Primademo

     Velmi často se setkávám na různých místech denního či internetového zpravodajství, ale také z názorů různých lidí s problémem, zvaný  zdravotnictví. Ten je velmi obsáhlý a složitý, avšak veřejnost hlavně zajímá otázka poplatků a to jak u lékaře, tak v lékárnách nebo v nemocnicích. S tím vším souvisí zdraví, nebo naopak nemoc člověka.

     Už jsem se mnohokrát setkal s názorem, především pánů Šnajdra, Julínka či dalších expertů přes ani ne tak zdraví, jako přes peníze, které se zdravotnictvím souvisejí, že díky poplatkům se snížila návštěvnost lékařů, ušetřilo se na lécích, ubylo simulantů. K tomu poslednímu bych chtěl věnovat několik slov.

     V několika svých článcích, i zde na BL, jsem se k této problematice již zmínil, mj. také to, že povrchní pohled na hodnocení člověka jako simulanta, je zavádějící. Zmínil jsem, že simulant sice ano, ale má to své rozměry. Jeden vidím v tom, že chce-li nějaký člověk „simulovat“, tzn. předstírat nějakou nemoc či chorobu, musí navštívit lékaře. Je-li lékař fundovaný odborník, rozezná-li simulovanou nemoc od opravdového onemocnění, pak nemůže pacientovi-simulantovi, jak se říká, „skočit na špek“. Tedy za předpokladu, což je v případě simulantství rozhodující, nemá  k simulujícímu  nějaký vztah, např. příbuzenský, kamarádský, podřízený či prostě řečeno, nemá-li z toho nějakou (korupční) výhodu. V případě, že některý z těchto faktorů sehraje svou roli, lékař vystaví simulujícímu pacientovi neschopenku a simulant je na světě s plnou parádou. Co z toho vyplývá?

     Především fakt, že chce-li být simulant uznán práce neschopným, lékař na základě neodpovídajících skutečností (zdravotního stavu) vystaví neschopenku, čímž se dopouští trestného činu podvodu. K tomu, jak jinak, když je člověk nemocný, předepíše recept na léky. Protože je pacient-simulant zdráv, léky buďto nevyzvedne (ještě by za ně musel platit), nebo je vyzvedne, ale nepoužije. Nebo také, dost možná, je dá někomu, kdo je může použít jako lék, nebo také jako prostředek k výrobě drogy. Co vám tyto skutečnosti říkají? Je to  normální, ekonomické, je to hospodárné nakládání s léky? Notabene lékař, který takto „zneschopnil“ simulanta, si vykáže výkony, získává body a tím i neoprávněný prospěch!

     Druhý rozměr se týká samotného „simulanta“. K tomu, že chce „marodovat“, ačkoliv mu nic po zdravotní stránce nechybí, musí mít nějaký důvod a předpoklad, že jej lékař zneschopní. Mohou být různé, např. osobní, rodinné aj., ale jeden z mnoha nikoliv vzácných důvodů je důvod pracovní, potažmo existenční. Vysvětlím. Znám mnoho lidí, kteří z obav před „vyhozením“ z práce (propouštění) se raději „hodili marod“, tedy stali se simulanty a to dokonce se souhlasem lékaře. Takto ohrožení občané se totiž přímo otevřeně svěřili lékaři, jaký mají problém (ztráta zaměstnání) a že by tedy potřebovali na nějakou (někdy i několik měsíců trvající) dobu být (jako že) ve stavu nemocných. Lékař s jistým pocitem sounáležitosti, pochopení a velkorysosti, takovému člověku vydá neschopenku a simulant je na světě. Špatné, jak jinak, ale na druhé straně je to mnohdy zoufalý ( a snad jediný) krok člověka (ještě lépe řečeno lidí), kteří se takto zaštiťují proti možnosti ztráty zaměstnání a tím i obživy své i své rodiny. Je na tom něco nenormálního? Ale jistě že je. Už samotný fakt, že člověk musí k takovému kroku vůbec přistoupit. Ale je tu i  obrácený příměr, kdy sám zaměstnavatel vyzývá své zaměstnance, aby šli na „nemocenskou“, protože není práce, nebo je malý odbyt a jiné důvody a místo aby propouštěl, nabádá zaměstnance k takovému kroku. A zase otázka, je to normální? Odpověď ne, ale pro zaměstnance je to pořád lepší, než být třeba propuštěn. Shodněme se však na konstatování, že je to nemorální!

     Nyní zmíním další věc, která s tímto souvisí a o které jsem rovněž již ne jednou psal. Jde o simulantství lidí z vyšších vrstev, politiků, státních zaměstnanců (policie, soudy, ministerští pracovníci apod.). U těchto lidí se nikoliv občas, ale snad vždy v případě nějakého ohrožení, které se dotýká jejich osoby, náhle (jak na potvoru) nepředpokládaného přihodí, jdou k lékaři a jak jinak, ocitnou se v pracovní neschopnosti. Ta slouží zřejmě jako nějaký azyl před médii a veřejností. Včera večer zdráv, druhý den na smrt nemocný. Jak je to možné? Vysvětlím.

     Nebudu lovit v paměti, zmíním ten nejposlednější, mediálně známý případ. Jde o olomouckého státního žalobce Aleše Zdráhalu, který byl přistižen při řízení motorového vozidla s 1,99 promile alkoholu, krevní zkouškou mu pak bylo prokázáno 1,4  promile alkoholu. Tolik suchá fakta k samotnému trestnému činu pana státního žalobce. Co je však na této skutečnosti zajímavé (stejně jako u mnoha dalších podobných případů osob takového, či podobného postavení), že jmenovaný Zdráhala je „od této události v pracovní neschopnosti“. Co se tak vážného stalo, že musel být uznán jako pracovně neschopný? Zrovna ode dne, kdy se tato událost stala? Notabene, tak dlouho (pozn. PN prý i nadále trvá). A jsme u výše zmíněného problému simulantství.

     Je logické, že tento a jemu podobní lidé mají své známé, mj. jistě i lékaře. Jak v tomto, tak v mnoha dalších případech dělají lékaři těmto lidem medvědí službu. Bez hany a studu, že nekonají čestně a v duchu lékařské etiky. Ještě jsem nezaregistroval případ, že by byl lékař za takové konání stíhán přesto, že se dopouští (podle mého názoru) trestného činu když nic jiného, pak podvodu jistě. A že tyto případy nejsou ojedinělé, ale desítky za rok ( v závislosti na odhalení či zjištění trestné činnosti takto či jinak vysoce postavených lidí), je skandální. Nejhorší na tom je, že z pohledu těch, co by rádi na všechny tyto nešvary použili „velký bič a malý dvůr“, aby tím postihli ty nezodpovědné a stát okrádající simulanty, už nikdo se nezabývá skutečností, že k tomu, aby někdo simuloval nemoc, byl na neschopence a neoprávněn čerpal prostředky  z veřejného zdravotního pojištění, musejí být dva : potenciální simulant a nezodpovědný lékař. Ale bohužel, boj se vede jen proti těm simulantům. Že bez lékařovy asistence, tedy bez jeho razítka a podpisu na neschopence by se nikdo simulantem stát nemohl (snad jen v případě falešné neschopenky), tím se už naši reformátoři nezabývají. Jak by ne, když jsou to kolegové z branže, nebo jinak vlivné persony.

     A stejně tak, že v popisovaném případě jde o státního zástupce, jindy o policejního důstojníka, významného podnikatele, politika apod. Tady zřejmě všichni „drží basu“ , nebo snad jeden za všechny, všichni za jednoho, račte si vybrat. A zase musím zmínit tu českou spravedlnost, která má nejen zavázané oči, ona je i hluchá a snad i mentálně postižená. Obrazně. Ve skutečnosti se jedná o komplot vzájemných, na korupční bázi postavených vztahů, což se stalo výsadou nejen mocných, ale také dobře, ne-li ještě lépe finančně situovaných ( a ne jen v těchto případech). Ani fakt, že jsou vláčení médii, že jsou terčem kritiky (viz tato), ani to ostatní potenciální případy takového jednání neodradí. Jejich kramfleky jsou dost pevné a odolné, aby takové kauzy ustáli. Nemluvě o tom, že když už se něco takového stane a člověk z této společenské třídy je nedej bože odsouzen ( pokud se taková věc dostala až k soudu a byl-li vůbec odsouzen, zpravidla bývá  zproštěn,osvobozen apod.), nese „tvrdé“ následky“: je vykopnut o patro výše. A spravedlnost se může zbláznit a my také. To je zřejmě to, čeho chtějí naši zdravotní a jiní reformátoři dosáhnout. A to přesto, že jsme si před zákonem všichni rovni, jen někteří jsou rovnější. Protože bohužel, zde nejde již o paragrafy, ale jako vždy  jen a jen o peníze. Žijeme přece v demokracii, kde úspěšní, jak jinak,  mají navrch. Spravedlnost a  etika je jim, slušně řečeno, ukradena.