Prázdninové soutěžení
Léto prožíváme každoročně na chatě v Mostkovicích nad přehradou. Jako starousedlíci tam máme spoustu známých a kamarádů. Mezi ně patří i Renatka, Milan a jejich dvě holky Marcelka a Michalka. Mají malinkou želvičku, kterou nám přišli ukázat a drželi ji v prstech tak šikovně, že mě …, však si domyslíte co. Na ruce jsem měla hovňousa jak prst. V případě želvičky Lucinky je tohle slovo na místě. Renatka se zasmála a povídá: „Teď je to 1:1. To máš za to, jak nám tvůj pejsek na jaře počůral po zimě venku větrající peřinu!“ Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě ten večer jsme se vydali ke kamarádům na špekáčky. Pohodlně jsem se usadila do plátěného lehátka. Ovšem po několika vteřinách jsem se válela na zemi pod ním. Protržené lehátko zvýšilo náskok naší rodiny na 2:1. To ale Milan nevydržel, vyskočil a zařval: „A zítra to roztočíme!“ Za pomstu a šanci na vyrovnání skóre považoval to, že mi objednal v Mostkovicích, ve stáji Helios, jízdu na koni.
Ve výběhu koní jsem viděla dřevěnou rampu a usoudila, že s její pomocí se na koně dostanu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dostavila v určenou dobu na místo a kůň stál osedlaný na silnici. Požádala jsem paní majitelku, aby s koníkem zacouvala k rampě. Jinak se na něj nedostanu. Nejsem nejmladší ani nejšikovnější. Ale paní trvala na tom, že musím na kobylku Fatimu naskočit sama, s její pomocí. Bylo to velmi potupné a ponižující nasedání. Jednou stranou mě malinká a křehounká majitelka kobylky strkala nahoru a já druhou stranou téměř spadla zase dolů. Výška, v které jsem se prvně v životě ocitla, mi vyrazila dech.
Po několika pomalých krocích kobylky jsem chtěla seskočit, či spíše se splazit dolů. Seděla jsem v té výšce a vypadala nejspíš jako pytel brambor. Poloseděla, pololežela a vůbec nevnímala okolí ani paní, která se mě vlídným hlasem snažila poučit, jak mám sedět a co mám dělat.
Tomu všemu byl přítomen můj manžel s fotoaparátem, abych všem nepřítomným mohla předložit důkaz o vykonané jízdě. Manžel se na mě díval vykuleně. Asi nevěřil svým očím. Procedila jsem mezi zuby: „Foť!“ On nic. „Říkám foť sakra!“ Manžel se vzpamatoval a řekl, že to nejde. Šli jsme pomaloučku kolem hřiště do Domamyslic a kolem sadu zpět. Byl to nádherný a velmi dobrodružný zážitek. Naše rodina vede 3:1. Děkuju moc kobylce Fatimě. Celou cestu byla hodná a vůbec jí nevadilo, že nese pytel brambor.
p.s. fotky se nakonec zdařily
Náhledy fotografií ze složky Prázdniny kdysi dávno