11 - kapitola devátá - Lovci mají více členů
18. 9. 2009
Je to divné. Sedíte si takhle u vínka a nevíte, o čem si máte se spolužáky povídat. Připadá vám, že jste prožili něco, co vám v tom brání. Co vás nutí myslet si, že obyčejné řeči jsou ztráta času. Zbytečnost.
Někteří vědí, a ti mlčí s vámi. Jako Kera a Sára sedící naproti. Jako Pavla sosající poklidně svoji dvojdecku sudového bílého, které stojí úplně za prd. Nicméně ne všichni dodržují tyhle nepsané zákony.
„Dneska se mi stalo něco divného,“ spustila hubená blondýnka jménem Kate. „Jedu si takhle šalinou a přisedne si taková stará ženská vzrušením bez sebe. Lidé se na ni dívají jako na blázna, no nejspíš je trochu na hlavu, když si se mnou začne povídat a vůbec nevnímá můj nezájem.
„Už jste slyšela tu novinku? Ve městě řádila černá magie, to se povídá. Včera mi to řekla sousedka, taková podivínka. Vychází jen v noci a je vegetariánka. Říkám vám, žádnej pořádnej vegetarián nemůže koukat na maso jako ta ženská. Takovej hladovej výraz, jednou jsem ji potkala u výlohy v řeznictví. Ale na její rady je lepší dát, jinak taky může jít člověku o holej život. A když říká to o černý magii, tak jí musím věřit. Prej v ňákým baru těchhle divnejch lidí řádili duchové a všechny je dostali dva zakuklenci s ochočeným vlkem. Vsadím se, že to má co dělat s tím vloupáním na Ústředním hřbitově, o tom jste neslyšela děvenko? Nějakej filuta jim přeštípal řetězy a odpojil kamery a puff! Nic se neztratilo! To mi řekněte, jakej normální člověk se vloupá na hřbitov a nic neukradne, když už s tím má takovou práci. A k tomu všemu ještě našli v centru města mrtvolu nějakýho chlápka. Ta moje sousedka ji viděla ve zprávách a tvrdí mi, že je to ten čaroděj, co se vloupal na hřbitov, ale zajímalo mě, jak jej mohli duchové ubodat nožem, co?
Možná to byla ta parta holomků z toho báru, ale co já vím? Nikdy jsem neslyšela, jak se to tam jmenuje, ale prej se to dá zjistit od nějakejch těch pochybnejch týpků, co se potulují po ulici a brousí nůžky nebo prodávají nejspíš stejně ukradené parfémy. Řeknu vám ještě něco slečno. Jeden z mejch spolužáků ze školy se stal hostinským, ale v životě jsem ten jeho bár neviděla otevřenej. Ten mi tvrdil, že je to docela jinak. Že prý slyšel, že si ti dva se psem říkají Stínoví lovci a dělaj na zakázku různý příšery. A že si je ten majitel toho báru najal na likvidaci oživlejch mrtvol, představte si! Té strašný, abych se na stará kolena bála, že se ocitnu v nějakým hrozným hororu plným upírů a vší té hnusné havěti. Říkám vám, jakmile se cokoliv divnýho kolem nachomýtne, začnu šetřit a najmu si je taky. Prej oddělali už tři tucty vlkoušů a čarodějů!“
Potom díky Bohu zmizela a dala mi pokoj, ta psychopatka. Doufám, že ji v životě nepotkám,“ dokončila kamarádka nevědoma si toho, o čem vlastně začala hovor. Žel ne všichni si neuměli dát dvě a dvě dohromady.
„Ale vážně? Tu reportáž jsem taky viděla. Jela před týdnem. Pamatuji se, že noc předtím jsme koukaly na ty filmy na intru a zvaly i Sam, Keru a Sáru, ale ani jedna nemohla. Vlastně si ani nepamatuji, že bych je po hodině ještě viděla,“ spustila Andy. „Zajímavé, že chodí ti lidé s vlkem, když vlci na lidi normálně útočí, ne? Krom toho, tady vlastně volně žijí jenom v Beskydech a jsou chránění. Divný, aby tu někdo měl takového domácího mazlíčka. Samozřejmě, pokud to je domácí mazlíček a nevypadá normálně jako jeden z nás.“
Všichni koukli na mě, což jen utvrzovalo v dojmu, že vlčí škola je již veřejným tajemstvím třídy. Snad mě nepodezřívají, že jsem vlk! Už mě to dočista unavuje, jak na mě hledí a čekají na odpověď čtyři páry očí.
Zamračím se. „A co ode mě vlastně chcete slyšet?! Jo jasně, jsem nájemný vrah?! Jste vážně mimo, k smíchu, nemyslíte?“
Ale nikdo se nesmál. Kera se Sárou se mračily, Pavla dál hleděla do své sklenice, tři spolužačky hleděly na mě a jedna na Sarah Blakeovou, což se nám líbilo ještě o trochu méně.
Toho večera jsme skončily všechny v mém domě u zeleného čaje a posledního ze zbylých deníků, který měla prozíravě v držení Sára. Dokonce i Pavla zvědavě poslouchala naše vyprávění. Ovšem zatímco ostatní byli v šoku z toho, že něco jako speciální podsvětí vůbec existuje a nejde jen o pohádky či filmy, Kera zachovala dostatečný klid na to, aby se zajímala o něco dalšího… Pavlu.
Ta byla nucena vyprávět, jak vzniká takový profesionální lovec zombie. Že to má v rodině neudivilo snad nikoho, vzhledem k tomu, že jsme žádného jejího člena zatím neviděli. Pavla vždycky přišla a odešla. Sem tam se s někým na pět deset minut zastavila, ale to bylo vše. Jen zřídkakdy se stávalo, že by šla s námi. I když je pravda, že nejčastějšími cíli jsou čajovna nebo hospoda.
Povídala, jak coby malá jezdila na prázdniny s dědečkem na chalupu, ochomýtala se kolem a často zůstávala sama v noci. Jednoho takového letního večera našla pootevřené dveře. Děda jí vždy říkal, že do té kůlny nesmí chodit, ale zvědavost mladého teenagera byla silnější. A viděla spoustu zbraní a celý barel studeného zeleného čaje a mrtvou bílou kočku s modrýma očima, které dědeček zrovna stříhal chlupy a cpal je do plechovek na stěnách, vedle kterých trčel zabodnutý tesák.
„Nebylo to moc fajn. Od té doby nepiju čaj. Tu noc mi nic nevysvětlil a ráno to vypadalo jen jako noční můra. Vrátili jsme se do kůlny spolu a nic tam nebylo.
Než zemřel, dal mi tu chalupu a do rukou deník. Před čtyřmi lety. Začala jsem se učit bojová umění, recepty a triky, až se mi před rokem podařilo osvědčit jako stopařka a lovec zombie. Jsou na tu míchanici alergické, možná více než já. Na chalupě pod prkny jsem našla všechny zásoby, které byly třeba. Jen místo plechovek používám mnohem účinnější vodní pistole a děla. Sem tam, když už mi dojdou peníze, přihlásím se o práci a pár jich zlikviduju. Stejně do tohoto světa už nepatří.“
Poslední Pavlina poznámka mne donutila se zamyslet sama nad sebou. Patřím sem snad víc než ty zombie? Já a Kera? Nejspíš ne. Jako bych v sobě cítila hlad po zemi, ze které pochází mí předci. Neukojitelný hlad, protože nemůžu jednoduše sednout do letadla a pustit se na cestu.
„No, z mého pohledu to vypadá, že taková noční fuška docela vynáší. Vzhledem k tomu, že dělám do dvou oborů naráz, docela by se mi rychlý a veliký přivýdělek hodil.
Podívám se na Žužu. Nechápu, jak by zrovna ona mohla pomoci. Andy, proč ne? Umí to dobře s kordem, jak jsem se sama mohla přesvědčit. Markéta byla zase dobrá přes počítače, RPG hry a fantasy. Možná by nám mohla shánět informace přes internetové knihovny a zároveň vyhledávat práci.
Ale Kate je jako tenká větvička ve vichřici a Žužu má spoustu školy. Jak ty dvě by se nám mohly asi tak hodit?
„Já můžu taky pomoct,“ spustila rozhořčeně Kate, všímaje si výrazů mně a Sáry Blakeové. Sára vypadá, že každou chvíli vyprskne smíchy, nicméně se ovládne a zkusí jinou taktiku: „Jsi dobrá leda tak na návnadu,“ vyštěkne.
Bohužel její řečnická poznámka se neminula účinkem. Kate se toho chytla. „Jo, to bych zvládla.“
„No, ale to je strašně nebezpečné!“ brání se Sára. Je jí to k ničemu.
Žužu se rozloučila, že je na ni už moc pozdě, a raději se odebrala k vlaku do města. Působilo to docela podivně, ale kdo by se tím zabýval? Každý věděl, že do Útěchova jezdí spoje dost zajímavým způsobem.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář