Hrad Houska-Kokořín
Pověsti k hradu Houska O odsouzenci
V prostorách hradu byla průrva do pekla. Obyvatelé hradu chtěli vědět, jak takové peklo vypadá. Jednoho dne se rozhodli, že to zjistí a nabídli odsouzenému na smrt milost, pokud se do pekla vydá a řekne co tam viděl. Trestanec souhlasil, což neměl dělat. Spustili ho do průrvy a po několika minutách uslyšeli zoufalý křik. Okamžitě ho vytáhli a nemohli uvěřit vlastním očím. Odsouzenec byl šedivý a zestárl o mnoho desítek let. O peklu, ani o tom co viděl, nechtěl mluvit a za pár dní zemřel šílenstvím. Lidé se báli a tak se pokusili díru zasypat. To se jim ovšem nepovedlo, na jejím místě postavili kapli, která rojení čertů měla zabránit.
Kokořín
Hrad Kokořín leží na ostrohu pískovcové skály nad Kokořínským dolem, severně od stejnojmenné obce, uprostřed chráněné krajinné oblasti. Původně nedaleko odtud stávala středověká tvrz, vybudovaná za krále Jana Lucemburského, která byla zčásti vytesaná do skály. První listinné zmínky o Kokoříně pocházejí z roku 1320, kdy kokořínský statek získal směnou od Jindřicha z Osměchova Hynek Berka z Dubé. Ten - zřejmě také v polovině 14. století - zde nechal vybudovat hrad.
Během následujících staletí se mezi majiteli vystřídala řada význačných šlechticů a šlechtických rodů. V 15. století to byl například známý válečník Jan Řitka z Bezdědic, během husitských válek vlastnil Kokořín Aleš Škopek z Dubé, v následujícím století pak Klinštejnové, Beřkovští ze Šebířova, Kuplířové, Hrzánové z Harasova a nakonec opět Berkové, kterým byl ale po Bílé hoře majetek zkonfiskován a prodán Valdštejnům. Po smrti Albrechta z Valdštejna přešel Kokořín opět do královského držení.
V 16. století hrad již nevyhovoval zvýšeným nárokům na obývání a navíc byl ve špatném stavu. Po třicetileté válce císař Ferdinad zařadil Kokořín mezi „prokleté“ hrady, které již nesměly být opravovány, a tak se stává jen pustnoucí součástí panství, na kterém se střídali další majitelé. Podle pověstí se hrad stal i útočištěm loupeživých rytířů, v čele s Petrovským z Petrovic, kteří byli postrachem celého okolí.
V 19. století je z hradu už jen zřícenina, která okouzlovala romantické umělce - Karla Hynka Máchu, Josefa Navrátila, Antonína Mánese a mnoho dalších. V roce 1895 se hrad vrátil do povědomí širší veřejnosti díky Klubu českých turistů, který představil jeho maketu na Národopisné výstavě v Praze a zároveň se zasloužil o jeho částečné zpřístupnění.
V roce 1896 kokořínské panství včetně zříceniny kupuje Václav Špaček, šlechtic ze Starburgu, a v roce 1911, za pomoci předních historiků Augusta Sedláčka, Zikmunda Wintra, Čeňka Zíbrta a Eduarda Sochora zahajuje rozsáhlou rekonstrukci hradu. Tu dokončuje v roce 1918 jeho syn Jan, který původní koncepci kulturně-vlasteneckého poslaní rozšířil i o funkci rodinného památníku. Přes některé výtky ke způsobu provedení rekonstrukce se jednalo o první komplexně pojatou záchranu středověké zříceniny v Čechách a její zpřístupnění veřejnosti. Po roce 1950, na základě zákonů o pozemkové reformě, přešel hrad do držení státu.
Teprve v roce 2006 se hrad vrací do rukou dědiců rodu Špačků, kteří hodlají navázat na rodovou tradici a nadále zachovat tuto oblíbenou památku pro veřejnost.