Životem na přeskáčku
ŽIVOTEM NA PŘESKÁČKU
aneb
jak to tenkrát bylo
František Matoušek
Věnováno synům Petrovi a Davidovi a vnučkám Zuzaně,Alžbětě,Simonce a Barunce
Úvod
Člověk ke stáru často a možná i rád vzpomíná na to, co bylo „tenkrát“, když byl malý, mladý, když chodil do školy, vzpomíná na své dětství a mládí, jaké to bylo na vojně, vzpomíná na rodiče!. Stejně i já často teď vzpomínám. Bohužel vzpomínky jsou dosti neurovnané, neboť tak jak jdou dny v roce, či měsíce, každý přináší s sebou vzpomínky na dobu, která již dávno utekla a co vím jistě, že se nikdy nevrátí. Napadlo mě, že bych ty svoje vzpomínky na doby dávno minulé mohl tzv. dát na papír, aby třeba moji synové, či jejich děti a děti jejich dětí si přečetli, jak ten děda, praděda prožíval dobu, která i pro něj už dnes znamená dávno.
Válečné dítě
Narodil jsem se v listopadu 1941. Docela se tomu divím. V Evropě zuřila II. světová válka a naši mě klidně přivedli na svět! Mě to tedy nechávalo úplně klidným, protože v tomhle věku se člověk, tedy človíček, rozčiluje úplně kvůli jiným věcem!Myslím, že to tenkrát byl pátek, bylo to na večer a bylo právě 18 hodin a asi 40, možná 45 minut. V kalendáři bylo 14. listopadu. Narodil jsem se ještě do starého bytu. Tak jsme totiž tomuto bytu později doma říkali.Tehdy jsme bydleli v Habeši, na rohu ulice Okružní, dnes Palackého a ta druhá se dnes jmenuje Bezručova. Poznali by jste to podle toho, že za rohem měla obchod paní Šalerová, která vám, tedy vám ne, mě, dala vždycky do ruky bonbón a já pak měl celou dlaň upatlanou. Za dalším rohem měl krám pekař pan Sezemský. Jo, a naproti našemu baráku bylo holičství, kde vládnul pan Výborný, tatínek mého hodně pozdějšího spolužáka. Ale já jsem tohle všechno tehdy také nevěděl. No právě, vždyťjsem se teprve narodil, pořád jsem jenom asi řval a měl jsem hlad. A byla válka.
Náš byt, no byt, byla to jedna místnost asi 4, 5 x 2, 5 metrů, byl až nahoře pod střechou. Ani půda už nebyla výš !Byli jsme tam čtyři, protože mám ještě o devět let staršího bratra. Jak ta místnost byla zařízená, jaký tam byl nábytek, to vím s fotografií a z pozdějších let z vyprávění (viz.náčrt místnosti). Že voda byla na chodbě a záchod také, tak to mě vůbec, ale vůbec nevadilo. Jak říkám, byl jsem malé dítě, měl jsem svoje pleny a ve škopiku mě vždycky někdo umyl.
Na chodbě, na stejném patře s námi bydleli Fialovi. Měli dvě děti, Irča byla možná stará jako bratr a Vašek ten byl ještě starší. Paní Fialové jsem prý začal říkat „ babí “a už jí to zůstalo! Říkal jsem jí tak i když jsem byl velký. Asi proto, že jsem pořádně vlastní babičky ani nepoznal a taky proto ,že na mě byla hodná a měla mě ráda.
Asi se to bydlení muselo našim pořádně „zajídat“, protože táta si ve fabrice, dělal v ASAPu, tak se říkalo tehdy Škodovce, zažádal o přidělení bytu, který mu byl sice přislíben, ale jak říkal, ještě se kolem toho pořádně nalítal!
Na podzim v roce 1943 jsme se rozloučili s nájemníky domu, já hlavně s „ babi “, a šli jsme do lepšího.Táta byl přebírat byt 27.11.1943,no a potom jsme se určitě brzy stěhovali.
V novém bytu
Psal se ještě pořád rok 1943 a my jsme se někdy v době před vánocemi stěhovali, jak maminka říkala „ konečně do pořádnýho bytu “ ! Byt byl v domě na tehdejší Riegrově ulici č. 684 / 63, kterou po válce přejmenovali na Tř. Rudé armády a dnes nese jméno jednoho ze zakladatelů „ Škodovky “, Václava Klementa.
Byl to krásný, dvoupokojový byt s kuchyní, spíží, koupelnou, pokojíčkem, WC, velkou chodbou a malým balkonem. Byl v přízemí a okna pokoje i ložnice vedla do zahrádky u hlavní silnice Mladá Boleslav-Kosmonosy. Před okny kvetly šeříky a voněly záhony květin. A co bylo hlavní, měl jsem vlastní postýlku. Ve starém bytě jsem spal i doma v kočárku, protože postýlka by se tam už nevešla!
To je dnes již dávnou minulostí, protože v 70. -80. letech s pokračující panelovou výstavbou domů, vzala za své nejen celá zahrádka, ale i chodník, který ji odděloval od silnice. Stejně tomu je i tak na druhé straně, straně západní, kam vedlo okno z kuchyně a balkon. Na této straně byl uzavřený dvorek „ našeho dvojdomu “! Na dvorku byly travnaté plochy, pískoviště pro děti, klepadlo na koberce, přístřešek s řadou 10 -ti, či 12 -ti popelnic, lavičky a průjezdní cesta od vrat domu vedlejšího k vratům domu našeho. Okna koupelny a malého pokojíčku vedla na sever, do tehdy bezejmenné ulice. Klidně by se mohla jmenovat třeba Konečná, protože tam město opravdu končilo. Až později dostala ulice jméno 7. listopadu a po roce 1989 byla přejmenována na ulici Máchovu.
Tento „náš“ dům byl tenkrát vlastně posledním domem v Mladé Boleslavi při silnici na Kosmonosy! Dnes, kdy píši tyto řádky, jsou vlastně obě města již fakticky spojena a rozděluje je jenom silniční ukazatel obce.
Dům na konci města
Za našim domem, podél silnice na Kosmonosy, byla již jenom malá louka, potom Novákova továrnička, jak jsme jí říkali, snad správkárna aut, nebo něco podobného, na jejím konci byl za vysokou zdí postaven malý baráček ve kterém bydleli Novákovi.
Potom už následovala na této levé straně směrem na Kosmonosy, jenom samá pole! Dnes tam končí blok, kde byla v 80-tých letech minulého století prodejna „Jadran“. V současné době tam mají prodejnu s textilem Vietnamci. Naproti továrničce, přes silnici, byly přední zákopy, které od Rejskovy zahrady dělila polní cesta, která vedla podél plotu zahrady a dále zdi Nového hřbitova, ve které byly kousek od začátku zadních zákopů vrátka na hřbitov a říkalo se jim prostě„zadní“.
Když jste touto cestou šli dále, tak jste se dostali na zadní zákopy a dále až k Zalužanskému dvoru s rybníkem. Mezi předními a zadními zákopy byla pole. Za Rejskovou zahradou, směrem na Kosmonosy, byla louka a potom následovala cesta k Novému hřbitovu lemovaná topoly, které nebyly vzrostlé tak, jako dnes. Dále, až ke kraji Kosmonos, byla na levé i pravé straně už jenom samá pole.
Na konci města to byl pro nás kluky úplně jiný svět než ve městě! Měli jsme zde hotové „eldorádo“. To slovo totiž bylo mezi námi kluky tenkrát hodně oblíbené! Mělo to i jiné výhody. Třeba i sníh, který napadl většinou už dlouho před vánocemi, vydržel tady déle.
Mohli jsme zkrátka, tady na kraji města s kluky sáňkovat, klouzat se, koulovat se, stavět sněhuláky přímo před okny a večer jsme se na ně z domova dívali a těšili se na další den.
Barbora a Mikuláš
První sníh většinou přivezl sv. Martin, který dle pranostik, má přijet na bílém koni. No nebylo to tak vždy! Když však napadl, to bylo znamení, že přišla zima a já za pár dní mám narozeniny. No a potom jsou „za chvíli“ už vánoce!
Překulil se listopad a třetího prosince měl v kalendáři svátek sv. František Xaverský. V tento den jsem jako jeho jmenovec slavil svátek. Protože 4. prosince je sv. Barbory, která „chodí“ a naděluje v předvečer svého svátku, tak to naši spojili a dostával jsem nějaké ty laskominy najednou.
Jednou, nevím už v kterém roce, dělal Barboru bratrův kamarád, Pepík Smrčku. Když přišel do kuchyně a já si odbyl modlitbičku, dává mě dárky a já najednou koukám, že ty boty, co čouhají z pod té bílé záclony, kterou měl přes sebe přehozenou, jsou mě známé, že už jsem je někde,na někom viděl. A pak jsem si vzpomněl a po odchodu „Barbory“ povídám: “Mami, ta Barbora měla boty jako nosí Pepík Smrčku“. “Ale to se Ti jenom zdálo, Fanoušku “povídá maminka a pokračuje “třeba si je od Pepíka půjčila“. Vzal jsem to sice jako možnost, ale stejněmě to pár dní vrtalo hlavou!
V předvečer svátku sv.Mikuláše, ten má svátek 6. prosince, naděloval sám svatý Mikuláš. Párkrát mě vystrašili čerti, musel jsem se modlit „Andělíčku můj strážníčku…“, ale to nebylo nic proti tomu, co jsem věděl, že se neodvratně blíží vánoce. Věděl jsem, že přichází doba, kdy musím být hodný a nezlobit doma, abych vůbec něco dostal pod stromeček, jak mě mnohokráte připomínala maminka.
Jak to vlastně bylo se školou?
Školní docházku jsem začal na tzv. Obecné škole chlapecké v roce 1948. Nevím, dnes si již pořádně nepamatuji, ale asi do druhé třídy, včetně ,jsme byli pouze chlapecká třída, zkrátka jenom kluci. Asi až od třetí třídy k nám přiřadily holky, takže já mám na vysvědčení z první a druhé třídy uvedenou jinou školu než na těch dalších a takhle to mám asi třikrát.
Zkrátka škola se jmenovala vždy po nějakém čase jinak, tak jak šly dějiny. Nejprve se jmenovala II. pětitřídní národní škola chlapecká, potom jenom pětitřídní 3. národní škola a nakonec, to jsem chodil již do 4. třídy , byl název školy změněn na 3. národní školu. Já jsem ale chodil pořád do „benešovky“.
Když tak dnes vzpomínám na svůj první den ve škole, věřte mě, že si z toho dne vůbec nic nepamatuji!
A tak rád bych si vzpomněl, ale opravdu nevím. Úplně mě to vypadlo z paměti. Nevím, zda se mnou byli oba rodiče, nebo jenom maminka, zda bylo hezké počasí, nebo jestli na mne škola udělala nějaký dojem. Co se mě třeba líbilo, v které jsem seděl lavici, co jsem měl na sobě , jestli už jsem měl tašku. Zkrátka a dobře první školní den v paměti nemám!! Asi to nebylo nic moc!!
Pamatuji se, že tenkrát zemřel pan president Dr.Edvard Beneš. Jeho pohřeb vysílali v rozhlase, tedy v radiu. Bylo to hned z kraje, jak jsem začal chodit do školy. Pamatuji si, že naši to poslouchali.
Docela dobře si pamatuji učebnice, ze kterých jsme se učili. Byli úplně nové, což se v pozdějších letech nedalo o knížkách říct, protože jsme je dostávali od žáků tříd, do kterých jsme postupovali. Některé jsme si kupovali i nové.
Ty starší knihy mě potom tatínek doma opravoval t. zn. lepil hřbet, přidával plátno, aby se knížka nerozpadla, přilepoval vrchní desky apod. Ale to jsem úplně odbočil od toho, co jsem původně chtěl napsat.
Tedy knížky v první třídě byly nádherné. Slabikář byl krásně barevný, v tvrdých deskách a byly v něm nádherné kresby. Kresby doprovázel text, který byl asi tohoto typu:
Ema má mámu. Máma má Emu. Máma má maso. O my se máme, a tak podobně.
V učebnici na počty byly příklady doprovázeny obrázky. Třeba příklad 2 + 2 = 4 byl doprovázen švestičkami t. zn. byly zde
namalovány dvě švestky + dvě švestky = čtyři švestky. Jinde byla zase jablíčka, třešinky, koláče , boty atd. Když jsem se s těmito knížkami seznamoval a prohlížel si je, byl jsem pyšný, že už jsem školák.
Později mě už pýcha trochu přešla.
Moji učitelé a spolužáci
Velice rád si vzpomínám na některé učitele co mě učili. V prvé třídě to byl pan řídící učitel Kopecký a pan učitel Štros, náš třídní. Tito učitelé byli velice laskaví a milí. Nepamatuji se, že by některý z nich někdy zvýšil hlas!Měli jsme je moc rádi.
Zpočátku jsme se učili třeba jenom dvě hodiny, no na konci první třídy už bylo vyučování asi delší, tak asi do 11,00 hodin a když jsme měli někdy do dvanácti hodin tak jsme si připadali velice důležitě! V „Benešovce“, tak se škole říkalo, byli první třídy v přízemí.
Já jsem chodil do 1. B a ta byla v přízemí vpravo od vchodu do budovy a tuším, že to byla druhá třída od kraje.
Šatny jsme měli také v přízemí. Byly drátěné a každá třída měla svoji šatnu a ta se zavírala!
Školníkem tam tenkrát byl pan Rychetský. Stával u vchodu do školy a dával pozor, aby si každý řádně utřel boty o rohožku!! Byl vyšší, štíhlé postavy, přísného pohledu a vždy měl na sobě pracovní plášť, který kdysi možná býval modrý, ale vždy čistý. Jak se říká, neuteklo mu nic!
Vzpomínám si také na pana učitele Hlaváčka, postavou spíš menší, řekl bych, trochu přihrbený, vždy oblečen v čistý oblek. Pana učitele Hlaváčka jsme měli na hodiny zpěvu. Přinesl si vždycky housle a samozřejmě, že na ně také uměl krásně hrát. Naučil nás mnoho národních písniček. Když někdo jen dělal, že zpívá, anebo zpíval falešně, pan učitel šel po třídě od žáka k žákovi a naslouchal u každého jak mu to ladí. Běda tomu, kdo neznal slova, nebo zpíval jen „jako“. To si ho“ Hlavajda“ vytáhl z lavice za vlasy na krku, a to musím říct, že to bolelo, a ten pak za trest klečel v koutě!!!
Musím se pochválit, že jsem jednou, k velké spokojenosti pana učitele, zpíval na stupínku písničku „Konopa,konopa“ a byl jsem za zpěv velice pochválen!!
Velmi rád jsem měl předmět zvaný Krasopis! V tomto předmětu, jak už sám název napovídá, jsme se učili krásně psát, od toho také ten název předmětu. Na hodiny krasopisu jsme měli pana učitele Štrose. Jelikož se mě dařilo, dostával jsem ze psaní skoro samé jedničky. Hodiny krasopisu jsem měl rád. Myslím, že tento předmět mě dal základ pro celý život, písmo jsem měl celkem úhledné a mnohokráte mě řada lidí řekla, že hezky píši. Takže děkuji pánům učitelům v prvé a druhé třídě, kteří nás tento předmět učili.
Jednou, už nevím ve které jsem byl třídě, snad ve druhé či třetí, běžím po schodech nahoru a vrazil jsem do pana učitele Peciny. Je pravda, běžel jsem po schodech po levé straně a srazili jsme se právě v zatáčce. Pan učitel mě chytnul a abych si to zapamatoval po které že straně se chodí, mě pořádně vykrakal za krátké vlasy na spáncích. Pamatuji si dodnes jak to bolelo. Tenkrát jsem se doslova bolestí příčůrnul. Díky bohu za to, že tento učitel tam byl jenom krátce. Zaskakoval za nějakou učitelku, která odešla na mateřskou dovolenou.
Měl bych asi také zmínit spolužáky(prvňáky). Bohužel v paměti mám již jenom některá jména jako Ruda Piskačů, Jirka Umlaufů, Eman Vrátný, Zemánek, Petr Žalský, Roubíček, Honza Plačků, Miloš Pašinger, Jirka Melichar, Zdeněk Mauermann, Karel Zörkler, Mirek Výborný. Z holek se mě vybaví jména také jen některých, třeba Anička Světlíková, Hana Chládková, Jana Červinková, Hana Jenková, Jana Cynyburková.
Jak jsem ale uváděl výše, holky s námi chodily až od třetí třídy.
Jak jsem viděl pod lavicí hov..!
Tato příhoda se udála v prvé třídě, hned takhle z kraje, protože si pamatuji, že venku byl slunečný den. Možná, že to bylo také až na jaře, tedy někdy v dubnu či květnu. Když si na to teď vzpomínám, vybavuje se mě dokonce i místo v lavici kde jsem seděl, byla to řada u dveří, třetí či čtvrtá lavice u dveří..
Přede mnou seděl Zemánek, tenkrát asi domácí mazánek. Uprostřed vyučovací hodiny jsem ucítil strašný smrad! Vypadalo to, že se ve třídě někdo pokakal! Za chvíli jsem věděl, že je to skutečnost.
Uviděl jsem jak pod Zemánkem na zemi, pod lavicí, leží normální „šiška“. Dodnes nevím jak mu mohla takhle „neporušená“ vypadnout z krátkých kalhot. Asi měl nohavice široké, ale vždyť seděl! Ano,tušíte správně, po této příhodě jsme se Zemánkovi dlouho smáli. Holt, Zemánek měl smůlu, protože se ještě několikrát ve třídě, při vyučování pomočil a tak hned od začátku se stal takovým bleskosvodem. Dnes již samozřejmě vím, že to nebylo správné, ale bohužel tenkrát jsme se Zemánkovi všichni pošklebovali.
Nevím zda jsem to už někde uváděl, ale obecná škola mě docela bavila, ale měšťanka, tu jsem přímo nenáviděl. Já vím, je to hrozné, ale zřejmě to bylo způsobeno učiteli, protože do měšťanky jsem byl přeřazen z „Benešovky“do Palackého ulice, proti dnešní Komerční bance. Dnes je tam 5-ti leté gymnasium. Bylo to asi všechno dohromady, neznámí učitelé,nové prostředí, puberta atd. atd. atd.!!!
A je to v pytli!!!
Jo, přesně tak jsme si to s klukama říkali!!Nevím proč, ale v roce 1953 udělali na školském odboru asi nějakou změnu,jestli se vyměnil vedoucí, anebo chtěli nějaké novoty a tak došlo na tzv. „škatulata hejbejte se“.
Zkrátka a dobře ten, kdo bydlel v Habeši(za kolejemi)byl přeřazen do měšťanky v Palackého ulici, budova proti současné Komerční bance!! Daleko jsme to měli asi stejně , ale pánové ta škola! Hotová barabizna, tedy proti“naší“ benešovce.
Je pravda, že časem jsem si na tu školu zvyknul, ale ten první dojem byl přímo hrozný!!
Ne, nemyslím tím, že by snad nebylo vymalováno, uklizeno, ale škola byla celkově tmavší, tedy její chodby, schodiště, nebyly tam šatny-oblečení jsme měli na věšákách ve třídě, nebylo tam ústřední topení, ale byla tam velká násypná kamna na uhlí.
Díky nim, jsme zase měli některý rok uhelné prázdniny, protože nebylo uhlí, nebo byly tak velké mrazy, že třídy nešly vytopit. Myslím, že zrovna ten rok 1953-54, kdy jsem do této školy začal chodit byly velké mrazy, zejména po Vánocích, takže jsme byli doma. To jsme si tenkrát přáli aby to trvalo do léta. Bylo to asi 10 dní a pak jsme zase zasedli do lavic. Jo, vidíte,i lavice zde byly úplně jiné, takové velké, hřmotné, sedačky čtvercové, šprynclové a sklápěcí.
Tělocvična, no ta byla malá a taky tmavá, protože okna vedla do uličky mezi školami a přímo před okny rostly topoly. V létě, když jsme měli „tělák“ na školním dvoře, byla to také hrůza. Jednotlivá sportoviště pro discipliny lehké atletiky nebyla vůbec řádně vybavena !
Na tělocvik nás měl učitel Drahota, říkalo se mu Áda, jmenoval se totiž Adolf. Ten nadržoval holkám, zvlášť když jsme chodili už do osmičky. To víte, některé holky byly už docela v těch 15-ti rokách vyspělé a on si strašně rád šáhnul, hlavně při gymnastice, když „dával“záchranu. Tu mu sjela ruka na zadek, nebo se mu svezla ruka i na prsa. No takovej starej ochmaták!
U nás ve třídě „trpěl“na Hanku Jenkovou a Janu Cynyburkovou. Hanka, ta se mě taky líbila a tak jsem ho neměl moc rád!!