Obyčejný květnový víkend
Před chvilkou jsem vyprovodila kamarádku na autobus. Strávila se mnou prodloužený víkend. Pojídám čokoládu, kterou jsem od ní dostala. Hořkou, s mořskou solí.
Kamarádka je vozíčkářka a přijela, na mechaničku, vlakem. Ten si musí předem objednat, aby na nádraží byli na její cestování připraveni s plošinou a mohli ji v klidu naložit a v cílové stanici zase vyložit. Den před odjezdem za mnou, jí ze železnice telefonovali, zda-li si nechce to cestování rozmyslet, že v Prostějově na nádraží nemají plošinu a jakpak, že ji z vlaku vyloží? Statečná kamarádka řekla, že si to rozmyslet nechce a když nebudou na nádraží schopni ji vyložit zaměstnanci, že poprosí spolucestující a ti že ji určitě pomůžou. Je to důvod k pousmání?
Dojela v pořádku. Čekala jsem ji na nádraží a byla jsem trochu nervózní, jakpak že to cestování dopadne. Kamarádku v pořádku přivezli, pomalu a opatrně vyndali z vlaku a byli ochotní. Nechápu, čeho se tedy obávali. Koukala jsem na to naše prostějovské nádraží očima vozíčkáře. No řeknu – nic moc. Nástupiště tak úzká a křivá, že by se tam asi plošina ani nevlezla a nestočila. Byla jsem ráda, že kamarádka dojela s dobrou náladou, byť celou cestu cestovala v nákladním vagoně.
Strávily jsme spolu pěkný víkend. Nenudily jsme se. Celý jeden den jsme hlídaly Toníčka a jinak celou dobu Daga, který kamarádku nemilosrdně kousal. Naštěstí jí neprokousl duši. To by byl malér. Ale dvakrát jí počůral postel. Mohla si za to sama, neboť nedbala mých rad, že si pejska nemá do postele brát. Jsem se zasmála, když ji Dago počůral peřinu podruhé.
Neděli jsme pak strávily u mé další kamarádky na venkově, kam jsme jely autem. Celé odpoledne svítilo sluníčko a my se dobře bavily. Byl tam klid, pohoda. Jako by se u kamarádky na dvorku svět na jedno odpoledne zastavil. V podvečer nám chlapi přichystali dobrotu z ohně a jen těžko jsme se loučily a jely zpět domů.
No a dneska je pondělí, tak jsem kamarádku vyprovodila dopoledne na nádraží. Vlak zaměnila za autobus. Jejda, jejda. Čekaly jsme na nádraží hooodně dlouho. Autobus měl zpoždění. Přijel narvaný k prasknutí. Já bych si v takové situaci nevěděla rady a raději bych z nástupiště utekla. Řidič zůstal sedět. Seděl a koukal na kamarádku, která na malinkatém vozíčku seděla pod schodkama vedoucíma do autobusu a dívala se na něj svýma velkýma očima.Nesměle jsem se zeptala, zda-li pak ji vezme do Brna. Řekl, že si kamarádka nebude moct v autobuse sednout, že tam nemá místo. Tak jsme se zeptaly, zda-li pak na sedadlech pro postižené sedí opravdu postižení. Řidič odpověděl, že ano. Nicméně kamarádka se do autobusu přeci jen dostala a někdo ji pustil sednout. Zamávala jsem jí a autobus odjel. Jejda, tak mi bylo smutno. Jednak odjela kamarádka a jednak musím stále myslet na toho pana řidiče, který asi neměl dobrou náladu. Ale to nebylo prvně. Už jsem byla několikrát svědkem, jak mají vozíčkáři, při cestování prostředky hromadné dopravy, problémy. No smutné to je. Já bych to nevydýchala. Nejsem tak otrlá a určitě bych necestovala a zůstala raději smutně sedět doma.
Takže kamarádko moje, díky za návštěvu a za to, žes mi opět ukázala, jak moc jsi silný člověk. Těším se na další shledání.
p.s. právě mi došla od kamarádky sms-ka, že je v pořádku v Brně, že jí pan řidič pomohl a dokonce se na ni usmál. Tak to mi spadl kámen ze srdce. Lidi, mějme se rádi!!
Náhledy fotografií ze složky Květnový víkend