Primademo

MYŠLENÍ STUDENTŮ – ŘÍZENÉ NEBO NEŘÍZENÉ?

     Překvapují mne reakce některých pisatelů na svérázné, možná až recesisticky pojaté oslavy 20.výročí VLSR (Velké listopadové sametové revoluce) libereckými studenty.

     Upřednostňuji pojetí „svérázné“, neboť je to typické pro mladé lidi, projevovat se poněkud odlišněji od současnosti méně typickými prostředky. Už i proto, že obecně pojaté oslavy zmíněného výročí proběhly či se nesly v jistém schématu, jakoby předem naznačeným, vhodným a ideově i politicky zaměřeným, sledujíc při tom více pozitiva než objektivitu efektu dosavadních výsledků revoluce, zvýrazňování zásluh osobností, které se více či méně, hlavně však výrazně, podíleli na vzniku eskapád 17.listopadu 1989, s potlačením negativistických efektů a dopadů, jež se projevily v důsledcích vládnutí především  politického a vládnoucího establishmentu státu na společnost.

     Jestliže studenti realizovali způsob oslav tohoto výročí tak, jak jej realizovali, byla to jejich myšlenka, jejich vůle a především jejich iniciativa. Ne vše musí být či mělo by být realizováno v intencích myšlení a představ těch více, hlouběji a  racionálněji uvažujících, kteří, na rozdíl od mladé generace, vidí smysl a podstatu, včetně událostí následujících, svým úhlem pohledu a myšlení. Nelze přece vytýkat mladým lidem, tím víc, že jde o studenty, kteří se pro tento typ oslav zorganizovali a společným úsilím své představy a způsob realizovali, že se jejich způsob oslav neztotožňuje s představami dospělých, politickým životem protřelých jedinců. Jestliže je jim vytýkána jistá souměrnost s charakterem oslav  propagandistického typu, přecházející až k zrcadlovému pojetí stalinistických oslav VŘSR, pak lze silně pochybovat, zda takto hodnocené spontánní, byť s naivitou prodknuté jednání studentů, má opodstatněnost s tolik proklamovanou demokracií. Ty zoufalé avizované obavy prý snad z přežívajících zvyklostí, nekompetentností, zakomplexnovanosti a podobných přívlastků, nejsou na místě zvláště, když by už tato generace neměla být normalizačním procesem, stejně jako se souběžnými vlivy, vůbec zasažena. Nechápu tedy ty obavy, tím méně výtky na adresu studentů.

     Je-li pro někoho nepřijatelný způsob projevovat oslavy tohoto výročí vytvářením obrazců či obrazce, pak by se měl zamyslet nad globálním projevem pojetí oslav jiných událostí, které sice nevytvářejí onu, v tomto případě  symbolickou 20ku, ale jiné obrazy  a obrazce, které by bylo možné, v případě jiného významu a důvodů  manifestace oslav, považovat za zavrženíhodné jen proto, že to něco nebo cosi někomu připomíná stalinistické způsoby oslav. Tím je myšleno spontánní znázornění událostí natolik globálně a společensky důležitých událostí, jako jsou např.OH, MS ve fotbale, ale i nedávno uskutečněné oslavy pádu Berlínské zdi a celá řada dalších. Cožpak nejsou, stejně jako za stalinské éry, ale i později v rámci oslav, používané ohňostroje, dělové salvy, plakáty, propagace a jiné alegorie, shodné s oslavami v současné době? Lze organizátorům vytýkat, že používají metod oněch nenáviděných let totality a komunismu? Asi sotva! Tak proč tolik emocí zrovna vůči studentům? Nebo tím chce někdo naznačit, že by se studenti dříve, než s něčím začnou, měli poradit a nechat si schválit své představy a záměry? Nařizovat myšlení? Tak něco na způsob starých praktik?  Pokud je celá kritika vztahována jenom ke způsobu provedení bez ohledu na obsah oslav, není důvod studenty peskovat. Přesto, že neznám obsah oslav, i když si vůbec  nepřipouštím, že by v samotném obsahu mělo být něco nevhodného, co by nekorespondovalo s dvacetiletým výročím oslav 17.listopadu 1989, pak je to je neopodstatněné osočování studentů, kterým místo poděkování je předkládána výtka a kritika. A ne způsobem zrovna přiměřeným, adekvátním.

     Chceme-li něco někomu vyčítat, případně je ostrakizovat, posečkejme do doby, kdy mladí překročí práh dospělosti. Té dospělosti, od které můžeme žádat sebereflexi, odpovědnost, rozum a racionální myšlení. I když ani to není žádnou  zárukou, že lidé s těmito předpoklady budou vždy konat stejně po vzoru, že  přání je otcem myšlenky (těch druhých). Nemluvě o tom, že pompéznost, spolu s jakýmsi postrevolučním cítěním a uvědoměním z úspěchů dvacetiletí od sametové revoluce by se měla ctít , nebo dokonce „jako“vyžadovat, není či nemusí být každému pochuti. Ne zrovna  proto, že by 17.listopad neakceptoval jako porážku totalitního režimu, ale spíše proto, že nemá až tolik důvodů skákat radostí )na rozdíl od některých) nad vydobytou demokracií (zvláště, je-li nezaměstnaný). Ta má totiž mnohem víc atributů, než které jsou v rámci oslav glorifikovány.

     Jak to chápali liberečtí studenti nevím, ale pokud měli důvody k takovému projevu oslav, pak tyto konkrétní důvody znají jen oni sami a je to jen a jen jejich věc. Přesvědčovat je, vytýkat jim, nebo je dokonce ideologizovat, jaký by měli zvolit postup pro takový způsob oslav, je kontraproduktivní a nedemokratické. Příště by mohli oslavy pojat ještě svérázněji, nebo i radikálněji a co potom? Pronásledovat je nebo zavírat? Už předem bychom se mohli ptát, proč a za co! Jsme přece v demokracii, nebo ne?

                                                                                                                                   Jiří  B a ť a