O rodičích a dětech
Vladimír Michálek se po dlouhých sedmi letech vrací do naších kin. Seznamuje nás s postarším otcem a jeho synem, s nimiž prožijeme jeden velice upovídaný den v Praze, během kterého se o nich dozvíme úplně všechno a možná ještě víc.
Předem se musím rovnou přiznat, že na otázku, jakého že současného domácího režiséra mám nejraději, vždy naprosto neomylně od boku vypálím jméno Vladimíra Michálka (Amerika, Anděl Exit, Je třeba zabít Sekala). S jeho jménem jsme se ale bohužel v našich kinech za posledních sedm let vůbec nesetkali. Po výtečném Babím létě, které bylo u nás trestuhodně nedoceněno, zatímco v zahraničí a zejména na druhé straně Atlantiku na něj pěli chválu horem dolem, se Michálek dostal do složitého období, kdy tak nějak nejspíš netušil, kudy kam.
V Americe velmi úspěšné Babí léto mu tehdy otevřelo dveře k nabídkám, o kterých se mu předtím ani nesnilo. Dokonce se povídá, že byl jedním z adeptů na režii Hodin, ale těch nabídek na režii snímků podobného kalibru bylo asi více. Michálek s nimi naložil ale podobně, jako to kdysi v druhé půlce devadesátých let udělal Jan Svěrák. Odmítal jednu za druhou, až pomalinku asi přestaly chodit, a tak se nejvšestrannější současný český filmař opět vrátil na zem. Začal přemítat co dál. Tu a tam si střihnul nějakou televizní produkci, natočil také průměrný seriál Záchranáři, ale do kina se stále ne a ne vrátit.
Jednu dobu bylo jeho jméno například spojeno s dlouho chystaným a ještě déle odkládaným hororem Tma (točit ho nakonec bude Juraj Herz), ale když sešlo i z tohoto projektu, tak mu oči spočinuly na něčem úplně jiném. Návratem se pro něj tedy až letos stává komorní, upovídané, poetické a hořkosladké komediální vyprávění otce a syna. Ti se jednou za čas sejdou u táty (Josef Somr) doma, udělají si nějakou mňamku, syn (David Novotný) vymyslí trasu a vyrazí na celodenní pivní procházku Prahou. Tentokrát si to štrádují Holešovicemi, Bubenčí a Trójou, po cestě zastavují na pravidelné pivní odpočinky a jinak tlachají a tlachají a tlachají… Vladimír Michálek se totiž vrátil snímkem, který vůbec nemá daleko k nedávnému Před soumrakem a o něco staršímu Před úsvitem, protože sledujeme celodenní procházku dvou velmi blízkých lidí, kteří ale na sebe nemají tolik času, jak by se jim líbilo.
Tím pádem musí vždy během jednoho dne dohnat vše, o čem si nestihli popovídat za čtyřicet let předtím. Povídání je to nesmírně příjemné. Občas až nepříjemně trefné (kolikrát já se v těch rozhovorech našel a vybavil si nekonečné půtky s mým tátou). Mnohokrát zase fantasticky reálné a uvěřitelné (který český film z posledních let se něčím takovým vůbec může pochlubit - hlavně si dejte pozor na jemné detaily á la párky nebo podrbaní na hlavě) a ke všemu totálně výstižné a přesné. Nehledě na skutečnost, že po formální stránce už není vůbec co vytknout. Michálek výtečně pracuje s nepříliš známými, ale pozoruhodnými pražskými reáliemi a za pomoci standardně dobré kamery Martina Štrby nás nechává nahlédnout na naše hlavní město zase trošinku jinak. Zde bych pak měl snad možná jedinou výtku k výborné, ale nepříliš často vhodně využité hudbě Michala Lorence. Ale zase na druhou stranu, buďme za ní rádi, i v tomto případě nemáme častokrát důvod skákat radostí do výšky.
Každopádně, pojďme zpět k hlavnímu dění. Dvojice za celý den stihne probrat vše od vztahů, po dětství obou dvou, ale řeč dojde i na jídlo, pití, faunu, flóru, modely letadel a já nevím na co všechno ještě. To celé je nám podáváno více (pojídání lidského masa, vzpomínání na otčíma) či méně zábavnými (myšlenky na zabití matky, strašení v lese) flashbacky do minulosti blízké, ale i velmi hodně vzdálené. Během tohoto příjemného výletu vám brzy dojde, že Josefu Somrovi (i v zřejmě digitálně omlazené verzi ve stylu úvodu třetích X-Menů) i Davidu Novotnému byly obě role psány takříkajíc na tělo, protože ani jeden ještě zřejmě nikdy v životě nezískal podobně šťavnatý part, což zvlášť u Somra překvapí a potěší dvojnásob. Jenomže to se zatím motáme pouze okolo první hlavní dvojice. Ono se totiž celé dění týká ještě dvojice další a tady už je o poznání hůře.
Na střídačku ještě sledujeme dění v bytě syna, v němž se nachází jeho podstatně mladší přítelkyně a hlavně teprve nedávno objevený slovenský syn, který právě přijel na návštěvu. I zde se převážně povídá, vypráví, vzpomíná, ale to celé nemá ani náhodou takový drive a spád. O častá zaškobrtnutí se starají především mnohem plošeji napsané postavy, hloupé vyústění jejich příběhu a hlavně mnohem ale mnohem méně uvěřitelní představitelé. S takovým L´ubem Kostelným asi ještě nejspíš problém mít nebudete, ale ten tutově přijde se zjevením se zpočátku zajímavé Mariany Kroftové, na které vám ale bude pořád něco připadat divného, až vám nakonec s lítostí docvakne jediné - ta holka bohužel nepobrala mnoho talentu a vlastně vůbec nehraje.
Když se toto zjištění dostaví poněkolikáté, tak si z hořkostí uvědomíte, kterak vás skoky do bytu, kde se sice odehrávají čím dál tím vypjatější situace, začínají víc a víc vykolejovat a odtrhovat od jinak setsakramentsky dobrého zážitku. Se závěrečnými titulky si bohužel definitivně uvědomíte, jak by bylo mnohem lépe, kdyby byla celá tato druhá dějová linie naprosto vyhozena. Pak bychom měli před sebou špičkový konverzační zážitek, jaký se u nás po revoluci nepovedlo natočit snad vůbec nikomu. Z dění okolo dvojice Somr-Novotný totiž lítá častokrát taková síla, až se musíte pousmát nad plány Jana Hřebejka, který už x let slibuje českou variantu na živočišné snímky Woodyho Allena, což se mezitím částečně povedlo natočit někomu úplně jinému. Jen je škoda, že to celé ani zdaleka nebylo dotaženo do konce. Těch několik brilantních chvilek a okamžiků tam ale je, takže vás rozhodně od návštěvy kina odrazovat nebudu.
Jen se připravte na to, že budete asi z kina vycházet spokojeni přesně napůl a budete si říkat něco o hoooodně promarněném potenciálu. Každopádně buďme ale rádi, že se Michálek vůbec vrátil a teď jenom doufejme, že na další pokračování jeho bohaté, rozmanité a nesmírně vyrovnané filmové kariéry nebudeme čekat dalších sedm let. Michálek si to podobně jako Gedeon rozhodně nezaslouží. Právě takoví filmaři by měli točit co nejčastěji a ne většina těch tragédů, kteří rok co rok přicházejí s novinkami, kvůli kterým se pak častokrát stydíme za českou kinematografii.
P.S. Tak si tak říkám, že jsem vlastně s tátou nebyl hrozně dlouho na pivu. Měl bych to raději co nejrychleji napravit.
70% Asi jako kdyby Woody Allen natočil mix Velké ryby, Před soumrakem a Před úsvitem a vyšlo mu to tak z poloviny. Na české poměry občas až neuvěřitelně trefné a výstižné, ale to se týká hlavně dvojice Somr-Novotný.
Autor:Pavel Trella
Zdroj: filmpub.atlas.cz