příběh jednoho opičího dj - 3. část
Jak mi později říkali, nadělal jsem prý nezvykle málo hluku, z čehož usuzovali, že buď brzy pojdu, nebo podaří-li se mi přečkat první kritickou dobu, budu se velmi dobře hodit k výcviku. Přečkal jsem tuto dobu. Tlumené vzlyky, bolestné vybírání blech, znavené olizování kokosového ořechu, otloukání bedny lebkou, vyplazování jazyka, když se někdo přiblížil - to byly první počiny mého nového života. Avšak při tom všem jen ten jediný pocit: žádné východisko. To, co jsem tehdy cítil jako opice, mohu teď ovšem vykreslit pouze lidskými slovy a tím to již zkresluji, avšak i když tu starou opičí pravdu nedokážu vystihnout, leží alespoň ve směru mého líčení, o tom není pochyb.
Měl jsem přece doposavad tolik východisek, a teď nemám žádné. Uvízl jsem. I kdyby mě přibili, má touha po volnosti by nebyla o nic menší. Proč? Můžeš si maso mezi prsty u nohou rozdrásat, nepochopíš proč. Tiskni se zády na mříže, až tě skoro rozpoltí, nepochopíš proč. Neměl jsem východisko, ale musel jsem si je opatřit, neboť bez něho jsem nemohl žít. Ustavičně u stěny téhle bedny - nevyhnutelně bych zašel. Ale u Hagenbecka patří opice k bedně - nuže, přestal jsem tedy být opicí. Jasný, pěkný myšlenkový pochod, který jsem asi vykoumal nějak v břiše, neboť opice myslí břichem.
Obávám se, že není zcela jasné, co myslím tím východiskem.
Užívám toho slova v nejobyčejnějším a nejplnějším smyslu. Úmyslně neříkám svoboda. Nemíním ten veliký pocit všestranné svobody. Jako opice jsem jej možná znal a poznal jsem lidi, kteří po tom toužili. Pokud jde však o mne, netoužil jsem po svobodě ani tehdy, ani dnes. Mimochodem: mezi lidmi je svoboda až příliš častým klamem. A jako se svoboda počítá k nejvznešenějším citům, tak i příslušný klam je z nejvznešenějších. Často jsem vídal v různých varieté před mým vystoupením, jak nahoře u stropu cvičí nějaká dvojice umělců na visutých hrazdách. Vymršťovali se, houpali, létali jeden druhému do náručí, jeden chytal druhého za vlasy do zubů. "I to je lidská svoboda," říkal jsem si, "suverénní pohyb." Jaký posměch posvátné přírodě! Žádná stavba by neodolala chechtotu opičího plemene při této podívané.
Ne, svobodu jsem nechtěl. Jen východisko; napravo, nalevo, kamkoli; nic jiného jsem nežádal; i kdyby to východisko byl pouhý klam; požadavek byl malý, klam by nebyl větší. Dostat se dál, dostat se dál! Jen nezůstat stát s pažemi vzhůru, přimáčknut na stěnu bedny.
Dnes je mi to jasné. Bez naprostého vnitřního klidu bych byl nikdy neunikl. A opravdu, za vše, čím jsem se stal, děkuji snad onomu klidu, který jsem náhle pocítil po prvních dnech tam na lodi. Za ten klid mám ovšem zase co děkovat lidem z lodi.