18.7.2011
Potopila jsem se do vody plný šlehačky.
Té imaginární.
Tak dobře, byla to pěna do koupele.
Chtěla jsem zmizet a nebejt.
Chtěla jsem zapomenout a nemyslet.
Nevnímat a neposlouchat mozek.
Zakrýt si uši a vykřikovat "blá, blá, blá".
Vnitřní hlas neutišíte.
Ani nepřekřičíte.
Maximálně zklidníte.
Antidepresivní čaje mi došly.
Pojídám meloun Galia na uklidnění.
Způsobně.
Vidličkou.
Premiéra.
Chutná sladce.
Je zvláštní.
Jako já.
Hodíme se k sobě.
Přestože sladká rozhodně nejsem.
Kde v mozku najdu tlačítko "delete"?
Že bych ho zmáčkla, víte?
Nebo "repete", popřípadě "pause", "cue", "rec".
V hlavě jsem měla perník.
I ten jeho.
Ten jeho hlavně.
V hlavě jsem měla zmatek a profesor Chaos si ze mě dokonale vystřelil.
Baví se.
Zábava na jedničku.
S hvězdičkou.
Jsem zvědavá, jak dlouho ho tahle hra ještě bude bavit.
Slzy mi zmateně klouzaly z očí a stékaly do voňavý vody.
Taky nevěděly, proč je vypouštím ven.
Strachem.
Strachem a bolestí.
Chci, aby to přešlo.
Maniodepresivní psychóza se nekoná.
... a když se na mě díval lesklýma, lehce opilýma, přesto klidně vlažnýma očima, neuhnula jsem, tiskla čelisti k sobě a vážně na něj hleděla.
Slzy jsem měla ve vočích.
"Vždyť já si tě chci, holka, jednou vzít!"
"Vždyť mně na tobě, krucinál, záleží!" křičím v duchu.
Nechcu ho ztratit.
Strašně by mě bolelo ho opustit.
Budu doufat.
Tak doufám..
psycho
(..., 22. 7. 2011 19:14)