29 - kapitola dvacátásedmá - Útěk z vězení
10. 5. 2010
O pár hodin později se celkem obyčejná procházka po lese mění rychle v noční můru…
Elf střelil pohledem po upírovi. Přemýšlel, nebylo-li by moudřejší se jej zbavit. Natropil spoustu problémů a kdyby nestály momentálně divoženky na pokraji bitvy o svůj les, bouřily by se nyní proti jeho rozhodnutí ušetřit jej zcela otevřeně.
Žije si zde v lese celá ta léta tak spokojeně, jak jen muž může být. Bez obav z následků, z minulosti. Ovšem budoucnost mu hrozí odejmout tu nově nabytou moc a svobodu. Ve své zemi byl obyčejný, spíše níže postavený mezi svými blízkými, v područí tradic a zákonů.
Od příchodu těch „lidí“ do lesa se tak znovu začínal cítit. Hvozd odpovídal stále méně na jeho dotazy. Ne, neumlkal, nyní se však snažil spojit s někým jiným. Vycítil někoho silnějšího, staršího.
Nedařilo se mu zjistit, co přesně jsou všichni jeho nezvaní hosté zač.
Daniel Meriot – poslední přírůstek – gardista, dezertér. Syn starého Správce? Možná ano, možná ne. Uprchlík? To ano. Postavit se Správci znamená stavět se celému Trhu. Ale kdo ví, z jakých pohnutek? Jeho minulost i důvody konání zůstávají skryty jen v přikrášlených historkách.
Ten vampír – Meriotův předchůdce. Je vůbec možné, aby se krvavý válečník, staletý predátor se vší moudrostí a úskočností svého věku začal najednou strachovat o následky svých činů? A kvůli komu? Nevzhledné náladové mladé ženě, které rozhodně koluje v žilách teplá a sladká lidská krev.
Zakladatelka Stínových lovců, veřejnost ji nazývá jejich leaderem. Vzhled, chování. Typická lidská nabubřelost. Ničím zvláštní, přesto se mohou všichni přetrhnout, aby ji ochránili.
Jako ten rybář. Údajně unesený Správcův vnuk, ale pochyboval o tom. Tento muž již podle svého vzhledu není s novým stařičkým ale sveřepým Správcem spřízněn krví. O jeho původu není známo nic.
Elf rychle odvrátil zrak k někomu jinému, když právě vzpomínaný muž po něm zamračeně sklouzl pohledem.
Sarah Blakeová. Další záhada do sbírky podivných bytostí v lese. Zdála se zaskočena jeho tvrzením o její národnostní podstatě, což mu stále vrtalo hlavou, pro však mluvil i fakt, že byla schopna vyklouznout z osady bez povšimnutí. Divoženkám pod nosem, lesu mimo zrak. Pozoruhodné umění, ať už je jakékoliv.
Rozčilovalo jej, že ví tak málo. Tak málo o těch, kvůli kterým budou všichni nastavovat krk gilotině. A už vůbec nic o elfovi, jejich společníkovi. Jak se sem dostal? Že by z bouře? Nebo se Stínu již podařilo vymyslet způsob, jak vytvořit most, rozšířit svoji moc jdoucí ruku v ruce s terorem i do tohoto světa? Jediné, čím si byl jist, že je tento nenápadný hlídač nenechává bez dozoru, les však na otázky k němu mlčí jako hrob.
Okamžik zapřemýšlel, zda má smysl spojovat Trh s tím tam venku. Trh, podle všeho, co se mu podařilo vypátrat, tu byl vždy – sám o sobě – než technologický pokrok v kombinaci s magií lidí zvenčí ze Světa umožnil jeho osídlení – je to jen pár století dozadu. Od té doby se změnil jen málo.
Ty bouře – zřejmě se soustředí podstatnější množství „esence“, než by kdo dosud předpokládal. Už jen samotná existence Hvozdu je důkazem velmi podivných a nepředvídatelných sil. Takových, které ani on není za daného stavu informací schopen lépe chápat.
„Co plánujete proti Správci?“ zajímal se Meriot a přerušil tak hloubavé ticho večerní vycházky. Vzápětí si musel uvědomit, jak jeho dotaz asi v očích přítomných vypadá.
„To samozřejmě zajímá nás všechny,“ zareaguje pohotově Sarah.
S potutelným úsměvem se obracím jinam, než se mi koutky úst daří znovu ovládnout.
„Je vás málo, podle toho, co jsem viděla,“ spustím nato. „Možnost překvapit nepřítele využitím tmy, lesa a zanlosti prostředí a možná s velkým otazníkem i jeho taktiky, to by vám dalo šanci proti dvojnásobné přesile. Co uděláte se zbytkem těch vojáků? Včera večer jsem trochu počítala. Viděla jsem možná padesát různých tváří, osada není stavěná pro o moc větší počet žen v bojeschopném věku, a mnoho malých dětí. Vím, že divoženky disponují zvláštními dovednostmi, pochybuji však, že se umí rozpůlit. Správce si na tuto akci najal i bandu žoldáků. Jakých a kolik nikdo netuší.
Na vašem místě bych poslala děti hlouběji do lesů, do hor. Někam, kde je ani vlkodlaci nevyčenichají. A volala o pomoc. Kohokoliv schopného a ochotného vás podpořit. Samozřejmě pokud nás ozbrojíte, přispějeme i my svým dílem.“
Elf se zastavil. Ignoruji rozlícené tváře divoženek i jeho ne zrovna nadšený výraz v obličeji.
„Ano? Tvrdíte, že v šesti – když počítám toho elfa někde poblíž, wampa a dezertéra, a to nemluvím o vás dvou – ženách – jste schopni zvrátit bitvu?“ vyštěkne vztekle s nebezpečnými záblesky v očích.
Ani netuší, že z mé strany už pár vteřin nejde o souboj pohledů, ale jen o strnulé nahlížení do něčeho jiného, nezachytitelného a přesto přítomného. Tento les je probuzen, a s ním i mrtví. Ty sice neslyším mluvit mně srozumitelnou řečí, ale mohu občas převzít něco z jejich vjemů nebo vzpomínek. Na Trhu jasněji a častěji, jako by mělo toto místo v sobě skryté tajemství té schopnosti – umu Vykladače, kterého neznám o nic lépe.
„Ne, to neříkám,“ spustím smířlivým tónem. „Jen jsem si před spánkem ověřila pár věcí. Stále stejné tváře divoženek mi neprozradily jen vaše počty. Mnoho žen tento kmen opustilo. Nejen díky tradicionalistickému pohledu na život. Poté, co bylo většinou rozhodnuto o přežití jednoho elfa a jeho moc začala v osadě narůstat, některé odešly mimo Trh, k jiným kmenům. Stalo se již veřejným tajemstvím, že na Trhu v Hvozdu velí muž.
A proto svaz neodpovídá na prosby o pomoc, které posíláte tím skrytým portálem v podzemí, správně? Nechali vás stát a umírat samotné. A přítomnost minimálně jednoho člena královského dvora z tvé domoviny ti nedovoluje vydat naši družinu Správci. Porušil bys tak jedinou zásadu, které si stále ceníš elfe. Dopustil by ses vlastizrady – proti národu a králi. Nemáš vysoké karty. Jestli neseženeš trumf, půjdeš brzy ze hry,“ dokončím ironicky.
No páni! Pořádně dlouhý proslov. Jenomže ten zaskočený výraz doslova lákal k tomu si přisadit. Pocit zadostiučinění se mi šíří tělem jako lavina při pohledu na stejně překvapené společníky.
„Myslela jsem, že by bylo fajn pro změnu něco říct, nejen tajit,“ vrhnu omluvný pohled na mračícího se rybáře.
Reakce elfa však přijde jinak a dřív, než by kdokoliv očekával, když na mne ukáže prstem (a to je už samo o sobě nezdvořilé) a přikáže: „Zabte ji!“
Polknu při pohledu na hrot šípu mířící mi na hrdlo jen z několika metrů. Se zběsile tlukoucím srdcem počítám vteřiny svého života, které ubíhají ještě rychleji.
Sarah zavrčí a zvedne k divožence Meriotovu pistoli, jejíž vlastník jen sleduje, co se děje, když vampírovi zbledne kůže téměř do stříbřitého odstínu a vyrostou špičáky. Od stromu nedaleko se odloupne stín a zamíří na elfa, také má k dispozici luk.
Co bych ale nečekala ani v nejdivočejších snech – rybáře, který vykročí k elfovi s podivnými slovy: Nai rhaena.“
Vytřeštím na něj oči. Mluví elfsky! On umí…Já sice ne, ale dovedu si představit něco jako: „Mohli byste prosím složit zbraně?“
Slova jsou následována i jeho proměnou. Jakmile použijete jakoukoliv elfí schopnost, vaše krytí je na několik hodin v háji, to už jsme si předtím ověřili.
Teď už musí mít i náš hostitel jasno. S překvapením si uvědomím, že o to mu muselo celou dobu jít, jinak by tak rychle nepokynul divoženkám, aby uposlechly.
Něco zamumlá a poklekne, k zaskočení nás všech. Nato zase prohodí cosi rybář. Vůdce lesních žen nejistě vstane a přikývne.
„Skutečně, poslali jsme prosby o pomoc – bez úspěchu. Nemůžeme poslat nikoho, otvor v portálu je příliš malý. Bohužel i přes snahu Hvozdu měnit zákony Trhu v náš prospěch se nepodařilo udržet dveře, když byl před týdny Trh na Správcův pokyn uzavřen. Ani nevíme, zda dopisy odešly. Protáhlo by se jen malé dítě, ale naše děti neznají Svět. Nemluvě o riziku uvíznutí napůl cesty. Jistě pochopíte, že nemůžeme riskovat.“
Popravdě mi činí momentálně starost něco jiného. A sice vyrovnat se s děsivou vzpomínkou na nedávný plesový večer v „domě hrůzy“.
Wamp mizí v temných stínech pod korunami stromů a i přes snahu divoženek pochybuji, že se jim podaří jej dostihnout.
V tom zmatku si nikdo nevšimne, že Sarah Blakeová svraští přemýšlivě obočí. Něco ji napadlo, jen se bála činit předčasná rozhodnutí.
„Chtěli bychom ten portál vidět,“ pronese nejistě.
~
Kera vyskočí ze své špinavé pryčny v malé kobce někde pod hradem. Na večeři rachotí klíčem v zámku pořádně brzy. To obvykle znamenalo další šrámy z výslechu.
Nebyla v tomto světě, který dosud představoval zlomek hradu a vězení, bůhvíjak spokojená. Spousta dobrého jídla a čistá voda na umytí byly nedosažitelné. Navíc to, co zezačátku považovala pouze za vyrážku z té špíny kolem, se ukázalo být o poznání závažnější.
Cítila to na sobě. Něco se dělo – nějaká změna. A nic by nedala za to, že jde o nově projevené geny svých předků. Stín to nesmí poznat, jinak bude mít ještě větší potíže, tím si byla jistá.
Rychle zkontrolovala, zda má značky objevující se na pravé paži dostatečně skryté očím zvědavců.
Odporný sádelnatý žalářník ustoupil rychle podsaditému mužíkovi navlečenému do drahých šatů. Ten pohoršeně nakrčil nos.
„To je tedy úroveň! Koukejte to vědro před mým příštím příchodem vynýst, hlupáku!“ zavrčel panovačně.
Sledovala, jak žalářník pohrdlivě ohrnuje ret, ale musel chtě nechtě toho panáka poslouchat.
Vzpomínal si na jeho rychlý vzestup asi přede dvěma lety. Nikdo o něm neslyšel, dokud se mu nedostalo toho nehorázného štěstí, když zdědil majetek nějakého starého slaboduchého lorda.
Pak jel se svými lidmi na hon a chytil v lesích nemocnou elfku. Nikdo nechápal, jak se mohla potulovat tak daleko od území pobytu vzbouřenců – tak blízko hradu.
Samozřejmě krajně podezřelá událost. Stín ji vyslechl a svému šlechtici se odvděčil značným vlivem u dvora.
Elfka krátce nato podlehla bůhvíčemu a někdo z rebelů si dal pořádnou práci, aby vládci její informace k ničemu nebyly, když zmiňovaná místa sice o nedávném pobytu vzbouřenců svědčila, ovšem již zela po kvapném odchodu prázdnotou.
Od té doby uplynulo mnoho tučných jídel a opíjení se, zkonstatoval při pohledu na zbohatlíka.
„Tak jdeme, ženská rebelská! Nemám na tebe celý den. Ještě mě čeká jistá přátelská návštěva a spousta papírování.“
Dva gardisté bez otálení chytili Keru za obě paže a táhli mezi sebou z cely a chodbou dál pryč.
Nedovolila si žádné vzpouzení se. Nemohla. Kdyby jí jeden z nich náhodou roztrhl vetchý rukáv… Navíc by se sotva dostala bez pomoci ven z hradu. Sama, bez informací o tom, co by musela překonat dál.
Odevzdaně šla vstříc dalšímu výslechu. I kdyby chtěla, nemohla by Stínu povědět víc, než už věděl. Bára X. byla dostatečně blízko a její vlastní informace byly již značně zastaralé. Jen se ze všech sil snažila tvářit jako člověk.
„Něco ti řeknu,“ spustil její průvodce.
Otočila se po dveřích, které právě minuli. Co se děje? Výslechy probíhaly přece vždy tam!
„Nejspíš se divíš, kam tě to táhnu. Výslech je jedna věc, čichání plesnivých zdí pocákaných krví a splašky druhá. A já jsem ještě nesnídal. Mám zatracený hlad,“ zamířil nahoru po schodech.
Zamýšlela se nad tím, co má vlastně tato šaráda znamenat. Nepřivyklé nohy ji začínaly bolet při výšlapu do desítek schodů z hlubokého podzemí až do druhého patra domu. Muži ji téměř bez zadýchání vláčeli dál.
„Rebelové,“ odfrkl si dobře vykrmený lord. „Banda povstalců kujících plány v neprostupných začarovaných lesích na severu. Tváří v tvář našim vojákům nemají nic lepšího na jazyku než: „Sláva koruně!“ Zbloudilí hlupáci, které napraví jen pár hodin na skřipci, ty vytrvalejší už pouze smrt. Kdyby raději do těch severských lesů a hor poslali pořádné vojsko! Ale to ne! Těch pár stovek v oddílu se nedostane ani za první stromy. A já si mám takhle špinit ruce,“ zamumlal nespokojeně.
Kera najednou v dlouhé chodbě zavrávorala a pouroučela se k zemi. Jednomu z gardistů trčela ze zad rukojeť dýky. Druhý ani nestačil tasit, když jej útočník rychle skolil. Lorda trefil do spánku jílcem meče. Zvedl Keru ze země a zatáhl ji do jedné z místností kolem.
„Jestli chcete žít tak stůjte!“ přikázal a začal se do pokoje tahat i s těly.
Co jiného jí zbývalo? Křičet a nechat se znovu sebrat? Nebo vzít nohy na ramena a motat se tu dokola, než ji chytí? Jen doufala, že tento se tu vyzná o něco lépe.
„Za pár desítek minut zjistí, že jste pryč, takže dělejte, co vám řeknu, a dobře poslouchejte.“
Hodil jí zpod postele v ložnici, kde se nyní všichni nacházeli, připravený vak.
Povolila šňůrku, aby zjistila, že obsahuje obnošené šaty a holínky – pro dvě osoby.
„Ale…“ ohradila se, zachránce ji však rychle utl. „Původně bylo v plánu osvobodit krále a královnu, poté, co se nám dostalo informací o vašem zajetí, ovšem ti jsou v jiné části vězení a lépe hlídaní. Není možné se tam dostat. A po dnešku už vůbec ne.
Oblečte se!“
Kera neměla v úmyslu dělat komukoliv divadlo, ale v místnosti vládla téměř naprostá tma a muž se prozíravě začal zabývat vytvořením pout pro lorda a vlastním oděvem.
„Odtud vyjdeme jako sluhové, vrátný mne zná. V hospodě v podhradí máme připravená zvířata. Musíme vypadnout z města severní branou. Kdyby se se mnou něco stalo, jeďte nejkratší cestou pořád dál k obrysům hor. Ve Hvozdu jsou naše hlídky. Les vás nechá jako králova dvořana projít.“
Z pokoje vyšel kulhavý přiopilý sluha, nejspíš od nějakého ze šlechticů přítomných na hradě, a ještě jeden, ne víc než pomocník se špinavou čapkou a otrhaným zapáchajícím zjevem.
Bez potíží došli až k bráně v hradbách. Přes dům i velké nádvoří. Nepotkali víc než deset lidí, kteří měli sami dost práce na to, aby si jich všimali.
„Kam tak pozdě, Darione?“ zajímal se stařík velící vojákům u brány a ukázal sloužícím ústa téměř bez zubů.
Kera zatajila dech. Teď se rozhodne.
Hrad možná jindy působil příjemnější bezpečnou majestátností, nyní však musel normální lidi pořádně děsit pohled na jeho mohutné zdi a vysoké věže. Garda ve svých krojích rozsévala obavy, nedůvěru a smrt. Stín byl zosobněním té přízračné temnoty ze strašidelných historek. Jenomže zatímco historka má vždy svůj konec, jeho teror jej nebral.
Hradby byla stejně nepřekonatelná jako to, co chránila. Nedovedla si představit vojsko, které by bylo schopno obě dominanty pokořit. A zahnat tu atmosféru pryč z těchto míst. Otřásla se.
„Jeho lordstvu chybí oblíbená vesta z brokátu,“ zakrákoral posměšně jmenovaný. „Toho sem si vzal s sebou. Nehodlám bedny s krámama toho panáka přebírat celou noc sám.“
Muž se chápavě usmál. „Nemusíš to dělat vůbec. Tady se synovcem jsmeš si zrovna chtěli dát jednu v kostky. Nechceš se přidat?“
Kera se trochu uvolnila po počátečním šoku. Chlapík jí věnoval pochybovačný pohled. „Prosím tě, ten spratek nemá ani šajna, kam jít. A i kdyby měl, dostal bych pěknej nářez, kdyby se mu podařilo něco štípnout.“
Kera si dala záležet na znuděném výraze a okopávání drnu špičkou staré a jí trochu velké boty.
Nečekala ani omylem, že ji muž popadne za starou tuniku a smýkne s ní před sebe. Naštěstí oblečení, které nyní měla na sobě, i přes svůj vzhled nepostrádalo na kvalitě. To staré by tím roztrhl vejpůl.
Zatímco se sbírala na nohy a za hurónského smíchu vojáků plivala hlínu a prach, zaslechla nad sebou: „Koukej se pohnout, skrčku. Nemám na tebe celej zbytek dne.“
Prošli branou a zamířili po cestě, lemované rozkládajícími se těly chudáků nabodaných na kůly, kteří takové štěstí jako ona neměli, dolů. Kera dostala odpověď na jednu z nevyřčených otázek: Odkud se bere ten zápach?
Snažila se ovládnout obracející se žaludek a zadívala se raději do prašné cesty ubíhající jí pod nohama.
Mezi domy v podhradí to však nebylo o mnoho lepší. Šokovaně se vyhýbala výkalům a úzké stoce tekoucí přímo pod okny domů po ulici.
Málem ji přejel oddíl gardistů se znakem růže na pláštích, musela uskočit před cválajícím spřežením kočáru se zataženými záclonami. Jedinou oporou jí byl spěchající muž, jehož se znovu snažila doběhnout.
„Dřív to tu takové nebylo. Tvrdé postihy donutily lidi udržovat pořádek a slušně se chovat k poddaným. Král z daní spravoval městskou kanalizaci odvádějící splašky na jednu skládku pro odpad určenou. Ulice zněly smíchem hrajících si dětí a výlohy obchodníků se leskly, až oči přecházely. Město zářilo různobarevnými nátěry domů a přicházeli sem tvorové ze širokého okolí za prací, ale i zábavou na několikadenníé slavnosti. To mi vyprávěl jeden starý přítel, ovšem to vy musíte vědět lépe než já.“
Než mu stačila odpovědět, zamířil přes branku ke stodole nedaleko budovy s příliš oloupaným vývěsním štítem, než aby se z něj dalo přečíst jméno skomírajícího podniku.
Chlapec uvnitř se přestal věnovat podřimujícímu starému hnědákovi a přiběhl k novému zákazníkovi, aby zjistil, že zase tak novou tváří není.
„Oba valaši jsou osedlaní a naložení zásobami podle seznamu,“ hlásil.
Darion zběžně prohlédl zvířata očima a nechal si je přivést. S uznalým pokývnutím nad ryzákem i grošákem odsypal z váčku u pasu mince.
„Vylezete si?“
Byla to jen řečnická otázka, ne však pro ni.
„Já jsem na koni seděl jenom párkrát,“ ohlédla se obezřetně po pokukujícím chlapci, věnujícím svoji pozoronost opět hnědákovi ve stání.
Muž se na ni úkosem zahleděl tak, že působil jako plísnící strýček s těmi svými šedinami. „No, neřek bych, že máme zrovna na vybranou. Po svých moc daleko nedojdete.“
S povzdychem si pomyslela, že na koni má větší šanci než v kobce.
Půlhodinu nato vyjeli muž a chlapec městskou branou k severu a koně se ke Keřinu zděšení rozcválali po cestě. V tu samou dobu našli v jedné z ložnic na hradě dva mrtvé vojáky a lorda škubajícího se v poutech s roubíkem v ústech.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář