Primademo

CO  NÁM  TAKÉ  (NE)DALA  SAMETOVÁ  REVOLUCE.

     Ano, připusťme, že kromě mnoha pozitivních věcí v rámci demokracie, které jsme si sametovou revolucí 17.listopadu 1989 vydobyli, byli jsme v naději, že nám svobodným projevem slova, (které dnes bohužel jen na internetových stránkách má neskonale mnoho místa a možností), bude konečně  umožněno šířit myšlenky, názory, podněty či kritiku sdělovat i prostřednictvím veřejných médií. Veřejných? Veřejných potud, pokud se budeme bavit o veřejném šíření tisku, nikoliv obsahu. Jinak platí, že média jsou v soukromých rukou a pod vlivem politické lobby té které vládnoucí politické strany, dnes ještě stále pod vlivem exvládnoucí strany, tedy ODS. Z hlediska spravedlivého posuzování stavu věci nutno konstatovat, že situace nebyla lepší ani za vlády jiné silné politické strany ČSSD, ale ono je to v podstatě jedno, kdo se o cenzuru stará, podstatné je to, že cenzura existuje, ač jak zmíněno výše, jedna z hlavních výdobytků revoluce měla být zaručená svoboda projevu slova a svobodné šíření myšlenek a názorů. Bohužel tomu tak není.

     Bylo nemálo důvodů se k tomuto postulátu dopracovat, za vlády komunistů se rovněž zveřejňovalo jen to, co nebylo v rozporu s politikou strany, co nebylo škodlivé, či obráceně, co bylo jen v zájmu totalitního režimu. Proto také tolik samizdatů, tajných tiskáren a letáků, brožur a jiných materiálů, ve kterých oponenti režimu šířili své myšlenky, své názory atd. Listopadová revoluce to měla změnit, ale nezměnila. Tedy kromě již zmíněného internetu. Je paradoxní, že v internetovém  podání se lze prakticky vyjádřit k čemukoliv, ba jakkoliv, aniž by to mělo nějaký zásadní dopad na politický systém té či oné strany, která jinak svým vlivem brání témuž sdělování formou denního tisku. Zde se lze oprávněně domnívat, že si ti, kteří tato média vlastní, resp. kteří jsou v lobbyistickém poměru s nimi, si uzurpují právo na cenzuru, tedy pustit na veřejnost jen to, co sami uznají za vhodné. Přesto, že jinými „kanály“ lze totéž ventilovat cestou internetu. Snad jen vědomí, že internet, na rozdíl od denního tisku, se dosud nedostává všem, či naopak, dostává se těm „lépe“ situovaným, kteří nejsou zřejmě tak nebezpeční, jako ta „lůza“, které se dostávají denníky a jiné tiskopisy do rukou s obsahem buďto bulvárního charakteru, nebo bezbřehé mystifikace, zkresleného a v zájmu vlastníka či lobby irelevantního zpravodajství a publicistiky, natož, nedej Bože, ještě s nějakou kritikou!

     Nemá to logiku, má to ale svůj účel. Desítky či sta různých periodik píší o všem možném, především však způsobem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. To, že do deníků přispívají placení diskutéři a zpravodajové, nelze považovat za demokratické chápání svobody slova. Těch několik nahodilých a jistě dobře vybraných a posouzených příspěvků z řad čtenářů, to je jen kapka v moři toho, co by chtěl či mohl občan vyjádřit či sdělit široké veřejnosti cestou denního tisku. Že zpravodajství a publicistika není objektivní, že není přímočará v duchu padni komu padni, není pochyb. Chce-li se někdo ohradit, že jsou sdělovány i věci velmi choulostivé, věci  konkrétní,  ba dokonce tzv. až pod kůži, nelze popřít. Jsou však z pera placených redaktorů, je to jejich chleba. A jsou to vesměs věci, které by dříve či později vyšly na světlo světa, tedy jsou to věci obecného charakteru. Nemluvě o tom, že ne vždy jsou dostatečně podloženy informacemi relevantními, ověřenými a věrohodnými. Ale to je již věc druhá, takový je worldpress, alias bulvár.

     Co je však smyslem tohoto konstatování je skutečnost, že se nenajde vydavatel,  až na velmi vzácné výjimky, který by přijal, či ještě  lépe řečeno zveřejnil názor, myšlenku, podnět, připomínku či kritiku, týkající se veřejného sektoru, přesněji veřejné a státní správy. Ani  v obecném, a už vůbec ne v konkrétním smyslu. V zájmu koho nelze zveřejnit takové informace? Proč si lze tyto informace přečíst na internetu, proč ne v denním tisku? Nabízí se odpověď že asi proto, že denní tisk je jednoznačný, zatím co internet je mnohoznačný. Tím je myšlena skutečnost, že i když denního tisku je, lidově řečeno „hafo“, je to proti množství a možnostem portálů či web stránek na internetu jen zlomek. Jinými slovy, co by si mohl občan přečíst přímočaře v denním tisku, a co je psáno, to je dáno, to na internetu musí (méně zručný či méně znalý „občan-operátor) obecně vzato, pracně vyhledávat. Skrytým a tajemným cenzorům denního tisku tato forma sdělování negativních myšlenek, názorů či kritika je lhostejná, protože konec konců, za to nejsou placeni. Oni totiž pracují pod heslem: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Co je jim po nějakých žvástech na internetu, že ano? Pak lze také chápat jejich postoj, že „Nehas, co tě nepálí“ je poplatné především pro ně.    

     To ovšem nijak neospravedlňuje skutečnost, že cenzura existuje, že tato cenzura je vědomá a cílená, že je tím překračován (porušován) zákon o svobodném šíření slova, že je upíráno obyčejnému občanu vyjádřit svůj názor, myšlenku, podnět či kritiku v podmínkách, kdy s velkou pompou do světa hlásíme, že máme nejen demokracii, ale že se řadíme do rodiny vyspělých kapitalistických, demokratických režimů nejen v rámci EU, ale i vyspělých demokratických států ve světě. Pokud si někdo takto představuje demokracii na právo svobody slova, tak Bůh s námi a zlí pryč.

     Na závěr otázka pro ty, kteří si dnes s velkou slávou připomínají slavný den, 17. listopad 1989. Nebyl to právě jeden z nejžádanějších či nejzákladnějších požadavků, přání a očekávání po svržení totalitního komunistického režimu, mít právo na svobodu slova a šíření svobodných myšlenek? Jak to vidí a co na to říkají ti všichni, kteří o toto právo usilovali v rámci svržení totalitního režimu? Co na to V. Havel a celá řada dalších? Že se nenaplnila všechna očekávání, lze jakž takž pochopit, ale že bude po 20 letech fungovat zrovna cenzura, tak to snad nečekal nikdo (tedy kromě těch dnes na cenzuře zainteresovaných)!

17. listopadu 2009                                                                                         Jiří B a ť a

JAKOU CENU A VÝZNAM MAJÍ „NÁZOR“ A „FAKTA“

     Nechci to příliš rozebírat, protože čím víc se do lejna rejpe, tím více smrdí! A to tím rozhodně nesleduji. Chci jen poukázat na možnost svobodného projevu slova ve smyslu svého názoru na věc, potažmo k téže věci odmítnuté zveřejnění ve smyslu váhy (významu) faktů. Ve smyslu takového sdělení názoru jsem do BL panu Čulíkovi zaslal svůj příspěvek (článek), týkající se 2O. výročí listopadu 89. Nebyl mi zveřejněn a na vysvětlenou k tomu, co jsem napsal mi pan Čulík sdělil, že „jenže ta doba byla hnusná“. Protože to je jeho názor, rozhodl jsem se jej respektovat i když by stálo o tom široce polemizovat. Proto jsem jmenovanému sdělil, že tak to vidí on, ale jistě je dost lidí , kteří to vidí i jinak. S dovětkem, zda si myslí, že všechno je OK? Jeho reakci si dovoluji vložit v originálním provedení:

Ale to, že dneska mnoho věcí není OK, nesmazává fakta, že například
královéhradecká policie zcela brutálně umučila v roce 1988 lidového
právníka Pavla Wonku, jen proto, že radil lidem, jak se vyhnout
policejnímu šikanování. Svoboda je nedělitelná. Lidi měli práci, ale
museli držet hubu ještě víc než dneska, a kdo si ji pustil na špacír,
byl potrestán. Nemůžeme si dneska lhát, že tomu tak nebylo. Názor je
názor, ale fakta popírat nebudeme.

     Vyvstává otázka, co či jak hodnotit. V mé odpovědi jsem zmínil svůj názor, který mi pan Čulík přebil jistými (a jistě by našel mnohé jiné) fakty, což jej vedlo k rozhodnutí, že jeho fakta jsou významem důležitějším, než můj názor a příspěvek-článek mi, zřejmě z tohoto přesvědčení, nezveřejnil. Nechci být ješitný, ale existuje-li podle p. Čulíka řada faktů, které vytváří hodnotu té doby jako hnusnou (to ovšem není fakt, to je konstatování názoru), stejně bych mohl oponovat svými fakty a tvrdit, že nebylo vše tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší. Nečiním tak, neboť svou zmínkou o tom, že je dost lidí, kteří ti vidí jinak než on sám, jsem naznačil, že pro mé konstatování (nikoliv tvrzení), mám dostatek důvodů a důkazů. Tím ani v nejmenším nechci popírat evidentní fakta, které má p. Čulík na mysli.

     Ve svém příspěvku-článku se zmiňuji o existenci cenzury v Česku po dvaceti letech od revoluce. V jistém smyslu se mi potvrzuje to, o čem píši. Protože to byla doba  hnusná, nebudeme o tom psát a když už, tak to nebudeme zveřejňovat. Proč? Máme k tomu fakta, které popírat nebudeme. To ani neměl nikdo v úmyslu, ale jiná fakta (které evidentně také existují) však popírat lze (jak z uvedeného vyplývá).

     Závěrem jen konstatuji, že opět se nedostává ani objektivnosti, natož nějakého práva na svobodný projev slova formou názoru (pokud obsah nekoresponduje s názory a fakty editora) bez toho, že jej nutno dokladovat potřebnými relevantními fakty. Ale i ty jsou zbytečné, když oponent uznává jiné hodnoty a tudíž i jiná fakta bez ohledu na to, zda pisatel vyslovuje jen svůj názor, myšlenku či jiný pohled k věci nebo události. A otázka na závěr: opravdu ty věci, které nejsou OK nesmazává fakta, že…? Takže jestliže, kromě jiného, existuje po 2O letech cenzura, resp. neochota přijmout jiný, odlišný názor na věc jako důvod odmítnutí publikování, opravdu to je v pořádku? Abychom už dnes nemuseli konstatovat: ta doba je hnusná! No nic, názor je názor, ale  fakta jsou fakta. Pro jednu i druhou stranu. Jenom jaksi chybí ta ochota je přijímat a vůle je pochopit. Proto také existuje černá i bílá barva.

29.11.2009                                                                                                              Jiří  B a ť a