Jurášek
Brzy už se stmívá. Na chatovou osadu se zvolna vrací tma a klid. Lidé mizí do svých městských příbytků. V kempu, kam jsem chodila tak ráda na dobroty a popovídání s lidmi, zavřeli. Jak jen tu mám psát, aby nebylo cítit, že jsem smutná z nastávající zimy a vůbec všeho, co s sebou život přináší.
Odešel kamarád. V tichu. Jirka. Jurášek, Juráš. Obrovský člověk to byl. Nevím, jak ho tu vypodobnit. Jirka i přes svůj nelehký úděl na tomto světě, byl činorodý, pracovitý člověk, starající se o vše a o všechny. Připadal mi jako takový „vůdce smečky“ na habrovanském zámečku. Jejda, jak velká ztráta. Nemůžu se z toho vzpamatovat.
Do habrovanského zámečku jsem začala jezdit kdysi kolem roku 2000. Poznala jsem nejprve Jirkova spolubydlícího a pak až jeho. Jezdila jsem s nimi na rekondiční pobyty do Hodonína u Kunštátu a na šachy. V Hodoníně bývalo překrásně. Na jaře, v létě i na podzim. V zimě jsem tam nebyla.
Jednou jsem si zahrála s Jirkou šachy. Nebyla jsem pro něho šachový partner. Neumím je. Jirka byl slušný, nechtěl mě odbýt a tak si přisedl k šachovému stolku zády. Hrál se mnou zpaměti. Já vejrala na šachovnici, táhla svými i jeho figurkami a tahy mu hlásila. Vyhrál.
Jirka každoročně organizoval „svůj“ rekondiční pobyt. Staral se o vše, co bylo nutné zařídit. Mluvil tiše, klidně. Nikdy jsem ho neslyšela zvýšit hlas. Byl to frajer, v tom dobrém slova smyslu. Měl krásné oči. Někdy veselé, jindy smutné, zasněné. Trpělivost. To byla vlastnost, kterou jsem na Jirkovi obdivovala. Jak on byl trpělivý. Nikdy mi nevynadal, když jsem něco dělala velmi pomalu a nedařilo se mi. A že já umím zavazet.
Jirku jsem s obdivem pozorovala. Jak nese svůj nelehký životní úděl.
Jurášku, mám tě moc ráda a chybíš mi.