René Descartes
Život
Ačkoliv se malý René narodil v rodině majetného francouzského šlechtice, na růžích rozhodně v dětství ustláno neměl. Svět, které poprvé spatřil dne 31.3. 1596, mu příliš důvodů k radosti neposkytoval. Matka zemřela velmi brzy, na její místo záhy nastoupila macecha. Plachý chlapec se uzavřel do své vlastní reality, s okolím, vlastní sourozence nevyjímaje, komunikoval poskrovnu.
Léta páně 1604 nastoupil osmiletý Descartes na prestižní jezuitskou kolej
v La Fleche. Mezi syny francouzské smetánky si René vedl velmi dobře. Při studiích si osvojil především matematické dovednosti a logické myšlení, takže i když mu škola vštípila především pevnou víru v Boha, to hlavní, co v tomto období získal, je vlastní názor, víra ve své myšlení a v zákonitosti přírody.
Po vystudování práv vstoupil v jedenadvaceti letech do armády. Prokráčel s ní Evropu, dostal se i do Čech. Hledal vzrušující dobrodružství, a tak se dobrovolně hlásil do různých tažení. Po návratu domů rozprodal majetek zděděný po matce, začal cestovat a věnovat se vědě.
Kolem roku 1640 měl kvůli svým názorům velké nepříjemnosti s církví. Nepřátele měl jak na straně katolíků, tak v protestantském táboře. Musel proto odejít do exilu. Roku 1649 ho pozvala švédská královna Kristina do Švédska. Chodil do stockholmského královského paláce a vyučoval ji filozofii. Ne dlouho, protože jednou brzy ráno (11.2. 1650), když za krutého mrazu spěchal za svou vznešenou žákyní, se nachladil, dostal zápal plic a zemřel.
Dílo
V tomto období se spousta předních evropských filozofů stěhovali do Holandska, kde bylo svobodomyslnější prostředí pro jejich názory. Učinil tak i Descartes. Zabydlel se v Leidenu. Zde napsal většinu svých knih. Patří mezi ně Rozpravy o metodě, kterou položil základy k moderní filozofii, Úvahy o metafyzice, Principy filozofie, Geometrie s výkladem metody souřadnic a analytické geometrie. Jelikož psal latinsky, používal i latinského přepisu svého jména, Cartesius, podle něhož se dodnes nazývá jeho soustava pravoúhlých souřadnic (kartézská soustava souřadnic).
Kartézská soustava souřadnic je taková soustava rovnic, u které jsou souřadné osy vzájemně kolmé a protínají se v jednom bodě - počátku soustavy souřadnic. Jednotka se obvykle volí na všech osách stejně velká. Jednotlivé souřadnice polohy tělesa je možno dostat jako kolmé průměty polohy k jednotlivým osám.
Kromě geometrie se zabýval i matematikou, v níž podal vysvětlení záporných hodnot odmocnin, zavedl pojem funkce a proměnné veličiny, čímž vlastně vybudoval analytickou geometrii. Ta umožňuje řešit geometrické problémy algebraicky. Dodnes se používá i řada jeho matematických symbolů: a, b, c jako symboly koeficientů a x, y, z jako označení pro neznámé. Jeho symbolika zjednodušila i psaní mocnin, neboť místo x.x a x.x.x začal užívat x² a x³.
Neobyčejný rozsah jeho schopností dokazuje fakt, že objevil zákon lomu světla na rozhraní dvou optických prostředí. Jako první se také pokusil vysvětlit vznik a vývoj vesmíru na základě přirozených vlastností hmoty a pohybu částic.
Filozofie
Jako správný matematik se do všeho snažil vnést řád. Svědčí o tom i čtyři zásady poznávání:
1) PŘIJMOUT ZA PRAVDU POUZE TO, CO JE JASNÉ A ZŘETELNÉ
2) ROZDĚLIT OBTÍŽNÉ PROBLÉMY NA MENŠÍ
3) SEŘADIT MYŠLENKY TAK, ABY SE POSTUPOVALO OD
JEDNODUCHÉHO K KE SLOŽITĚJŠÍMU
4) MÍT JISTOTU, ŽE SE VZALO V ÚVAHU VŠE
Prosazoval racionální dedukci, kladl důraz na rozum, logické vyvozování, průkaznost myšlenek, nezvratitelnost.
Postupoval od obecného k subjektivnímu - všichni lidé jsou smrtelní, já jsem člověk, tedy i já jsem smrtelný
Učení o vrozených ideách: máme v sobě cosi bez zkušeností, nějakou základní ideu. Existuje nekonečná substance, je jí Bůh. Bůh je tou ideou v nás (přestože se Descartes tváří racionálně, zde operuje s vírou v nadpřirozenost).
Máme dvě nekonečné substance, duchovní a tělesná. Jsou na sobě nezávislé (tělo odejde, duše zůstává).
Tvrdil, že hmota a prostor je jedno a totéž, neexistuje prázdný prostor. Pohyb je přemísťování částic, žádný pohyb není izolovaný.
Nejslavnější výrok
„Metodickou skepsí došel k filosofickému principu jistoty vlastního myšlení a vlastní existence,“ píše o Descartovi encyklopedický slovník. K tomuto principu došel nezapomenutelným citátem „ego dubito, ergo cogito, ego cogito, ergo sum,“ v překladu „pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem.“ Jeden z pramenů tvrdí, že francouzský filozof tuto větu údajně pronesl, když procitl z bezvědomí po zranění utrženém v bitvě na Bílé hoře.
Pokusím se nyní citovaný výrok trochu zesrozumitelnit tím, že budu postupovat od jeho konce. Abych mohl tvrdit, že jsem, fyzicky existuji, musí ve mně probíhat nějaké pochody, psychické i fyzické procesy. Descartes z nich vypichuje myšlení. Myšlení je střetem různých poznatků, tezí, vylučování nemožného a přijímání možného. Dá se říci, že základem veškerého myšlení je pochybnost. Pochybovat mohu úplně o všem. Nemohu pochybovat pouze o tom, že pochybuji, samotné mé pochybnosti představují mou jedinou jistotu. Pochybnostmi jsou ve své podstatě veškeré mé myšlenky, každý názor, kterákoli domněnka, pokud totiž něco tvrdím, jsem o čemsi přesvědčen, popírám tím zároveň tvrzení mému názoru opačná, pochybuji o jiných paradigmatech. Jestliže řeknu, že žlutá je optimistická barva, nepřímo tak zároveň vyslovuji pochybnosti o tom, že by nás kupříkladu černá nebo šedá mohly rozveselit. Přestože tedy vyslovím výpověď jíž na první pohled nic nezpochybňuji, pravdou je opak.
Poněvadž pochybuji o mých přátelích, o koni pod svatým Václavem, o správnosti jmenování ministra zdravotnictví, zkrátka o všem okolo mě, nemohu vědět, co je skutečné, nemohu si být jist existencí ničeho mimo sebe sama. Pochybnosti jsou mou jedinou jistotou. Nemohu nic vědět o pochybnostech druhých. Vím pouze o svých vlastních. Ty podmiňují mé myšlení a myšlení je základem jsoucna. Má vlastní existence tedy reprezentuje jediný pevný bod v moři mých pochybností.
Výrok „ego dubito, ergo cogito, ego cogito, ergo sum“ odráží klasický Descartův myšlenkový postup nazývaný filozofií subjektivity, cestu od obecného ke konkrétnímu subjektu, k myslícímu já.
Ze zmíněného citátu můžeme vycítit Descartovo logické uvažování, snahu přenést systematičnost přírodních věd i do filozofie, chladný matematický mozek. Názorový oponent Blaise Pascal v reakci na Descartovu racionalitu vyřkl, že „i srdce má své důvody, o nichž rozum nic neví.“
Závěr
V kostce lze říci, že bez pochybností není myšlení a bez myšlení není život, nemůžeme uvažovat, nemůžeme existovat. Jakákoliv myšlenka v sobě nese celou řadu pochybností. Pochybovat lze o čemkoliv, kromě pochybností samých.
Z této teorie čiší mimo negativismu ještě přírodovědecká systematičnost Reného Descarta.
Spousta lidí, kteří neumí latinsky, zná alespoň několik zlidovělých citátů. Descartovo „cogito, ergo sum“ mezi ně bezesporu patří. Přestože jsem si tohoto muže vybral jako téma své práce víceméně náhodou, bylo pro mne velmi zajímavé zjistit, že člověk proslulý obzvláště jako filozof, byl také výborným právníkem a učinil naprosto zásadní objevy na poli matematiky a fyziky.
Použité zdroje
vedci.wz.cz/Osobnosti/Descartes_R.htm
Kolektiv autorů: Malý encyklopedický slovník A - Ž. Academia. Praha. 1972 (1. vydání, strana 236, heslo Descartes)
