Josef I. (26. července1678, Vídeň – 17. dubna1711 tamtéž) byl římským císařem, českým a uherským králem a předposledním členem dynastie Habsburků v mužské linii.

Osobnost Josefa I.

Josef byl synem císaře Leopolda I. ze třetího manželství Eleonorou Neuburskou. Měl sice mnoho vlastních i nevlastních sourozenců, ale díky brzkému úmrtí většiny z nich se stal záhy nejstarším mužským potomkem.

Josef byl inteligentní a schopný mladík, který ovládal sedm řečí a disponoval i jistým hudebním nadáním, když sám komponoval skladby. Jeho manželkou byla od 24. února 1699 o pět let starší Amálie Vilemína, Josef ovšem měl milostné aféry před sňatkem i po sňatku. Zřejmě svou ženu nakazil pohlavní chorobou, takže po několika letech zůstala neplodná a počet jejich potomků skončil u počtu tří.

Válečné konflikty

Otec ho již v dětských letech nechal korunovat uherským (v roce 1687) a římskoněmeckým králem (r. 1690). Českým králem Josef naopak korunován nebyl. Jazykově všestranně vybavený muž při tom uměl česky jistě lépe než jeho otec. V roce 1702 navštívil Prahu a Starou Boleslav, kde se poklonil Palladiu Země České.

V té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž Josef I. podporoval nároky svého mladšího bratra Karla, když se osobně zúčastnil obléhání města Landau v roce 1702. Na různých bojištích zde získával další úspěchy oblíbenec Josefa Evžen Savojský.

Vláda

Josef I. zdědil v roce 1705 po otci mocnářství v nelehké situaci. Kromě podpory bratrovi se musel také věnovat vnitrostátnímu problému na území Uher. Díky povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako sedmihradský kníže František II. Rákoczi. Hospodářská situace zemí monarchie nebyla příznivá. V důsledku dlouhodobých válek vzrůstalo daňové zatížení poddaných, což způsobovalo nespokojnost širokých mas obyvatelstva. Na panovnickém dvoře vládla byrokracie, úplatkářství a protekce.

Sedmadvacetiletý Josef byl však už schopným vládcem odhodlaným k radikálním opatřením. Jako po všech stránkách bohatě vzdělaný a zároveň rozhodný člověk zároveň hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Začal u vlastního dvora, když výrazně zúžil a omladil okruh svých spolupracovníků. Posiloval centrální řízení státní byrokracie a reformy začaly i v oblasti daňového systému. Na mnoho jím zamýšlených plánů však nedošlo.

18. ledna1707 vydal Josef I. reskript ^[1], jímž doporučuje českým stavům, aby projednali návrh Christiana Josefa Willenberga, a aby pro něj zřídili stálé profesorské místo pro "výuku umění inženýrského". Tento reskript dnes patří k nejcennějším historickým dokumentům dnešního Českého vysokého učení technického v Praze.

V roce 1707 Josefa uherský onódský sněm sesadil z trůnu. Josef ovšem započal mírová jednání, a tak si nakonec znovu získal oporu proti stavovskému hnutí.

V roce 1711 se při tom zdálo, že by se vše konečně mohlo ubírat správným směrem. Španělská válka se zdála být vyhranou a problém Uher vyřešen. Vše ovšem zhatila nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi. Přerušil se tak reformní proces v monarchii, na který navázal především Josefův jmenovec, toho jména druhý.

Potomci

• Marie Josefa (8. února1699 - 17. listopadu1757) ∞ August III., polský král
• Leopold Josef (1700 - 1701)
• Marie Amálie (22. října1701 - 11. prosince1756) ∞ Karel VII. Albrecht, římský císař