7. 6. 2019
Ahoj dědo,
přestože mezi námi nejsi už přes čtyři roky, teprve teď chci na Tebe sepsáním maličkostí, které mi Tě připomínají, zavzpomínat.
Nebylo by to vůči Tobě fér, kdybych sepsala památku jenom na babičku, proto mi, doufám, promineš, že Ti píšu až teď.
Chci si na Tebe uschovat vzpomínku, protože i Ty jsi můj život poznamenal.
Život s Tebou asi nebyl jednoduchý.
Babička se s Tebou rozvedla a ta druhá nevlastní od Tebe nakonec taky odešla.
Chtěl jsi mít totiž všechno pod kontrolou.
Od toho, co se bude vařit až po to, kdy, jak dlouho a na jakém programu pojede televize.
Chybí mi Tvůj chraplavý smích, všemu ses smál!
Když ses divil, říkal jsi "matko Praho", sladkosti jsi nazýval "pišingrem" nebo "cukrverkem", nejedl jsi jogurty, protože to podle Tebe byly "zakysance" a o Tomášovi jsi řekl, že "je to prostě sviňa a ksindl".
Milovala jsem na Tobě to, jak bezprostřední jsi byl.
Pořád dokola jsi vyprávěl historky z vojny, a i když je už každý znal nazpaměť, nikdo Tě nepřerušoval.
Když jsi donesl uhlí na zatopení, pískal sis, i když to vlastně žádný pískání nebylo.
Vlastně sis pískal i kdykoliv, když jsi byl nervózní, zakrýval jsi tím svou nejistotu.
U Tebe jsem se naučila jezdit na kole a na motokáře okolo rybníku projezdila celé léto.
Když jsme za Tebou s bráchou přijeli na prázdniny, čekal jsi na nás v Třebíči za mostem a pak jsme jeli do Billy.
Na koupání jsi nám ohříval vodu v kamnech, takže jsi musel rozdělat oheň, i když byl venku hic.
Po umytí nádobí jsi vylíval vodu, co tekla dřezem do kýblu, na kanálek na dvoře, a muselo se šetřit vodou, aby ten kýbl nepřetekl.
Kaštan byl první strom, na který jsem vylezla.
Pouštěl jsi mi krkonošské pohádky na klidně už od rána.
Nevadilo Ti, že máš na videokazetách nahrané třeba jen minutové nahrávky dechovek a fotky v mobilu v šílené kvalitě.
Chlubil ses tím!
Kupoval jsi nám čokoládu Margot a pudinky se šlehačkou.
Vždycky jsme s bráchou nedočkavě vyhlíželi Tvou stodvacítku s černou střechou a skákali nadšením, když se konečně ukázala před domem.
Nerad jsi někam jezdil.
Ani ne proto, že benzín byl drahej, ale spíš proto, že věčně byla nějaká akce "kryštof", a Ty ses bál.
Už dávno jsi totiž neměl řídit, ale k doktorovi by Tě nikdo nedostal ani párem volů.
Vzpomínám, jak jsem dělala dorty z hlíny a písku a zdobila je rybízem ze zahrádky.
Kupoval jsi zmrzlinové dorty (nejraději jsi měl čokoládové), a pak jsme je jedli z oranžových plastových misek.
A z laciného krabicového vína jsi dělal svařák.
Bráchovi jsi říkal "Jeňoušku" a mně "Bohuško".
Chleba jsi jedl zásadně z prkýnka, kdy sis ho ostrým nožem krájel na jednotlivá sousta, a pak jako na párátku strkal do pusy.
Pamatuju si na Tvoje obrovské ruce, chlupaté tlapy, co uměly pohladit, i když byly kapku neohrabané.
Vzpomínám na Tvou huňatou vestu upletenou ze zbytků vlny.
Jako malá jsem si u Tebe namazala rohlík se sádlem a solí, když mě popadl hlad.
Milovala jsem "balkonek", ze kterého byl výhled na dvůr.
Věšel jsi tam "malé prádlo" nebo se tam sedělo, když jsme přijeli na návštěvu.
Pomáhala jsem Ti dělat chlebíčky s máslem, které bylo tak tuhé, až se veka trhala, s vysočinou, vajíčkem a zavařenou okurkou.
V zimě u Tebe bylo takové chladno, že jsi mohl nechávat potraviny mimo lednici a nic by se jim nestalo.
Mrzí mě, že jsi nikdy neviděl Tomáška, i když jsem s ním za Tebou chtěla jet.
Dělal jsi, že nejsi doma.
Na jednu stranu jsi na tu samotu nadával, ale na druhou stranu to byla jistota, se kterou jsi mohl počítat, a která Tě uklidňovala.
Mrzí mě, že jsem zapomněla Tomáškův dudlík doma, on řval jak tur a já musela opustit Tvůj pohřeb a nešla ani ke hrobu.
Byl jsi prostě svůj, ale byl jsi skvělej!
Já na Tebe nikdy nezapomenu, ani na Ty Tvoje modráky s kšandama nebo skútr v garáži.
Tím si můžeš být jistej.