25 - kapitola dvacátátřetí - Daniel Meriot
23. 2. 2010
Stará divoženka se s povzdychem vrátila do lesa. Správcovi vojáci se sice prozatím drží stále ve vesnici, ale jejich mladý velitel není hlupák. Odeslal několik stopařů do různých stran, a ti nevyhnutelně kladli za další cíl cesty les.
„To by mne zajímalo, jaké šílenství je tam muselo dohnat,“ otřásl se při pohledu k temnému stínu hvozdu na severu.
Považoval za mnohem více než jen dětské povídačky hrůzné krvavé příběhy o divoženkách. Už se viděl s vyříznutým srdcem na jejich talířích. Polkl. Nehodlal se tam vydat dříve, než s přímým rozkazem. A pořádnou posilou.
Rychle sesmolil dopis Správci a po vzoru několika vedoucích oddílů si sehnal ubytování v jednom z prázdných domků, nevědom si faktu, že je bedlivě pozorován bystrýma očima staré rybářky.
Ta si povzdychla. Možná měla toho upíra odstranit a raději nasměrovat tohoto pohledného mladíka. Správcův nový kapitán sice nebyl zrovna dvakrát příjemný jako vedoucí jejího výslechu, ale byl by prvotřídním ochráncem pro děvče v nouzi.
Na okamžik si nebyla jistá tím, zda to už s touto záležitostí nepřehání. Na druhou stranu se čestný muž se zbraní v ruce může hodit vždycky. Nebylo snad zásahem osudu, že si z přinejmenším deseti domků vybral ke složení hlavy na dnešní noc zrovna tento? Určitě by stačilo jen jenom nasměrovat.
Počkala, až bude voda na čaj bublat, než ji přelila do malé porcelánové konvičky připravené na tácku. Nožkou v pohodlné botě zabouchala na dveře srubu téměř na druhém konci vesnice.
Otevřel jí muž jen v kalhotách. Potlačila spokojené mlasknutí nad svalnatou hrudí a nahrnula se dovnitř hrajíc si na zmatenou sousedku.
„Jak je možné, že nejste na moři s mým mužem, chlapče? A kde je to vaše rozkošné děvče? Chtěla jsem si s ní v klidu poklábosit u čaje, než ti protivní vojáci odtáhnou, kam patří. Samozřejmě jsem jim neřekla, že jste to vy, koho hledají, protože, co si budeme namlouvat, nežijete spolu vy dva zrovna jako vášnivý novomanželský pár. Ale něco mi říká, že žádný Správce si nezaslouží vaši svobodu.“
Jakoby si až nyní všimla taktického odkašlání udiveného kapitána. Tak na tuhle proradnou bábu se bál zatlačit u výslechu, aby se mu tam nesesypala. Nevěřil jí skoro ani ten náhle vyděšený výraz ve vrásčité tváři.
„Jejda! Zdá se, že jsem si spletla dům,“ prohlásila záměrně, aby jej nad interiérem donutila zapřemýšlet.
Rozsvícená lampa vrhala po místnosti temné stíny, ale osvětlila čísi snahu tuto chatrč zútulnit. Drobné výšivky na dečkách, pečlivě vycíděné nádobí ve vydrhnutých skříňkách čerstvě natřených do veselých motivů. Rozbitá konvice v koši a utěrka na podlaze, nepochybně se někdo poukoušel zakrýt nešikovnost, ale z nějakého důvodu svoji práci nedokončil. O náhlém odchodu svědčil i poloprázdný hrnek a rozházená šatní skříň, ve které ještě zůstalo skromné ženské a ošoupané mužské oblečení. Ať už byli kdokoliv, utíkali odtud. Mělo mu to dojít bez stařenčiny nechtěné pomoci.
Pokynul jí k židli a nabídl si čaj původně vařený pro někoho jiného. Ze skříně po chvíli vyhrabal vytahanou a děravou, ale čistou košili.
Stařena se v duchu usmívala. To by v tom byl čert, aby někdo z těch mužů, a zejména tento rozcuchaný rytíř v děravé zbroji, nechytil za srdce dívku, kterou považovala od jejího příchodu sem téměř za svoji chráněnku. Tam venku bude potřebovat každého schopného postavit se Stínu tváří v tvář.
Uvědomila si, že udělala hloupost, když sem šla. Tento ji možná předá do rukou ještě Správci.
Hodlala se zvednout k odchodu, ale kapitán ji s kamenným výrazem přitlačil zpět. S hrůzou si uvědomila, že ji prokouknul. „Takže šli do lesa,“ uzavřel. „Proč je Správce chce? Nedělali přeci žádné problémy. Ještě jsem nezažil takové manévry kvůli dvěma obyčejným uprchlíkům.“
Stařena se snažila nad svým douškem sladké voňavé tekutiny trochu uklidnit. Nestávalo se jí často, aby podcenila inteligenci člověka. Ovšem těžko bude ke škodě mu vyklopit něco z té monstrózní pravdy.
„Správce už dávno přestal chtít toho chlapce, kterého vychovával, a ženu, jež jej uvedla přímo do upířích spárů, aby jej jejich služebníci vlkodlaci zranili,“ začala s povzdychem a dbala na opatrnost.
Muž přikývl. „Slyšel jsem o něčem takovém. Se zavřenými upíry se ve městě potýkají doteď. Často mají vlkodlaky za lacinou osobní stráž,“ pokýval přemýšlivě.
„Jak dlouho pracujete na Trhu?“ zeptala se rybářka.
Voják na ní na okamžik zkoumavě utkvěl pohledem. Přišlo mu, že zde prochází křížovým výslechem spíše on. „Co to má co dělat se Správcem? Není to tak dlouho, co nastoupil, pokud vím,“ ohradil se, aby nemusel odpovídat.
Neměl zrovna náladu se svěřovat staré prohnané rybářce s faktem, že předchozí Správce byl jeho otcem. On i jeho bratr se samozřejmě postarali, aby se o moc nad městem s nemanželským potomkem nemuseli dělit. Prožil si pěkných pár bojů, a měl co dělat, aby jejich snahy zničit jej vůbec přežil. Nemohl si však na tu průpravu stěžovat. Pomohla mu prohlédnout kdejakou přetvářku. Nyní měl pocit, že osoba před ním toho ví mnohem více, než dává najevo. I to, co mu dlouho vrtá hlavou. Proč se všichni hrnou za nějakým tuctovým děvčetem?
„Na Trhu se děje mnohé, chlapče. Dost toho skrytě. Ty bouře přednedávnem, co se pod jejich tlakem ostrov tak třásl, se vrací cyklicky už staletí od doby, co sem prý přinesly skupinu podivných tvorů z jiného světa. Ti dva jsou potomky bytostí, skupinky dávných šlechticů z nebezpečné země plné mýtických tvorů. Jejich svět byl napaden a podroben, proto unikli sem s nadějí na návrat, až se situace změní. To si nevymýšlím. Divoženky si ten příběh vypráví po generace,“ ucedila, neboť ji přerušil smích muže.
„Ufouni? Jako myslíte, že uvěřím nějaké sci-fi?“ snažil se co mohl, aby to řekl, než se znovu rozesmál.
Stařena mlčky poklidila utěrku ze země i pár kousků nádobí ze stolu. Vrátila se pak pro svůj podnos. „Víte, mladí dneska zkušenému stáří nevěří tolik, jako kdysi. Je to škoda. Faktem je, že o mě si rovněž nemůžete myslet, že jsem divoženka z hvozdu, a přesto teď žiji mezi lidmi spořádaně a spokojeně se svým manželem skoro padesátým rokem, místo abych rvala ztraceným chudákům srdce z hrudí. Ať už máte v plánu zaútočit na les s jakýmkoliv počtem mužů a zbraní, varuji vás. Les je probuzen, a i když pobijete všechny dívky v něm, bude vám bránit v chycení těch uprchlíků, dokud v té půdě bude kořenit jediná živá rostlinka. Nedávejte všanc tolik životů jen pro Správcovu lačnost po ještě větším bohatství – vlastnictví téměř věčného mládí.“
Opustila muže ve světnici. Tomu zůstávala v hlavě sice nevěřícnost, ale s ní i možnost, že stařena mohla mluvit alespoň zčásti pravdu. Rozhodl se proto zkusit své štěstí u Správce. Ještě do hodiny probudil dva své pobočníky a splašil ve vesnici tři rozchrchlané herky, který by unavené muže odnesly do města.
„Kapitán Meriot žádá o neprodlené slyšení, pane,“ slyší, jak jej ohlašuje sluha v pracovně Správce.
Rychle skrývá své rozčarování nad další osobou v místnosti, kterou měl stále na paměti. No, tedy rozhodně neztrácela čas.
„Chtěl jsem s vámi komentovat další postup osobně, pane. Od jednoho z místních obyvatel jsem se dozvěděl, že uprchlíci se skutečně nacházejí v pohostinství lesních žen uvnitř Hvozdu, což mne vzhledem k potřebě každého muže v intravilánu města na hon upírů nutí po zvážení evidentních rizik doporučit ukončení pátrání mého oddílu.“
Pozorně pozoroval Správcovu zachmuřenou tvář, jak popíjel kvalitní whiskey za ručně provedeným dubovým stolem proti vysoké štíhlé ženě, která již třímala v rukou spokojeně velký měšec se zlatem.
Z dřívějška věděl, že když se Správce uvolí v reakci na hlášení vstát, zračí to jeho nespokojenost a problémy pro něj samotného. A nemýlil se.
„Přijel jste mi sdělit informace, které jsem již předtím obdržel od někoho schopnějšího, a navrhnout ústup, protože jsem vám dal jen stovku mužů, kapitáne?“ zavrčel stařec opíraje se o zdobenou okovanou hůl.
Voják si založil ruce na prsou. „Platíte mi za úsudky, které jsou logickým vyvozením všech okolností a rizik, pane. Takový úsudek vám nyní předkládám, na základě mně známých okolností, nic víc. Divoženky jsou nebezpečný nepřítel, kterého se ne bezdůvodně obávají dokonce stovky let žijící wampíři. Při střetu s nimi budu jak v početní, tak i terenní nevýhodě. Neslyšel jsem, že by se kdy někdo odvážil poslat na ně ozbrojený oddíl, což je jediným důkazem velice křehkého a poklidného příměří, jež bych nerad hnal do důsledků a otevřené války, pane. A dalším mínusem pro celou akci. Nemáme ponětí o strategii divoženek v podobné bitvě. Je také známo, že tento kmen není jediným ani nejsilnějším ve světovém měřítku. Dva obyčejní uprchlíci mi za rozpoutanou válku nepřijdou jako adekvátní vyrovnání, i kdyby se nám podařilo je nějakým zázrakem v lese dopadnout.“
Mluvil narovinu, mírně a moudře, toho by si musel všimnout i touhou po odkladu smrti zaslepený Správce. Který se sebere a dosedne znovu na židli.
Pokynem a poznámkou: „My jsme již spolu vyrovnáni,“ podá ještě Žužu očekávané lejstro s propustkou z Trhu a pošle ji pryč.
Kapitána nechá usednout do jejího křesla. „Infiltrovala se do skupinky uprchlíků a posloužila mi velice dobře,“ kývl rukou ke dveřím za Žužu. „Kvalitních informací si vysoce cením, Danieli Meriote. Stejně vysoce jako kvalitní akce. Jistě jste si všiml, že mi na mém vnukovi opravdu záleží, když obětuji tolik prostředků. Byl bych velice nerad, aby přišel v rukou těch ženštin k nějaké úhoně, to mi přeci nemůžete mít za zlé,“ naříkal.
Meriot měl chuť si nad tím výstupem pohrdlivě odfrknout. Nechápal, jak tomu přechytralému dědkovi mohl spolknout návnadu i s navijákem. Možná jen doufal, že alespoň nějaký Správce nehrabe jen pod sebe. Stále však nechápal, proč je ochoten dát všechno za toho kluka, když je mu vlastně ukradený.
„Slyšel jsem, že pokrevní příbuzný hledaného nejste, pane. Ale hovořil jste o skupině, domníval jsem se, že sledujeme jen ženu a muže. Ještě snad někoho dalšího?“
Správci se pohled na toho muže nezamlouval ani za mák. Příliš mu tím připomínal svého nevlastního bratra, který tak předčasně přednedávnem zesnul při loupežném přepadení. Uvědomil si, že by nebylo od věci naplánovat podobnou politováníhodnou skutečnost i pro muže naproti, kdyby měl v plánu dělat nějaké obdobné potíže.
„Samozřejmě jsem se o tom chtěl později zmínit, příteli,“ vrhl na vojáka rozesmutnělý úsměv. „Zdá se, že se k té hanebné únoskyni přidali nějací její známí. Skutečnost, že můj vnuk s ní žil bez provazů v té vesničce mne vede k domněnce, že toho chudáčka svedla a omotala si jej kolem prstu. Z těch dalších znám ze skupiny bývalých Stínových lovců ještě jednu rusovlasou angličanku, jde o vlčí ženu jménem Blakeová. Dále se jedná o jakéhosi cizince. O něm ale ani informátorka mnoho neví, proto mám v úmyslu dát mu možnost se přede mnou obhájit. Možná s tím ani nemá nic společného. Po vás chci, abyste mi přivedl vnuka a spolu s ním tu hanebnici a cizince. Vlčí ženu zabijte, takovou havěť ve svém domě nestrpím. Kožich můžete brát jako bonus k platu. Dalších tři sta vojáků by vaše strádání co do počtu mohlo vyrovnat, no ne?“ ujišťoval se stařec připraven napsat do kasáren pro příslušný počet.
Meriot polkl. Začal se pohybovat po tenkém ledě, ale rychle mu napadlo, jak se dozvědět více a nezpůsobit si potíže. Krom starcovy zaujatosti cizincem, o němž zřejmě věděl cosi, co mu tajil, jej zaráželo, že si ani nepřečetl jeho složku, aby zjistil, že vlčí lidé mu prokázali pár veskrze čestných službiček a nepovažovuje je tudíž za žádnou „havěť“. „To jistě, pane,“ začal nahlas. „Ovšem při nasazování více mužů klesá úspěšnost při záchraně jakéhokoliv rukojmí. Nemohu zaručit, že dostanu kohokoliv z nich z lesa živého. V takovém případě mám přivést jako důkaz úmrtí co?“ zajímal se.
„Opovažujete se nadhodit, že selžete?!“ vyskočil stařec z křesla křepce.
Voják uctivě vstal a zkoumal v myšlenkách, co mu napověděla Správcova reakce. Kdyby byli ti tři zabiti, nic by mu z toho nekáplo. To je snad chce rozprodat na orgány, či co? Nechápal, ale dobře věděl, od koho to zjistí. Možná bylo načase vycouvat. Nechtěl mít za zadkem bandu divoženek všude, kam se hne.
„Zřejmě se mi tento úkol nepodaří provést dle vašich představ, pane,“ přiznal, aby Správci dodal pocit vlastního vítězství. Klidně stál pod tím úšklebkem.
„No dobrá, kapitáne. Dnes je váš úsudek asi mylný, ale mýliti se je lidské, jak praví jedno staré rčení, proto vás sice degraduji, ale ne tak nízko, jak byste možná zasloužil, vy uličníku.“
Obrátil se na oba zbývající muže. „Který z vás má chuť na čtyřnásobný plat s bonusy za tento splněný úkol?“ optal se a provedl snadnou záměnu hodností.
„Takže, drahý příteli Meriote, váš první úkol v nové funkci bude dopravit můj dopis s žádostí o slíbenou posilu v bezpečí do kasáren. Domníváte-li se, že i tento úkol je nad vaše schopnosti, je to poněkud zarážející,“ poznamenal ještě Správce kousavě.
V tu chvíli se bývalý kapitán Daniel Meriot pevně rozhodl, že sloužit tomuto muži nadále odmítne, neboť je pod jeho úroveň.
Přikývl a vzdálil se, aby splnil poslíčkovský úkol jen z jednoho prostého důvodu. Potřeboval získat čas na vlastní hon.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář