Vějíř lady Windermerové
Do kin přichází další adaptace hry Oscara Wildea. Tentokrát se bude podvádět, lhát, dvořit se, a my se u toho docela dost nasmějeme
Irský dramatik, básník a spisovatel Oscar Wilde je už zcela jistě nesmrtelným. Sice nedosahuje takové slávy jako William Shakespeare, ale jeho hry z konce 19. století jsou stále populární a zejména aktuální. Ve svých vtipných a inteligentních hrách se zaměřoval zejména na kritiku vysokých společenských vrstev a na jejich chování. Hra Vějíř lady Windermerové, která se hrála na divadelních prknech již v roce 1892, se zaměřuje na kritiku manželství a také na drby. Na to, jak dokážou pouhá nepodložená slova proměnit mínění lidí o jiných - což je samozřejmě zcela aktuální i dnes. Všechna tato vážná témata ale vždy obalil do spousty vtipných dialogů a nikdy nestárnoucích aforismů, které využívají filmoví tvůrci i dnes. S filmovými adaptacemi Wildeových her začal v poslední době britský režisér Oliver Parker, který nám přinesl Ideálního manžela (1999) a Jak je důležité míti Filipa (2002). A právě na tyto dva filmy se snaží navázat Vějíř lady Windermerové.
Hlavní postavou hry i filmu je stárnoucí, avšak stále velmi udržovaná a líbezná Stelle Erlynneová (Helen Hunt). Ta si našla velmi zvláštní způsob obživy. Díky svému nezdolnému charismatu a léty protrénované taktice svádí bohaté muže a obírá je o peníze. Ať jsou to obchodníci nebo jen lidé, kterým bohatství spadlo do klína díky dědictví, ať je jim šedesát nebo dvacet let. Stačí, když mají na svém kontě alespoň sedmimístné číslo a paní Erlynneová se už po nich sápe. Jenže jsou 30. léta 20. století a Ameriku postihla hospodářská krize. Kvůli krachu na burze Erlynneová přišla o spoustu našetřeného jmění a jak se zdá, má už v newyorské smetánce jistou pověst. Proto se nedokáže dostat pod kůži už žádnému dalšímu boháčovi, jejichž manželky si je před Stellou chrání jako své oční bulvy. Nezbývá jí proto nic jiného než sbalit těch pár kufrů, co jí zbylo, a odjet o dům dál. Tedy, lépe řečeno na italské pobřeží Amalfi, kde se sluní vysoká britská a americká společenská vrstva. Pro paní Erlynneovou naprosto dokonalé místo.
Netrvá to dlouho a už naváže první kontakty. Zejména s pohledným boháčem Robertem Windermerem, který je sice necelý rok ženatý s překrásnou dvacetiletou Meg, ale Erlynneová zná finty na každého a každý jí nakonec podlehne. Meg nemá nejmenší tušení, že její manžel začne dávat jisté paní Erlynneové každý týden tučné šeky a každou chvíli ji navštěvuje v jejím honosném sídle. Všimnou si toho ale lidé v jejím okolí. Zejména štěbetavá komtesa Lucchionová (Milena Vukoticova), která zastává filozofii: "Mé vlastní záležitosti mě nudí, raději se starám o záležitosti druhých". Drb, že má Robert pletky s jinou ženou se dostane až k lordu Darlingtonovi, který pase po Robertově ženě a celou tuto aféru vidí jako dokonalou příležitost k tomu, aby se Meg vyznal...
Rozehrává se tak vztahová spleť plná lží, drbů a omylů, doplněná břitkým slovním humorem, nesmrtelnými aforismy a příjemnou atmosférou. Autoři se rozhodli přesunout děj z viktoriánského Londýna do Itálie v meziválečném období, pár postav ve filmu změnilo občanství z Britského na Americké a dialogy už nezní natolik zastarale, aby byly srozumitelnější pro současného diváka. Nic proti tomu. Kdo zná hru Vějíř lady Windermerové, jistě ví, že by se mohla odehrávat i v současnosti a třeba v Africe. Tak moc jsou základní motivy hry univerzální. Změna prostředí na exotičtější a prosluněnější lokace ale nijak nepomohla filmu dostat se z jisté divadelní atmosféry, která jej obklopuje. Divadelní pojetí je ještě umocněno dlouhými a košatými dialogy, které spolu jednotlivé postavy vedou, velmi střídmými změnami prostředí a mnohdy až teatrálními hereckými výkony.
Zde ale veškeré zápory končí. Vějíř lady Windermerové sice připomíná spíš než film divadelní hru, ale je to velmi kvalitní divadelní hra, která pobaví, dojme a možná i poučí. Může za to zejména kvalitní slovní vtip doplněný moudry hodnými tesání do kamene ("Každý muž se narodí jako pravdomluvný a zemře jako lhář.") a bonmoty, které na nás postavy chrlí s kadencí rotačního kulometu ("Klobásy a ženy. Lahodné, ale nechtějte vidět jejich přípravu."). A vůbec nevadí, že si je autoři půjčují i z jiných Wildeových her.
Většinu herců bohužel zcela zastiňuje hlavní hvězdná trojice - Helent Hunt, Scarlett Johansson a Tom Wilkinson. Zpočátku je sice stěží uvěřitelné, že dokáže paní Erlynneová s překvapivě stárnoucím zevnějškem Helent Hunt "oblbnout" každého muže, na kterého se podívá, ale jakmile začneme postupně sledovat její techniky a vrozené charisma, už se nelze ani trochu podivovat. Scarlett Johansson dostala překvapivě roli téměř nevinné, životem neprotřelé novomanželky Meg Windermerové, a je vidět, jak si dokáže poradit s každou svou rolí. Její Meg je naprostý protipól její postavy z Match Pointu Woodyho Allena a přesto působí zcela uvěřitelně. A nakonec je tu také Tom Wilkinson coby bohatý obchodník všemi přezdívaný jako Tuppy, který si uvědomuje, že sice není hezký, ale má peníze, a tak může získat pěknou manželku, aniž by se jí líbil.
Vějíř lady Windermerové je příjemný film, který vám při své 90minutové délce velice rychle uběhne a v jehož průběhu se obstojně pobavíte. Je to ten druh filmu, který se dokonale hodí na letní romantický večer s partnerem po boku. Je to ten druh filmu, ve kterém se sice na konci odlétá do západu slunce, ale ani vám to nebude připadat jako obehrané klišé.
Inteligentní vztahová veselohra, která se nijak nesnaží zastírat svůj divadelní původ a veze se na kvalitě své předlohy. Skoro mám pocit, že když se někdo rozhodne natočit film s dialogy od Oscara Wildea, nelze šlápnout vedle.
Zdroj:filmpub.cz