Moje záchrana...Živelná pohroma!! 3
Ahojky..moc děkuju za komentáře..minule jsem to tam zapomněla dopsat..udělaly mi moc velkou radost….jinak tenhle díl jsem už udělal delší..a moc se omlouvám ale nepodařilo se mi to zkrátit..takže na JB si budete muset ještě chvilinku počkat…alespoň budete víc napjatí..:-)
Objednám si pizzu a už si rezervuju letadlo do LA! Panebože, jsem tak šťastná. Ještě že jsem si něco našetřila. Hmmm, ale musím si udržet chladnou hlavu, ještě zdaleka nemám vyhráno, …., možná bych si měla zopakovat nějaký slovíčka….ale kašlu na to, radši si pustím Jonas Brothers …oh já jsem se asi zapomněla zmínit, že je to moje oblíbená skupina. Jediný problém je, že Třenová taky a kdykoliv si je pustím samozřejmě že se chce přidat ke zpěvu,…takže začne výt jako pominutém a já slyším velký kulový. Ale dneska mi to ani nevadí, nic mi nedovede zkazit náladu. Najednou uslyším zvonek (což je v tom kraválu skoro zázrak J). Pizza je tu! Poděkuju poslíčkovi a pustíme se s Trenem do jídla, vždycky mu házím salám. Při tom přemýšlím co tam asi všechno uvidím, aby jste rozuměli, sice jsem žila v Kanadě, ale do USA jsem se nikdy nepodívala, tudíž jsem se rozhodla jet do LA o dva dny dřív, abych si mohla celé město prohlédnout.
Ty 4 dny uběhly jako voda , a už jsem balila. Při tom jsem vedla monology s Trenem: „Nepochopitelný, už zítra odlítáme Trene, sice chápu že se ti ten let v boxu nebude moc líbit, ale jinak to nešlo.“ Tren zaštěkal…snad to znamenalo odpouštím ti. Sbalila jsem snad všechny svoje věci, až na pár drobností. Přece budu muset zapůsobit. A Trenovi jsem zabalila jeho kostičku, misku, balík Pedigree (abych hned až přijedeme nemusela shánět psí žrádlo), a samozřejmě vodítko. Skočila jsem do sprchy a chystala se spát. Dala jsem pusu Trenovi a hupsla na postel.
Ráno jsem už nemohla dospat. Letadlo letělo v 10 hod. a v LA má být zhruba v 18hod. našeho času, takže když to přepočítám, tak tam budeme tak ve 12. Zavolala sem taxi a mezitím jsem si oblékala své oblíbené džíny a svetr. Trenovi jsme nasadila obojek, a v tom už jsem slyšela troubení. Poprosila jsem taxikáře, aby mi pomohl snést kufry, a řekla jsme mu že chci na Ruzyni. Tren byl celou cestu dost nervózní a nebyl sám. Těšila jsem se jak malý děcko, když v tom mě napadlo, na co se vlastně těším, co když to nezvládnu, a celá tahle cesta je k ničemu a já akorát přijdu o všechny úspory. 389 Kč! Co-cože? Jsme tu… 389…ach tak. Dala jsem taxikáři 400, takže takové menší dýško. On se jen zamračil, něco si mumlal a ani mi nedal účtenku. „Nashledanou“, řekla jsem naštvaně a vystoupila s kufrem a Trenem. Bylo 9:30. Tak to je fajn, stihnu si dát kafe. Taxikář naštěstí zahnal moje špatný myšlenky a kafe mi zase zvedlo náladu. Výhoda kupování letenek přes internet je, že jste už rovnou odbavený, takže jsem se nemusela stresovat. Rozloučila jsem se s Trenem, který musel do zavazadlového prostoru a nastoupila jsme do letadla.
Asi po 7 hodinách letu mě probudil hlas pilota, který oznamoval, že budeme přistávat. Super, celej let jsem prospala.
Zavalila mě vlna entusiasmu, když jsem si uvědomila, že tohle všechno je skutečnost. Jsme v LA a za 2 dny půjdu na pohovor na skvělou práci. Senza!
Přistání probíhalo v klidu. Asi po půl hodině jsem už zase s Trenem seděla v taxíku a domlouvala se už anglicky s taxikářem, že chci do hotelu Major, ve kterém mám zamluvený pokoj. Po chvíli jsme dorazili k hotelu a taxikář byl mnohem vlídnější než ten v Čr .. tajy dostal větší dýško. J V hotelu mě přátelsky uvítali a dali mi klíče od pokoje 218. Když jsem k němu dorazila a odemkla.. co myslíte, že udělal Tren…skočil na postel. „no alespoň že nejseš od bláta“, řekla jsem s úsměvem, protože pokoj byl nádhernej. Po tom co jsme vybalila, jsem se skočila sprchnout. Chtěla jsem si jít dolů zahrát Bowling. S něčím takovým jsem dopředu počítala, proto jsem Trenovi koupila na letišti novou hračku. Tubu nových tenisových míčků… vím moc originální to není, ale to neznáte Trena. Ten se s takovou blbostí dokáže zabavit na hodiny. Takže jsem se nalíčila, vzala peněženku a sešla dolů do herny. Vypůjčila jsem si boty a zaplatila dráhu. Asi po 10 minutách hry za mnou přišel postarší pán. „Dobrý den, moji kamarádi nedorazili a jak vidím, vy také hrajete sama. Nemohl bych se přidat k Vám?“ Jeho nabídka mě docela potěšila, taky jsem netoužila hrát sama, proto jsem řekla: „Jasně, proč ne, já jsme Klára.“ „Já Ben, těší mě.“ Asi po dvou promlčených hodech se zeptal: „Ty nejsi odtud viď?“ A jéje, že by se moje angličtina za ty roky o tolik zhoršila?? „Ne, nejsem. Mluvím hodně špatně?“ „Ale ne mluvíš skvěle, já to poznal podle toho nápisu na tvým triku.“ Vůbec jsem si neuvědomila, že mám na sobě trochu vlastenecký tričko, který jsem sama vyrobila, s nápisem MILUJU ČESKOU REPUBLIKU ve 4 jazycích. No, ale každopádně se mi ulevilo, že moje angličtina se nezhoršila, páč jinak bych na konkurzu asi neuspěla. „No a co děláš Kláro?“, snažil se Ben udržet rozhovor. „ No vlastně momentálně nic, jsem tu kvůli výběrovému řízení na správce ostrova.“ „Ben nejdřív vypadal trochu vyjeveně, ale pak se jen tajemně usmál. Co to kruci mělo znamenat, proč se tak usmál?? Jelikož nastala trapná chvíle zeptala jsem se já: „No a co ty Bene, co děláš?“ „No teď zrovna hraju Bowling s jednou moc milou slečnou.“ Dobře, trochu jsem zrudla. „Ne fakt, co děláš?“, dožadovala jsem se odpovědi. Ben už se chystal něco říct, když v tom mu zazvonil mobil. „Haló? To si děláš legraci?! Dobře jedu tam!, promiň Kláro, ale musim rychle odjet. Těšilo mě, ahoj!“ Ani jsem mu nestačila odpovědět a byl fuč. No, hrát se mi už nechtělo, tak jsem se odebrala nahoru do pokoje. Jak jsem předpokládala Tren byl stále zabaveném tenisákama. Přátelsky jsem ho pohladila a sebrala dva poslední míčky, který ještě nebyly uplně na šrot a schovala si je pro příště. Jakmile jsem ulehla, hned jsem usnula.
Další den jsem strávila s Trenem venku chozením po městě.
(7. DUBNA 7:00)
„Tak a je to tady. Dneska je ten pohovor“, připomněla jsem asi zbytečně Trenovi. „Bohužel tě tu budu muset nechat, ale nebudeš tu sám nechám ti tu 2 tenisáky.“J Po tom co jsem se nalíčila a oblékla, jsem skočila do hotelové kantýny na snídani. Když jsem se dostala do budovy pohovoru bylo asi 12:30. V řadě stálo 12 lidí. Každý z jiného koutu světa. Čekání bylo hrozně zdlouhavé. Hlavně pro mě, protože nervozita každou minutou stoupala a stoupala. Na uplný vrchol se dostala, když nějaká mladá a hezká dívka vyběhla z místnosti s brekem. Najednou jsem chtěla couvnout, všechno je špatně, nemám šanci.Jedu domů!....
Když v tom se ozvalo Klara Tomas …a já jen zůstala stát jako přimražená. Co mám dělat, já tam přece nemůžu jít, vysmějí se mi do obličeje..Klara Tomas..ozvalo se znovu. V tom už zbytek čekajících začal být nervózní a jeden z nich mě přímo strčil do místnosti.. takže jsem tam spíš než vešla vletěla. To jsem ale ještě nevěděla, že ten největší šok mě ještě čeká… když jsem se ohlédla k porotě nevěřila jsem vlastním očím..to snad nemůže být pravda….