Dlouhá pouť - cesta do neznáma
Páníčkové dneska přišli opět neobvykle brzy. Ten můj mě stejně neobvykle dlouho čistil – vždycky mě čistí dlouho a kolikrát už si pro nás přišla Zorka s paničkou až do stáje, ale dneska to bylo extrémní.
Že vyrážíme na dlouhou cestu jsem poznal až záhy, když mi páníček přidělával na všechny čtyři nožky takové polstrované věci v barvě mojí podsedlové dečky.
Když jsem byl tedy kompletně připravený a vyšli jsme ven před stáj, byli jsme tam první, představte si to! Za chvilku k nám přišla nejen Zorka, ale na výlet s námi vyrazila taky Bětule. Jedno překvapení za druhým.
Vyrazili jsme pro mě už známou cestou, přes louku, dál kolem řeky a podél cesty pro supící skříně až k jejich odpočívadlu. A dokonce jsme dvě potkali! Odtud naše kroky směřovaly dál po silnici a ke změně od známé trasy došlo až po vyšplhání toho dlouhého kopce. Tam jsme pokračovali vlevo místo vpravo, klusali jsme po cestě uprostřed pole, jež vedla k lesíku, přes který jsme šli krokem. Lesíkem jsme šli z kopce, dole byla louka a skrz ní tekl potok, podél kterého jsme pak taky chvilku cválali .
Podobně naše cesta pokračovala až na místo, kde se k nám připojili dva cizí koně a Beťouch se odpojila, chvilku jsme klusali, chvilku cválali – to když byla cesta polní nebo jsme po cestě potkali nějaké ještě neoseté pole či louku, a po silnici jsme šli vždycky krokem. Na tom místě, kde žili ty cizí koně, nás páníčkové na chvilku odstrojili a všichni jsme si odpočinuli. Ještě aby ne, však jsme za sebou měli pořádný kus cesty. Pod zaslouženém odpočinku jsme vyrazili dál, přes les a louku, přes rušnou silnici a pak zase polem lesem, až jsme došli do údolí, uprostřed kterého se tyčilo zatraceně velké a mohutné stavení. Tam se s námi ti dva cizí koně rozloučili a my pokračovali sami.
Všude samý les v němž byla jedna cesta lepší než druhá a já mohl se svým páníčkem na hřbetě uhánět s větrem o závod a Zorku jsme vždycky nechali daleko za sebou. Když jsme z lesa vyjeli, bylo už pozdní odpoledne a my stále ještě nebyli u cíle naší cesty. Prošli jsme nějakou vsí z které nás páníčkové vedli hrozně blátivou cestou uprostřed polí lemovanou stromy. Že jsme u cíle jsem poznal, když jsme projeli kolem kryté jízdárny, v níž jezdily další cizí koníčkové. Tolik cizích koní za jeden den! Začínalo se už šeřit, když jsme zastavili uprostřed těch stavení, kde si nás prohlížel nějaký pán a mluvil s našimi páníčky o tom, kam nás mají ustájit.