Příběh upíra a Strážní věže - druhý díl: Taje jablůňkovského podzemí
Příhoda upíra a Strážní věže
Díl druhý: Taje Jablůňkovského podzemí
Shrnutí předchozího dílu:
Vili vždy chtěl být jako normální chlapci z města, u něhož se svojí matkou bydlel v rodinném domku se zataženými závěsy, zaprášeným potlučeným nábytkem a spoustou tajemství, jako například lednicí zaplněnou po strop balíky syrového masa.
To vše se ještě více zamotá s chlapcovými dvanáctými narozeninami. Nejenže dostane svůj první opravdový dort, ale přijede jeho rodina. Tehdy se dozvídá, proč máma celé dny prospí a nedovoluje mu chodit do školy mezi děti jeho věku. Máma je upírka! Jeho otec také byl, než jej lidé zabili, z čehož plyne tento původ i pro Vilíka.
Je ohromně těžké srovnat se s tím, že prostě normální být nemůžete. O to víc, oč silněji se obyčejným cítíte, ovšem jen do doby, než váš dům obsadí skupinka nepřátelských a stejně podivných tvorů v čele s démonem, jedním z deseti, tvořících takzvanou Radu.
Když se ho Vilimu náhodou podaří zabít, stává se ješě záhadnějším a vyděšenějším. K překvapení všech má i jisté čarodějnické schopnosti.
Kouzelnou vizitkou svého strýce přechází z ošuntělého domova do přísně dokonale čisté a nové domácnosti své tety, máminy sestry. Tak začíná Vilíkův život v děsivě strašidelném městečku Jablůňkov s temnou Strážní věží. Se strýčkem, druhořadým čarodějem, tetičkou a dvojčaty, kteří jsou vlkodlaky. V Jablůňkově není nic, jak se zdá. Ve škole, kam Vili nastupuje, i na ulicích číhá nebezpečí.
Ať už v podobě školního playboje a hrubiána Fredieho a jeho party, nebo Rady, která, jak se zdá, ve městečku vládne. Nad vším tímto se tyčí jako kopí Strážní věž, která příhlíží záhadnému zmizení Honzy Hrazanského – chlapce, který dělal Frediemu problémy, sleduje, co se kde šustne, a láká našeho malého hrdinu, aby po vzoru své matky Anety, ženy, která jako jediná živá vyšla, vstoupil do zvonice.
Když k tomu všemu bratranec ztratí paměť, shodou okolností v dobu, kdy měl podle záchranného plánu prohledávat dům Fredieho rodiny, jejíž hlavou je jeden z radních, nemůže být pochyb!
V Jablůňkově je zlo!
Kapitola první: Za školu
Vili by se moc rád konečně uklidnil a myslel, že si ten fakt jen nalhává. Vždyť se možná vůbec nic nedělo. Zdál se mu mizerný sen, no a? A bratránek nejspíš jen zapomněl, že plánoval najít člena Jablůňkovského Rytířstva, který o podzimních prázdninách, před Viliho příchodem, záhadně zmizel ve Fredově domě. To se přeci stává.
Snažil se o tom přesvědčit ve sprše i celou cestou do školy, jenomže přestože na vrcholek Strážní věže tentokrát ani nepohlédl, se mu to pořád nějak nezdálo.
Něco tu je. V Jablůňkově zlo skutečně je, i když pochyboval, že upír Fredie by stál za tím vším, právě do jeho domu se přeci rozhodl bratranec jít, jeho podezíral.
Dospělí si zjevně neuvědomovali ani to, že je vůbec něco v nepořádku, takže kdo s tím něco udělá?
Pohlédl na svého čtrnáctiletého příbuzného, který měl nyní nepředstavitelný problém vzpomenout si, jak se zavazují uvolněné tkaničky. Ja úplně mimo, o tom není pochyb. Jako kdyby měl každých pár minut v hlavě zkrat a výpadek proudu.
„Ale mně je jenom dvanáct, co s tím mám asi tak dělat?!“ zoufal si Vili. Jenomže se právě rozhodl, že nebude jen tak něco předstírat.
Podíval se na nebe. Bylo pod mrakem, slunce už zapadlo. Kdyby na ulici nesvítily lampy, zavládla by v Jablůňkově naprostá tma. Vítr chlapce zabodal do tváří, určitě nemohlo být víc, než pár stupňů nad nulou.
Teprve nyní si všiml, že bratranec sám nikam nešel. Zůstal stát po Viliho vzoru s dokonale vygumovaným pohledem.
Malý upír potřeboval čas. Ten, který teď neměl. Musel si probrat všechny dostupné i šílené možnosti. Rozhlédl se kolem, jestli je někdo nepozoruje.
Hrůza! Měl jít potřetí do školy a už se jí začíná vyhýbat. Jenže kdyby spolužáci jeho příbuzného viděli v tomhle stavu, dovedl si představit, koho by spíš podezírali. Vili byl přeci jen čaroděj-upír, jistě by mu nečinili potíže někoho zaklít.
Normálně by zašel za mámou. Ale ta byla daleko a v případě jeho zmizení z Jablůňkova by jej tam hledali všichni, a okamžitě. Za otcem jít nemohl, protože ho neměl.
Strýčkovi také nemohl nic říct. Nedovedl si ani představit, v co by jej za trest proměnil. Dráždit tetičku vlkodlaka také neměl v úmyslu. Ale co tedy? Za kým má jít?
Zatím nejlepší v tomto ohledu se mu zdál ředitel školy, ale mohl se mýlit.
Pan profesor Pažitka z biologie ani jiní jemu podobní nebyli zrovna ideální pro řešení podobných věcí. Už z toho důvodu, že to byli obyčejní lidé. Ale nikdo jiný už nezbýval.
Podíval se ještě jednou po bratranci. Nepřítomně hleděl na školní budovu, jako kdyby místo ní koukal na prázdnou plošinu. Vili jej vzal za předloktí a byl připraven se s ním poprat, aby jej odtáhl do postranní uličky. Jaké bylo jeho překvapení, když šel zcela dobrovolně. Největší klid skýtaly lesy kolem městečka, ale vzhledem k Fredovu řádění si nebyl jist, zda by bylo moudré tam chodit, proto se zařídil přesně naopak. Zatáhl bratránka k prázdnému náměstí se Strážní věží, ale dost daleko, aby je hlídky u věže nemohly vidět ani slyšet.
Musel zjistit, co se stalo.
Zdálo se, že v tu chvíli zase něco v bratrancově hlavě cvaklo, takže byl schopný alespoň mluvit. Zmateně se rozhlížel kolem, načež vrhl po Vilim podezíravý pohled. „O co tu jde? Proč nejsme ve škole?!“ zahučel nepříliš nadšeně.
Vili vrhl kradmý pohled k věži. Ať mu nikdo neříká, že to, co se mu zdálo, byl jenom obyčejný sen.
„Víš, jak se jmenuješ?“ zeptal se bratrance. Musel se ujistit, jak dobře mu to v hlavě zapaluje, když zrovna dokáže přemýšlet. Očividně s tím větší potíže neměl, protože se na Viliho podíval jako na blbečka.
Upír rychle přehodnotil budoucí otázky typu: Kde bydlíš? Kdo jsem já? Byly dál zbytečné. Musel bratranci sdělit, co se s ním děje, protože on si to zřejmě neuvědomuje.
„No dobře, jde jen o to, že tě někdo musel očarovat, proto se ptám.“
Vrhl na něj stejný pohled. „Prcku, mám pocit, že jsi tak trochu mimo spíš ty. A jestli nepůjdem do školy, táta nám dá co proto, tím si můžeš bejt jistej. Vůbec nemáš co dělat u týhle věže, takže bude nejlepší vypadnout,“ vykročil rozhodně pryč od náměstí, ale Vili za ním nešel.
„Co tam ještě děláš, prcku?“ otočil se za ním, ale Vilík už mířil k věži. Viděl totiž něco, co jej vyděsilo. Dveře, dveře věže zely dokořán a prkna z jejich bednění se povalovala pěkný kus od nich, jako v jeho snu.
Čtrnáctiletý vlkodlak si povzdychl a rozeběhl se za ním. Tohle zavánělo obrovskými problémy. Ale než stačil on nebo Vili cokoliv vážného udělat, upíra chytili dva mágové jako do kleští. Vlkodlak se rychle vmáčkl do stínu jednoho z domů, aby jej také neviděli.
„Nebylo moc moudrý se sem vracet poté, co jsi otevřel ty dveře, kluku. Teď už nám tak snadno nezmizíš,“ zavrčel jeden z nich.
Vili se cítil tak trochu opravdu zmateně. O čem to mluví? On přeci žádné dveře neotevřel! Také jim to tak řekl.
Pustili jej. Na okamžik si myslel, že mu uvěřili, ale pak se otočil, a uviděl starce v černém plášti, jak míří k nim.
„To je on, ten který otevřel věž,“ žaloval jeden z Vilových strážců. Vilovi nikdo nemusel říkat, kdo před ním stojí. Vzhledem k tomu, že se najednou cítil ještě mnohem vystrašeněji, zkormouceněji a více neschopně, domyslel si, že je to jeden z démonů z Rady. Je tu teprve třetí den a už se jim vydal všanc. Kdyby to zjistila máma, nejspíš by jej přerazila. Co s ním chtějí udělat? A co udělali jeho bratranci?
Teď se mu to zdálo naprosto jasné. Věž si žila sama o sobě, ale oni se tu neobjevili jen tak. Mají s ní něco společného. Nejsou ničím skutečně živým, nejsou to bytosti z tohoto světa.
„Ty jsi Anetin chlapec,“ spíše konstatoval nově příchozí. Vili si založil ruce na prsou. „Jak jsem řekl, žádnou věž jsem neotevřel. Otevřela se sama, když jsem tu byl naposledy, docela sama od sebe. Chtěl jsem ty dveře jenom zavřít,“ přiznal, protože něco mu říkalo, že lhát démonovi by bylo nanic.
Tohle je Fredův děda, blesklo mu v tu chvíli hlavou. Rozhodl se zatím mlčet a počkat, co na to démon odpoví. Místo toho se ozval jeden z čarodějů.
„Zavřít dveře?! Tak malý kluk? A sám?“ divil se.
Vili se zahleděl na špičku strážní věže, která připomínala roh vyrůstající z obrovské černé hlavy draka, který je zvědavě pozoroval. Pro malého chlapce nebyla představivost překážkou k uskutečnění čehokoliv, a s věží to platilo zřejmě dvojnásob. Zdálo se, že je mu konečně dáno pochopit svůj sen. Dveře se otevřely, protože jej drak zval na návštěvu. A on ještě neodpověděl na pozvání. Jak tak nad tím uvažoval, znělo to absurdně, ale jakou měl v Jablůňkově jistotu?
„Teď dovnitř nepůjdu. Můžeš zavřít ty dveře a zamknout je, než se znovu uvidíme,“ promluvil klidně s pohledem stále upřeným do vědoucích očí ohromné šupinaté nestvůry z černého kamene.
Dveře se zabouchly stejně prudce, jako se otevřely. Prkna vracející se na svá místa málem přizabila démona i oba čaroděje. Škoda, pomyslel si, jak se poočku podíval na starce, který pořád stál na nohou.
Zdál se stejně překvapený jako oba strážci.
„Zajímalo by mě, proč jste očaroval mého bratrance, ale to my asi neřeknete, že?“ obrátil se drze na démona. Na možnou odpověď nečekal a vydal se od věže pryč. Nikdo mu nebránil. O to horší pocit z toho všeho měl. Hned za rohem zastavil, aby se nad kanálem vyzvracel.
Brzy za sebou zaslechl kroky. Majitel těch nohou se zastavil jen kousek od něj s absolutně nepřítomným pohledem.
„Zajímalo by mě, jestli v tomhle stavu můžeš vnímat, co se kolem tebe děje. Jestli jo, neříkej nikomu, že jsem blil,“ zachraptěl menší chlapec a utřel si ústa. Byl ten pravý čas jít do školy za ředitelem. Jablůňkovský radní mu nic neudělal jen proto, že jej udivilo, co sám dokázal, a možná měl obavy o svoji existenci. Nemohl se na to ale spolehnout pokaždé.
Kapitola druhá: Ředitelna
Vili se neobtěžoval zamířit přímo do třídy. Potřeboval mluvit s ředitelem. Nemohl stále přijít na nikoho, komu by spíš mohl svěřit, co jej trápí. Zdálo se, že ředitel rozumí věcem v Jablůňkově víc, než kdokoliv jiný, s výjimkou démonů, kteří se chlapci zrovna dvakrát nezamlouvali.
Bratranec, pořád ve svém nevnímavém rozpoložení, šel jako otrok za ním. Dveře však otevřela nějaká žena.
„My, totiž – já, hledám pana ředitele,“ zakoktal se Vilík. Postarší paní pokrčila rameny. „Já jsem jeho sekretářka. Pan ředitel tu bude až o další přestávce. Zastav se později nebo mu nech u mě vzkaz. Jak chceš.“
Vzhledem k tomu, že upírala mírně zvědavý pohled na Vilíkova bratrance, raději rychle zamířil pryč, aby ještě na něco nepřišla.
Vili měl dvě možnosti. Jít do třídy a doufat, že bratranec se do přestávky vzpamatuje a nic na něj nepraskne, nebo nic neriskovat a počkat někde jinde. Vzhledem k tomu, že se mu chtělo poměrně dost na záchod, měl rozhodnuto rychleji, než obvykle.
Musel si přestat hrát na slušného pokorného kluka, on jediný věděl, že se něco děje, a co se děje! Na dvanáctileté dítě poměrně terno.
Přemýšlel tak hluboce, že na chodbě vrazil do někoho, koho toužil vidět asi stejně, jako radní. Dneska měl prostě smůlu. Bratranec se mu zblázní, dvakrát se ocitne u věže, nechá se chytit radním a ještě teď Fredem a jeho partou.
Jeden z upírových bodyguardů Vilim hodil jen tak pro zábavu o zem.
„Ale, ale, zase tu máme našeho obávaného Vraha démonů. Tak co tentokrát prcku? Je vás jeden a půl, kdo tě teď zachrání, co?“ vysmíval se starší chlapec a Vili se opět ocitl ve vzduchu, tentokrát namáčknutý na stěnu chodby.
„Pamatuj si, bažante! Tohle je moje škola! Tady vládnu já! Koukej, i tvůj bratránek to nejspíš konečně pochopil, že ti ani nepomůže,“ zavrčel Fred.
Vilík vrhl zachmuřený pohled po jmenovaném, který stál s prázdným výrazem ve tváři a čekal, až se Vili pohne, aby za ním mohl jít jako otrok.
Teď měl ale informaci, kterou dřív nezískal. Fred neměl vůbec tušení o tom, že je bratranec očarovaný, tudíž to nebyla jeho práce, jinak by se tím nejspíš patřičně vychloubal. Ale stalo se to v jeho domě, tudíž za tím musí být jeho táta nebo ještě spíš ten démon z Rady, jak nejspíš správně uhodl už u věže.
„Tuhle noc nemám zrovna náladu na hraní, Frede. Takže bych ti doporučoval mě pustit. Co myslíš že by se stalo, kdybych zabil dalších pár lidí? Po démonovi by to byla hračka, řekl bych. Neděsí tě někdy váš dům, Frede? Ty strašlivé zvuky ozývající se každý den musí být opravdu hrozné. Upír se nemůže pořádně prospat ani přes poledne, co? A tvoji přátelé mají naděláno v kalhotech, když mají jít dovnitř.“
Vili věděl, že vysmívání se Frediemu je jediný způsob, jak z něj vymámit ještě nějaké informace, a přesně to se mu povedlo, když jej upír s řevem chytil pod krkem. „Ty malej žebráku, tak tys byl u nás doma, co?! Vlezeš tam ještě jednou a zlomím ti vaz!“ zavrčel výhružně. „Možná bych ti měl na památku vymáchat hlavu v záchodové míse!“ zaječel.
V ten okamžik se probudil bratranec z dalšího transu. Akorát včas, aby Fredovi jednu natáhl. Ten musel Vilíka pustit.
Malý upír se vzpamatoval rychle. Vzal koště stojící opodál a šťouchl Freda nevybíravě do břicha, aby ho donutil ustoupit a nedošlo tu ke rvačce upíra s vlkodlakem.
Ten se rozzlobeně hrnul i se svými tělesnými strážci opět vpřed, aby jim dal co proto, ale Vili znovu promluvil. „Myslím, že bys měl napřed mluvit se svým dědou, Frede. Ten by ti řekl, že jsem právě zavřel dveře Jablůňkovské věže. O kolik víc si myslíš, že mě bude stát usílí zatočit s tebou a těmi poskoky? Ale nechci se prát. Mám vzkaz pro tvého dědečka. Chci, aby se doma zase objevil Honza Hrazanský, a to v naprostém pořádku a bez vygumované hlavy, jinak si pro něj přijdu, a nebudu sám. To mu řekni!“
Otočil se k Fredovi a celé jeho zaražené družině zády a následován znovu na okamžik normálním bratrancem se vydal znovu do ředitelny. Jak správně odhadoval, po cestě je zastihlo zvonění. Ještě ani nedošel ke dveřím, a už jej někdo chytil a táhl přímo k nim za sebou. Toho muže neznal, ale bratranec proti němu zjevně nehodlal nic podnikat. Dveře ředitelovy pracovny se za nimi z bouchnutím zavřely. Až přímo před ředitelem však cizí muž Vila pustil.
Ředitel zamžoural unaveně zpoza svých brýlí. „Pane starosto,“ oslovil zdvořile muže a pokynul mu k pohovce. „Čekal jsem vás, když se roznesly zprávy o otevření dveří věže. Před chvílí byly zavřeny, mám pravdu? Chytil jste toho výtržníka, jak vidím.“
Druhý muž ani neskrýval svůj hněv. „Pokud vím, měl byste si své žáky hlídat, řediteli!“ zavrčel temně. „Jablůňkovská věž byla skoro třináct let úspěšně zavřená, než ji tenhle chlapec docela sám, podle svědků, otevřel. A co je ještě zajímavější, tak místo školní docházky se na tom místě objevil podruhé a úspěšně je, opět sám, zavřel. Co mi povíte o jeho schopnostech a chování, řediteli?!“
Dospělý upír si vzal klidně z lednice termosku a nalil si šálek rudé tekutiny. „Nepochybně chcete slyšet pravdu, starosto? S divným chováním ani zvláštními schopnostmi jsem se u toho chlapce ve škole dosud nesetkal. Samozřejmě záškoláctví beru vážně. Máte nějaké vysvětlení pane Skalničko?“ obrátil se ředitel naprosto klidně na Viliho.
Ten se posadil na židli naproti řediteli. „Vlastně sbírám informace, pane. Vyslýchám podezřelé a tak… Jako u případu vraždy, která se zatím nestala, a doufám, že ani nestane, pane. Tento večer mi pomohl pochopit něco z tajemství Jablůňkova, abych tak řekl. Kdybych přišel do školy, nevěděl bych nic z toho, pane.“
„Takže mi chcete říct, že si jen hrajete na dvanáctiletého detektiva, Vili Skalničko?“ dotázal se ředitel překvapeně. Jeho žák jen přikývl. „Považuji to za poměrně důležité v mé situaci, pane. Necítím se v Jablůňkově zrovna v bezpečí, poté co přímo napadli náš dům a chtěli zabít moji matku, poté, co Rada všemožně usilovala o to, abych se jí dostal do rukou. Poté, co odtud zmizel jeden z vašich studentů Jan Hrazanský jen krátce předtím, než jsem se sem přistěhoval. Co jsou nacházena mrtvá zvířata v lesích, můj bratranec byl dnes očarován a mluví na mě ta věž, pane. Snažím se tomu jen přijít na kloub.“
Ředitel vrhl pohled po starostovi. „Tak vidíte. Pan Skalnička jen řeší detektivní zápletku.“
Potom se znovu obrátil na Vilíka. „V každém případě vás upozorňuji, chlapče, že takové věci byste neměl nadále řešit místo školní výuky a přípravy na ni, rozumíme si? A pan starosta by byl jistě ocenil, kdybyste neotvíral dveře Strážní věže během každého školního roku, co zde strávíte. Jistě vás před tím varovala i vaše matka. Dále tu máme případ očarování vašeho bratrance. Pojďte sem, pane Modřanský, ať si vás mohu trochu prohlédnout.
Kdo si myslíte, že by mohl chtít něco takového vašemu bratranci udělat? Cítíte se zakletý, pane Modřanský?“ zeptal se Viliho bratrance ředitel.
Zklamalo jej, když odpověděl záporně.
„Jistě, jistě,“ pokýval hlavou ředitel. Otevřel dveře odcházejícímu starostovi a zase je za ním zavřel.
„Nicméně jste očarován skutečně byl a ještě doznívají příznaky, kterých si váš bratranec správně všiml, pane Modřanský. Zdá se, že tedy v Jablůňkově opravdu došlo k něčemu, co stojí za menší pozornost. Máte podezřelého, pane Skalničko?“
Vili na ředitelovu otázku přikývl. „Mám viníka, pane. Je to ten samý, co z nějakého mně dosud neznámého důvodu unesl Honzu, pane. Nevíte, proč by chtěl někdo něco takového udělat? Přišlo mi, že kolem vás proudí dost informací a věže se znovu zeptat nemůžu, protože ji hlídají, pane.“
Ředitel překvapeně znovu zamžoural. „Jakže?! Mluvíte se Strážní věží? Nepochybně máte tuto schopnost danou v souvislosti s tím, že v jejích útrobách strávila nějaký čas vaše matka, přesto je to udivující. Až dořešíte svoji rozdělanou práci, mohl byste se podívat i na tohle, samozřejmě jako pasivní pozorovatel, nehodlám vám v žádném případě doporučovat vstoupit dovnitř, rozumíte?!
Slyšel jsem, že jste poměrně slušný čaroděj, chlapče. Nepochybně se chcete něco naučit?“
Vili zavrtěl hlavou. „Na to teď nemám čas, pane. Hledám informace o Honzovi.“
Ředitel k němu však stál zády a přebíral svoji obsáhlou knihovnu. Několik knih jen tak ledabyle pohodil po volné pohovce. Na chvíli si Vili myslel, že jej ani nevnímá, ale došlo mu, jak se spletl, když mu nečekaně odpověděl.
„Popravdě, mám zakázáno poskytovat o panu Hrazanském a jakémkoliv svému studentovi informace komukoliv, kdo není z úzkého rodinného okruhu. Kdybyste se občas podíval na nějakou detektivku v televizi, musel byste to vědět. Ovšem nemohu zaručit, že když dostanu chuť na kávu, jako třeba zrovna teď, nedostane se mi někdo do druhého šuplíku v mém psacím stole, který mám samozřejmě pečlivě zamčený na klíč položený velmi nemoudře na kartotéce v téže místnosti, a nezkopíruje si všechen potřebný materiál na volně dostupné kopírce vedle v chodbičce. Až přestanete obdivovat moji stolní lampu, pane Skalničko, mohl byste se s panem Modřanským vrátit do třídy a začít se řádně učit, aby z vás nebyl nakonec metař.“
Bez dalších slov vyšel starý muž na chodbu, kde byl kávomat. Vili na něj jen užasle zíral. Nikdy by si byl nepomyslel, že bude mít tak skvělého ředitele školy. Bratranec se vzpamatoval dřív, využil období, kdy byl při sobě, všechny knihy vytažené z knihovny naložil Vilimu do náruče, sebral klíč a začal se přehrabovat ve stole.
„Něco ti povím, mám šílený okna na dnešní a včerejší den. Ale to neznamená, že jsem úplný tupec. Proč myslíš, že víš, kdo za tím stojí?“
Vili se přidal. Sebral složku i knihy a zatímco bratranec zamykal, vyšel na chodbu a uvedl do provozu starou kopírku.
„Protože zatímco ty jsi byl v limbu, já zjistil, když se ze mě Fred snažil vymlátit duši, že on o tom nic neví, takže za tím nestojí. Ale potvrdil mi, že je Honza v tom domě. A kdo je ještě větší kápo v tomhle městě než nás upír Fredie? Jeho dědula, Radní. Ten samej, co mě chytil u věže, a kterýho jsem snad dneska vystrašil dost na to, aby Honzovi trochu upravil paměť a pustil jej z drápů, ale napřed musíme zjistit, proč ho Rada chce, nebo přinejmenším on. A co vidí na mě. Možná to má spolu co dělat.
Vezmeme to dvakrát, pro jistotu, kdyby někdo šmíroval,“ navrhl Vili.
Bratranec jen žasl. „Kdy se z tebe stal ten zlej?“ spustil se smíchem. Ale brzy přestal. Viděl před sebou sice malého, ale odhodlaného a pořádně nebezpečného kluka. A stejně tak šíleného, takže bude potřebovat pomoc. Zatímco Vili pokládal okopírovanou originální složku řediteli zpět na stůl, nechal si vyjet s kopírky prázdný papír a propiskou na vzkazy na nástěnku na něj načmáral:
Schůze Jablůňkovského Rytířstva jako obvykle.
Hojná účast očekávána.
Boss
Rozdělil papír na takto popsané čtverečky a jeden přišpendlil přímo na nástěnku u ředitelny. Většina takzvaných členů Rytířstva byla v ředitelně pečená vařená.
Kapitola třetí: Jablůňkovské Rytířstvo a průšvih doma
Jako obvykle. Problém byl, že když se o tom Vili dozvěděl, odmítal se účastnit. On nechtěl mluvit před Rytířstvem, a to jej jeho bratránek vlkodlak po zkoušce ohněm v ředitelně okamžitě přijal!
Jak by mohl svolat celé Jablůňkovské rytířstvo docela sám? Mělo se jednat o Honzu Hrazanského
Většina jeho složky obsahovala poznámky typu:
Házel svou srstí po třídním učiteli. Povolán do ředitelny. Dvacet hodin veřejných prací prospěšných škole.
Nebo:
Kouřil s Modranskýho klukem na záchodech a zatloukal.
Jistě pochopíte, že poznámky tohoto typu nepsal místní češtinář, profesor Prvopis, ale pořádně rozzlobený třídní učitel, který si teď chtě nechtě musel došlápnout na nového záškoláka – Viliho Skalničku. Zdálo se, že s ním budou problémy, a to poměrně rozsáhlého charakteru, takže Vili se k věži v noci nemohl ani podívat.
Ale zpět k Honzovi. Bylo mu čtrnáct a jeho rodiče jsou vlkodlaci. To by v tomto městečku neměl být problém.
Vili znuděně složku odložil. Bylo to k ničemu. Samé poznámky, návštěvy ředitelny, zápisy o pracích prospěšných škole v Jablůňkově nebo důvodech, proč zůstal po škole. Vzhledem k počtu stránek musel ten kluk být pořádné číslo, kam se na něj Vilík s třídním v patách vůbec hrabe!
Jenomže to ještě není důvod pro to, aby jej někdo unesl. A my víme kdo, ale nevíme proč, což je detektivka tak trochu z opačného konce.
K těm všem záhadám kolem Fredovy rodiny a Honzy, řediteli a Strážní věži, se teď momentálně motal ještě i Viliho bratranec.
Malý upír měl téměř nutkání jít se zeptat Radního, jak jeho příbuzného zaklel, a zopakovat to. Byl mnohem milejší, když na vás zíral prázdným pohledem a nevyhrožoval vám, že jestli nepůjdete na nějakou hloupou schůzi puberťáků, všech samozřejmě větších a starších než vy, bude vaši brašnu i stůl bombardovat krvavými steaky, z nichž se Vilíkovi pořád dělalo na zvracení.
Do ředitelových knih se za celý zbytek týdne ani nepodíval. Neměl na ně čas ani náladu. Musel řešit zmizení a postarat se o to, aby nezmizel třeba i on. Měl takový nejasný pocit, že je mezi ním a Honzou nějaká souvislost, která mu uniká. Porád uniká.
Tak znovu. Je mi dvanáct, jemu čtrnáct. Oba jsme kluci a chodíme do té stejné školy, to je snad jediné společné. Oba máme problémy s třídním, bezva.
Chlapec se ušklíbl. Už toslyšel znovu: „Chodit za školu, vy jste se snad zbláznil Vili! Samozřejmě o tom musíme uvědomit vaše poručníky a jestli se to bude opakovat, vyhledat i vaši matku, aby s tím něco udělala. Upozorňuji vás, že v Jablůňkově není v noci zrovna dvakrát bezpečno, chlapče. Není radno se tu potulovat jen tak, když všichni dospělí mění své podoby. Mohl byste dokonce v horším případě i přijít o život, nebylo by to poprvé! A ještě kolem Věže! Z vás nebude nic dobrého, to vám povídám! Cítím z vás další problémy, ale varuji vás! Jestli se to bude opakovat, budu muset váš případ předat zastupitelstvu Jablůňkova.“
A co si teprve vyslechl od tetičky! Do její dokonalé domácnosti samozřejmě nezapadalo, aby si někdo na kohokoliv z ní stěžoval. A ještě na vegetariána, jediného v rodině! Čekala by něco podobného od svého syna, ale od Viliho?!
Takže s ním teď každý den při večeři vedla dialog (spíše svůj monolog a Vili předstíral, že poslouchá) o správném chování a pravidlech v rámci rodiny (která byla samozřejmě tak důsledná jako teta sama).
A to ještě nevěděla, že se v „protizákonné“ činnosti paktuje s Vilim i Ředitel.
Kde jsem to skončil? No jistě, problémy s třídním. Potom tu máme jeho rodiče – vlkodlaky, a ty moje – upíry. Pokud Vili věděl, neměli upíři s vlky nejmenší spojitost. On byl v Rytířstvu, Vili ne (i když teď by se o tom dalo fakticky polemizovat).
S povzdychem vyhlédl z okna. Byla neděle, slunce si klidně zapadalo. Jediný volný večer v týdnu, kdy děti nemusely nutně do svých tříd učit se ty obyčejné věci. A on tu sedí doma a zírá do zkopírované složky o někom docela jiném.
Co bude asi v té mojí? To by jej docela zajímalo, ovšem nečekal nic moc. O zabíjení démonů tam asi nebude ani slovo. Mohl čekat jen poznámku o záškoláctví, pokud vůbec, nebo duchaplné připomínky jejich třídního učitele, které mu den co den předkládá.
Přestávalo jej to bavit. Doufal, že bude venku řešit detektivní zápletku, zatím tu seděl, na samém konci prvního týdne v Jablůňkově, měl zaracha, každý den proslov od tedy, ve školní dny i od třídního, také od bratrance, který se jej snažil přesvědčit, aby utekl tento večer oknem a šel s ním na shromáždění Rytířstva, jež Viliho ani v nejmenším nezajímalo, a tupě zíral. Uvědomil si, že výraz „do blba“ by byl na místě.
Slunce se definitivně schovalo za střechu protějšího domku a v pokojíku se rozhostil stín. Vili měl pocit, že je tu k ničemu. Nic nedokázal, k ničemu nemůže ani směřovat. A to všechno jenom díky nějakým bláznivým starcům, co se o něj zbytečně přehnaně zajímají. Teď by byl v klidu doma s mámou, přemýšlel, co má sníst k večeři a jestli se nepůjde podívat do města, mohl by jít, kam chce. Jedna „malá vražda“ mu všechno zhatila. Uvědomil si, že vzhledem k tomu, že mu každý druhý v této obci háže klacky pod nohy a snaží se ho zmlátit nebo zabít, není na tom zase až tak zle.
Zespodu se ozvalo volání tety. Večeře. „Už je to tady zase,“ zaúpěl Vili, sklidil složku a odevzdaně sešel dolů do jídelny.
Strýc tu nebyl. To byl poměrně zásadní fakt. Rodina Modřanských vždycky večeřela pospolu, žádné výjimky se nepřipouštěly! Bratranec i sestřenice jen opětovali jeho tázavý pohled.
„Přestaňte tady koulet těma očima a koukejte se najíst, než vám to vystydne!“ zahřměla nad jejich hlavami teta a zakousla se to svého steaku. Vili jako každý den musel přemýšlet nad tím, kde bere rodina Modřanských peníze na tolik masa.
Ponořil se do své čočkové kaše s volským okem, které téměř jeho pohled opětovalo. Koulení očima, zamyslel se nad definicí toho spojení. Koulení volského oka.
Z přemýšlení a nimrání se v jídle jej vyrušil najednou se objevivší strýc, který vítězně mával jistou inkriminující složkou a dvěma svazky knih za bujarého: „Tak to tady máme!“
Vůbec nedbal toho, že by se obal knih mohl zašpinit a vybryndaný Vilíkův čaj, odhodil je i složku na stůl před svoji židli a posadil se.
„Vsadím svůj křivý nos na to, že neuhodneš, co jsem našel v pokoji svého drahého mrňavého synovce,“ oslovil svoji ženu.
Vili polkl. Vrhl zoufalý pohled po bratranci, ale ten jen pokrčil rameny a zabodl oči do prázdného talíře, jako kdyby hypnotizoval jeho složení.
„Představ si, že je ten mrňous mnohem vzdělanější, než bych se odvažoval odhadovat. Zřejmě se někdy začátkem týdne vloupal do ředitelovy pracovny a vypůjčil si pár jeho svazků a jednu docela zvláštní složku, mám pravdu Vile?“
Jmenovaný si pomyslel, že příště všechno pořádně schová. Jenom jestli nějaké příště vůbec bude, vzhledem k tomu, že nemůže přiznat ředitelovu pomoc. Ale to se má přiznat k loupeži v ředitelně?! Měl pocit, že neexistuje nikdo, kdo by byl ve větším průšvihu než on. V tuhle vteřinu určitě ne.
„Ty knížky, totiž, můj táta uměl čarovat. Máma mi je dala. A tu složku jsem docela náhodou našel, když jsem byl ve třídě po škole. Byla v jedné lavici,“ vylhával se. Zachytil bratrancovo klepání si na čelo i zděšený pohled své sestřenice spolu s rozzuřeným tetiným. Tuhle historku by mu spolkl leda nějaký bloud, na to byl strýc dost chytrý.
A dal to najevo tím, že se k Vilíkovi naklonil přes stůl s hrozivým pohledem. „Lži si komu chceš, mladý muži, ale mně ne! Tyhle svazky tvoje matka vůbec nemá. Nemají je ani Radní. Jen ředitel školy ve své pracovně. Mám mu zavolat a zeptat se, jestli mu jich náhodou pár neschází?! Ale to mě nezajímá.
Pochybuji, že bys to vymyslel sám od sebe. Takže, můj uličnický synku, co vy dva chystáte?! A předpokládám, že to má co dělat s letákem, který jsem čirou náhodou našel před dvěma dny na sloupku nedaleko našeho domu. Cituji: Schůze Jablůňkovského Rytířstva jako obvykle. Hojná účast očekávána. Boss.
Kdopak z vás dvou je ten boss, co?!“ zavrčel, že by se za to ani vlkodlak nemusel nijak zvlášť stydět.
Bratranec se zadíval někam za strýce a snažil se předstírat, že on nic, čímž se samozřejmě usvědčil s naprostou jistotou.
„Chci nějaké slušné vysvětlení, a to od tebe,“ ukázal čaroděj nekompromisně na svého syna. „Doufám, že si vymyslíš něco lepšího než Vili. Něco, čemu by tvoje matka mohla věřit,“ vyzval jej a upozornil tak na zděšenou tetu.
Nezdálo se, že absolutní zatloukání by něco vyřešilo. Možná proto šel bratránek alespoň s částí pravdy ven.
„No, Rytířstvo je jen taková hra,“ začal nejistě. „Patřil do něj i Honza Hrazanský, takže se nám moc nezamlouvalo, když zmizel, a začali jsme se v tom šťourat. A pak přijel Vili, no a já mu řekl, že jestli chce do party, tak musí vzít složku Hrazanského. Zajímalo nás, jestli v ní něco není. Teď momentálně jsme ve fázi šetření.“
Strýc se podíval na svoji manželku. „No, řekl bych, že aspoň část pravdy v tom je,“ poznamenal mírně spokojeně, než na svého syna uhodil znovu: „Ale nevysvětluje to ty knížky o magii ve Vilově pokoji.“
Vili se užuž chtěl opravdu přiznat a ušetřit si další lži i starosti. Prostě to nechat na strýci. Koneckonců je to také čaroděj, leccos svede. Rozhodně víc než parta dětí. Jenže bratránek jej pohotově předešel.
„No, já myslel, že by se nám kouzla mohla vždycky hodit, tak jsem jich pár sebral, když jsem byl naposledy v ředitelně. Starosta to může potvrdit, byl tam s námi. Tedy, ne to, že jsme je vzali, ale že jsme…“
„Tohle je na čtrnáctiletého výtržníka hodně ubohý pokus,“ zkonstatoval čaroděj. „Tyhle knihy,“ poklepal na desku nejvýše ležící z nich. „… nejsou čtením ani pro většinu dospělých, natož děti, jasné?! Takže si je nechám u sebe, než je zítra vrátím řediteli. A vám dvěma bych radil dnes večer zůstat doma, nebo budete mít OPRAVDU VELKÉ potíže. Rozumíme si?!“
Bratranec se raději rozhodl hned vyklidit pole. Vili se pro jistotu zařídil podle něj. Chtěl jít znovu do svého pokoje, ale starší chlapec jej vtáhl do toho jeho.
„To bylo fakt ubohý, nechat všechno ležet na očích!“ zavrčel a vytáhl zpoza skříně druhou kopii složky. Ty knížky jsou fakt průšvih. Řekl bych, že ředitel s námi za jeden provaz dál nepotáhne, když jsme se tak hloupě prozradili. A taťka je jako všichni dospělí. Nevěří nám, ani co by se za nehet vešlo. Máš nějaký nápad?“
Vili nechápavě zavrtěl hlavou. Nešlo mu na mysl, co by teď měl dál řešit. Prasklo to. No a ? Tak z něj nebude veliký čaroděj, však se najde někdo jiný. A Honza se možná docela snadno zase objeví, jak naočkoval Freda. Krom toho, dost pochyboval o tom, že by se dalo něco dělat třeba s Věží, takže je to vlastně všechno docela normálně vyřešené. Všichni žili šťastně (a hlavně žili) až do smrti.
Ale to už bratranec přecházel netrpělivě po místnosti. „Budeme potřebovat krytí. Vzít knížky taťkovi a jít na sraz Rytířstva. Osvobodit Honzu. Jo, když stihneme osvobodit Honzu sami, budeme to mít vyžehlený raz dva!“ zajásal zcela nepochopitelně.
„Musíme jít na sraz, rychle vymyslet plán a zachránit Honzu ještě dneska večer. A všechno bude ok,“ snažil se uchlácholit mladšího bratrance. Ne, že by se mu to dařilo. Ten neměl ani pomyšlení na to někam chodit. Chystal se také patřičně ozvat, jenomže v tu chvíli přišla sestřenka do svého pokoje a podezíravě si je změřila.
„Zase něco chystáte?!“ zasyčela nepříliš přátelsky. „Táta s mamkou se teď dole hádají, co s vámi udělají.“
Vili se jejímu hněvu ani trochu nedivil. Sám se cítil mizerně a rozhodně se mu nechtělo hrát si na hrdinu. Nicméně bratránek měl v plánu něco jiného. A chystal se k tomu využít všech zbraní.
Stoupl si mezi Viliho a svoji sestru. „Myslím, že nám s tím pomůžeš,“ usmál se nebezpečně.
Jeho dvojče zděšeně polklo. „Co chcete dělat?“ zeptala se proto prostě a doufala, že nebude muset dělat něco nebezpečného. Přitom probodávala bratra alespoň pohledem.
„Já a Vili jdeme dnes v noci ven. Chci, abys nás kryla,“ řekl jednoduše bratranec.
Vykulila na bratra oči. „Jsi blázen!“ obvinila jej. To snad nemyslíš vážně! Taťka není hlupák, půjde si je zkontrolovat, to mu snad musí být jasné. A až zjistí, že jsou pryč…
Její dvojče však zřejmě na věc nahlíželo jinak. „No, jak myslíš. Naši budou určitě překvapení, až se dozví o tom chlápkovi. Kolikrát jsi za mámu psala omluvenky? Třikrát? Pětkrát? No nevím, ale Vili byl za školou jen jednou. Zítra ti to asi nevyjde, co?“
Sestřenice nejprve zbledla, pak zrudla. Nebo to bylo naopak? Vili si později nebyl tak docela jistý. Než za sebou práskla dveřmi, až se stěny otřásly.
Bratranec okamžik upíral na dveře omluvný pohled, načež sebral ze skříně malou brašnu s kytičkami a hodil ji Vilovi. „Nemáme moc času, tak koukej makat,“ zahučel a sehnul se pro boty pod postelí.
Vili si běžel do svého pokoje pro tenisky a bundu.
„Teď musíme být zticha. Táta není úplně hloupej, takže začaroval dveře i okna. A i kdyby ne, dělá strašnej randál, když chceš jít přes střechu. Komínem se sotva protáhnem, takže půjdeme do přízemí a odsud dolů do sklepa. Ten je v podzemí, takže kouzla kontrolující dům se na něj nevztahují, jasný? Takže tiše jako myška.“
Položil si ukazovák na ústa a zamířil k dřevěným schodům.
Kapitola čtvrtá: Co se stalo Honzovi a TO bydlící v podzemí
Sklep Modřanských by měl být zasazen do Kroniky Vilových zážitků jako SKLEP. A když bratránek odsunul za hekání a skřípání regál plný starých napůl rozpadlých věcí od tříkolky přes dům s rozcuchanými zaprášenými panenkami až k nářadí, starým klíčům a plechovce s olejem, byl Vili teprve překvapený.
„Vítejte v Jablůňkovském podzemním systému. Je skoro tak starý a strašidelný jako věž. Jsem Petr Modřanský a budu dnes vaším průvodcem. Samostatná prohlídka se nedoporučuje z důvodu nestability tunelů a nepřátelství věcí, co tu žijí.
Něco ti povím,“ ztišil najednou hlas do šepotu. „Až nebudeme tak kvaltovat, pár ti jich ukážu. Vzhledem k tomu, že upíry jen tak něco nezlikviduje, některých se nemusíš bát.“
Škrtl zapalovačem z kapsy a rozžehl starou lacinou pochodeň, jaké se prodávají po pěti kusech v supermarketech. Vili jen doufal, že je v ní dost lampového oleje, aby nezůstali v různě se větvících chodbách vězet potmě.
Bratranec se zdál naprosto v pořádku a klidný, dokud nezastavil u hromádky rozbitých cihel, které dříve zjevně měly za úkol uzavřít nyní zpola probouraný průchod.
Z něj se táhl odporný zápach rozkládajícího se masa, který staršího z chlapců dostatečně rozhodil z koncentrace.
„Zatraceně!“ zaklel.
„Co je?“ zeptal se Vilík s knedlíkem v krku. Ať byl upír nebo ne, nesnášel pavouky a krysy a z toho puchu se mu chtělo hrozně moc zvracet.
„Tak poslyš. Jablůňkovu by ti obyčejní lidé, co žijí kolem, nerozuměli. Protože tu platí podobná pravidla, jako ve filmu. Když jdeš někam, kam nesmíš, nebo něco takového uděláš, špatně to s tebou dopadne.
Vsadím se, že tvoje máma ti povídala o věži, ale o podzemí ani slovo, co? Rodiče obvykle nepředpokládají, že by se sem jejich děti dostaly nebo odvážily. Možná obojí, co já vím.
Ale zatímco ty jsi četl Honzovu složku pořád dokola jako cvok, já zjistil hned, že je nám k ničemu. A tak jsem ti z pokoje čistě záměrně vzal jednu z Ředitelových knih a krapet se začetl.
Už jsem tudy párkrát šel a vím, že tahle chodba vede k věži. Kdybychom šli napravo a pořád dál tím tunelem, objedeme náměstí s věží v kruhu a po levé straně najdeme víc zazděných průchodů. Z nejstarších domů se dá dostat dál než do sklepa.
V té knize je stránka nadepsaná:
„ Zákony podzemí
První zákon: Co je zapečetěno, neodvažuj se porušit.
Druhý zákon: Co je porušeno, otevřeno jest.
Třetí zákon: Co jest otevřeno, zavřít je pozdě.
A tak se zlo páchat bude. Pach smrti se rozšíří, aby pohřbil, co zůstalo. Kdo se jej odváží přivolat, zaplatí duší. Kdo bude vzdorovat, položí žiot. Slabí zemrou, by silní mohli žít.“
Vilimu naskočila husí kůže. „V-vsadím se, že jsi se vlámal někomu do sklepa a nechal tam smrdět nějakou zdechlou krysu. Tu historku sis vymyslel, abys mi nahnal strach, že- že jo?
He-hele vážně se ti to povedlo. Šel bych si radši odbýt toho zaracha, jestli už můžu.“
Otáčel se pomalu k odchodu a bylo mu celkem jedno, kudy půjde. Dělalo se mu tak zle, že krvavý steak pod nosem by byl docela uvítal. Ta díra ve zdi se mu ani za mák nezamlouvala. Rozum i panika jej docela jasně upozorňovaly, že by stěna měla zůstat pevnou zdí. Umře už jen z hrůzy a toho šíleného rozkladného zápachu. Ale než udělal dva kroky, bratranec jej neuvěřitelně silně chytil, div malému příbuznému neruply kosti.
Oči staršího chlapce velmi děsivě změnily barvu i pohled, spodní část obličeje se mu protáhla, že vypadal skoro jako kombinace člověka a psa.
Vili viděl vlkodlaky, když napadli jejich dům. Ale ne tak zblízka. A tamti byli docela obyčejní vlci, bratranec působil ještě o fous strašlivěji, až Vili přemýšlel, jak je možné, že se ještě nepočůral.
Možná to bylo tím, že neměl dost času, protože se snažil urputně mnohem silnějšímu bratranci vytrhnout a vzít nohy na ramena, jak bych to udělala sama na jeho místě. Mezi možnostmi: zemřít strašlivou smrtí nebo utéct a mít šanci na přežití, se rozhoduje pozoruhodně snadno. Ještě rychleji v podobných situacích.
„Znáš z města bezdomovce, Vili? Schovávaj se v narychlo postavených domcích, spí na nádražích, nebo je najdeš v kanálech. Pach každého člověka je trochu zvláštní. Jen velmi, velmi málo, ale když chceš někoho stopovat, nad vlkodlaka nenajdeš.
Mám sice hodně mizerný smysl pro humor, ale jak sis jistě domyslel, teď zrovna nezářím optimismem. Takže, až ti povím, budeš utíkat. Vezmeš si k sobě pochodeň a poletíš jako namydlenej blesk. Tamtím směrem, přímo od věže, jak nejrychleji to půjde. Drž se svého nosu a jdi přímo tam, kde ucítíš zápach jako z popelnice. On se tu fakt vyzná, dostane tě odsud v pořádku a ty půjdeš za Ředitelem a starostou a všechno o tom, co se stalo, jim vyklopíš. Ještě jedna věc. Můžeš přestat podezírat Radní, ať už udělali cokoliv. Řekni, že Honza Hrazanský je mrtvý a tunel otevřený. Vyklop to i Fredovu dědovi. A teď už pomalu jdi. Tam,“ ukázal ještě a popostrčil jej.
Vili neměl zrovna nejlepší pocit, že jeho bratranec pořád stojí u té díry, obzvlášť, jestli to, co tam tak smrdí, je…
Ale teď musí hledat něco jiného. Hodně rychle hledat. Puch z popelnice.
Sotva třikrát zahnul podle plechovek a prázdných obalů na zemi, když se ozval bratrancův výkřik, který jej přimrazil na místě a zastavil veškerou obíhající krev v jeho malém rozklepaném těle.
Kruci! Musí něco udělat! Nemůže přece nechat bratrance jen tak… Ale třeba ho To nezabije. Pak by měl čas mu pomoci. Ostatně, co zmůže dvanáctiletý hlupák proti bůhvíjakým příšerám?
Na druhou stranu, jediné, co věděl, je z knížky, a ta praví: Kdo bude vzdorovat, položí život. Soudě podle hluku bratranec dozajista nic jiného nedělá.
Jestli To má doupě pod věží a vyláká jej dost daleko, třeba se vlkodlakovi ještě podaří zmizet.
Nebo by mohl jít do toho tunelu a promluvit s Věží, aby mu pomohla.
Jedna možnost lepší než druhá, ale jedno bylo jisté. Jeho bratranec potřebuje pomoc. A nemůže čekat na Ředitele nebo starostu. Musí se mu pomoci hned.
Vilík byl o tom přesvědčen, jeho kolena však zřejmě moc ne. „Jsme moc malá kolena, a jako taková máme utíkat od všeho zlého,“ vybízela jej v hlavě, ale to už si Vili nadhodil na rameni květovaný starý sestřenčin školní batoh a vykročil zpět.
Okamžik nato spatřil tu spoušť. Bratrancovo vlčí tělo leželo bezvládně na zemi a něco, co by Vilík nedokázal popsat jménem ani s pomocí fantasy slovníku všech příšer, jej za nohu táhlo k díře ve zdi. Zřejmě do svého brlohu, aby To mohlo pokračovat v rozdělané práci.
„Hej ty!“ křikl Vili na napůl chlupy, zpola šupinami porostlé dlouhé neforemné tělo. Když To na něj promluvilo, měl hoch téměř naděláno v kalhotech.
„Odejdi a nevraccej sse, a já tě možná zabiju později, než tady toho. Ossvobodili mě a já mám hlad!“ vyštěklo to a znovu se chtělo zakousnout bratranci do nohy, když To uhodilo nějaké zavazadlo přímo mezi bledé světélkující oči.
„Mám pro tebe podobnou nabídku,“ spustil drze Vilík a s hrůzou sledoval potrhaného Petra Modřanského. Ovšem svojí poznámkou si získal potřebnou pozornost. Stvoření nechalo zraněného vlkodlaka vlkem a vydalo se pomalu a plíživě k Vilimu.
„Děti jsou mocc dobré k jídlu. Ssamé libové masso, cco jde pěkně od kossti,“ olízlo se to. K Viliho zjištění jeho jazyk vypadal tak trochu jako hadí, proto nejspíš nezvládal moc sykavky. Samozřejmě to mohlo být i tím, že místo obyčejných obdelníkovitých zubů měl plnou tlamu špičatých lesknoucích se malých bodců, skoro jako piraně.
„Dva chlapcci míssto jednoho. Sskvělé menu. Tak řekni, kdo ty jsssi, než tě ssežeru!“ vybídlo jej To.
Vili si nebyl jistý, jestli jej tohle téma konverzace zrovna dvakrát baví. Jistě, zajímavé bylo, ale nehodlal skončit jako něčí přesnídávka. Musel si vymyslet něco jiného.
„Já nejsem žádný chlapec, abys věděl,“ zamumlal a rychle začal plácat nesmysly ve snaze zůstat ještě pár dalších vteřin celý a nerozkousaný. „Já jsem logoped, na ty by sis měl dávat pozor, to jsi ještě neslyšel?“ snažil se velkou neforemnou obludu zaměstnat.
Zdálo se, že je novým slovem zaujatá. „Logoped? A co to má být, co? Copak je logoped? Je to dobré k jídlu?“ zajímalo se To.
Vili si dal záležet, aby nemohlo přehlédnout jeho negativní zakývání hlavou. „K jídlu vůbec ne. Otrávil by ses. A toho vlkodlaka bych taky být tebou nežral. Zatím ses nezakousl dost hluboko, ale až to uděláš, otráví tě. Není to jen tak obyčejný vlkodlak. A já nejsem obyčejný chlapec.
Abys rozuměl, tam nahoře už nejsou jenom obyčejní lidé nebo vlkodlaci. Objevilo se nové jídlo. Už jsi slyšel o biopotravinách?“
Tvor se k Viliho nesmírné úlevě zastavil, podrbal velkou tlapou plnou dlouhých zahnutých drápů, které by malého upíra bez potíží roztrhly vejpůl, a posadil se na velkou chlupatou zadnici.
„Nesslyšel. Co to je? Něco, co by mi ublížžilo?“ ptal se s obavami Vilíka.
Ten urputně přemýšlel, jak vysvětlit, že biopotraviny jsou pro veliké chlupaté obludy s drápy jako šavle a zuby jako pletací jehlice pořádně jedovaté. Bledé oči nedočkavě zasvítily.
„Klidně ti řeknu o biopotravinách všechno, co budeš chtít, ale napřed se chci taky na něco zeptat. U nás nahoře se o tobě mluví s velkou vážností. Jsi nejobávanější ze všech tvorů a nejsilnější, samozřejmě. Ale nic víc o tobě nevím. Myslím, že je to škoda, protože jsi i chytrý. Proč teda žiješ pod věží? A kde jsi se tu vzal?“
Zdálo se, že To je poměrně rádo, že se jej někdo konečně ptá.
„Víšš, původně jsssem nebylo nicc. Bylo jssem vzduch, který nicc nejdel a neccítil. Ale pak ssse něco sstalo, už je to pár sstovek let. Ten zatracenej žebrák ho obelhal a on nechtěl zaplatit. A tak byl potresstán. Jeho duše byla sspojena s mou a tak ssspíme a jíme a zasse sspíme. A když nám někdo otevře dvířka, ssebereme i jeho dušši a ssníme ho. Tebe jssme chtěli zatím nechat, protože jssme sse chyssstali ssníst tohohle. Tak, řekli jssme, co jsi chtěl vědět, tak nám už pověz o těch biopotravinách.“
Vilimu ale došla jakákoliv představivost, tak jen ustupoval před dychtivým NeStvořením hlouběji do tunelů. V každém případě si mohl gratulovat. Dařilo se mu plnit svůj prvotní záměr, a sice odlákat To co nejdál od bratrance. Horší bylo, že ten zjevně nebyl dvakrát schopný se sám odstěhovat do bezpečí.
„Biopotraviny, to je zvláštní druh jídla. Vypadají jako normální, ale i když se na obalu píše, že jsou zdravé, dokážou je jíst jenom obyčejní lidé. Když je sní omylem nějaký Logoped nebo Vlkodlak, otráví mu to maso. A každého, kdo se rozhodne ho třeba sníst, tak také. Včera nám je dali k večeři na návštěvě, moje teta si spletla v supermarketu balíčky. A tak mně i tomu Vlkodlakovi zbývá stejně jen den nebo dva života. Přišlo mi důležité tě upozornit, abys nás náhodou nesnědl, protože nechat někoho umřít, to se prostě nedělá.“
Tvor se znovu posadil a podrbal na hlavě, zatímco očima neustále sledoval potenciální kořist, než si to definitivně rozmyslel.
„To jssi hodný, logopede, že jssi mi to řekl. Jak dlouho budou ty biopotraviny v obchodech? Rok? Dva? Ten chlapec v ssobě žádné neměl, už je to pár týdnů, co jssem ho ssnědl. O biopotravinách nemluvil, takže to bude assi nějaká novinka?“ zeptal se Viliho, kterému se nevýslovně ulevilo.
Jenomže tím, že ho ta příšera nechce sežrat, to nekončí. Může sníst kohokoliv jiného, kdo se jí naskytne, takže se proti tomu musí něco udělat. Polkl.
„Jo jo, ještě o tom skoro nikdo neví, takže teď zrovna je nahoře hotová pohroma. Být tebou, uklidil bych se na pár let někam do ústraní, co možná nejhlouběji, protože by ses mohl nechtěně také otrávit. Ale to koneckonců závisí na tobě, já jsem už mrtvý, tak proč by sis ode mě nechával radit, že?“
Stálo jej hodně úsilí otočit se k tvorovi zády a projít až k bezvládnému bratranci. Tvor šel podle očekávání hned za ním. „Ovšem máššš pravdu, o tom není pochyb. Zůsstat několik let bez jídla nelze jen tak, to sse mussím uložit ke sspánku. Nechtěl bych sse omylem otrávit jako ty. Ale nemůžu jít sspát sám. Potřebuji pomocc někoho zvenčí, aby mě uzavřel pod věží. A nikdo jiný tu není. Když mi pomůžešš dám ti, co budešš chtít.“
Vilík si nedovedl představit, s čím by mu tak mohl velký nechutný chlupatý lidožravý netvor pomoci. Na druhou stranu, připomnělo mu to tak trochu matčin příběh o Strážní věži. Podle toho, co tenhle netvor tvrdil, nejspíš to s kazatelem nedopadlo zrovna dobře. Každopádně po tolika stovkách let tu už nemá rozhodně co dělat.
Proto přikývl. „Tak platí.“
Nestvůra si poslušně prolezla zpět do zpola zazděné chodby a otočila na Vilíka své bledé oči. Vili vrhl po díře nedůvěřivý pohled. „Jak tě tu mám zazdít? Nechce to nějakou maltu, nebo tak něco? Nejsem žádný Merlin,“ spustil rozpačitě.
Tvor zavrtěl ošklivou hlavou. Dalo by se uvažovat i nad tím, že se pousmál, ovšem navenek to působilo opravdu velmi odpudivě. „Nejsi žádný Merlin, to je fakt. Merlin byl jenom legenda, ty jsi opravdový čaroděj. Škoda, že otrávený. Kdybych tě sežral, byl bych o moc větší a silnější, ale nepředpokládám, že bys už měl učitele. Ta zeď je zevnitř začarovaná. Nepustí mě ven, dokud mi nějaký hloupý trouba za pár let zase neotevře. Stačí dát vylámané cihly zpět na svá místa.“
Vili položil poslušně několik cihel, než se zarazil. „Slíbil jsi mi, co budu chtít. Jak mi to budeš moci dát, když zůstaneš zakletý pod věží a já tady venku?“ zajímal se malý chlapec.
„V tom je ten vtip, čarodějíčku. Nenechám se napálit každým hlupákem. Stačilo nám to jednou, když nám udělali tohle. Já budu uvnitř spát, a ty venku umřeš, takže ti vlastně žádné přání splnit nemůžu, protože se to váže až k okamžiku po postavení zdi. A nejspíš nechceš vidět něco jako jsem já víc než jednou. Nebo ano?
Škoda, až bys byl dospělý, mohl bys být i dost silný, na rozdíl od toho kluka před pár týdny, nebo těch deseti hlupáků před ním, ze kterých jsem vysál jejich existenci, až z nich zbyly jen stíny. Dost mě rozlítili. Byli mocní, to ano. Ale ta domýšlivost, že porazí stovky let starého a o stovky tvorů mocnějšího Dveřníka, ta byla absurdní. Bylo třeba z nich udělat odstrašující případ, aby mi sem za chvíly nelezly tisíce rádoby učenců, kteří by mne jen zbytečně rušily ze spaní. Ne, že bych se čas od času rád nenažral. Možná jsi ty blázny viděl, zařídil jsem, aby měli pár generací času na přemýšlení, pokud si tam venku nezačnou něco se Strážcem.
Věčná škoda, vskutku. Docela rád bych si promluvil s tím, kdo hájí Tajemství tam nahoře. Kolegou z práce, dalo by se tvrdit. Slyšel sjem, že se snadno ztratí v davu, snad vlkodlak nebo možná upír. Neměl bych o něm mluvit. Ale tobě to vlastně říct můžu, když umřeš, co?
Existuje mnoho zazděných dveří, nejen tady. Každé mají Dveřníka, Klíčníka nebo Strážce. Tenhle svět je jedním z mnoha „pupků Všehomíra“, Kosmu. Jak se tvoří další a další světy, připojují se k tomu uprostřed branami. Tak přišly různé národy na nebe a peklo, podsvětí, zásvětí, jiné reality a další podobné bláboly.
Je to dokonalá hierarchie. Na místech tragédií se soustřeďují tyto průchody. Pak musí přijít ti, kteří jsou ve tvém jazyce známí jako Verbíři. Náplní jejich povolání je dostat se budoucímu Strážci pod kůži a přinutit jej k dobrovolné přísaze, která z něj a všech jeho potomků Strážce udělá. Říkám sice teď „Strážci“, ale jde vlastně o více druhů zaměstnanců. Jako v továrně: někdo celý den tká, další měří a stříhá, jiný šije nebo barví. A pak vedoucí dílničky, jakožto Verbíř, jež dohlíží na chod, a ti vyšší, které zase zná jen ten přímo pod nimi.
Jenže! Povím ti, tady v podzemí se proslýchají divné věci. Ve smyslu, že ty navrchu to věčné „papírování“ přestalo bavit, což samozřejmě znamená zmatek tady dole. Ne pro mě, já budu žít dlouho, možná věčně, ale těm ostatním. Někteří Strážci umřeli dřív, než předali své vědomosti a post svým potomkům nebo učňům.
Zatímco před dvěma sty lety se to vyřizovalo pochůzkou Verbíře, dneska to jde od desíti k pěti, a od pěti dál až k nule. Už pár generací někteří Strážci vůbec netuší, čím vlastně jsou. Tím pádem se stále častěji objevují doklady infiltrace z jiného světa a naopak, průchody jsou porušovány.
Mám, abych tak řekl, menší obavy o věž tam nahoře. Zdá se, že jde o ten samý případ, protože tam pořád bouchají dveře a už ani nepočítám, kolikrát za poslední století se na to snažil upozornit ten otravný zvonec. Kvůli tomu stále ne a ne, aby se mi v uších zabydlel nějaký serióznější pavouk. Velmi nepříjemné, budit se kdejakým rachotem, a tak jsem měl v úmyslu nechat si patentovat…“
Tu se ozval bratranec ze země. „Vili, dělej! Utíkej! Já ho zdržím,“ snažil se nepříliš úspěšně držíc se za hlavu postavit na nohy.
Netvor lehce podrážděně zavrčel jako v upozornění, že byl právě přerušen ze svého výkladu o kostěných ucpávkách do uší z hlavic lidských stehenních kostí, kteréžto téma považoval, vzhledem k mohutné ozvěně v tunelech jako tento, za velmi důležité, takřka zdravému rozumu stěžejní.
Ale bledýma očima zhodnotil velikost uší obou chlapců a po srovnání s mozkem uprostřed nevzhledné hlavy došel k názoru, že otrávení chlapci to vydrží na těch pár ubohých hodin, co jim ještě zbývají, dokonce i bez jeho právě vymyšlené modifikace ohledně praktického využití záprstvních kůstek.
Vili bratrance ignoroval. Už scházely jen dva úlomky. Vrazil první z nich do části zbývající mezery, kterou po něm koukalo svítící velké oko.
„Mám ještě otázečku. Kdybych čistě ze zvědavosti viděl Strážce věže nebo jiného, jak bych jej mohl poznat?“
Tvor na něj ospale zamžoural. Vilík sice nechápal z rozhovoru mnoho, ale ta věc se mu zdálo dost zajímavá. Jablůňkov je celkově ohromně fotogenické, dobrodružství a nebezpečí plné městečko. Na mysl mu přišlo hned několik lidí od mámy, přes strýce, bratrance, Fredieho až k Řediteli.
(Odmítal uvažovat zejména o sestřenici a profesorech jako třídní Prvopis nebo biolog Pažitka – na druhou stranu, co kdyby?)
Ve svém zamyšlení ani nezaregistroval zcela jiný typ zápachu, jehož ohnisko se pomalu blížilo, až stanulo vedle Viliho.
Kapitola pátá: Čtyři problémy na závěr
Tvor za zdí se rozkašlal, jako by se dávil, což při síle smradu špíny a odpadků nebylo udivující, dokud nově příchozího neoslovil a neupozornil tak na něj Vilíka.
„V-verbíři,“ zakoktala se obluda a oko se o dobrý půlmetr vzdálilo, jako by mělo strach.
Muž si spokojeně založil ruce na hrudi a s úšklebkem se nenechával do rozhovoru nijak pobízet, když téměř okamžitě spustil: „Jsi hlupák!“ vyštěkl na zdroj slabého světla uvnitř téměř zazděné chodby. (Vili byl rád, že je tak slabé, protože při představě desítek mrtvých ohryzaných lidí a zvířat, jakkoliv nepravdivé, se mu chtělo zvracet.)
Ale i přestože se ten ne-voňavý muž bavil s příšerou, ještě Viliho nepustil z háčku. Chytil jej pevně v rameni a zabránil mu se kamkoliv hnout. A bratranec vlkodlak jen seděl na zemi a nechápavě, trochu podezřívavě, civěl z jednoho na druhého a do zbývající škvíry v zídce, která hrozila se každou chvílí rozsypat.
„Získal jsi desítky a stovky lidských i jiných vědomostí, a přitom se necháš tak snadno obelhat mrňavým klukem!
Otrávený?! Ty břídile! Jediné tvoje štěstí je, že jsi se dobrovolně vzdal sežrání syna Strážce věže. Jediného potomka, ty sádelnatá hroudo! Víš, co by to znamenalo pro všechny tam nahoře?! Samozřejmě nemá s krví vůbec nic nezvyklého. A ty jsi mu řekl dost tajené a nebezpečné věci jen tak, malému chlapci! Nemluvě o tom, že jsi mu přísahal věrnost, kterou časem přijde využít, tím si můžeš být jist!“
Se zapraskáním i poslední kousek poslední cihly vyletěl Vilíkovi z dlaně a zapadl kupodivu tak přesně, jako klíč do zámku. Zeď chvíli vypadala, jakoby se samovolně snažila implodovat, až strnula.
Kdyby nebyl Vilík přesvědčen o tom, co viděl a slyšel, považoval by fakt, že byla někdy na kusy, za obyčejný sen.
Jenomže proti tomu mluvilo i to, že bratranec potřeboval nutně pomoc a stále se nacházeli v podzemí s tím divným individuem, které páchlo jako ze skládky komunálního odpadu.
„To-to bylo…“ Ale cizí muž jeho blábolení rychle přerušil. „Nevýslovné štětí, že jste oba dva neskončili na jídelníčku. Ani netušíš, jak bývají Dveřníci nebezpeční. To však časem pochopíš. Teď ti pomůžu s tvým bratrancem zpět k vám domů, a půjdu si po svých. Vzhledem k tomu, kolik toho musím chodit kontrolovat, máte kliku, že jsem zrovna vyřizoval něco poblíž a zjistil, že se můžete dostat do pořádné bryndy.
Tak jdeme, vlkodlaku,“ s heknutím si přehodil bratránkovu paži přes ramena a zvedl zraněného chlapce.
Vili netušil, kudy jdou. Vypadalo to skoro tak, že nikam nezahýbají. Šli stále rovně až do strýcova sklepa, jako kdyby se je podzemní tunely snažily tou nejpřímější cestou vyplivnout ze svých útrob.
Ve sklepě se je chystal „Verbíř“ opustit, ale Vili se nemohl vzdát všech odpovědí. Nejspíš s ním ten cizinec nebude mít zrovna trpělivost, proto vybral ze svého pohledu jednu z nejzajímavějších.
„Řekl jste, že jsem syn Strážce Jablůňkovské věže, jak je to možné? Chci říct, můj otec je už několik let po smrti, neznamená to tedy, že jse Strážcem někdo jiný? Co třeba já?“ zeptal se muže zmateně.
Ten na něj chvíli s úšklebkem shlížel. Zjevně věděl o něco málo víc, než Vili tušil, což se s jeho slovy potvrdilo.
„Kdyby to tak bylo, pak bys byl opravdovým Strážcem, a jednou to tak i bude. Ale jak jsem už sdělil, jsi zatím pouze Strážcův syn, i když uznávám, že manžel tvé matky ti toho také nezanechal málo. Každý Strážce musí mít zbraň. Je to věc, s níž poprvé kdy zabil. Až uvidíš svoji matku, měl by sis ji vzít. V téhle obci není bezpečno, na to nezapomínej! Někdo se dozvěděl o Tajemstvích, která znát nemá, a snaží se narušit řád v těchto končinách. Dávejte si pozor, oba dva!“ varoval Viliho i staršího hocha, kterého opatrně složil na bednu od ovoce, než zmizel v útrobách někde za sklepem a regál s haraburdím se za skřípání, vrzání a drhnutí vrátil i s plechovkou oleje, starými klíči, nářadím a domkem se zaprášenými panenkami na své místo. Vili se jen tak tak vyhnul zběsilé tříkolce.
„Mám čtyři solidní problémy,“ ozval se bratranec sedíc sklesle a krvácejíc na své bedně.
„Honza Hrazanský je mrtvý. Což nám souvisí s druhým problémem – sabotérem, kterej se nebojí jít přes mrtvoly, jehož totožnost aspoň mně zatím uniká. Pak tu máme fakt, že tvůj táta upír nejspíš ve skutečnosti tvým otcem nebyl. Ten pravý je pořád naživu, užívá si dobrodružství a nejspíš je to pěkný kápo, i když my nevíme, kdo to je.
A když vůbec nepočítám tu zazděnou potvoru, zbývá nám to nejhorší. Jak sakra našim vysvětlíme, že jsem se ve sklepě tak šíleně zřídil?!“