09 - Kapitola sedmá - U Čertovského kozla
18. 8. 2009
Sára Blakeová se zpočátku snažila mi zabránit v mém úmyslu stát se „lovcem“ ve světě rozděleném jen na zajíce a myslivce. Nakonec to však byla právě ona, kdo se poprvé neudržel. Ne, že by to přímo souviselo s proroctvím nebo nějakým nevyhnutelným osudem. Nárazová akce, ztráta nervů… tak přesně to bylo, když jsme se po setmění vracely přes město k vlaku domů.
Sama jsem si toho nevšimla, ale později jsem se na to vyptala… V jedné z uliček vycházejících z té hlavní… našeho času Masarykovy ulice, se zaleskl suverénně nůž, tucha, že nikým neviděn vykoná svůj účel. Jenomže to nepočítal s vlčím duchem Siskou, chránícím si své ovečky. Ta, jakmile spatřila čepel, vyskočila směrem k Sáře, aby ji upozornila na nebezpečí.
To se sice netýkalo nás, ale postarší žena mířící k nám z inkriminovaného místa stále nic netušila. Fakt, že je Sára Blakeová někde jinde, než kráčejíc po mém boku směrem dolů z města, jsem si uvědomila s několikakrokovým zpožděním. V okamžiku otočky zpět a pátravého pohledu už mi mizela za rohem. Zamračeně se s batohem na zádech rozběhnu, abych spatřila ne úplně žádoucí scénu.
Sára-vlčice vrčela divoce na muže povaleného na zemi, zbraň se válela kus dál a právě okrádaná žena civěla v šoku s otevřenou pusou. Tu svoji jsem duchapřítomně co nejrychleji zavřela, abych nevypadala tak přihlouple jako ona.
Docela překvapivě se vzpamatovala rychleji než já, když zamrkala očima za tlustými skly brýlí a zeptala se: „To je váš pes?“
Chvíli nechápavě koukám, co tím myslí, než mi to dojde. Tak špatně vidí, že si vlka spletla se psem! A Sisku přece nemůže vidět. Pokrčím rameny, ale než stačím odpovědět jakkoliv improvizovaně, vrazí mi do rukou několik bankovek a mizí pryč, stejně jako zloděj využil Sářina chvilkového rozptýlení nad slovem pes, aby se sebral a utekl.
Proměna zpět nebyla ani v nejmenším tak rychlá. Dokonce to vypadalo velice nepříjemně. Přesto, člověk se nemohl udržet, aby na ni po očku nepokukoval. Sára Blakeová, znovu v celé své výšce a velikosti, se zamračí na peníze v mé dlani a nad mým přemýšlivým výrazem, jenomže s ním už nemůže nic dělat.
V duchu mlčení pokračujeme až do domu a celý večer, než mám v kuchyni plnou pusu chleba se salámem a vlčí žena se zjeví ve dveřích.
„Nehodlám zabíjet žádné křížence ani nikoho jiného jinak než v obraně. A odmítám chodit ozbrojená něčím jiným než zuby a drápy, jasné?! Ani trochu se mi to nelíbí,“ zavrčela ještě, než se pro dnešek vypařila.
„Zajít za zbrojířem bude nejlepší.“
Přikývnu a jdu spát.
~
Kera se k nám samozřejmě přidá. Siska si vesele hraje a Sára se mračí, takže ani jedna z nás nezpozoruje, že jsme sledovány z povzdálí nenápadnou hubenou blondýnkou, kterou bychom jinak dozajista poznaly.
„OTRAVINY“ na nás vykouknou jako rudá písmena s pozadím v podobě oloupané zelené výlohy, kde snad od dob komunismu nikdo nesetřel prach. Konzervy za rozpraskaným sklem vyhlížely stejně odpudivě, jako název obchodu, z jehož popisky zmizelo písmeno „P“. Pro mne a Sáru již známé místo, na rozdíl od našeho skrytého doprovodu.
Není problém vejít a rovnou pozdravit mladého vnuka zbrojíře, který dorazí do sklepa plného zbraní vedle konzerv s paštikami a masem, sotva nás mladík opustí.
„Jdete si odnést další část vašich věcí?“ ptá se zvědav, co zde pohledáváme tak brzy po předchozí návštěvě. Překvapeně zamrká, když mu přednesu skutečný úmysl. Jenže trochu v jiném duchu, než by se dalo čekat.
„Copak to jste ještě nezačaly?“ uhodí na mě, jako kdybych byla bůhvíkdo, přestože v této skupince vládne spíše Sára Blakeová, vzhledem ke svým nesporným schopnostem, vedle kterých moje stejně nezpochybnitelné neschopnosti svítí jako žárovka v naprosté tmě podzemní místnosti.
„No, o jednom kšeftě bych věděl,“ začne stařec pokrčením rameny. „Respektive jde o něco jako vstupní test. Ulovíte a můžete jet dál pod mým známým. Pokud máte kuráž, ovšem jestli jsi ty stejná jako tvůj příbuzný, v tom problém nevidím. Všichni jste blázni,“ uzavře prozatím nabídku a čeká na odpověď.
Sára svůj včerejší výraz vůbec nemění, Kera vyhlíží nejistě, Siska sedí u hromádky prázdných konzerv ve snaze olíznout zbytky až příliš hmotného charakteru masa a tuku, a své zklamání dává najevo rozrušeným kňučením.
„Mluv dál a uvidíme,“ odpovím nakonec, přestože se mi najednou nechce, když netuším, do čeho nás to táhnu.
Stařík se zašklebí. „Nic složitého… příliš. Pokud nepočítám fakt, že lov se odehraje v rámci širší veřejnosti…“
Sára se už neudržela. „Co je to za pravidla?! Jeden proti tuctu?! Širší veřejnost, co to má znamenat?!“
Zbrojíř ji absolutně odmítal vzít na vědomí, zjevně se cítil uražený takovými poznámkami. „Samozřejmě nejde o nic velkého…jeden takzvaný mág se ve městě roztahuje a posílá na hospodu mého známého v noci oživlé mrtvé. Je třeba zneškodnit je a zjistit, kde toho záškodníka najít. Jsem si jistý, že kdybyste uspěly, další objednávky se jen pohrnou. Mimochodem… finanční nabídka je čtyři tisíce na zombie a deset na místo úkrytu nekromanta. To na ulici nenajdete.
Na druhou stranu v lokálech se pohybují stejně nepřátelé jako možní zákazníci, takže není dobré ukazovat se všude tak suverénně.“
Ušklíbnu se. To by mě určitě nenapadlo, když nás stíhá bůhvíjak dobrý zabiják. Postavím před muže cestovní tašku. „Předpokládám, že se něco najde… stejně jako vhodná výstroj mezi objednávkou mého strýce.“
~
Páteční večer plyne zezačátku v duchu pohody v čajovně, následně vběhneme do školy k nejbližším záchodům a dáme se trochu do parády. Se špetkou nelibosti přejedu rukou po látce pláště černějšího než noc. Ať je šitý z čehokoliv, přestože nejsem odborník, vsadila bych si na nějaké nekalé praktiky zavánějící černou magií. Už proto, jak dobře plní svůj účel. V přítmí mi chrání obličej kápě.
V Keřině ruce zahlédnu na okamžik flétnu, než zmizí někde v útrobách jejího vlastního hávu. Sára plášť odmítla a raději se proměnila rovnou ve vlka. Nepříliš ochotně si nechala nasadit košík, aby v nejistých lidech vzbuzovala obrázek venčícího se psa. Tašku nacpeme do lavice v jedné z učeben, kam pravidelně chodíme na přednášky, poté, co z ní vytaháme veškerou výzbroj. Vzhledem k našim nevalným zkušenostem a zbrojířově nedostatku informací táhnu stříbrný nůž na opasku, železný v jedné z vysokých kožených bot a po levé straně mi do stehna naráží pouzdro se staře a otlučeně vyhlížejícím koltem bůhvíjaké série. Kera vypadá obdobně s kuší přes rameno a pouzdrem, v němž by málokdo mimo šipek hledal i dřevěný kolík.
Takto podivně vyzbrojené sledujeme vlčí Sáru, jak skáče po vypínačích, než se jí podaří zhasnout před námi postupně všechna světla. Ve městě je sice přítmí rušeno pouličním osvětlením, ale psa s košíkem a nejasných lidí v tmavém si raději nikdo nevšímá. Sisku samozřejmě normální lidé nevidí, takže si může dělat co chce, což praktikuje s obrovskou oblibou, přestože já ani její paní si jí, přes naši schopnost sledovat tu rozmazanou bílou šmouhu, v očekávání nastálého nebezpečí nevšímáme.
„Jděte přímo do hospody U Čertovského kozla. Slézají se tam všelijací lidé od Trhu a z branže. Nikoho obyčejného tam nepotkáte, vzhledem k neustále svítící cedulce „ZAVŘENO“. Tam vám a dalším majitel podniku vysvětlí, co přesně chce. Mně osobně se zdá, že jde o nějakou jeho konkurenci,“ vzpomínám si na zbrojířova slova, když vyskládával s nespokojeným výrazem zbraně na, už tak přeplněný, stůl.
V zapadlé uličce kdesi v historickém centru města Brna se zastavíme před poutačem s dotyčnou popiskou a velkou bílou šipkou ukazující na vjezd a do dvora činžovního domu. Za celou cestu se nad námi pozastavili jen asi dva či tři lidé, zřejmě nad Keřinou kuší. Ale neodvažovali se takto pozdě ptát, kam máme namířeno… každého měšťáka by nejspíš napadlo nějaké divadelní představení, propagace kdejaké putiky nebo hráč putující na „dřevárnu“. Osobně bych si nemyslela nic jiného.
Chtěla bych napsat, že noc byla temná, bezhvězdná, zahalená v ještě temnějších mracích, ovšem…to by byla nuda. Docela obyčejná noc, napůl zamračeno, trochu dusno, s nějakou tou mdle mrkající hvězdičkou, tak vypadala. A my v ní, chycené do pasti, kterou jsem natáhla a spustila já. Jako obvykle.
Jak tam tak nejistě stojíme, vyšší moc to nemůže dál vydržet a rozhodne za nás. V nastalém lijáku rychle riskneme dveře, za kterými nás skorem povalí strašlivý zápach z cigaret a neodvažuji se psát čeho ještě. Něco mezi zapálenými starými smradlavými koženými botami a zmoklým psem, pálenkou a rezavou vodou z kohoutku. Zamrkáme ve snaze zbavit se štiplavé bolesti v zaslzených očích a prohlédnout lokál až pozoruhodně plný, vzhledem k popisce zavěšené na dveřích. Je s podivem, že se ještě písmenka z toho prostředí neztratila, protože pořádek nebylo to, co zde vládlo. Ještě více znepokojivě působí pohledy většiny ještě vidění schopných přítomných. Na baru zahlédnu sedět komusi přímo v pivu dost špinavě vyhlížejícího ducha.
Sára ve vlčí podobě na mě mrkne, takže ještě stačím zadržet Keřinu ruku mířící ke kapuci svého pláště, aby si ji sundala. „Tady ne!“ ukážu hlavou na dvojici v rohu svírající své vlastní kuše s muškou na nás. Sářino zavrčení celé situaci nepomůže. Není třeba vysvětlovat, že část osazenstva tvoří lovci vlkodlaků.
„Nevšimla jsem si, že by byl úplněk,“ vyštěknu jejich směrem, přestože odvahu mám někde v žaludku roztřesenou jako před postupovou zkouškou. Až na to, že tam vám neuříznou hlavu, ba ani vás neprobodnou, když náhodou neuspějete. Tady se na druhý pokus spoléhat nelze.
Siska cenila zuby a střídavě prskala, jak i jí vadilo místní ovzduší.
Zařadím se za Sárou Blakeovou ve čtyřnohé podobě, které se jako první podařilo pořádně vzpamatovat a najít volný stůl pěkně u zdi. Respektive, ne tak docela volný, počítáme-li s lidmi, kteří o sobě zjevně nemají ani ponětí.
Jedno je jisté. Pokud se v podobných lokálech nechováte dost suverénně, oberou vás i o kalhoty.
Chytím proto opěradlo dosud zaplněné židle, a jak jej zvednu, podkopnu zadní nohy. Než se muž stačí sebrat ze země a vstřebat maličko šokující probuzení, aby mohl zauvažovat nad tím, jak projevit další pocit v podobě vzteklého výlevu, do očí mu kouká hlaveň starého koltu a cvakne kohoutek. „Vypadni!“ vyprsknu. Kupodivu tento příkaz i přes svůj stav plní nenadálou rychlostí. Sednu si na jeho místo a rukávem setřu stůl od drobtů chleba a zasychajících kapek guláše. Sára si vleze pod stůl a vyčkává pro případ, že by bylo nutné nějak zasáhnout proti někomu z osazenstva podniku. Já i Kera se odsouváme tak, abychom seděly zády ke stěně a měly dobrý výhled po celém výčepu, takže není problém zahlédnout postavu vrásčitého hospodského kolébající se s utěrkou pomalu naším směrem.
„Přejete si, dámy?“ pronese bez špetky uctivosti s podivným ironickým podtónem na konci svého dotazu.
Sáře se to zřejmě líbí ještě méně než nám s Kerou, protože hostinského nohu zachrání jen její, stále ještě nesundaný, košík.
„Hej, tady nemaj vlci co dělat!“ zařve na mě.
S pokrčením ramen vstávám, dosahuji mu ani ne po ramena. „Dědo,“ oslovím jej drze, až se několik štamgastů zvědavě otočí, co se bude dít. „Ten vlk tu má práci, stejně jako já. Jestli to tak není, fajn! Nejsi jediný, komu dělá někdo problémy. A zdaleka ne sám, kdo za jejich řešení platí. Můžeme jít taky o dům dál, nabídek je dost.“
Kera vstává také a zapíná si mokrý plášť.
Muž si založí ruce v bok. „Blafuješ, děvenko! Každej v tomhle lokále poznal, že ste tu nový, takže tohle je jeden z vašich prvních džobů. Žádný méno, žádný zakázky,“ zhodnotí poměrně pravdivě situaci. Jenomže když už blafovat, tak pořádně. Za jednu lež přistrčit druhou a třetí.
„Jenomže my jméno máme. I když sotva řekne něco kdejakému tlučhubovi z putiky v zapadákově. Měl by sis je dobře zapamatovat, až sem přihrnou lidé, kteří budou chtít někoho jiného než zchlastaného lovce vlkodlaků nebo takzvaného vymítače duchů. My jsme Stínoví lovci. Lovíme všechno, co uznáme za vhodné jako cennou kořist, o nic víc ani míň. Otázka je, stojí nám tvůj kšeft za to?! Platíš dost mizerně,“ ozvala se Kera dřív, než jsem stačila otevřít pusu. Hospodou se ozvalo sborové zabručení od většiny slovaschopných posluchačů.
„Deset tácků na hlavu a padesát za to, že ti přivedeme toho sabotéra na ruku. S tím, že nám každé natočíš prvotřídní pivo, a možná pro tebe budem dělat, co ty na to?“
„Že je mi jasný, kdo mi vás poslal. Jenom jeden chlápek je takový cvok, aby vám poradil mě vydírat. A to jen proto, že je tak starý, že mu nesejde, kdy najmu někoho, kdo mi přinese jeho vlastní hlavu,“ zaštká chlapík.
Založím si ruce na prsou. „To má být nabídka?“ ptám se.
Správně odhadnu, co chtěl hostinský slyšet. Ten jenom mávne k baru. „Tři piva a nějakou večeři mámo. A pohni tím svým tlustým zadkem!“
Bez meškání si přisedne. „Snad mám pro vás něco ještě lepšího, než víc peněz. Lhaní vám docela jde, ale nepřevezete někoho, kdo strávil v oboru tolik desítek let jako já.“
Ukázal na svůj nos. „Takže, dejme tomu, že vám dám za hlavu o litr víc než ostatním a dvojnásobek, jestli to budete vy, kdo mi toho cvoka ještě dneska dovede, na což bych si nevsadil, ovšem můžu se mejlit. A jestli se vám to fakt povede, možná mám pár lidí kolem Trhu, které by ten úspěch zajímal.“
S Kerou se po sobě přemýšlivě podíváme, než kývneme. „Nepředpokládám, že bys nás chtěl podvést a poznat zuby mé známé víc zblízka, ale můžu se mýlit,“ dodám nakonec a zhluboka se napiju čerstvě doneseného piva a pustím se do večeře, přestože na Keru v rychlosti pouštění se do jídla nikdo nemá.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář