Dveře do budoucnosti
Stříbrná čepel barví se doruda,
do hladké kůže lehce se zarývá.
Vidím jen dveře. "Jak jsem se tu ocitla?"
Tmavou chodbou se můj hlas rozléhá.
-
Zpod dveří jak zlatá nitka,
line se stříbrná záře.
Zpod dveří, jak rudá nitka,
vytéká pramínek krve.
-
Zavřené dveře. "Copak je za nimi?,"
neukájím svou zvědavost.
"Jen jednou pohlédnout," byla jsem tak naivní,
"jen jednou, jedinkrát a pak dost."
-
Ruka je na klice. Na chvíli zaváhám,
přeci jen cítím mráz na zádech.
Celá teď třesu se, sotva dech popadám,
vzrušení dalo by se krájet.
-
Jediné cvaknutí, jediné stisknutí,
stačilo změnit celý svět.
V tu chvíli nic není takové jako dřív
a už nelze tenhle čin vrátit zpět.
-
"Co je to za dveře? Dveře prokletí?,"
sama sebe se ptám.
"Mýlíš se," uslyším, neskrývám leknutí,
za dveře rychle se ukrývám.
-
"Nemůžeš utéci, nemůžeš se schovat,
sama sis osud rozhodla.
Pozdě již litovat, své dveře sis otevřela,
své dveře samoty, smrti a zla."
-
Znejistím. Mlčím. Ten hlas já znám!
Komu však patří, netuším.
"Zavři dveře a pojď k nám,"
mé přemýšlení hlas náhle přeruší.
-
Poslechnu. Vejdu. Strach teď jde stranou.
Mám se snad něčeho bát?
"Sama sis rozhodla, nemáš na vybranou."
Poslouchám hlas a jdu dál.
-
Jaký však údiv mi zastře myšlení,
když proti mně já sama zas stojím.
"To není možné! Snad mysl blouzní mi!"
Já jsem tu nebo tam? Svým očím nevěřím.
-
Bílé šaty, čistota sama,
je tohle Anděl? To přeci nejsem já!
Přízrak? Víla? Nevinná panna?
Tak podobná a přec jiná!
-
"Co skrývá za tváří, za mou podobou?,"
o krok k ní přistoupím blíž.
Oči má prázdné, podobu děsivou,
"copak jsem blázen již?"
-
V ruce má dýku a tajemný výraz
v jejím obličeji se objeví.
Ucítím bolest, jde ze srdce…a zas!
Žádný soucit nejeví.
-
"Otevřela si dveře, své dveře budoucnosti,
teď končí to, cos za dar dostala.
Smrt jest ti odplatou, žes zvědavostí
ses unésti nechala.
-
Budoucnost je navždy skryta,
před vaším okem, vaší touhou.
Co se stane, co tě čeká,
je jen náhodou pouhou!
-
Tys vybrala sis, pohlédni,
tvé srdce již nebije."
A pramínek jasné krve
protéká pod dveře.
-
Záblesk světla následuje,
jen stěží ještě vnímám.
Všechno co se stalo, co je,
lehce zapomínám.
-
Poslední výdech, zavřené oči,
dýka srdce trýzní.
Svět se náhle rychle točí,
světlo se ke mně blíží.
-
Tma. A ticho.
Nikde nikdo.
Žádné světlo.
Konec je to?
-
---
-
Zprudka oči otevírám,
vidím, cítím, slyším, dýchám!
Kde jsem se však ocitla?
Zčistajasna procitla?
-
Rozhlédnu se kolem sebe.
Kdepak, tohle není nebe.
Tady už jsem jednou byla,
stojím v chodbě, kliku svírám.
-
Dveře zpod něž světlo prosvítá,
dveře, jež mají zůstat zavřeny.
Pramínek krve po podlaze stéká,
zpod dveří, dveří budoucnosti.
-
To co se stane, má se stát,
žít se má nyní, v tuhle chvíli.
Budoucnost nemá se otvírat,
A ti co to někdy udělali, již nejsou mezi živými...
napsala: Ajleen