Slovenská vláda
Prezident: Josef Tiso
Ministr zahraničí: Vojtěch (Béla) Tuk
Ministr obrany: Ferdinand Čatloš
Jediná povolená politická strana: HSĹS (Hlinkova slovenská ľudová strana)
Vojtech Tuka
Vojtech Tuka (4. července 1880 Štiavnické Bane – 20. srpna 1946 Bratislava) byl slovenský politik, funkcionář HSĽS, válečný zločinec a předseda vlády první slovenské republiky.
V letech 1938 – 1939 se podílel na rozbíjení ČSR, v roce 1939 dokonce vedl tajné jednání s Německem. Po vzniku samostatného Slovenského státu působil mezi lety 1939 až 1944 jako předseda vlády a v letech 1940 – 1944 zároveň jako ministr zahraničních věcí.
Ferdinand Čatloš
Ferdinand Čatloš (7. října 1895 Liptovský Peter – 16. prosince 1972 Martin) byl slovenský generál, ministr národní obrany 1. slovenské republiky, po ukončení druhé světové války úředník.
Po vzniku 1. slovenské republiky se stal Ferdinand Čatloš ministrem národní obrany. V roce 1939 velel tažení slovenské armády proti Polsku. V roce 1941 připravoval armádu na boje proti SSSR, do kterých se Slovensko zapojilo v červnu 1941.
Vznik
Slovenský stát vzniknul díky mocenským zájmům Německa, které od počátku roku 1939 chystalo vést válku proti Polsku. Za tímto účelem se Německo rozhodlo zlikvidovat i ten zbytek z Československa, který byl po přijeté Mnichovského diktátu značně oslaben, nicméně stále vyzbrojen moderní armádou, schopnou provést pro Německo něco nepředvídatelného.
Dne 13.března 1939 si Adolf Hitler do Berlína pozval Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského. Nabídnul slovenským představitelů vyhlášení samostatného státu, výměnou za rozbití ČSR. Na výběr tak měli dvě varianty. Buď bude Slovensko i nadále jako autonomní oblast součást ČSR, čímž si však proti sobě poštve Hitlera, nebo vyhlásí Samostatnost s vědomí, že zbytek Čech a Moravy bude obsazen Německem.
14. března 1939 vznikla Slovenká republika, jako samostatný stát pod ochranou Německa.
Josef Tiso
Josef Tiso (13. října 1887 Veľká Bytča – 18. dubna 1947 Bratislava, popraven) byl slovenský římskokatolický kněz, politik, v letech 1939–1945 prezident formálně samostatného klerofašistického Slovenského štátu. Po válce byl odsouzen československým Národním soudem za válečné zločiny.
6.června 1945 byl Tiso spojeneckou armádou internován v Bavorsku, později vydán československým úřadům a nakonec na základě rozsudku Národního soudu 18. dubna 1947 v Bratislavě popraven.
Válka s Maďarskem
Po vzniku samostatného Slovenského státu, byl tento již druhý den uznán sousedním Maďarskem. Nicméně již 23.března 1939 Maďarsko zahájilo útok na Slovenskem ovládanou Podkarpatskou Rus (tzv. Malá válka) se snahou dobýt další území nad rámec První Vídeňské arbitráže. Německo i přes svou Ochrannou smlouvu však Slovensku žádnou vojenskou ani politikou pomoc neposkytlo. V řadách nově vzniklé slovenské armády se zúčastnili bojů i někteří odcházející čeští důstojníci a vojáci. Ministr obrany ještě v den, kdy obdržel zprávu o vpádu maďarských vojsk na území Slovenského státu, dal rozkaz k protiútoku a podal do Budapešti a Berlína ostrou diplomatickou nótu. Postup maďarských vojsk se podařilo zastavit díky rychlé mobilizaci právě vznikajících slovenských vojsk, Hlinkovy gardy, ale i dobrovolníků. O den později, tj. 24.března maďarské letectvo bombardovalo letiště Spišská Nová Ves, při kterém zahynulo 13 osob. Slovensko bylo nuceno na základě maďarského ultimáta přistoupit na další redukci území v prospěch Maďarska. Příměří bylo uzavřené v Budapešti 27.března 1939. Tím přišlo o nejvýchodnější část svého území na kterém žilo cca 70.000 obyvatel, ale pouze cca 4.000 Maďarů.
Ze strany Slovenska se této Malé války zúčastnili 3 pěchotní pluky, 2 dělostřelecké pluky, 9 obrněných vozidel a 3 lehké tanky. Vrchním velitelem byl Augustín Malár. Celkové lidské ztráty byly 22 mrtvých vojáků, 36 civilistů. Dále 360 slovenských a 311 českých zajatců.
Ze strany Maďarska se této Malé války zúčastnilo 5 pěších praporů, 2 jezdecké prapory, 1 motorizovaný prapor, 3 obrněná vozidla, 70 tančíků a 5 lehkých tanků. Vrchním velitelem byl Adrás Littay. Celkové lidské ztráty 8 mrtvých a 30 raněných.
Válka s Polskem
Slovenské síly se jako Německý spojenec již 1.září 1939 zúčastnili napadení Polska. Cílem bylo znovuzískání území, které bylo Polskem zabráno dle Mnichovského diktátu. Polské kampaně se zúčastnila slovenská „polní armáda“ pod velením ministra obrany gen. Čatloše. Ta bylo tvořena 1.pěší divizí (Jánošík), 2.pěší divizí (Škultéty) a 3.pěší divizí (Rázus). Dále se tažení zúčastnila Rychlá skupina (Kalinčák). Mobilizace na útok proti Polsku byla vyhlášena 26.srpna 1939 a ze 160.000 záložníků povolaných do 20.září, nastoupilo 115.000 osob. Z tohoto počtu bylo do polních vojsk zařazeno 51.000 osob.
Jako první zaútočila 1.pěší divize 1.září 1939 v 5:00, kdy v oblasti Javoriny překročila státní hranice s Polskem. Nenarazila však na žádný odpor a postupovala dále na Nowy Targ. Úkolem divize bylo chránit levý bok německé 2.horské divize. O dva dny, tj. 3.září obsadila Slovenská armáda území zabrané Polskem v roce 1938. První boje s Polskou pravidelnou armádou začali 4. a 5.září. Postup 1.divize se zastavil v hloubce 30 km dne 7.září. Hlavní síly se poté z Polska stáhly a pro ochranu zde zůstal pouze jeden prapor. Slovenské 3.pěší divizi připadl úkol chránit státní hranice v délce 170 km. Mezi 2. až 4.zářím odráželi samostatné výpady polské pohraniční stráže a malých vojenských jednotek. Dočasný úspěch docílilo Polsko obsazením slovenské obce Nižný Komárnik u Dukelského průsmyku. Poláci za to zaplatili šesti mrtvými, obránci jedním. Poté divize zaútočila plnou silou, vytlačila polské jednotky ze Slovenského území a 11.září se zastavila na čáře Bukolsko – Kulaszne – Baligród – Jablonski – Cisna. Jednotky 2.pěší divize byly ponechány v záloze a do bojů nezasáhli. Pouze prováděli zajištění již dobytých území. Od 16.září tento úkol převzala část Rychlé skupiny (Kalinčák), která překročila hranice s Polskem 8.září. Slovenské jednotky byly staženy z Polska koncem září 1939. Slovenské letectvo operující z letiště Kamenice nad Cirochou zapojilo do polské kampaně svou 37. a 39.stíhací letku vyzbrojenou letouny Avia B-534 spolu s 16.průzkumnou letkou s letouny Š-328. Úkolem slovenského letectva byla ochrana německých Ju-87 při náletech na jižní Polsko a podnikání průzkumu do hloubky 60 až 90 km.
Ztráty slovenské armády byly 18 mrtvých, 46 raněných a 11 nezvěstných. Do Slovenského zajetí padlo přibližně 1.350 polských vojáků, z nichž nějakých 1.200 bylo v únoru 1940 předáno Německu a část sovětským orgánům. Zbytek byl soustředěn v zajateckém táboře v Lešti.
Slovensko tak získalo zpět oblasti na Spiši a Oravě a navíc obsadilo další oblasti v severní Oravě a severní Spiši, které Polsko vlastnilo od roku 1920. U příležitosti této války byl na Slovensku zřízen již 11.září 1939 válečný kříž a pamětní medaile Javorina-Orava.
- zelená barva - území zabrané Polskem po Mnichovském diktátu
- červená barva - území zabrané Slovenskem v září 1939
Slovenské národní povstání
Od jara 1944 vedly skupiny slovenských politiků úvahy, jaký bude další osud Slovenska ve světle předpokládané porážky nacistického Německa. Postupně nabýval názor, že není možné nečinně sedět a čekat na konec války, který by navíc Slovensko zastihl jako německého spojence. Proto byl naplánován přechod slovenských vojenských jednotek na stranu Sovětského svazu a vpuštění Rudé armády přes Karpaty do Slovenska. Tím by se výrazně napomohlo k porážce německých jednotek, které ještě stále drželi jižní frontu v Maďarsku. Sovětské jednotky by tak přes Karpaty vpadli němcům do týlů, čímž by výrazně narušili plánované ústupové boje, které ještě měli stát mnoho lidských životů na obou stranách.
V důsledku těchto plánů a i sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a spojenectví s Německem, vypuklo 29.srpna 1944 SNP (Slovenské národní povstání). Centrem SNP bylo střední Slovensko s velením v Banskej Bystrici. Povstalci měli v říjnu 1944 asi 50.000 mužů a dalších 7.000 partyzánů pod velením Jána Goliana, později Rudolfa Viesta. Některé zdroje hovoří až o 60.000 mužů pravidelné armády a 18.000 partyzánech. Nejtěžší boje se vedli v září a říjnu (o Strečno, Priekopy, Martin, Sučany, Partizánské, Telgrát a Čremošné). Povstalci však byli odříznuty od vojenského materiálu a tak trpěli nedostatkem munice, těžkých zbraní, letectva atd. Jako nejúčinnější pomoc SNP byla východokarpatská operace Rudé armády a československých jednotek ze SSSR, na Dukelský průsmyk.
jednotky SNP při nástupu
Povstalecké letectvo bylo soustředěno na letiště Tri duby v Banskej Bystrici. Dne 17.září 1944 se jim dostalo posil ze SSSR v počtu 21 stíhaček . Povstalecké letecké síly vykonali celkem 573 bojových vzletů, při kterých sestřelili 13 německých letadel a zaznamenali i poslední sestřel dvouplošníkem. Někteří slovenští piloti tak bojovali proti Rusů, Američanům i Němcům.
Německé jednotky začali povstání potlačovat již od 31.srpna 1944 a na jejich posílení byli vyslány i německé policejní jednotky z Protektorátu Čechy a Morava. Německé jednotky vytvořily speciální bojové skupiny (kampfgruppen), kterým se postupně podařilo zatlačovat povstalce. Dne 25.října se německé jednotky dostali ke Zvolenu a o dva dny později obsadili Bánskou Bystrici. Povstalecké letouny byly evakuovány do Sovětského svazu. To byl i konec povstání a zbylé jednotky se stáhli do hor, odkud dále vedli partyzánský boj.
Celkové ztráty na straně povstalců dosáhli 1.720 padlých, 3.600 raněných, asi 10.zajatých. Další ztráty pak představovali následné partyzánské operace, které si vyžádali dalších cca 12.000 padlých a zavražděných. Na německé straně se potlačení účastnilo na 50.000 mužů, z nichž 4.200 padlo a 5.000 bylo zraněno. Na 300 němců se dostalo do zajetí. Z německé strany byl pověřen potlačením SNP Hermann Hoffle.
Po potlačení povstání bylo Slovensko již zcela závislé na nacistickém Německu a to i ve vnitrostátních otázkách. Přesto SNP bylo velkým přínosem, i když se jeho vývoj nakonec ubíral jiným směrem, než bylo původně plánováno. Jeho špatně vyzbrojena armáda musela nakonec uprchnout do hor, kde se dále věnovala partyzánské činnosti a i nadále na sebe vázala velké německé síly, které by jinak byli nasazeny na východní frontě.
povstalecký pancéřový vlak ve Zvolenu
Válka se Sovětským Svazem
Slovenský stát se spolu s dalšími německými spojenci zúčastnil východního tažení proti Sovětskému svazu. Tuto akci slovenské armády odsouhlasil slovenský premiér Vojtech Tuka, bez vědomí prezidenta J.Tisa. Nutno poznamenat, že V.Tuka (maďarského původu), byl na post premiéra vnucen Německem a i jeho velkým přičiněním byla na Slovensku prováděno od roku 1942 tzv. konečné řešení židovské otázky.
V první fázi útoku na SSSR 24.června 1941 se zúčastnila tzv. Rychlá divize v počtu 1.910 mužů. Ale již od 22.června probíhala na Slovensku mobilizace osmi ročníků záloh a byl sestaven polní sbor. Původní rychlá skupina tak byla brzy (v červenci 1941) rozšířená na 5.000 mužů v síle Rychlé brigády pod velením plk.gšt. Rudolfa Pilfouska. Později byla Rychlá brigáda posílená o další jednotky a přeměnila se na Armádní sbor v celkovém početním stavu 50.698 vojáků, pod vedením generála Ferdinanda Čatloše. Již v srpnu 1941 však byla velká část slovenských jednotek z důvodu začínajících žní demobilizována a tak byly slovenské jednotky reorganizovány. Vznikla tak Rychlá divize o síle 8.000 mužů pod velením Jozefa Turance, a dále pak Zajišťovací divize o síle dalších 8.000 mužů pod velením Augustína Malára. Zajištovací divize působila v týlu a měla za úkol provádět především strážní a policejní službu. Rychlá divize, která byla nejmodernější součástí slovenské armády, postupovala v rámci německé skupiny armád Jih v ose Kyjev - Rostov. Výzbroj divize byla především bývalé Československé provenience. V roce 1942 se tato divize účastnila ofenzívy na jižním křídle a v rámci skupin armád A postupovala až na Kavkaz. Po neúspěchu jižní ofenzívy a hrozící katastrofy u Stalingradu, byla tato včetně skupin armád A evakuována při hrozícím sovětském průlomu na Rostov. Slovenské letectvo bylo nasazeno na východní frontě od počátku války do podzimu 1941 a poté znovu od léta 1942. Za rok 1941 měla na kontě celkem 3275 operačních startů, 59 vzdušných soubojů a 6 sestřelů nepřátel bez vlastních ztrát. Výstroj pocházela opět z bývalého Československa a představovala stíhací letouny a lehké bombardovací. Znovu vyzbrojena a přeškolená jednotka byla jako 13.letka nasazena na podzim 1942 na jižním úseku fronty v oblasti Kerče a Kubáně. Slovenská 13.letka byla zařazena jako součást německé JG 52. Letka zaznamenala během roku 1943 circa 2.000 operačních vzletů a dosáhla při tom 210 sestřelů při vlastních ztrátách 7 pilotů.
Válka proti Sovětskému svazu byla stále více mezi slovenskými vojáky i civilním obyvatelstvu nepopulární. Na podzim 1943 byly všechny slovenské vojenské jednotky silně demoralizované a stažené z fronty. Z celkového počtu 16.000 mužů pozemních jednotek, jich 3.000 dezertovalo. Na frontě tak zůstala pouze opuštěná 13.letka.
Na jaře 1944 se fronta přiblížila k východnímu Slovensku. Podle německých plánů, měla slovenská armáda bránit přechody přes Karpaty v počtu 1. a 2.pěší divize (cca 35.000 mužů). Vzdušná podpora měla být zajištěna Skupinou vzdušných zbraní (SVZ) se 40 letouny. Nicméně slovenské odbojové a vládní kruhy již počítali s opuštěním svého bývalého spojence a přechodem na stranu Sovětského svazu. Za tímto účelem měla být Sovětská Rudá armáda vpuštěna přes Karpaty na Slovensko. Německé velení ovšem s touto alternativou počítalo a tak na poslední chvíli provedli operaci Kartoffelernte mit Pramie, což bylo odzbrojení slovenských jednotek. Tím výbušná situace na Slovensku vyvrcholila ve Slovenské národní povstání. Bohužel ke smůle SNP, přeletělo dne 31.srpna 26 letounů do SSSR, protože nemělo informace o zahájení odporu proti Němcům. Tito letci pak povstání citelně chyběli.
Zánik
Slovenská republika zanikla na jaře 1945 postupným osvobozováním Slovenska Rudou armádou spolu s rumunskou armádou a Československým armádním sborem, definitivně pak 4. dubna 1945 dobytím Bratislavy, hlavního města první Slovenské republiky.