23 - kapitola dvacátáprvní - Pronásledovatel
21. 2. 2010
Žužu bylo jasné, že je právě akorát čas zmizet. Elf odešel od družiny už při vstupu do lesa a nevrátil se, upír se zastavil a vzal s sebou Sam bůhvíkam, divoženky se začaly stahovat kolem ležení jako krkavci k mršině.
Rychle proklouzla jednou z posledních mezer a dala se na zběsilý úprk. Zpozorovala za sebou jedinou lovkyni, a přestože nebyla hloupá, nakonec zvítězily zkušenosti a výcvik starší Žužu nad znalostí cest. Bylo tucet míst, kde se schovat, kudy odbočit z pěšiny.
A pak nějaký ten čas mnohem pokojnějším tempem na kraj lesa. Oddychle si, až když měla stromy daleko za sebou, ne však na dlouho.
Známou osobu zahlédla s přílišným zpožděním na to, aby jí mohla zmizet stejně úspěšně jako ženám z hvozdu. Než se nadála, ležela svázaná na zemi. „Kde jsou?!“ dotírala na ni Stínová.
~
Bára X. nebyla ani trochu nadšená z toho, že se má vrátit neprodleně. Jako kdyby Stín nebyl poslední týdny tak docela ve své kůži. Bylo čím dál těžší poslouchat pokorně jeho rozkazy s příslibem odměny a postupu. Na druhou stranu, pro koho jiného by měla pracovat, než pro bezpochyb nejmocnější osobu obou světů?!
Zašla si na starém hradě do zbrojnice Gardy a využila rychle portál, pak další, aby se dostala na Trh téměř okamžitě.
Měla štěstí. Jen asi hodinu po jejím příchodu jej uzavřeli. Nenapadlo ji, jak by jim byla proklouzla. Cesta ven byla vždy jednodušší. Jen pár příliš čestných lidí neudělalo za těžký kus zlata, co chtěla. A ti většinou stejně neobsazovali potřebné pozice.
Hůře působilo zjištění, z jakého důvodu uzavření Správce poručil. Trvalo jí dloho chytit jednoho z útočníků „živého“ a donutit mluvit, aby se dozvěděla, že ti, které hledala, uprchli. Respektive Vykladačka a cosi jako „zářící vlkodlak“. Ten popis se jí bůhvíproč nezamlouval. Ale na to teď neměla kdy.
Stopa vedla pryč z města. Obcházení vesnic okolo by jí trvalo ještě déle, kdyby její citlivý nos nezachytil jiné vodítko.
To ji přivedlo do vsi plné přitroublých rybářů. Nikdo nic nevěděl nebo prostě jen odmítal mluvit, ať se snažila, jak chtěla. Také nepočítala s tím, že ještě v čase její přítomnosti dorazí Správcovi vojáci. Celý oddíl vyptávající se na to samé. Musela zmizet, než na ni někdo ukáže prstem. Ale kam?
Bylo třeba se zamyslet. Na jih odtud jsou skály a otevřená krajina plná roklí. Nebyl by problém se tam skrýt, ale s potravou to vypadá bledě a risk, že hledané někdo uvidí…To samozřejmě vylučovalo i Trh.
Otočila se k severu a vyrazila vstříc temnému lesu a horám za ním.
Jaké bylo její překvapení, když skutečně nalezla čerstvé otisky bot. Cosi jako instinkt ji vedlo k tomu vypnout baterku a přikrčit se.
Několik desítek vteřin vyčkávala, než si byla jistá. Někdo spěchá zpět.
Skryla se v houští a pozorovala nejasnou postavu, než se kroky přiblížily. Následně se sebrala ze země, aby stanula tváří v tvář Žužu. Tentokrát neměla v plánu nechat ji po sobě střílet jako posledně, ale pro větší informovanost bylo nutné ji prozatím udržet naživu.
„Kde jsou?!“ dotírala na ni.
Bylo jen otázkou času, než sem zamíří i ten ozbrojený oddíl. Nejistota Žužu ji dovedla k použití dýky.
Přitiskla jí zbraň ke krku. „Fakt, že jsme spolu chodily do té školy, mi ještě nebrání splatit ti naše minulé setkání. Chci vědět, kde jsou!“ zavrčela výhrůžně o kus nižší, přesto však dostatečně motivovaná Bára X.
„Řeknu ti to, a nebude tě to stát ani korunu, ale nemůžu poskytovat informace zadarmo. To ti mohlo dojít. Mám tu desítky nepřátel a dost mizernej plat. Tvůj šéf ti dává určitě víc, chci pro něj taky dělat,“ spustila Žužu k Bářinu překvapení obchodním tónem.
Stínova vražedkyně byla v silném pokušení podříznout svému vězni krk a prostě pokračovat po stopách, ale kdyby nečekaně odbočily jen některé z nich, postavilo by ji to před problém, jehož řešení by si žádalo jen další čas.
Koneckonců, proč by ji ke Stínu nevzala? On ji s potěšením za ten dar zabije nějakou strašlivou smrtí a bude stejně po ní.
„Fajn,“ odpoví tedy. „Tak kudy?“
Rozřízla unavené Žužu pouta, nechala ji tam a zrychlila tempo, aby se dostala přímo k lesu. Nehodlala nechat tu nanicovatou káču, aby ji dohonila a motala se jí pod nohy.
Divoženky! Oklepala se při tom pomyšlení. Jestli ji načapají, jak jim slídí v lese, a nejspíš ano, bude v pořádném maléru.
Přemýšlení, co s tím, ji donutilo znovu vytáhnout ostrou zdobenou dýku. Taková zbraň je nošena jen u opasků těch nejlepších. Funguje na mnoha principech a její ztráta by měla nedozírné následky.
„Černá křídla, letky smrti, démonův sluha vás žádá,“ zamumlala nato pár uším nevzhledných slov, načež se vypařila.
Alespoň to by přišlo na mysl nezúčastněnému pozorovateli, jak se černý dým rozplýval a odhalil na zemi celkem neškodného osamělého ptáka. Ten rotáhl křídla a vzlétl jen nízko nad koruny stromů. Očarovaný zrak si s okolní tmou snadno poradil, aby hledal, co jeho majitel potřebuje. Letěla stále dál, hnána zlobou nad neustálým únikem jejího cílu. Než jí havraní tělo ochablo, našla, co potřebovala.
Dohnala tak ztrátu v čase. Dostala se na stále se měnící místo. Ovšem to, co ji potkalo, nečekala.
Polkla při pohledu na šípy mířící jí z blízkosti na různé části těla. Divoženky byly připraveny na její vpád, musely o ní vědět. Netušila, jak je to možné.
Ovšem naštěstí pro ni neměly jednotné vedení. I naprostý začátečník v oboru, který zrovna vyšel ze školy, by si všiml, že velitelka přítomna není.
Jediný důvod, proč se jí alespoň podařilo vyváznout. Nesplnila úkol, ani temná elfka. S rukou na poraněném boku prchala vědoma si své povinnosti neustat a zkoušet dál dosáhnout cíle.
Byla vcelku ráda, že divoženky nejsou jako lidé zrovna mezisvětovou rasou. (Přestože lidé se rovněž velice přeceňují.)
Ani netušila, že jedna ji měla na očích už při setkání se Žužu. Po jejím odchodu se vstyčila v celé své výšce, dosud kryta v hustých houštinách kolem zvířecí stezky. Ohlédla se k lesu a nakrčila čelo, až vyhlíželo snad ještě vrásčitěji než obvykle. Přemýšlela. Zpět do lesa, varovat před tou cizinkou? Nebo zjistit, zda budou v dohledné době potíže se Správcem a zvolit pomstu?
Pomsta. Krev zrádkyně rasy ji lákala čím dál tím víc. A dokud je v lese On, nikdo cizí tam bez jeho vědomí nepronikne, tak jako doposud.
Je načase zastavit se za sestrou a vyslechnout novinky. A konečně dotáhnout krevní mstu táhnoucí se napříč jejich kmeny už celé roky do konce.
Soustředila se na to, aby působila jako člověk. Živé oči pohasly, postava se shrbila. Po cestičce se belhala nenápadná stařenka, nejspíš se jen zatoulala na procházce.
~
Žužu o tom sice nevěděla, fakt, že vběhla přímo pod ruku poměrně nově jmenovanému Správcovu kapitánu, ji však zachránil od jisté smrti.
„Co jsi zač? Proč se potuluješ skryta pod pláštěm tak daleko od vesnice?“ letěla na její hlavu jedna otázka za druhou.
Žužu si promnula ruce nad vidinou bohatství a odfrkla si. „Nejsem žádná rybářka, hlupáku! Mám pro Správce informace v ceně mé váhy ve zlatě, tak bys se mnou mohl někoho poslat, aby na ně tvůj pán nemusel čekat,“ zavrčela nepřátelsky.
Musela by být padlá na hlavu věřit vražedkyni, že ji nakonec nepodrazí. A zároveň nepokusit se prodat své vědomosti někomu, kdo jí za ně třeba i něco dá. Trvalo sotva minutu, než byla na cestě k Trhu.
Kapitán si pomyslel, že tahle funkce se mu zajídá čím dál tím víc již od samého dne jeho zvolení. Přebral pořádný chaos po svém předchůdci, který vše držel spíše svou železnou rukou než rozumem, když se vlkodlaci tak rozmohli. A poslední dny strávil pátráním po dvou lidičkách, kteří mohli být Správci ukradení, kdyby si ten stařík nechtěl léčit své pochroumané ego. Přísahal, že příští člověk, který si na něho dovolí otevřít tak drze svá ústa, skončí na šibenici.
~
Shrbená stařena si zlostně ulevila zaklením. Je snad osudem toho zlořečeného stvoření stále přežívat a tím jejím selhávat? Nadávala si do hlupaček, že propásla příležitost se s ním vypořádat, když ji v křoviskách měla.
S povzdychem vypustila první bod svého programu a přešla ke druhému. Přikradla se k nenápadnému srubu, jednomu z desítek.
„Čekala jsem tě dřív,“ přivítal ji uštěpačný stářím pozměněný hlas její sestry.
Přestože se ty dvě kdysi tak milovaly, dnes po těch okamžicích zbyla sotva vzpomínka.
„No jistě, poslala jsi je za mnou. Jak jinak?“ poznamenala stejně kousavě divoženka. Nemohla jí odpustit. Nemohla přijmout, že i ona je zradila. Odešla s jedním z těch rybářů, kteří ztroskotali na jejich pobřeží, místo aby přijala zákon, který jej odsuzoval k smrti za narušení hranic lesa. Stala se skoro člověkem. A co nejhůř, byla zjevně šťastnější než ona.
„Není nic horšího než zatrpklá ženská,“ zamumlala si rybářka pod nosem, když připravovala čaj. Sama tu situaci viděla jinak. Zamilovala se do silného hezkého rybáře. A on odmítl její dvojče, které tu teď s tak nenávistným úšklebkem sedí. Rybářka byla věru ráda, že je manžel na moři a není svědkem přítomnosti její sestry zde, jinak by ji byl vyhodil.
„Nejsem slepá, drahá. Les byl probuzen, za což vděčíte nejspíš nějakému nabubřelému elfovi, kterému jeho vlastní země nebyla dost dobrá, tak přišel sem. Proč by měl také odcházet? Má spousty žen, které splní každé jeho přání a uctívají jej jako boha. Moc pěkné. Co by tomu asi řekly jiné kmeny?“ popíchla divoženku.
Bylo vidět, že trefila do černého. Kdyby se o jejich pánu někdo dozvěděl, vyloučil by je z kmenových zasedání, i z toho zbytku společenského života, který jim dosud zůstal. Neexistovalo, aby s divoženkami v lese žili muži. A už vůbec ne, aby jim vládli jako svrchovanci. Ale rovněž nemohla dopustit, aby On odešel. Les by znovu usnul a pohasl. Stal by se obyčejným hvozdem a vše krásné by se rozplynulo. Bylo stále těžší udržet dívky v jeho prostoru, izolované od světa tam venku, který lákal stovkami drobností, jež jim ona nemohla poskytnout. Mnoho jich odcházelo.
„Proč jsi je k nám poslala? Vedla snad tvá slova i toho upíra?“ změřila si svoji sokyni podezíravě kmenová vůdkyně.
Rybářka se usmála do svého hrnku. Vzpomněla si na dnešní den, kdy poslala elfa vyslídit upíra. Zkoušela jej. Už předem věděla, že nemá v úmyslu tady pít krev ani rozsévat smrt. Měl zájem jen o jednu ženu, což jí potvrdil svojí návštěvou. Tam, kde teď seděla její sestra, celá udýchaná se schoulila před několika hodinami jeho postava, vysílená na pár minut útěkem před lovcem.
„Proč jste to udělala? Nic proti vám nemám,“ začal. Nepochybně lživě. Už tak proti ní měl fakt, že se málem postarala o konec jeho existence. Ale překvapil ji. Byl skutečně oslaben faktem, že dlouho strádal o hladu, ale přežil, dovedl se vzchopit. Nutná vlastnost.
„Ta tvoje dívka není člověk,“ pověděla mu s úsměvem nad jeho zachmuřením. „Proč chce tvor jako ty získat srdce ženy, když ne, aby je sežral?“
Zavrtěla hlavou, protože si uvědomila, že její sestra zopakovala svůj dotaz.
„Možná jsem se té bytosti zmínila, kam má ta skupinka namířeno. Fakt, že ji sledoval až k vám a dal se zajmout je velice zarážející, nemyslíš?“ usrkla ze svého šálku.
Divoženka prudce vstala. „Hodláš tu přede mnou obhajovat upíra?! Pomátla jsi se snad ještě víc?! Upíři jsou naši největší, podotýkám že největší nepřátelé! A ty jednoho pošleš za námi do lesa. Koho jsi mu řekla aby zabil?! Mne?“
Rybářka výstup druhé ženy téměř ignorovala, jen nad ním mávla ledabyle rukou. Neměla jediný důvod se před ní snažit obhájit. Jen věděla, a chtěla věřit, že ještě pozná cit, který překoná i takové rozdíly a nebezpečí, jako překonali ona se svým manželem. Usmívala se nad omezeností divoženek, a nad skutečností, že ji ten upír zatím nezklamal.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář