13 - kapitola jedenáctá - Trh
2. 10. 2009
Zápach rybiny by snad porazil i jejich zapřísáhlého milovníka.
Trh byl ostrov někde v temném moři. To byla nejspíš má druhá myšlenka. Těsně předtím, než jsem až po kotník zapadla do bláta.
„Můžeš být jen ráda, že byl zrovna volný jeden z portálů uvnitř hradeb města. Venku na pobřeží to není zrovna podívaná pro slabé žaludky. Co dodat? Vítejte na Trhu, výkvětu celosvětového „podsvětí“, městě svobody, smradu, bahna a chaosu,“ spustil stařík, jakoby nám četl myšlenky.
Olejové svítilny nás nenechaly na pochybách. Tady bude sotva signál. Jediná síť, ve kterou musíme doufat, je ta kanalizační. Skoro jsme se posunuly o několik století vzad.
Skoro, neboť i v mizerném světě poznám jeansy na jednom kolemjdoucím. Zavrtím hlavou. Tohle je jako dost mizerná noční můra.
Andy s Markétou doprovází starce, zatímco já s Pavlou se držíme vzadu. O několik desítek metrů dál, trochu výše, se pásovec konečně vydrápe na sušší cestu. Spolu se strojem naštěstí i my.
Slabě osvětlený ukazatel je nám k ničemu, dokud Pavla nevytáhne odkudsi baterku, za což si zaslouží obdiv nejen od staříka.
„Kde jsme?“ zajímám se s pohledem nedůvěřivě upřeným na otrhance, který se opilecky proklátí kolem. Ať jsme kdekoliv, moc rušno tu tedy není. Shlédnu tiché cihlové domy a prázdnou ulici.
„U sta hromů, tohle je tedy podivné. Kde jsou všichni? Jsme přímo na Světlošeru a kupci nikde!“ vztekal se nespokojeně stařík.
Zalituji nepřítomnosti Sáry a Sisky. Mohly by snadno něco vyčmuchat. Takhle tu jen stojíme stejně nerozhodně jako zbrojíř. „Toto je jedno ze „světlých“ tržišť,“ přehlédne náměstí stařec.
Udělám to samé. A spatřím spoře osvětlený štít domu na druhé straně.
„Tvůj vnuk zná název místa, kde dojde k předávce nákladu, tak můžete pokračovat, zatímco my dva zjistíme, o co tu jde,“ navrhnu, téměř si jistá tím, že je to otázka maximálně několika desítek minut v hospodě Rybí šupina přímo naproti.
S výzvou ke zvýšení opatrnosti se spolu se svým společníkem oddělím od skupiny. Tohle je světlá strana města, ne?! A sotva někdo bude chtít přepadnout ozbrojenou družina s prázdnýma rukama. To samé si nejspíš myslí i mladík.
„Mohli jsme vzít ještě jednoho dalšího,“ namítne.
Zavrtím hlavou. „S abstinenty nebo lidmi, kteří nepijí pivo, v hospodě moc nezjistíš,“ přidám do kroku.
Nicméně vše nešlo tak docela podle plánu, jak jsem měla možnost zjistit, když jsem zírala do hlavně brokovnice, jež se objevila ve dveřích spolu se svou zakulacenou paní držící obezřetně prst na kohoutku. Tak nějak nevím, co říct. Můj společník si naštěstí zachová chladnou hlavu.
„Nechceme dělat potíže, paní,“ spustí lámanou angličtinou.
Nezdá se, že by mu majitelka domu bůhvíjak věřila, takže rychle dodává: „Jsme obchodníci. Přijeli jsme si pro náklad, ale na Trhu nikdo neprodává. Netušíme, co se děje.“
Žena na mě nepřestala mířit. „A ona? Nevypadá jako kupec,“ vyslovila ne zcela mylný dojem.
„I am his guard, miss,“ odpovím po vteřině přemýšlení.
„Mně se spíš zdá, že on je tvůj ochránce. Ale na to se neptám. Chci slyšet jméno. A odkud jste. Z jaké země?“ vychrlila.
Smířena s křížovým výslechem tedy odpovídám: „My name is not important, miss. I am The Shadow hunter. We are from Czech republic, from Moravia, miss.“
„To by mohl říct každý. Ale máte štěstí. Jestli jste ti, co tvrdíte, mám ve výčepu zrovna jednoho, který Stínové lovce zná dost dobře,“ ustoupila a ukázala puškou dovnitř.
Já i zbrojířův vnuk vnímáme, jak při hlasité zmínce o Stínových lovcích výčep za dveřmi ztichl. Zamračeně se na sebe podíváme.
Teď by byla fajn nějaká akce, abych nevypadala jako trubka, až tam tak vejdu s rukama nad hlavou. Se Sárou by to nebyl problém, jenomže co já vím, jestli hodlá ta ženská střílet? Ze čtyř kroků by se trefil každý.
Žena se vzápětí musí divit tomu, co ze mě vypadne, když se na ni obrátím a spustím si česky: „Předpokládám, že mi rozumíte velice dobře, když jste s manželem ze Slovenska, paní. Mohu vás ujistit, že barmanovi od Kozla nejsem neznámá.“
Žena samým překvapením na okamžik přestane svírat flintu tak křečovitě. Kývnu na zbrojířova učně a oba dáme ruce dolů, než vstoupíme do hostince.
Uvnitř je ticho jako v hrobě. Registruji, že většina lidí je tu z obdobného důvodu jako my, za obchodem. Proč tu tak schlíple sedí je mi záhadou, jež má být už brzy objasněna, když se k nám přitočí starý známý.
„To je mi ale zajímavá náhodička,“ zachechtá se hospodský z Brna. „Dva krajané a přátelé na jednom místě v tomhle mizerném městě. Měla bys tu pušku odložit Nina, než ji opravdu naštveš. Míříš totiž přímo na velitelku Stínových lovců a nedal bych nic za to, že ostatní nebudou daleko. Řek bych, že oběma dlužíš pivo,“ zahalekal na hospodskou, která se netvářila dvakrát nadšeně, když je točila a my si sedali.
„To je na Trhu zvykem, že je ve všech výčepech zařezané ticho a všichni poslouchají, o čem se bavíš?“ spustím anglicky na barmana.
Dotyčný se zachechtá tomu, jak si štamgasti najednou hledí svého a rozmluví se hlasitěji, než za celý večer. „Koukej vzít ještě flašku slivovice, Nina! Však dneska stejně ničeho nepořídíte,“ zamumlal poslední poznámku nespokojeně.
Rozvalím se přes dvě židle, protože mám nejasný pocit, že se to ode mne očekává. Vychutnám si doušek velmi hořkého piva a čekaje, než barman nalije z flašky tři panáky, vyslovím konečně tu otázku: „Tak co se to tady k čertu děje?!“
„Na Správce!“ připije nejprve muž a sleduje, jak do sebe s chutí hodím celý nalitý obsah pálenky.
Několik lidí se otočí, z čehož usoudím, že dobrá polovina osazenstva rozumí česky víc než dobře. „Co je se Správcem?“ ptá se můj doprovod bystře.
Hospodský od Kozla si povzdychne. „Spíš co s ním není. A sice řeč, protože se už vydal na poslední pouť svého života – pod kytičky. Tuhej jako prkno, někdo ho zabil, což se dalo čekat, neboť Správce není příliš oblíbený post tady na Trhu.
A dokud nebude určen nový, nesmí se obchodovat. Jednou jsem to už zažil jako malý kluk. Nikdo se do toho nehrne, takže tahle prodleva může trvat i dost dlouho, než se najde nějaká figurka na to místo.“
Sjedu rozčileně pohledem vycpanou hlavu medvěda nad vesele plápolajícím krbem a zhluboka se napiju ze svého půllitru. Jako kdyby mi chtělo pití poradit, nebo to byla ta vycpaná medvědí hlava, co mi zasyčelo do ucha: „Zastavení obchodů.“?
„Takže někomu tady záleželo na pozastavení nějaké dodávky, že riskoval krk, aby zabil Správce. To je snadný. Stačí zjistit, kdy se to stalo, zajít za úředníky. Velké kontrakty budou někde zapsané. Stačí určit cílovou dodávku a zařídit povolení a dohled nad jejím odchodem z Trhu. Počítám, že pak už nebude důvod bát se tohoto konkrétního vraha. Když se to rozhlásí, někdo by pak mohl chtít stát se novým Správcem,“ shrnu svoji myšlenku a málem zděšeně vychrstnu zbytek svého piva, když se zbrojířův vnuk zajímá: „A kdy přesně že Správce zemřel?“
Na barmanův tázavý pohled jenom pokrčím rameny. Na druhou stranu – stříbrné zbraně v takovém množství, abychom kvůli nim tahali transportér, to zavání vyzbrojováním většího množství lidí.
„Ještě se vrátíme,“ zavrčím, chytím svého společníka za rameno, abych jej zvedla ze židle a postrčím ho ke dveřím. Sama se ještě otočím ke stolu a vezmu barmanovi přímo před nosem nalitého panáka, než zmizíme venku na náměstí.
„Tak to by stačilo. Jdeme za tvým dědečkem,“ zahučím nevrle. „S těmi jeho překvápky je konec, stejně jako s touhle naší fuškou. Je to váš náklad, starejte se sami!“ štěkám vztekle na prázdné ulice, než kolem proletí kulka. Strčím kluka za popelnici.
„To si snad někdo ze mě dělá srandu! Že by další překvapení?! Takže se někdo snaží stopnout ten váš náklad zbraní, o kterým nemám nic vědět, správně,“ zkonstatuji.
„Get out and we will not kill you!“ ozve se nedaleko.
„No jasně, a to předtím byl jen varovný výstřel mířící mi čirou náhodou přímo na hlavu, co?!“ vyštěknu pořádně v ráži, vytáhnu pistoli a vystřelím přímo na lampu osvětlující kus kolem nás. Sotva světlo se zamihotáním zhasne a kolem zavládne tma, v nastálém dupotu mizíme do jedné z postranních uliček a tudy na balkon jednoho z domů, kde se přikrčíme za stromky, které si zde jeho majitelka pěstuje.
Pod námi někdo rozsvítí olejovku, ale už jsme se jim ztratili, naštěstí. Můžeme si útočníky alespoň dobře prohlédnout. „Se Stínovými lovci jsme si neměli nic začínat,“ zabrble jeden z nich. „Teď, když ví, že jsme jim zadrželi dodávku, nezastaví se před ničím, dokud celý cech nesmetou.“
„Drž hubu!“ zařve anglicky zjevně velitel útočící skupinky. Zavrtím hlavou. Je jich jenom pět a my jsme v právu, snadné rozhodnutí. Navíc jsou tak ponořeni do nejistoty, že si vůbec nevšímají okolí, když pokynu vnukovi, aby zůstal, a sama nakonec vystřelím ze střechy jiného z domů natěsnaných na sobě.
Stříbrná kulka proletí mužem jako máslem. Ten se rozplyne v obláčku dýmu. Tohle nejsou lidé, to je jisté. Rychle zastřelím ještě jednoho, než zjistí, kde přesně jsem. Další výstřel z pušky je zmate dost na to, abych slezla dolů na ulici a vrazila dýku u pasu do jednoho z běžících mužů.
Chudáci, museli mít pocit, že vyskakuji přímo z tmy, tak dobrý je ten plášť. „Čistej vzduch!“ volám na vnuka, zatímco posledního muže držím v šachu u zdi tesákem. Mladík sleze dolů a ujme se kontroly, zda jsou ostatní bezpečně mrtví. Dorazí muže s dýkou v hrudi a tu mi přinese, zatímco se ptám: „Someone is so stupid to sent only 5 wolfs to kill one of The Shadow hunters. Who is it?“
Odpověď není zrovna taková, jakou bych chtěla slyšet. Hodím svoji pistoli společníkovi. „Když budou jeho odpovědi na nic jako teď, prostřel mu koleno. To by toho vlkodlaka mohlo rozmluvit,“ spustím k pomocníkovi anglicky a přehlédnu stále zcela prázdnou ulici. Zjevně nikdo nemá chuť volat stráže nebo zkoušet zjišťovat, co se děje. Ani tehdy, když se ozve další výstřel a bolestivý výkřik.
„Zjistím to s tebou nebo bez tebe, ale ty už si moc nezaběháš,“ konstatuji při pohledu na krvácejícího vlka svíjejícího se na zemi. „Podle vašich řečí mě znáte dost dobře na to, abyste věděli, že své výhružky beru docela vážně,“ zasyčím na dotyčného.
„Stejně bys mě zabila,“ ozve se z jeho úst s pohrdavým uchechtnutím, než se ozve poslední výstřel a zavládne na okamžik ticho.
Pokývnu hlavou. „No, nejspíš měl pravdu,“ shrnu vlkovo poslední tvrzení, vezmu si zpět svoji pistoli a strčím do pouzdra tesák. „Takže, jsou to vlkodlaci. Kdo je v tomhle městě zodpovědný za vlkodlaky, to se nejspíš dozvíme ve správcově domě. Víš, kde to je?“
„Ty-ty chceš jít do správcova domu?“ zakoktá se mladík.
Prošacuji zbytky po vypařivších se vlkodlacích, peníze a cennosti seberu a zbytek složím do jednoho z tmavých plášťů, z něhož udělám ranec. „Můžeš sebrat jejich zbraně a říct, kudy teď jít? Buď tak laskav,“ vyštěknu na svého průvodce, seberu ranec a vydám se ukazovaným směrem s obavami, jak si vedou ostatní.
Podivná čtvrť na kopci by se dala nazvat i jako hezká, kdyby nebyla součástí tohoto města. Přišlo mi na mysl, že jsem zase v trochu jiném světě. Ulice zde byly čisté, vál tu příjemný větřík z lesů na severu ostrova, bylo odtud vidět za hradby na tmavé moře, cihly nahradily kvalitní bílé kameny, natěsnané domky rezidence a sídla bank, zablácené cesty dole dláždění, hnědý trávník v noci kvetoucí květiny a stromy. Zajímavé. Jako kdyby na tomto ostrově rostliny nepotřebovaly k životu slunce jako všude jinde. Víc si nemohu všímat, neboť nás oba obklopí stráže.
„Vaše povolení ke vstupu do této čtvrtě,“ pronese suchým hlasem jeden z ozbrojených mužů.
„Řekla bych, že si je neseme s sebou. Chci mluvit s někým, kdo má na starost město, když je Správce po smrti. Nahlásit přepadení,“ spustím docela mírumilovně.
„Je mi líto, paní, ale to musíte zase dolů k úředníkům. Tady úřady nejsou,“ odpoví stejně mírně strážce.
„Škoda. Já myslela, že prozatímního velitele ve městě by mohlo zajímat, kdo zabil Správce a proč. Ale když myslíte, tak to zase půjdeme pěkně zpátky dolů…“ otočím se k odchodu.
Nestačím udělat ani dva kroky, než mě zastaví. „Odvedu vás k veliteli hlídky, ten pošle pro kapitána,“ navrhl rychle mluvčí. Vojáci nám seberou náš náklad a doprovodí nás do jakéhosi domu. Otevře muž v noční košili s pistolí v ruce. Zjevně si oddychne, když uvidí stráže. Oba dva jsme odvedeni do malého salonku. Při pohledu na čisté čalounění raději zůstanu po vzoru svého společníka stát.
„Omlouvám se,“ dorazí brzy náš hostitel. Pro změnu oblečený. „Poslal jsem ve vaší záležitosti vzkaz kapitánovi, ale zřejmě to chvíli potrvá.“
Cítím na sobě mnoho pohledů snažících se projít kápí i maskou a dostat se tak k tomu, jak skutečně pod těmi hadry vypadám. Nezbylo, než v tomto tísnivém prostředí plném napětí počkat.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář