještě dále komplikuje vírou libanonských Drusů, podle nichž k převtělení dochází bez inkarnačního mezidobí, to znamená, že nová bytost se rodí při smrti starého těla. Podobně indičtí džinisté neznávají stav mezi životy a učí, že nová bytost se počíná, když předchozí tělo zemře. Podle údajů Edgara Cayce může vstoupit duše do těla krátce před narozením, při narození, nebo krátce po něm. Whittonovi hypnotzivaní v podstatě Caycovy jasnovidné výroky potvrzují.
// Byl jsem v porodním sále a sledoval jsem svou matku i lékaře stojící kolem ní. Všechno, co se dělo, bylo obklopeno bílým světlem a já jsem byl jeho součástí. Pak jsem slyšel jak lékaři říkají: "Už to bude"! a věděl jsem, že musím vstoupit do těla. Vůbec se mi tam nechtělo, venku v tom bílém světle mi bylo nádherně. //
V prožívání nového života jako by život mezi životy nebyl nikdy existoval. Dítě si vybuduje centrální identitu a většinou dospívá k přesvědčení, že jeho osoba a současně hmotné prostředí představují jedinou realitu. S vývojem jazyka jsou pak i eventuální náznaky původní existence odkázány do říše "neskutečna" a odmítnuty jako pouhé vágní a abstraktní dohady.
Když lidé po hlubokém transu v karmální mezidobí nabudou normálního vědomí, jsou často otřeseni, dezorientování a zděšeni. Jako by kradmo ochutnali kousíček dobrot z cukrářského krámku svých snů, touží po návratu do krajin dokonalého porozumění, kde smysl života je naprosto jasný a duše a její nesmrtelný úděl jsou průhledné jako sklo. "Probudil jste mě do neskutečného světa", stěžoval si jeden hypnotizovaný. "Teď vím, kde je pravá skutečnost". I pouhé zahlédnutí "pravé skutečnosti", vede k poznání, že se zážitky barda vrátí, už proto, že člověk přebývá v těle, které musí zaniknout. A to rozptyluje veškerý strach před smrtí. Sloby jednoho hypnotizovaného: "Teď se vlastně mohu na smrt jen těšit, poněvadž vím, že je to něco krásného."
I když si v podstatě každý, kdo navštívil život mezi životy, při probuzení podrží určitý dojem z tohoto podivuhodného světa, málokdo dokáže uspokojivě objasnit své vzpomínky, přestože v transu vyprávěl poměrně výstižně. "Je to úplně jiné", říkají a těžce hledají slova. "Nedovedu to přesně vysvětlit", prohlásila jedna žena, "ale teď znám důvody, všechna proč a proto svého života". Vyjadřovací potíže padají zčásti na vrub jedinečnosti metavědomí. Člověk se snaží popsat neznámé pomocí toho, co zná, ale na zemi není nic, co by se s tím dalo srovnat. Ani symboly nedokáží vystihnout povahu a smysl té zkušenosti.
A pak, lidé své vzpomínky také cenzurují. "Mohu odepřít informace, ale lhát nemohu", poznamenal jeden hypnotizovaný. Existuje snaha potlačit silné negativní emoce. Kdykoli duše zjistí, že vědomá znalost nastávajících událostí by mohla narušit karmický vývoj, dochází bezpečně k dobrovolné amnézii. Několikrát zahlédli hypnotizovaní budoucí události svého života a prosili Dr. Whittona, aby jim tu vzpomínku vymazal z paměti, t.j. z vědomí. "Tohle si nechci pamatovat, až se probudím. Mohlo by mě to pokoušet, abych zasahoval do své karmy." Jiní vypadli z transu při vyprávění o své budoucnosti a zjistili, že si nic nepamatují.
Někteří však měli odvahu pročíst své karmické scénáře, přenést tyto znalosti do normálního vědomí a předpovědět tak budoucí události svého života. Kdykoliv měly tyto předpovědi dostatečně krátkou lhůtu k ověření, ukázalo se, že jsou přesné. Častěji však šlo o pouhé náznaky toho, co se chystá. Roku 1984 se jeden hypnotizovaný dověděl z metavědomí, že ho na podzim příštího roku stihne něco "velmi ošklivého". Neměl zdání, co by to mohlo být, ale věděl, že se nesmí snažit zjišťovat podrobnosti, aby se tomu vyhnul. "Ať je to co chce"! prohlásil, "musím to vydržet kvůli svému vývoji". V září 1985 dostal těžký astmatický záchvat, s nímž ležel čtrnáct dní v nemocnici, z toho první čtyři na jednotce intenzivní péče.
Zážitky z karmálního mezidobí má každý jiné. I když je základní tematika podobná, výpovědi se liší stupněm světla i osvícení, vzezřením soudců /někteří nevidí Trojici, nýbrž pouze cítí doporučení vyšší autority/, rozsahem, v jakém mohou nahlédnout do svého scénáře a mnoha jinými podrobnostmi. Ale v jednom jsou zprávy té hrstky vyvolených, kteří navštívili život mezi životy, naprosto stejné; odpovědni za to, čím jsme a v jakých situacích se ocitáme, jsme výhradně my sami. My sami si volíme svůj osud.
Tuto vlastní odpovědnost za všechno lze chápat jako svobodu na ostří nože, ale její hrůzu mírní vědomí, že se všichni účastníme úžasného evolučního dění, v němž má každá myšlenka, slovo i čin, svůj smysl a účel. Hypnotizovaní se přesvědčili, že každá další inkarnace vzniká na základě předchozí, a vracejí se do normálního života se zvýšeným pocitem zodpovědnosti. Také si silně uvědomují, že celý makrokosmos je ovládán neúplatným mravním smyslem, který proníká jejich neuvěřitelně složité putování z života do života. Zakusit tuto hlubší realitu a větší harmonii, znamená osvobodit se na základě pochopení. Ciceo, který zřejmě nahlédl do tohoto světa, napsal v knize De Iegibus: "Známe konečně důvod proč žít; a nejen že žijeme rádi, ale máme také več doufat po smrti".
5. Kyvadlo znovuzrození
Dalekáť cesta má . . . .
Všichni se vrátíme; právě tato jistota dává životu smysl.
Odstraníme reinkarnaci a život mezi životy bude nemyslitelný jako řeka bez břehů, nebo spánek bez bdění. Už sama povaha barda vyžaduje, aby každý život bez těla byl ohraničen pozemskou existencí. Proto je zapotřebí kyvadla znovuzrození, které nás přenese do fyzického těla a po smrti nás zase vrátí na nehmotnou rovinu vědomí mezi životy.
Hypotézu o tom, že se musíme v různých tělech znovu a znovu vracet na zem, dokládá kulturní tradice, náboženské nauky i vědecký výzkum. Ale všechna výřečnost a důkazy světa neučiní tuto hypotézu přijatelnější tomu, kdo se rozhodl věřit jinak. Znovuzrození souvisí úzce se zkoumáním naší pravé duchovní povahy a takovémuto sebezpytování není současná společnost příliš nakloněna. Západní civilizace odkojená dogmatickými vlivy zanedbává duchovní složku člověka, dokonce jí pohrdá. Darwinův spis o původu druhů, tak revoluční v druhé polovině minulého století, se obrovské otázky lidského vývoje pouze dotkl. Darwin mluvil jen o fyzickém rozvoji. Většího a složitějšího tématu duchovního pokroku, který proměnami vědomí unáší lidstvo z života do života, si nepovšiml.
Ve světě, kde vládne materialismus, se tento "instinkt rodu", jak nazval reinkarnaci americký spisovatel Henri David Thoreau, potlačuje od mládí. Nicméně statistika Gallupova ústavu v roce 1982 ukázala, že v znovuzrození věří dvacet tři procenta všech Američanů /šedesát sedm procent jich věří, jak už bylo uvedeno, v život po smrti/ a o tři roky dříve anketa londýnského Sunday Telegrafu zjistila, že tuto víru sdílí dvacet osm procent Britů - o deset procent víc, než před deseti lety. Kovové knoflíky, které se prodávají v Británii, hlásají: "Reinkarnace znovu na scéně - Reinkarnation is Making a Come Back". Tato tendence ovšem v sobě nemá nic radikálního. Víra v znovuzrození charakterizovala vždy nejmoudřejší z duchovních vůdců a filosofů od Platona k Ježišovi a zaujímá významné postavení v dějinách lidského myšlení a jednání.
Začněme svými prehistorickými předky. Od pradávna přijímaly primitivní kmeny po celém světě reinkarnaci jako zákon života. Smrt znamenala návrat do lůna matky země, z něhož člověk znova vstává. Kostry Neardtálců - kolem roku 200.000 až 75.000 let př. Kr. - jsou skrčeny do fetální pozice, jako by čekali na nové zrození. Podle víry šamanů, ze starší doby kamenné před 15.000 až 25.000 lety, se lidé a zvířata znovu rodí ze svých kostí, které se považovaly za sídlo základní životní síly. U některých severoamerických indiánských kmenů se ten, kdo se chtěl stát šamanem, musel rozpomenout na deset posledních životů. Kmenová paměť, staré mýty a báje, náboženské nauky i klasická moudrost, to všechno dosvědčuje, že opakovaná vtělení jsou pro duchovní vývoj stejně důležitá, jako sled roků pro vývoj těla. Reinkarnace tvořila vždy rámec a podmínku nesmrtelnosti: způsob, jak nakonec dosáhnout dokonalého osvícení.
Mezi životy se sjednocujeme se svým nebeským dědictvím. Kdykoli se vracíme na zem, koveme svůj osud ve výhni hmotných zkušeností a na svou znalost pramene dočasně zapomínáme. Potlačené vědomí o životě mezi životy se mění ve víru a ta zas v náboženské přesvědčení: touhou a snahou po majestátu, který jsme opustili. Reinkarnační nauky pronikají nostalgicky všemi posvátnými náboženskými texty. V budhistických knihách se přechod z těla do těla přirovnává k plameni, který přechází ze svíce na svíci, a duše ztvárňuje tělo k své potřebě, jako zlatník zpracovává drahý kov podle svých záměrů. Stará písma oplývají zmínkami o kole znovuzrození, na němž se v cyklech existence otáčejí lidské bytosti, připoutané řetězy karmy. Karma - o níž bude ještě řeč v příští kapitole - je jméno pro faktor sebeurčení, který řídí podmínky inkarnačního cyklu. Doslova znamená "činnost" a představuje složitou souhru příčin a účinků, jež se projevují z života do života a jež poznáváme jasně, jak ukazují kapitoly klinických anamnéz, pouze v karmálním mezidobí. V epištole ke Galatům /6,7/ píše svatý Pavel: "Co kdo zaseje, to bude také žit." To je karmické účetnictví v praxi; všechno, co myslíme a děláme, působí na vesmír a má svou reakci.
V rámci hinduistických a budhistických nauk více než miliarda obyvatel Asie uznává, že musí podstoupit koloběh života a smrti. Doufají, že nesobeckostí, slitováním a vědomostmi se jim co nejdřív podaří nahradit otroctví kola karmy mokšou, neboli osvobozením. Zároveň si však uvědomují, že ve většině případů lidská selhání diktují opak, že karmická zátěž a touha po smyslové rozkoši pozemského života způsobují zoufale pomalé očistné putování z těla do těla. Guantama Budha, který prý prožil 550 životů během 25.000 let, zdůrazňoval, že lpění na pozemské existenci připoutává člověka k robotě v šlapacím mlýnu reinkarnace.
Dávno před Budhovým narozením získali o procesu reinkarnace pozoruhodné poznatky staří Řekové a Egypťané. Egyptské nápisy vyprávějí, jak bůh Osiris, zosobňující esoterické vědění, byl zahnán z Indie do Egypta v podobě skvrnitého býka. Řecké texty se zmiňují slovy, která jsou předzvěstí klasické indické nauky, o "bolestném únavném kole". Dávní obyvatelé severní Evropy věřili v převtělování tak silně, že při narození dítěte soucitně plakali, kdežto smrt vítali s jásotem. Druidové šli dokonce tak daleko, že když někdo nemohl splatit vypůjčené peníze a zemřel, byli přesvědčení, že dluh v příštím životě vyrovná. Starověk byl tímto myšlením tak proniknut, že latinské sloveso educare, vychovávat, původně znamenalo čerpat z něčeho, co už je známé. Sokratés soudí, že učení je pouhé rozpomínání a Platón píše, že "kdo nabývá snadno vědomostí, má je od svého trvalého já, které je získalo v předchozích životech, takže se snadno vracejí". Cicero prohlašuje shodně s nimi, že "rychlost, s jakou děti chápou nespočetná fakta, je přesvědčivým důkazem, že lidé znají většinu věcí už před narozením". Zázračné děti rozhodně vzbuzují domněnku, že se talent nemusí vyvíjet jen v přítomném životě, a že má pravděpodobně své počátky v minulých existencích.
I když ortodoxní křesťanství, židovství a islám reinkarnaci popírají, každé z těchto světových náboženství má frakce, které se k ní otevřeně hlásí. V převtělování věřilo na rozdíl od obecné nauky mnoho prvních křesťanů, mezi nimi i Orignes, který se považuje po svatém Augustinovi za nejvýznamnějšího z církevních Otců. Sám svatý Augustin se trápil myšlenkou na mnohonásobnou existenci. "Řekni mi Pane!" píše ve vyznáních, "následovalo mé dětství po jiném bytí? které před tím zemřelo? "Možná nevěděl, jako neví mnoho moderních křesťanů, že Ježíš Kristus dosvědčuje reinkarnaci jak v bibli, tak zejména v gnostických písmech. Gnostické evangelium Pistis Sofia, uvádí Ježíšův výrok: "Duše se přelévají jedna do druhé z různých těl na světě".
Teprve ve čtvrtém století, kdy se křesťanství vyvinulo z ustrašených skupin věřících v instituci zralou pro politické manipulace, se objevilo v křesťanské teologii odmítání reinkarnace. Spojení církve a státu, usilující o kultovní závislost celých národů, vidělo v křesťanech, kteří věřili v převtělování, hrozbu. Takoví lidé byli totiž nezávislí a svobodomyslní a s jejich podřízeností se nedalo počítat. Nedali se zlíkat ani sliby nebeské blaženosti, ani odstrašit hrůzami pekla a byli označeni jako heretikové /řecké slovo hajretikos - neznamená kupodivu nic horšího, než člověka, který si dovede vybrat/. Nicméně úřední edikt, kterým se v Římské říši tato nauka odsuzuje, byl vydán až roku 553, kdy císař Justinián formálně zvěřejnil církevní kladbu proti těm, kdo hlásají "obludné učení o reinkarnaci". Odpor však byl tak tvrdošíjný, - zejména u rebelantských křesťanů, zvaných katharové - že teprve v třináctém století se církvi pomocí mučení a vraždění podařilo reinkarnační myšlení v západní Evropě s úspěchem vymýtit. Věčný plamínek však nezhasl. Tajné mystické skupiny alchymistů a rozikruciánů se postaraly o propašování této myšlenky do novověku.
Svěrací kazajka církve se začala uvolňovat v renesanci spontánním zdůrazňováním osobnosti. V následujícím osvícenském věku mnoho význačných duchů v Evropě zastávalo názor, že mít za sebou mnoho životů, propůjčuje zkažené a nesmyslné lidské existenci řád, smysl i cíl. "Vždyť narodit se dvakrát," poznamenal Voltaier, "nepřekvapuje o nic méně, než narodit se jednou." Takové opovážlivé myšlení však neovládlo masy. Většina lidí byla prodchnuta ortodoxními pojmy, podle nichž po smrti existovaly pouze dvě strohé alternativy: ráj, nebo věčné zatracení. S postupem času se změnilo málo.. Přísné názory devatenáctého století a technické myšlení průmyslové revoluce, rozhodně nevedly k zvýšení zájmů o reinkarnaci. Často však i nevyslovené popírání vyššího vědomí vedlo v této době k reakci na materialismus v podobě teosofického hnutí a rozvoje rozikruciánského řádu.
V druhé polovině minulého století pluli teosofové statečně proti proudu a předkládali lidem na Západě k četbě a poučení, tak zvanou východní moudrost. Jejich snažení však mělo malý ohlas a bylo brzy překonáno mysliteli, kteří popírali existenci duchovního světa vůbec - Karlem Marxem, Sigmundem Freudem a Bertrandem Russelem. Teosofové rozhodně nemohli očekávat, že myšlenka opakovaných zdrojů přežije v střeštěné intelektuální atmosféře dvacátého století pouhými citáty a výkladem východních mystických textů. Uprostřed velkolepého technického rozvoje, nastala potřeba empiricky buď potvrdit, nebo vyvrátit záhadu reinkarnace. V devadesátých letech učinil francouzský plukovník Albert de Rochas první váhavé kroky k vědecké metodologii. Hypnotizoval subjekty způsobem rakouského lékaře Antona Mesmera /který dal jméno hypnóze, neboli mesmerismu/ a uváděl je do stavu před narozením, t.j. do řady minulých životů. Odhalil tím nový rozměr lidské zkušenosti a položil si poprvé otázku, která se vyskytuje dodnes. Jsou události z minulých životů prožité v tranzu skutečným důkazem předchozí existence? Rochas zůstal opuštěn a ponechán svým myšlenkám "v temnotě, s níž všichni objevitelé musí zápasit na počátku každé nové vědy". Nepodařilo se mu totiž doložit historickou pravost událostí, které mu hypnotizovaní popisovali, ačkoliv jejich výpovědi, týkající se často známých míst a rodin, byly hodnověrné.
Ještě řadu let po Rochasových nejistých pokusech vysvětlovali psychiatři a psychologové občasné spontánní vzpomínky svých pacientů na minulé životy jako duševní poruchu. I dnes se nabízejí jako protiargumenty jiné důvody: mmosmyslové vnímání, posedlost duchy, kryptomnézie /náhlý příliv zasutých vzpomínek/. Potíž je v tom, že i když lze minulý život historicky doložit, nikdo nedokáže, že osoba s příslušnými emocemi a informovaností, byla kdysi právě tím člověkem, kterým tvrdí, že byla. Jako pojmy nebe a pekla, reinkarnace je metafyzická záležitost a nedá se uzavřít do pozemské "reality", ani ji nelze posuzovat vezdejšími omezenými měřítky. Důkaz musí ustoupit vjemu.
První pokusy s hypnotickou regresí vzbudily v odborných kruzích značný rozruch, ale veřejnost zaujal teprve roku 1954 laický experimentátor Morey Bernstein osobou Bridey Murphyové, kterou předváděla Američanka Virginia Tigheová, hypnozivaná plamenem svíčky. Její živé a podrobné líčení života Bridey Murphyové v Irsku v devatenáctém století vyvolalo čadu člínků v novinách, záplavu diskusí o reinkarnaci a stovky seancí na téma Vyprávějte kde jste byli. Koncem dvacátých let získalo dílo velkého amerického jasnovidce Edgara Cazce menší množství stoupenců oddaných myšlence reinkarnace. Cayce, jako přesvědčený presbyterián představu znovuzrození zprvu zavrhoval. 10. srpna 1923 se však vynořil ze spontánního tranzu a podle tvrzení jeho přátel v hypnotickém spánku mluvil o tom, že se lidé rodí v různých tělech. Nejprve se obával, že jeho podvědomé schopnosti ovlivňuje ďábel, ale brzy na to přijal vlastní svědectví, že se karmické vzory promítají do jednotlivých lidských životů během celých tisíciletí. Pochopil, že reinkarnace nijak nenarušuje Kristovo učení a v dalších pětadvaceti letech provedl 2.500 sond do minululých životů. V mnoha případech zjistil, že existující choroba souvisí s urřitou činností - nebo nedostatkem činnosti - v minulých životech, což ho vedlo k odmítnutí běžného pojmu dědičnosti. Když se ho někdo zeptal: "Z které strany jsem zdědil nejvíc?", odpovídal: "Nejvíc jste zdědil od sebe, ne od své rodiny"! Rodina pouze představuje řeku, po které pluje duše.
Hlas Edgara Cayce bylo slyšet v době, kdy hladinu světa začal čeřit vánek duchovního oživení. Po staletích odcizení nastala větší ochota uznávat vzájemnou závislost mysli a těla a hmoty a ducha, takže došlo k jistému sblížení mezi vědou a mystikou. Einsteinovy teorie relativity ukýzaly, že klasická newtonská fyzika nedokázala proniknout pravou povahu času, prostoru a pohybu. Tak zvaná "nová fyzika", která následovala, objevila, že subatomické částice neustále umírají a znovu se rodí, že každá subatomická interakce se skládá ze zničení původních částic a vytváření nových. Jinými slovy, mikroskopická forma znovuzrození je základem celého hmotného světa. Tentýž princip se zřejmě uplatňuje i v makroskopickém měřítku, neboť astrofyzika soudí, že celý vesmír ustavičně zaniká, aby se znovu narodil. Tato vše zahrnující představa smrti a znovuzrození, je od pradávna symbolizována Šivou, čtyřrukým hinduistickým božstvem vzniku a zániku. Je také implicitně obsažena v čínském TAO, řádu věcí, jehož neúprosné cykly příchodů a odchodů vystihují pravou podstatu života.
Jako fyzikové zkoumali pulzaci kosmu, tak badatelé o hypnotické regresi pronikali mlhavým pomezím lidského nevědomí.Nejvýznamnějšími následovníky průkopnického plukovníka Rochase byli Švéd Hans Björkhem a Angličan Alexandr Cannon, který získal doktorát na devíti evropských universitách. Oba nashromáždili obrovské množství materiálu o minulých životech. Cannon provedl u 1.382 dobrovolníků hypnotickou regresi, až do doby několika tisíciletí před Kristem, ale jejich svědectví přijal až pod tíhou faktů. Ve své knize Vnitřní síla napsal:
Reinkarnační hypotéza mě po celá léta pronásledovala jako přízrak, a vynaložil jsem vše, abych ji vyvrátil, a dokonce jsem se hádal se svými subjekty, že mluví nesmysly. Přesto mi za celá ta léta jeden hypnotizovaný za druhým vyprávěli navzdory svým různým náboženským přesvědčením stále tutéž historii. Prozkoumal jsem teď už přes tisíc případů a musím uznat, že reinkarnace existuje.
Dr Cannon, který tvrdí, že dílo Zigmunda Freuda bylo překonáno reinkarnací, se specializoval na vyhledávání původu komplexů a strachu v traumatických událostech minulých životů. Na jeho výzkum navázal Dr Whitton. Cannon byl průkopníkem metod, jimiž se v sedmdesátých a osmdesátým letech podařilo vyléčit statisíce lidí. Tato terapie vyžaduje od lékaře vysoký stupeň trpělivosti, intuice a technických schopností. Zkoumání čady minulých existencí, aby se našla příčina potíží v jiné době, na jiném místě a v jiném těle, většinou vyžaduje mnoho hodin. Jakmile se však podaří vydobí z podvědomí příslušné informace, psychické a fyzické poruchy ustupují často náhle a neuvěřitelně.
Nikdo nemůže s jistotou říci, jak a proč tato léčebná metoda funguje; zdá se však, že právě lokalizace a přijetí negativního jevu dlouho zafixovaného v duši má osvobozující účinek. Tato terapie pomohla široké škále lidí, od závozníků k filmovým hvězdám. Ztotožňují se citově se svými minulými osobnostmi, ať už v tranzu do svých někdejších těl vstupují, nebo jen pozorují své proměněné já z povzdálí. Skoro všichni odborníci na hypnotickou regresi jsou přesvědčení, že jejich subjekty skutečně znovu prožívají své předchozí existence. Dr Edith Fiorová, klinická psycholožka kalifornského Saratogy, řekla: "Zbaví-li se někdo okamžitě a trvale fobie tím, že se rozpomene na událost z minulého života, pak se zdá jen logické, že se ta událost musela stát"!
Jiná kalifornská klinická psycholožka Dr Helena Wambachová se před několika lety rozhodla, že buď dokáže, nebo vyvrátí reinkarnační teorii. Její vžzkumy se opíraly o statistické studie několika set hypnotizovaných, kteří se bez ohledu na pohlaví jejich současného života, při regresích daleko za rok 2.000 před Kristem rozdělili přesně podle biologicky daných faktů na na 50,6% mužů a 49,4% žen. I když tito lidé byli vesměs průměrní Američané bílé pleti, jejich inkarnační vzpomínky odpovídaly přesně rasovému, třídnímu i populačnímu rozvrstvení světových dějin. Také jejich popisy šatstva, bot a kuchyňského náčiní souhlasily v různých stoletích s historickými fakty. Výsledkem těchto studií Dr Wambachové bylo, že její názor už nebyl pouhou vírou nebo přesvědčením o reinkarnaci, nýbrž věděním. Použila tohoto přirovnání: "Budete-li sedět ve stanu u silnice a tisíc kolemjdoucích lidí vám řekne, že pár kilometrů za vámi je most, který přešli, nabudete přesvědčení, že ten most existuje."
Nezvratný důkaz znovuzrození je ovšem, jak už bylo řečeno, nemožný, protože se nelze přesvědčit, zda hypnotizovaná osoba byla skutečně tím, na koho si vzpomíná. Tento problém přivádí na mysl slova otce americké psychologie Williama Jamese, kteřý řekl: "Kdo chce vyvrátit pravidlo, že všechny vrány jsou černé, nebude dokazovat, že žádná vrána není černá; stačí, když zjistí, že jediná vrána je bílá". Už přes čtvrt století se dva nadšení badatelé o reinkarnaci - Dr Ian Stevenson a Hemendra Banerjee - snaží ze všech sil dokázat existenci této bílé vrány. Zatím se tento divný pták zatvrzele odmítá objevit. Stevenson i Banerjee se však nedali odradit a zaměřili své úsilí na shromažďování a zkoumání spontánních výpovědí malých dětí v různých částech světa. Znovu a znovu porovnávali jejich vyprávění o minulých životech se skutečnými historickými osobami a místy. A jejich záznamy dokazují, že i když bílé vrány není možno veřejně předvádět, jejich existenci nelze jen tak beze všeho zamítnout.
Dr Stevenson, který zpracoval na počítači v parapsychologickém oddělení Virginijské univerzity přes 2.000 dětských případů, řekl, že "logicky myslící člověk může teď, pokud chce, věřit v reinkarnaci na základě faktů spíše než prostě jen na základě náboženské nauky, nebo kulturní tradice". Zároveň ovšem neopomíjí zdůraznit, že "ani určitý jednotlivý případ, ani všechen prostudovaný materiál dohromady nepředstavují důkaz. Jde pouze o kvalitativně i kvantitativně narůstající soubor faktů svědčících o reinkarnaci." Příznačné pro toto narůstání je přes dvěstě mateřských znamení, jež Stevenson prozkoumal na dětech, které tvrdily, že zemřely kulkou, nebo sečnou zbraní. Mateřská znaménka byla na místech, kudy pronikla do těla zbraň v předchozím životě. V sedmnácti případech se mu podařilo získat lékařské, nebo pitevní nálezy potvrzující, že dotyčná osoba skončila svůj život popsaným způsobem.
Hemendra Banerjee, který v roce 1957 založil Indický parapsychologický pstav a od roku 1970 žije ve Spojených státech, se přesvšdčil o realitě reinkarnace tím, že si všímal spontánní citové reakce u dětí, které poznávaly přátele a příbuzné z minulého života. V tomto ohledu jsou děti věrohodnými svědky: jejich výpovědi ve stáří dvou až pěti let nejsou dosud narušeny civilizačními předsudky a zasuty naléhavými životními zkušenostmi. Život, na který si vzpomínaly, skončil většinou násilně. Lze předpokládat, že jejich násilná smrt vyvolala citovou reakci tak silnou, že pronikla přirozenou amnézií, jež má oddělovat jedno vtělení od druhého.
Batolata, která se pamatují na minulý život, často breptají věty, jako: "Když jsem byl velký", nebo si stěžují, že jsou jiného pohlaví než dřív. Stýská se jim po příbuzných či přátelích, po jídle, šatech a životním stylu bývalé existence - dokonce i po alkoholu, drogách a tabáku. Je však málo pravděpodobné, že je někdo vyslechne s pochopením, i když křikem protestují proti traumatu, které je uvrhlo střemhlav do života. Rodiče na Západě až příliš často tyto bezelstné svědky ignorují, nebo jim jejich výroky rozmlouvají. Na Východě však existuje pověra, že kdo si vzpomíná na předchozí existenci, umře v mládí a tak rodiče nezřídka zastavují příval takových slov tím, že dítěti nacpou do úst bláto nebo mýdlo.
Často se objevuje otázka, existuje-li reinkarnace, proč se nemohou rozpomenout na minulý život všichni lidé? Ve své odpovědi připisuje Mahathmá Gándhí kosmickému procesu určitou benevolenci: "To, že si nepamatujeme minulé zrození, je laskavost přírody. Život by se stal břemenem, kdybychom museli nést tak obrovskou zátěž vzpomínek." Přesto je však možné podniknout touto amnézií buď pomocí hypnozy, nebo oživením dívných vzpomínek, pomocí praktických a cílevědomých meditativních technik. Jeden z nejrozšířenějších argumentů proti reinkarnaci tvrdí, že vzpomínky na minulý život jsou genetického původu, že dědičnosti lze vysvětlit nejen tělesnou podobu, přednosti, slabosti a predispozice, ale i vzpomínky z doby před narozením, které jsou prý zakódovány v molekulách DNA. Pod náporem poznatků z hypnotické regrese se tento názor hroutí. V tranzu si totiž běloši vzpomínají, že žili jako černí otroci a mnoho subjektů mluví o tom, že se vtělili ještě za života svých bývalých rodičů. Také molekul DNA není tolik, aby stačily zakódovat vzpomínky jednoho života, natož několika životů.
Poznatky z hypnotické regrese ukazují na to, že kyvadlo znovuzrození je evoluční záměr, který nám umožňuje učit se ze zkušeností a uřením realizovat obrovské možnosti, které máme. Jeden život prostě nestačí. Světově známá thanatoložka, Dr Elizabeth Kübler-Rossová napsala, že naplnit osud v jediném životě je prakticky nemožné. Kalifornský psychiatr, zabývající se hypnotickou regresí Dr Morris Netherton připomíná: "Vytvořit Velký kaňon trvalo přírodě deset milionů let. Nevěřím, že k vytvoření lidské duše stačí jen sedmdesát, nebo osmdesát". Karmické anamnézy Dr Whittona potvrzují, že ustavičně střídáme život na tomtom a onom světě s výslovným úmyslem vynakládat stále větší úsilí na zdokonalování našeho nejvnitřnějšího bytí. Osobní zkušenost je nenahraditelná a jenom tím, že si podle svých potřeb vyrábíme různá těla, se můžeme učit z různých perspektiv a úhlů.
Války, nemoci, zločiny, blahobyt, mateřství, vězení, sláva, vina, hlad, zklamání a mnoho dalších faktorů přispívá na zemi k růstu znalostí, moudrosti, pochopení pro druhé a mnoha jiných vlastností, které připravují vznešený stav mimo dosah inkarnační nutnosti. Říci, že cesta k dokonalosti je předlouhá, je slabý výraz. A byla by nesnesitelná, kdyby se neustále neměnily podmínky životních cyklů. Život na tomto světě je jenom obtížný, ale i krátkozraký - zřídkakdy vidíme dál, než dosahují naše tužby, za hranice našich tělesných nedokonalostí, za proud událostí, do kterých jsme vrženi. Po smrti však, ve stavu bez těla, získáváme velkolepý přehled: odpočíváme, hodnotíme a získáváme další vědomosti, abychom se připravili na další kolo znovuzrození. A pak, naplněni představami o budoucím životě, se znovu potápíme do kadlubu vezdejší existence, kde činy určují osud.
6. Kosmická učebna
Své radosti a strasti si volíme dřív, než je prožíváme.
Kahlil Gibran, Písek a pěna
K tomu, aby se člověk vyvíjel, potřebuje impuls. Bez podnětu by se nic nenaučil; musí existovat něco, co ho vhání do nespočetných zkušeností během putování z života do života. Tuto sílu, tento tlak, vznikající samovolně, označuje sanskrt slovem, které se ujalo ve všech jazycích světa: k a r m a .
Karma je to, co jednotlivec uvádí do pohybu z života do života svými pohnýtkami, názory a chováním. Karma popírá představu, že lidé jsou pouhé figurky na kosmické šachovnici. Příjmout karmu, znamená uvědomit si, že svět je jevištěm přirozené spravedlnosti; jestli-že všechny podmínky vznikají jako důsledek minulého chování, nemůže existovat nespravedlnost, nerovnost a neštěstí. Karma spojuje odpovědnost k sobě se zákonem příčiny a účinku; činy, předcházející z života do života, tvoří základ osobní kontinuity o osudu člověka. "Chceš-li znát minulost", řekl Buddha, "pozoruj přítomnost. A chceš-li znát budoucnost, rovněž pozoruj přítomnost"!
Podle tradiní definice je karma systém odměňující a trestající spravedlnosti, který vynucuje nové narození a určuje způsob a okolnosti každé další inkarnace. Podle starověkých nauk se karma čídí příkazem "oko za oko, zub za zub", což znamená, že člověk dříve nebo později zakusí sám na sobě radosti a strasti, které připravoval jiným. Podle výpovědí hypnotizovaných subjektů Dr Whittona, to však nemusí fungovat tímto způsobem. Ti, kdo navštívili bardo, tvrdí, že karma znamená v podstatě učení. Je to princip, který se uplatňuje ve všech věcech a umožňuje vývoj duše. Důležité je učit se: jak k tomu dochází, zda násilnou změnou, neúnavnou pílí, nebo inteligentním proniknutím k podstatě věci - to už je v zásadě jedno. Základní je tu poučka "PROSPĚJEŠ-LI DRUHÉMU, PROSPĚJEŠ SOBĚ" a naopak "UŠKODÍŠ-LI DRUHÉMU, UŠKODÍŠ SOBĚ". To je základní přikázání karmického zákona. "Miluj bližního svého", radí Kristus. A není lepší rady těm, kdo usilují o co nejrychlejší zmenšení karmických rizik."
Zatímco buddhistické a hinduistické texty představují člověka upoutaného na kolo znovuzrození řetězy karmy, výpovědi hypnotizovaných podávají poněkud poučenější obraz její funkce. Představme si obrovskou kosmickou učebnu, kde lidstvo během nesčíslného množství životů dostává lekci za lekcí. Každý z nás je zároveň žákem i učitelem a má možnost čídit svými činy směr vyučování. To je také hlavní myšlenka Upanišády.
Jak člověk jedná, tím se stane . . . .
To, po čem touží, je jeho osudem.
Karmické vzory vznikají z úsilí duše o vlastní zlepšení vykonáním určitých úkolů. Tyto vzory mají zásadní vliv na volbu a plánování nastávajících inkarnací. V stavu mezi životy přehlíží duše vše, co až dosud na zemi dělala a rozhoduje se řešit nebo odčinit určité skutky v příštím vtělení. V bardu sice poznává minulé chyby, ale většina z nich lze odčinit pouze na zemi, kde se v mnoha případech znova setkává s těmi, s nimiž je karmou svázána.
Historicky prošla karma za posledních pět tisíc let velkými změnami. Podle tradice starých Egypťanů se karmická spravedlnost vyznačuje bezohledným vyrovnáváním účtů, při čemž špatným skutkům se dostává patřičná odplata. "Tvůj čin se změni v tvůj osud", hlásá osmadvacátý verš Ptahhotepových naučení z doby kolem roku 2.000 př. Kr. Starý a Nový zákon jsou stejně nekompromisní a projevují ještě větší pomstychtivost. V Zjevení sv. Jana /13.10/ se praví: "Kdo odvede do zajetí, půjde sám do zajetí; kdo zabije mečem, bude sám zabit". V stoletích po Kristu se tento archaický zákon začal vykládat inteligentněji. Křesťanská gnóze a hebrejská kabala, chápou karmu jako zákon vyrovnání. Kdo zabije jiného člověka, nemusí být nutně odsouzen k smrti za podobných okolností, nýbrž může ten čin nějak napravit, třeba tím, že se bude v budoucím životě starat o umírající a zmrzačené.
Třetí výklad, který se přijímá i dnes a pravděpodobně má svůj původ v středověké evropské mystice, soudí, že karma je prostě proces učení, škola tvrdých úderů, kde získáváme vědomosti opakovaným pokusem a omylem. Dopustím-li se vraždy, uvedu do pohybu události, které nemusí vést k tomu, že budu sám zavražděn, nebo že budu muset svůj čin aktivně odčinit. Ať jsou důsledky jakékoliv, vrah se poučí, že si takovým jednáním pouze uškodil. Tím, že zničil hmotné tělo jiného člověka, zpomalil vlastní duchovní vývoj.
Výpovědi Whittonových subjektů vyjadřují všechna tři pojetí karmy; "oko za oko" se vyskytuje nejčastěji v prvních fázích osobního vývoje. Když se však hypnotizovaní octnou v stavu mezi životy, mluví o karmě jako o něčem, co si sami pro sebe vytvořili - jako prostředek postupného zušlechťování osobnosti. V transu prohlašují znovu a znovu, že musí projít určitými zkušenostmi, aby se zbavili nedokonalostí a zajistili svůj růst. Postup ovšem závisí na tom, jak se k těmto zkušenostem postaví! Pokud se z nich nic nenaučí, situace se bude opakovat. Cvik dělá mistra, to platí i v tomto případě. Uveďme několik příkladů karmických anamnéz Dr Whittona, z nichž vyplývá, že karmické závazky mohou trvat celá staletí.
V hypnotické regresi se Ben Garonzi vrátil do čady mužských a řenských životů, v nichž se těm, kdo s ním špatně zacházeli, mstil vraždou. V přítomném životě se znovu dostal do ožehavé situace nabízející násilné řešení. V dětství byl tyranizován otcem a naučil se ho tak nenávidět, že se v osmnácti letech rozhodl, že ho zabije. Když se jednou večer otec opil, Ben vytáhl ze zásuvky v kredenci kuchyňský nůž s vražedným úmyslem. Na popud vnitřního hlasu však své rozhodnutí změnil a nůž vrátil na místo. Toto rozhodnutí znamenalo v Benově životě zásadní obrat.
Od té doby se stal společenštějším a v práci získal větší váhu a uznání. V bardu se Ben dověděl, že pčišel karmickou situací, v které se měl naučit odolávat silné provokaci, aniž by se uchýlil k násilí. Zjistil, že si sám zvolil obtížné dětství, v němž bude vystaven těžkým zkouškám ze strany svého otce, který hrál značnou roli v antagonistických vztazích už v předchozích životech. V bardu také slyšel hlas, který mu řekl: "Zachováš-li se tentokrát správně, všechno se urovná. Ne-li, dostaneš se do prostředí, kde se budeš učit ještě intenzivněji." Ben okamžitě pochopil, že tím, že se opanoval v kritické situaci s kuchyňským nožem, svou karmu zvládl. Tím, že obstál v této zkoušce, vyprostil se jednou pro vždy z bludného kruhu, v němž se až dosud pohyboval.
Matka tří dětí, jejíž manžel se zabil r. 1971 při leteckém neštěstí, platí za své činy vykonané před tisíci lety. V hypnoze se dověděla, že byla velekněžnou majské civilizace a s potěšením odsuzovala k rituální smrti každého, kdo jí byl nepohodlný. Dodnes se musí vyrovnávat se ztrátami svých blízkých a prožívat bolest, kterou kdysi způsobovala jiným. Metavědomí ukázalo, že pro tento život si naplánovala, že se naučí mít soucit a pochopení pro druhé.
Židovský chirurg dr Simon Ezra se dověděl, že odčiňuje své minulé chování, zejména krutost k Židům, které se dopouštěl jako římský setník několik let po Kristově smrti v bouřící se Judeji. Živě si vzpomínal, jak na koni najížděl na těla Židů zpola zasypaná pískem a rozdupával je. Jeho karmická role v tomto životě byla těla spravovat a zakoušet pronásledování. Na začátku své lékařské kariéry byl pro svůj židovský původ vyštván z Velké torontské nemocnice. Než se dal hypnotizovat, týral občas sestry na operačním sále tím, že kolem sebe zlostně házel chirurgické nástroje, aby dal najevo netrpělivost. Jeho agresivní chování se značně zlepšilo, když pochopil, proč si vybral svou rasu a své povolání.
Hilarie Jacksonová, egocentrická žena v domácnosti, ve stavu mezi životy zjistila, že její sobectví představuje karmickou zábranu, která jí stojí v cestě už celá staletí. V předchozích životech byla narcistickou jižní kráskou v Georgii, arogantním francouzským knězem a Skotem, který se staral jen o sebe a zandbával celou rodinu. Na základě toho, co viděla, si Hilary uvědomila, že tímto způsobem jedná sama proti sobě. Svůj postoj zaujetí sama sebou změnila a znenadání se obnovilo i její manželství, už odsouzené k zániku.
Vysokošloský profesor Anthony Kalamaris, který se snažil spojit etnické zájmy s duchovními sklony, se v metavědomí dověděl o karmickém vzoru, který jeho vnitřní zápas urychlil. Uvědomil si, že posledních deset jeho inkarnací se vyznačovalo velmi pokryteckým a při tom prostopášným chováním a že jeho úkolem je sjednotit duchovní a erotické stránky své osobnosti.
Když jsem viděl, jak se v jednotlivých životech potácím z extrému do extrému, znechutilo mě to a zvolal jsem: Život postrádá smysl! Ihned nato jsem ale spatřil neobyčejně živou ženskou tvář, jejíž jasnost byla téměř nesnesitelná. Tváž mi řekla, že erotický prvek je kvasem rozvíjejícího se altruistického vědomí a péče o druhé. Erotika jako elementární mentální síla podněcující interakci nutí lidi k důvěrnm vztahům a napomáhá tak duchovnímu vývoji. Právě tohle jsem se měl naučit, neboť jsem se vždycky na sex a duchovno díval odděleně! Teď to musím uskutečnit v praxi.
Karmický impuls, který vznikl z intimního styku v minulém životě, působí již přes 1.700 let. V případě Becky Robertsové a jejího milence Cliva Edensona. V přítomném životě se Becky snažila vychovat tři děti téměř bez pomoci svého lhostejného manžela alkoholika. Její břemeno však podstatně ulehčil tajný milostný vztah k muži, s kterým se stýká už dvacet let. Průzkum minulých životů ukázal, že Clive Edenson, který byl pro Becky v jejích domácích těžkostech věrnou a spolehlivou oporou, splácí právě svou náklonností karmický dluh.
V hypnotické regresi se Becky dostala do Alexandrie třetího století po Kristu, kde byla chrámovou pannou zasvěcenou Osiridově kultu. Poznala Cliva jako mladého kněze. Byli si sympatičtí a zamilovali se do sebe - přestože byli oba vázáni slibem čistoty - a jejich láska se vyvinula ve vášnivý vztah. Jednoho dne je starší chrámu přistihli, jak se milují. Mladý kněz tvrdil, že byl sveden, a rada starších přijala lživé vysvětlení. Osvobodila ho, ale dívku odsoudila k smrti. Karma se přechytračit nedá, a tak Clive nyní napravuje zradu, které se dopustil před tolika lety.
Jak ukazuje tento poslení případ, láska a sex oživují karmický proces tím, že prohlubují lidské vztahy. Mnoho hypnozitovaných vypátralo vazbu k manželkám, manželům a milencům v celé řadě minulých životů a přesvědčili se o karmické povaze těchto pout.
Z karmických anamnéz vyplývá, že kdo zakusil v minulém životě velmi kladný vztah, snaží se partnerství obnovit. Zda se spojení uskuteční v dalším životě, závisí často na plánu, na němž se často obě osoby dohodnou v bardu. Případ Andrewa Ormsbyho ukazuje, že nezájem o takový plán může vést k životu naplněnému citovou frustrací. Když se Andrew setkal s Maureen Richardovou, která bývala v jiném životě - v Anglii devatenáctého století - jeho milenkou, byl už ženat a se svou ženou čekali dítě. Tento závazek však nebyl s to zabránit, aby se mezi ním a Maureen nevyvinul utajený milostný vztah, který pak trval přes čtyřicet let.
V metavědomí se Andrew dověděl, že odmítl plánovat svůj nynější život, protože se vůbec nechtěl vtělit. "Šeptala mi /Maureen/ do ucha," říkal v tranzu, "ale já jsem se nechtěl vrátit. "Živě si představil, jak Maureen vypadala v předchozím životě, a zjistil, že vůbec nemá chuť aktivně plánovat nové spojení na pozemské rovině. Když je vír karmy opět svedl dohromady, museli se spokojit místo manželského soužití s pouhým příležitostným vztahem.
Karmického původu jsou i různé psychické a fyzické potíže a osobní tragédie. Jak ještě ukáží karmické anamnézy, v druhé části této knihy, morální méněcennost a neuvolněné a potlačované emoce se přenáší do budoucích inkarnací v podobě nemocí, traumat, fobií a různých jiných potíží. Hypnóza může osvětlit určité karmické podmínky a ukázat, což je i pro vyléčení podstatné, že toto trápení je chtěné. Z karmických procesů budou vždy vyplývat problémy, ovšem za jakékoliv nářky a bědování jsme odpovědni jen my sami. V knize Člověk a svět ve světle antroposofie píše Stewart C. Easton:
Kdykoliv žalujeme na svůj osud a stěžujeme si na své trápení, ohrazujeme se proti vlastní volbě, ne proti vůli nějakého boha nebo bohů, kteří s námi špatně nakládají. A proto, jediný hřích, který by si nikdy neměl dovolit ten, kdo ví něco o karmě, je závist. Nelze závidět druhým jejich životní situaci, nadání, jmění, přátele. Neboť máme to, co jsme si vybrali a zasloužili.
Je-li náš život těžký, nemusí to být vždycky tím, že vyrovnáváme poklesky minulé existence. Může to také znamenat, že se připravujeme na budoucí úkoly. Karma není přes veškeré své požadavky a důsledky, železná nutnost, která nás nutí jednat určitým způsobem. Podstatou karmy je motiv, jenž vyžaduje svobodnou vůli.
Karmická evoluce zahrnuje rozvoj osobnosti a zdokonalování zralostí a schopností. Dr Whitton si všiml, jak hypnotizovaní během mnoha životů postupovali od osobností, které byly zprvu infantilní a egocentrické k dospělosti a nakonec k zralosti. Pokrok tu vždycky závicí na síle vůle. Také si všiml, že řadou inkarnací roste postupně talent. Z inkarnačních anamnéz je zřejmé, že neobyčejné schopnosti vznikají úsilím a pílí v předchozích životech. Z tohoto pozorování lze vysoudit, že velcí hudebníci, filozofové, státníci i jiní význační lidé se učili a rozvíjeli své schopnosti už v minulém životě, až dozráli do stavu, kdy se mohl uplatnit jejich vliv. A naopak, osoby s malou schopností vést a skromným organizačním smyslem sotva mohly mít v minulém životě nějakou významnou historickou úlohu.
Karma se projevuje zejména v těchto případech:
Úsilí a tužby se mění v schopnosti.
Opakované myšlenky se mění v sklony.
Vůle k činu se mění v čin.
Bolestné zážitky se mění v svědomí.
Opakované zkušenosti vedou k zmoudření.
Potíž je v tom, že karma může zatemnit vyšší cíl duše právě tím, že její úskalí a žebříky posyktují prostředky k dosažení cíle. Karmická kakofonie, která provází veškeré osobní snažení a mezilidské vztahy, často přehluší základní téma našeho života. T.j. - úsilí o lepší poznání sebe sama. Nebo abychom použili jiné metafory, je to jako by každý řídil své auto po dálnici evoluce a cíl mu zatemňovaly neustálé zátarasy karmických dopravních tlačenic. V bardu je vyšší cíl všem jasný. Na zemi se však hledání životního smyslu probouzí postupně a lze říci, že prochází pěti různými etapami, které mohou vyplnit mnoho životů:
Materialismus
Člověk usiluje o tělesné blaho a je ovládán především smyslovými tužbami. O to, co cítí druzí, se stará minimálně a filozofické zájmy neexistují. Neuznává život po smrti, ani žádnou vyšší moc.
Pověra
Člověk si poprvé uvědomuje, že jsou síly a bytosti vyšší a větší, než je sám. O této vševědoucí mocnosti neví téměř nic; uvědomuje si pouze, že existuje něco, co se nedá ovládat, leda amulety a zaříkáváním. Nadále převládá materialistický způsob života.
Dogmatismus
Prostoduché, pověrčivé a nepružné myšlení a smýšlení o Bohu nebo všemohoucím se stává záklaním odůvodněním života. Člověk věří, že modlitba, zachovávání určitých rituálů, určité názory a chování mu zajistí nejvyšší odměnu - blaženost v nebi, nebo v posmrtném životě. Všemohoucího Boha je nutno usmiřovat, a to vyžaduje prostředníka, ať jím je Ježíš Kristus, nebo indický guru s turbanem; je totiž třeba, aby někdo zvládl, usměrnil a vykládal základní nauku.
Filozofie
Člověk si začíná uvědomovat vlastní odpovědnost. Náboženské názory si sice udržuje, zároveň však poznává, že pouhé spoléhání na dogma nestačí. Toto stadium se vyznařuje úctou k životu, tolerancí názoru druhých a pochopením hlubšího smyslu ortodoxních náboženství.
Pronásledování
Převládá vnitřní napětí a úzkost, která pramení z intenzivní touhy pochopit skrytý smysl života. Vědomí, že takový smysl a účel života existuje, je podlamováno nejistotou, jak lze takového vědomí dosáhnout. Hledání odpovědí se často děje rozsáhlou četbou, studiem a členstvím v různých mystických a metafyzických skupinách. Název této fáze je odvozen z Kristova kázání na hoře a výroku Blahoslavení pronásledovaní /Mat. 5,10/.
Po zvládnutí těchto začátečnických stupňů, vykročí člověk již pevnou novhou po stezce evoluce. Evoluci lze přirovnat k obrovské hoře, po níž vedou různé křivolaté cesty někdy s větším, někdy s menším počtem poutníků. Některé jsou na východní straně a vyznačují se meditací, jiné stoupají po západním svahu a používají mystiky a spekulativní metafyziky.
Pokud touha být, činit, nebo vlastnit trvá, karmické důsledky zůstávají v platnosti. Čím lépe člověk pochopí tento zákon, tím zřejměji nahlíží, jak osobní pohnutky, tak názory a chování vytvářejí karmické podmínky. Ani Buddha, který čerpal hodně svých myšlenek ze spisů hinduistických mudrců, se k velkému údivu svých žáků, nemohl vymanit z dosahu dlouhého ramene karmy. Když si jednou zabodl do nohy kaktusový trn a lidé o něm nevlídně mluvili a ve vesnici nikdo nenaplnil učedníkům žebrácké misky, požádali ho, aby vysvětlil, jak jeho vlastní karma vychází z předchozích životů Odpověděl:
Dluhopisy karmy provázejí stále jako věrní služebníci všechno stvoření. Karma se podobá proudu času: její neustálý běh v stopách člověka nelze zastavit. Úponky má dlouhé a pořád nové, avšak pokryté starým ovocem. Je podivuhodným společníkem všech tvorů, nelze ji odstranit; ať ji rvete, taháte, sekáte, vykořeňujete, kroutíte, drtíte, nebo umě rozmělňujete na nejmenší částečky - nedá se zničit.
Buddha nikdy neopomínal zdůraznit, že sebedokonalejším životem nelze ani zrušit chyby minulých životů, ani jim nelze uniknout. Zákon je zákon a k moudrosti, jež je cílem karmického vývoje, nevede žádná zkratka. "Karma putuje s člověkem jako stín", napsal Allan Watts v knize Duch zenobudhismu. "A je to jeho stín, neboť bylo řečeno, že člověk stojí ve vlastním stínu a diví se, proč je tma." Aby karma skončila, musí se splatit staré dluhy a nesmí vzniknout nové. A jediný způsob, jak vyrovnat položky dřívějších účtů je bezvýhradné přijetí příkazů lásky a nesobeckosti. Citujeme ještě z Josepha Weeda:
Pokud v našich činech zbývá sebemenší stopa sobectví, pokud jsme dobří proto, že doufáme v odměnu, pak se sem budeme muset vrátit, abychom tu odměnu dostali. Každá příčina má svůj účinek, každý čin nese své ovoce a touha je šňůra, která je spojuje. Až se tato šňůra přetrhne a vyhoří, spojení skončí a duše bude svobodná.
Nejdůležitější závěr, který je třeba z tohoto pojednání o karmě vyvodit, je, že náhoda nehraje v našem osudu vůbec žádnou roli. Na zemi jsme ztělesněním volby, kterou jsme učinili v bardu. Svým rozhodnutím jsme si přiřkli urřitou životní situaci a to nám přináší prostřednictvím podvědomých sklonů radosti i strasti osudu. Být přesvědčen o pravdě kosmického zákona znamená příjmout stav, v kterém jsme se octli, bez ohledu na jeho potíže. Člověk vyhledává úkoly a zkoušky, neboť ví, že mu dávají největší příležitost k učení a růstu.
Když došlo k zásadnímu rozhodnutí, zbývá už jen se vydat do dalšího života a provádět je. Metavědomí jasně ukazuje, že zatím co smrt je vlastně návratem domů, vítaným odpočinkem, po namáhavém boji, zrození je od prvního dne novým obtížným problémem. I když se vyskytnou takoví, kteří se na úkoly pozemské existence nedočkavě a s nadějemi těší, většina přijímá myšlenku, že budou muset vyměnit bezčasové a bezrozměrové bardo za útlum hmoty, s nechutí.
Někteří ovšem projevují víc neochoty, než jiní. Muž, který kdysi ve starém Řecku využíval a zneužíval mladé chlapce, byl zhnusen, že se musí vrátit, jako obtěžovaný homosexuál. "Do prdele!" křičel v tranzu. "Vůbec se mi do toho těla nechtělo," řekl později, "ale musel jsem si to vybrat, proti své vůli, na radu soudců, jinak to nešlo. Prostě se nedalo nic dělat". Zdá se, že reinkarnaci lze vzdorovat jen po určitou dobu. Nakonec kosmický tlak vzroste natolik, že přinutí duši, jak dosvědčuje tento hypnotizovaný, aby pokračovala ve svém vývoji upnuta k fyzickému tělu.
Kolik času v mezidobí uplyne, bývá u různých osob a různých životů nestejné. Whittonovy subjekty měly nejkratší interval deset měsíců a nejdelší přes osm set let. Průměrný pobyt v karmickém mezidobí - přibližně čtyřicet let - se za posledních sedm set let neustále zkracuje. Ve starých dobách, kdy se svět ze století na století měnil jen málo, bylo k reinkarnaci méně stimulů než dnes. Neustálé změny v moderním světě zřejmě lákají bytosti chtivé nových pozemských zážitků, aby omezovaly svůj mimo inkarnační čas - což vysvětluje obrovský vzrůst celosvětové populace. Několik Whittonových subjektů, kteří zemřeli během druhé světové války, se převtělilo ještě včas, aby stihli populační explozi padesátých let.
Méně vyvinuté duše, které touží po novém těle, nezůstávají v inkarnačním mezidobí dlouho. Totéž platí o duších, které vidí brzskou příležitost sestoupit na pozemskou rovinu, aby odčinily karmické dluhy z minulých životů. Delší pobyt v mezidobí může být motivován touhou vynaložit větší úsilí na přípravu příští existence, nebo může být důsledkem apatického přístupu k evoluci, který se často projevuje spánkem až do chvíle probuzení pro další zrození. Podle řeckého dějepisce Herodota z pátého století př. Kr., staří Egypťané učili, že každá duše ztráví mezi jednotlivými životy období tří tisíc let. Současní hypnoterapeuti tento odhad však důkladně opravili, neboť zjistili, že se mnoho jejich subjektů narodilo několikrát už jen v dvacátém století. Duchový informátor Set, který mluvil ústy media Jany Robertsové, soudil, že trvání pobytu v bardu nepochybně urřuje osobní volba. "Záleží to vždy na jednotlivci", řekl. "Odpovědi musí člověk hledat vždy v sobě; tam, stejně jako tady."
Než vstoupí do pozemské roviny, bytost prochází éterickou bariérou, která sníží vibrace jejího vědomí. Za touto bariérou - symbolizovanou v starovéké mytologii řekou zapomenutí - se vzpomínky na nádheru barda rozplynou. Tato amnézie je důležitá, protože brání nekonečné touze a stestku po opuštěném majestátu a umožňuje člověku vstoupit do nového života bez přítěže mlhavých ozvěn minulých skutků a nepravostí. Stejně neocenitelné je to, že se nutně vytrácí vědomí plánu, který si duše udělala pro nastávající život. Jako by nemělo smysl, aby žák dostal odpovědi před zkouškou, tak i zkouška života vyžaduje, aby určité informace dočasně zmizely z našeho vědomí.
První vědomí existence v těle je podle výpovědi hypnotizovaných různé: od několika měsíců před narozením až po okamžik, kdy už je dítě venku z mateřského lůna. Řada hypnotzivaných se zmiňuje o tom, že se "vznášeli" nad matkou, povzbuzovali ji ve volbě jídla a hudby, zrazovali ji od kouření a pití a vůbec se snažili, aby se chovala oběma k prospěchu. V několika případech bylo matce sděleno i jméno dítěte.
Vstupuje duše do těla postupně, nebo najednou, dlouho před narozením, nebo až po něm? Nebo je to u různých lidí různé? To jsou podstatné otázky, na néž však zatím z množství protichůdných odpovědí nevyplynula žádná jednoznačná odpověď. Problém je komplikován přítomností dvou druhů pamětí - mozku a duše. Poněvadž mozková paměť funguje už od tří měsíců po početí, je těžko rozhodnout, zda-li hypnotizovaní čerpají svá sdělení z centrálního nervového systému, či z přítomnosti věčného "já". Tato nejistota, i když se týká ožehavého problému potratů, nemá zatím řešení. Lze jen konstatovat, že pokud je duše přítomna v těle v době potratu, zabití plodu se rovná vraždě, pokud není, znamená potrat jen odstranění kousku tkáně.
Problém potratu se ještě dále komplikuje vírou libanonských Drusů, podle nichž k převtělení dochází bez inkarnačního mezidobí, to znamená, že nová bytost se rodí při smrti starého těla. Podobně indičtí džinisté neznávají stav mezi životy a učí, že nová bytost se počíná, když předchozí tělo zemře. Podle údajů Edgara Cayce může vstoupit duše do těla krátce před narozením, při narození, nebo krátce po něm. Whittonovi hypnotzivaní v podstatě Caycovy jasnovidné výroky potvrzují.
// Byl jsem v porodním sále a sledoval jsem svou matku i lékaře stojící kolem ní. Všechno, co se dělo, bylo obklopeno bílým světlem a já jsem byl jeho součástí. Pak jsem slyšel jak lékaři říkají: "Už to bude"! a věděl jsem, že musím vstoupit do těla. Vůbec se mi tam nechtělo, venku v tom bílém světle mi bylo nádherně. //
V prožívání nového života jako by život mezi životy nebyl nikdy existoval. Dítě si vybuduje centrální identitu a většinou dospívá k přesvědčení, že jeho osoba a současně hmotné prostředí představují jedinou realitu. S vývojem jazyka jsou pak i eventuální náznaky původní existence odkázány do říše "neskutečna" a odmítnuty jako pouhé vágní a abstraktní dohady.
Když lidé po hlubokém transu v karmální mezidobí nabudou normálního vědomí, jsou často otřeseni, dezorientování a zděšeni. Jako by kradmo ochutnali kousíček dobrot z cukrářského krámku svých snů, touží po návratu do krajin dokonalého porozumění, kde smysl života je naprosto jasný a duše a její nesmrtelný úděl jsou průhledné jako sklo. "Probudil jste mě do neskutečného světa", stěžoval si jeden hypnotizovaný. "Teď vím, kde je pravá skutečnost". I pouhé zahlédnutí "pravé skutečnosti", vede k poznání, že se zážitky barda vrátí, už proto, že člověk přebývá v těle, které musí zaniknout. A to rozptyluje veškerý strach před smrtí. Sloby jednoho hypnotizovaného: "Teď se vlastně mohu na smrt jen těšit, poněvadž vím, že je to něco krásného."
I když si v podstatě každý, kdo navštívil život mezi životy, při probuzení podrží určitý dojem z tohoto podivuhodného světa, málokdo dokáže uspokojivě objasnit své vzpomínky, přestože v transu vyprávěl poměrně výstižně. "Je to úplně jiné", říkají a těžce hledají slova. "Nedovedu to přesně vysvětlit", prohlásila jedna žena, "ale teď znám důvody, všechna proč a proto svého života". Vyjadřovací potíže padají zčásti na vrub jedinečnosti metavědomí. Člověk se snaží popsat neznámé pomocí toho, co zná, ale na zemi není nic, co by se s tím dalo srovnat. Ani symboly nedokáží vystihnout povahu a smysl té zkušenosti.
A pak, lidé své vzpomínky také cenzurují. "Mohu odepřít informace, ale lhát nemohu", poznamenal jeden hypnotizovaný. Existuje snaha potlačit silné negativní emoce. Kdykoli duše zjistí, že vědomá znalost nastávajících událostí by mohla narušit karmický vývoj, dochází bezpečně k dobrovolné amnézii. Několikrát zahlédli hypnotizovaní budoucí události svého života a prosili Dr. Whittona, aby jim tu vzpomínku vymazal z paměti, t.j. z vědomí. "Tohle si nechci pamatovat, až se probudím. Mohlo by mě to pokoušet, abych zasahoval do své karmy." Jiní vypadli z transu při vyprávění o své budoucnosti a zjistili, že si nic nepamatují.
Někteří však měli odvahu pročíst své karmické scénáře, přenést tyto znalosti do normálního vědomí a předpovědět tak budoucí události svého života. Kdykoliv měly tyto předpovědi dostatečně krátkou lhůtu k ověření, ukázalo se, že jsou přesné. Častěji však šlo o pouhé náznaky toho, co se chystá. Roku 1984 se jeden hypnotizovaný dověděl z metavědomí, že ho na podzim příštího roku stihne něco "velmi ošklivého". Neměl zdání, co by to mohlo být, ale věděl, že se nesmí snažit zjišťovat podrobnosti, aby se tomu vyhnul. "Ať je to co chce"! prohlásil, "musím to vydržet kvůli svému vývoji". V září 1985 dostal těžký astmatický záchvat, s nímž ležel čtrnáct dní v nemocnici, z toho první čtyři na jednotce intenzivní péče.
Zážitky z karmálního mezidobí má každý jiné. I když je základní tematika podobná, výpovědi se liší stupněm světla i osvícení, vzezřením soudců /někteří nevidí Trojici, nýbrž pouze cítí doporučení vyšší autority/, rozsahem, v jakém mohou nahlédnout do svého scénáře a mnoha jinými podrobnostmi. Ale v jednom jsou zprávy té hrstky vyvolených, kteří navštívili život mezi životy, naprosto stejné; odpovědni za to, čím jsme a v jakých situacích se ocitáme, jsme výhradně my sami. My sami si volíme svůj osud.
Tuto vlastní odpovědnost za všechno lze chápat jako svobodu na ostří nože, ale její hrůzu mírní vědomí, že se všichni účastníme úžasného evolučního dění, v němž má každá myšlenka, slovo i čin, svůj smysl a účel. Hypnotizovaní se přesvědčili, že každá další inkarnace vzniká na základě předchozí, a vracejí se do normálního života se zvýšeným pocitem zodpovědnosti. Také si silně uvědomují, že celý makrokosmos je ovládán neúplatným mravním smyslem, který proníká jejich neuvěřitelně složité putování z života do života. Zakusit tuto hlubší realitu a větší harmonii, znamená osvobodit se na základě pochopení. Ciceo, který zřejmě nahlédl do tohoto světa, napsal v knize De Iegibus: "Známe konečně důvod proč žít; a nejen že žijeme rádi, ale máme také več doufat po smrti".