Dr. Otto von Habsburg [oto fon habsburg] (* 20. listopadu 1912 vila Wartholz u Rychnova na Rakousu, Dolní Rakousko, jako Jeho c. a k. Výsost František Josef Ota Robert Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ, arcivévoda rakouský, korunní princ český a maďarský etc.). Jeho oficiální jméno v Rakousku od r. 1919 (potvrzeno 1957) je Otto Habsburg-Lothringen^[1]. Je rakousko-maďarsko-německo-chorvatským publicistou, někdejší europoslanec za bavorskou CSU, novinář a spisovatel. Je nejstarším synem císaře Karla I. a do zániku monarchie byl korunním princem v zemích Rakousko-Uherské monarchie. Roku 1961 se vzdal veškerých nároků na císařský trůn pro svou osobu. Je občanem Rakouska, Maďarska, Německa a Chorvatska. V pohoří Rax byla na jeho počest pojmenována neznámější horská chata Erzherzog Otto Schutzhaus.

Vzdělání a povolání

Jako prvorozený syn posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky císařovny Zity a od roku 1916 korunní princ byl již od dětství připravován na svou budoucí roli panovníka. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 žil do března 1919 se svými rodiči – před vycestováním císařské rodiny vzhledem k nucenému opuštění jeho otce ze země – na zámku v dolnorakouském Eckartsau. Od roku 1919 do roku 1921 žil Ota Habsburský se svými rodiči v exilu ve Švýcarsku, později na ostrově Madeira a ve Španělsku.

Na jeho vzdělání přísně dohlížela jeho matka, která se ze všech sil snažila ho co nejlépe připravit pro roli budoucího katolického panovníka. Byl vyučován v národních jazycích rakousko-uherské monarchie (hovoří tedy vedle rodné němčiny 9 dalšími jazyky, včetně češtiny a maďarštiny) a musel současně absolvovat učební plán rakouského a uherského gymnázia. Svou zkoušku z dospělosti (maturita) absolvoval v roce 1930 v obci Lequeitio (Baskicko) s vyznamenáním. Zletilosti a tím pádem i ukončení opatrovnictví své matky Zity, dosáhl 20. listopadu 1930. Tímto se stal Ota hlavou domu Habsburků a hlavou Řádu zlatého rouna. V roce 1935 zakončil studium politických a Sociálních věd na universitě v Lovani (Belgie) a to opět s vyznamenáním. Vstup do Rakouska mu byl zakázán skrze tzv. Habsburský zákon z roku 1919 tak dlouho, dokud se nevzdá svých panovnických nároků a nepřihlásí se jako věrný občan republiky, což se stalo až v roce 1961.

Především od 1930 probíhaly v Rakousku vážné snahy z řad konzervativců (byl mezi nimi m.j. Engelbert Dollfuß a Kurt Schuschnigg), dosadit Otu Habsburského jako rakouského císaře, ve formě konstituční monarchie. Přitom doufali v překonání překážek mezi levicí a pravicí, ale i k znovunabytí důvěry v c.a k. monarchii silné „rakouské uvědomění“ a tím pádem nabídnout protiváhu k sílícímu národního socialismu v Německu.

Adolf Hitler, Maďaři i Čechoslováci měli z novunastolení monarchie v Rakousku strach (ze strany českých představitelů dokonce zaznívala prohlášení jako „raději Hitler než Habsburk!“).^[zdroj?] Hitler, jenž se v Německé říši ujal moci, na situaci uvnitř Rakouska reagoval přípravou plánu na vstup vojsk do Československa a Maďarska, aby tak zabránil možnosti restaurace monarchie i v těchto zemích. Hitler nazval svůj plán Zvláštní případ Otto. Vláda rakouského stavovského státu se za vlády Dollfuße a později Schuschnigga spokojila nejprve s neoficiálními kontakty, převedením „Habsburského zákona“ z kategorie ústavních do „obyčejných“ zákonů, navrácením vyvlastněného majetku a dočasným vyplácením státní apanáže. Rakouskem byly roku 1934 znovuzavedeny některé c. k. symboly jako říšský orel ve státním znaku (nicméně již bez koruny a žezla) a u spolkové armády kladen důraz na c. k. tradice, zhruba až k částečnému zavedení starých armádních uniforem. Ota Habsburský byl však spolkovým kancléřem Schuschniggem opakovaně požádán, aby do Rakouska nepřijížděl, a nezavdával tím jiným státům důvod k útoku.

Když se Hitler snažil zahrnout Otu Habsburského do svých aktivit a zneužít ho pro své účely (pod zástěrkou domnělé podpory monarchistické idey), ten tuto nabídku striktně odmítl. Habsburk byl jako zástupce starobylého panovnického rodu a jako konzervativní křesťan a Evropan Hitlerovým odpůrcem a odmítal pochopitelně i připojení Rakouska k Německé říši. Během II. světové války se Ota Habsburský úspěšně zasadil alespoň o šetrné nakládání s Rakouskem u prezidenta USA Roosevelta, který si jej velmi vážil. Dokonce i španělský diktátor Franco chtěl Otu, neboť jako Habsburk byl nejlepším možným nástupcem pro španělský trůn, ten ovšem tuto nabídku odmítl se slovy, že "králové si navzájem svůj trůn nekradou"^[zdroj?]). Teprve v pozdějších letech se zasadil o sjednocení Evropy, ale již od roku 1936 byl členem Paneuropa-Union (PEU).

Třetí říše a druhá světová válka

Z důvodu zapřisáhlého nepřátelství a odporu rodiny Habsburků vůči nacionálnímu socialismu a současně proto, že se Třetí říše obávala restaurace habsburské vlády v Rakousku skrze austrofašistický režim Kurta Schuschnigga, rozběhly se Hitlerovy přípravy na anšlus jeho rakouské vlasti k Říši pod krycím názvem Operace Otto.

Krátce předtím, než Hitler nechal oddíly Wehrmachtu vpochodovat do Rakouska, požádal Schuschnigga, aby mu předal úřad republikového kancléře a zorganizoval a uskutečnil vojenský odpor. Nabídka k převzetí kancléřství byla z jeho strany nepřímým uznáním republiky a naznačovala silnou vůli k odporu vůči Hitlerovi.

Ve svém dopise z 17. února 1938 adresovaném Schuschniggovi požadoval vedle další aktivní obhajoby a striktního odmítnutí Nacionálsocialismu „Ze všeho nejdříve musí být aktivně podpořeno uklidnění směrem doleva. Dělníci v posledních dnech oznámili, že jsou vlastenci. Tato skupina nesmí být nakažena Nacionálním socialismem, bude pak nejjistěji vystupovat pro Rakousko, a vláda jim naopak musí dát možnost aktivně spolupůsobit při vytváření vlasti – za niž jsou připraveni se zasadit.“ Schuschnigg však odmítl.

Jakmile nacionálně socialistická éra začala, byl na něj vydán zatykač pro obvinění z velezrady a jeho osobní majetek a jím spravovaný majetek rodiny Habsburků byl vyvlastněn na Hitlerův osobní příkaz. Špičky legitimistického hnutí byly okamžitě zatčeny a z velké části popraveny. Mezi lety 1938 a 1942 mohlo být pozatýkáno na 4000 - 4500 rakouských monarchistů. Asi 800 až 1000 z nich bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů. Otovi Habsburskému, jeho matce a sourozencům byl na Hitlerův osobní příkaz odňato německé říšské občanství. Vyvlastněný majetek připadl Velkoněmecké říši a byl po jejím zániku na konci války převzat novou 2. Rakouskou republikou.

Po útěku z Belgie – po vpochodování Wehrmachtu, přes Paříž do Španělska (Ottovo jméno se nacházelo na tzv. „Wiesbadenském seznamu“ (Wiesbadener Liste) osob, které měly být v případě kapitulace Francie neprodleně zatčeny a odeslány do Říše), napomáhal při útěku cca 15 000 lidí do Španělska a organizoval vydávání víz do zámoří.

V USA a Velké Británii se vedle intenzivních osobních kontaktů s prezidentem Rooseveltem resp. Winstonem Churchillem snažil různými způsoby (ziniciování „Rakouského dne (Austrian Day)“, pokus o zabránění náletům na Rakousko, zahrnutí Rakouska do známkové série „Occupied Nations“, pokus o vytvoření exilové vlády a "Rakouského praporu (Austrian Batallion)" - obojí ztroskotalo na nedostatku vůle socialistů ke spolupráci - účast na 2. Konferenci v Quebecu, atd.) dosáhnout (nikoli samozřejmé) státní samostatnosti Rakouska po válce, změnit rozvržení okupačních zón Spojenců v obsazeném poválečném Rakousku ve prospěch západních mocností resp. vydělit Maďarsko z aliance s hitlerovským Německem. Co se týká Maďarska, byly plány západních spojenců na maďarskou kapitulaci v jejich prospěch, letecký výsadek spojeneckých vojsk v Maďarsku příp. přistání v Jugoslávii k podpoře a zamýšlenému dosazení Oty Habsburského do čela maďarské vlády, zmařeny německým obsazením Maďarska. I Churchill podporoval tyto plány, neboť to byla jedna z možností jak zamezit postupu blížících se Sovětů do Střední Evropy.

Další reálná možnost restaurace monarchie pro něj vznikla během 2. světové války, když získal Churchilla pro svůj koncept Podunajské federace. Pro tuto situaci byl uveden v plánech britské diplomacie: na někdejším území Rakouska a Maďarska měl podle těchto představ vzniknout nový stát „Rakousko-Uhersko“ po vzoru belgické ústavy, která také spojovala dvě velké skupiny obyvatel, zatímco země Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hohenzollern-Sigmaringen měly být znovu vytvořeny jako monarchie a sjednoceny v novém státě ”Jihoněmecký spolek (Süddeutscher Bund)”. Také Churchill navrhl izolovat Prusko a vytvořit rozšířený Podunajský spolek.

Churchill chtěl jako protiváhu k Německé říši zřídit modernizovanou základnu starého Rakousko-Uherska, přičemž ohledně druhého mínil: „Kdyby neexistovalo, muselo by být vynalezeno“ (tento bonmot je původně připisován Františku Palackému). Tyto Churchillovy plány však ztroskotaly na odmítnutí Stalina na Konferenci v Teheránu. Franklin D. Roosevelt považoval reálnost šance na prosazení tohoto projektu, kvůli pokročilému postupu Rudé armády, jako malou a proto se tohoto projektu nezastal stejným způsobem jako Churchill. Američané a Britové nicméně nepovažovali za klíčové spojit tuto federaci s obnovením vlády dynastie Habsburků.

V jedné rozmluvě mezi čtyřma očima z 3. září 1943, s newyorským arcibiskupem Francisem Spellmanem odpověděl prezident Roosevelt na otázku, zda by Rakousko, Maďarsko a Chorvatsko měly připadnout pod ruský protektorát, kladně.^[zdroj?] O Rakousku Roosevelt mínil, že se nemůže stát protivahou komunisty ovládanému rakouskému režimu. Jedinou možností mohlo být, kdyby se Otovi podařilo získat rakouský trůn za pomoci Maďarska (které ještě stále bylo de facto monarchií) – ovšem musel by se takto sám dohodnout s Rusy.

U prezidenta Trumana se zdá, že v přípravné fázi Postupimské konference v roce 1945 uvažoval o vytvoření jihoněmeckého spolku s Maďary a Vídní jako hlavním městem.

Doba po válce

Od roku 1940 až do 1944 žil v USA, mezi 1944 - 1951 hlavně ve Francii, později znovu ve Španělsku a od 1954 v Pöckingu v Bavorsku.

Po svém návratu do Innsbrucku (ve francouzské okupační zóně) jej znovuobnovené Rakousko v roce 1946 vykázalo ze země a zakázalo mu další vstup – a to i přes jeho pozitivní vystupování pro Rakousko během války. To se odehrálo z jedné strany z ústavněprávních důvodů, neboť v roce 1945 znovu vešla v platnost rakouská ústava z roku 1929 a tím automaticky i tzv. Habsburský zákon z roku 1919, jenž stanovil vypovězení ze země ty členy Habsburského rodu, kteří se výslovně nezřeknou příslušnosti k rodině Habsburků a jejích nároků na území Rakouska a nepřihlásí se k věrnosti jako státní občané republiky. Z věcně-politických důvodů vzešlo pro Otu Habsburského hořké vyhoštění i přes odpor Francouzů alespoň k utišení Sovětů, kteří v roce 1955 prosadili zakotvení Habsburského zákona do Rakouské státní smlouvy a tedy i jeho platnost podle mezinárodního práva. S cílem zachovat účinnost Habsburského zákona vznesla ostatně Rakouská republika po roce 1945 řadu výhrad při ratifikacích různých lidskoprávních úmluv.

Po 2. světové válce začal v roce 1946 Ota Habsburský svou činnost coby přednášející na cestách a započal se svou literární činností.

Politika

V roce 1982 se stal členem CSU.

Od roku 1979 do roku 1999 byl, poté co vedle rakouského občanství přijal také německé občanství, členem Evropského parlamentu za bavorskou CSU a dvakrát působil (jakožto nejstarší člen EP) jako tzv. čestný předseda při volbách předsedy EP. Byl také předsedou Evropské lidové strany v politickém výboru od 1981 do 1999, předsedou delegace Smíšeného parlamentárního výboru EU - Maďarsko, člen Politického výboru pro spravedlnost a občanská práva a zastupující člen Výboru pro rozvoj a Výboru pro kontrolu rozpočtu.

Vedle své rodné němčiny hovoří čtrnácti jazyky, mezi nimiž jsou maďarština, chorvatština, angličtina, španělština, francouzština, latina, ale také čeština. Díky svým jazykovým schopnostem mohl jakékoli zasedání EP absolvovat bez tlumočníka. S jedním italským profesorem a jedním členem frakce Zelených vedl v Parlamentu dokonce debatu spatra v latině, kterou však pro nedostatek tlumočníků nebylo možno protokolovat. Své knihy píše v němčině, maďarštině a francouzštině.

Roku 1979 inicioval, i přes značný odpor, rezoluci, která se týkala jednoho prázdného křesla v Evropském parlamentu ve prospěch národů za železnou oponou, jež vzbudila přinejmenším jistou mediální pozornost.^[zdroj?]

Otto byl jedním z hlavích aktérů při organizaci tzv. Panevropského pikniku, na maďarsko-rakouských hranicích 19. srpna 1989. Tato událost je považována za symbolický milník v procesu pádu komunistického systému v Evropě.^[zdroj?]

Otto je patronem organizace Three Faiths Forum, skupiny s cílem nastolení přátelství, dobré vůle a porozumění mezi lidmi tří monoteistických náboženství křesťanství, judaismu a islámu ve Spojené království a dalších státech.^[2]

Rodina

Otto von Habsburg je současnou hlavou Habsbursko-Lotrinské dynastie, členem Mont Pèlerin Society, a byl až do předání svému synovi Karlovi v roce 2000 hlavním představitelem Řádu zlatého rouna.

Jako občan nově ustavené republiky Německé Rakousko resp. Republiky Rakousko spadal po zrušení monarchie na konci První světové války pod novou republikovou vládu, jež vydala zákon upravující zrušení šlechty "(Adelsaufhebungsgesetz)" a Habsburgergesetz (tzv. Habsburský zákon), kterým byl jeho dosavadní šlechtické jméno poobčanštěno a po ministerském rozhodnutí z roku 1957 v Rakousku smí používat pouze jméno Otto Habsburg-Lothringen.

Roku 1951 se v Nancy oženil s Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou, s níž má sedm dětí a 22 vnoučat:

• Andrea Habsburská (* 1953), manželka dědičného hraběte Karla Evžena z Neippergu.
• Monika Habsburská (* 1954), manželka Dona Luíse Gonzagy de Casanova-Cárdenas y Barón vévody ze Santangelo, markýz z Elche.
• Michaela Habsburská (* 1954), Moničino dvojče. První manželství s Ericem Teran d'Antin, druhé s Hubertem hrabětem z Kagenecku.
• Gabriela (* 1956), byla vdána za Christiana Meistera.
• Walburga (* 1958), manželka Archibalda hraběte Douglase.
• Karel (* 1961), ženatý s Francescou baronkou z Thyssen-Bornemisza (dcera Hanse Heinricha Thyssen-Bornemisza).
• Jiří (Georg) (* 1964), ženatý s Eilikou z Oldenburku.

Dílo

• Coutumes et droits successoraux de la classe paysanne et l’indivision des propriétés rurales en Autriche (Zvyky a dědická práva rolnického stavu a nedělitelnost selských statků v Rakousku) (1935; Disertace)
• Entscheidung für Europa (Rozhodnutí pro Evropu) (1953)
• Probleme des Atomzeitalters (Problémy atomového věku) (1955)
• Soziale Ordnung von morgen (Sociální řád zítřka) (1957)
• Bernhard von Baden (Bernard Bádenský) (1958)
• Im Frühling der Geschichte (Na úsvitu dějin) (1961)
• Der Ferne Osten ist nicht verloren (Dálný Východ není ztracený) (1963)
• Européens et Africains — L’entente nécessaire (Evropané a Afričané – nezbytné porozumění) (1963)
• Europa, Großmacht oder Schlachtfeld? (Evropa, velmoc nebo bojiště?) (1963)
• Afrika ist nicht verloren (Afrika není ztracena) (1964)
• Gottes Hand in der Geschichte (Boží ruka v dějinách) (1966)
• Karl V. (1967), ISBN 3-85002-286-2
• Politik für das Jahr 2000 (Politika pro rok 2000) (1968)
• Les Transports et l'Europe (Doprava a Evropa) (1969)
• Bis hierher und weiter (Doteď a odteď) (1974)
• Die Heilige Hedwig von Schlesien und unsere Zeit (Svatá Hedvika Slezská a naše doba) (1974), ISBN 3-7008-0126-2
• La Naissance d'un continent (Zrození kontinentu) (1975)
• Idee Europa, Angebot der Freiheit (Idea Evropy, nabídka svobody) (1976)
• Jalta és ami utána Következett (1979)
• Europa - Garant der Freiheit (Evropa – ručitelka svobody) (1980)
• Die Reichsidee - Geschichte und Zukunft einer übernationalen Ordnung (Idea říše – minulost a budoucnost mezinárodního uspořádání) (1986), ISBN 3-85002-228-5
• Macht jenseits des Marktes. Europa 1992. (Moc opak trhu. Evropa 1992) (1988), ISBN 3-85002-267-6
• Igy láttam … (1992)
• Európáért (1992)
• Nicht geschossen ist auch verfehlt (Nevystřelit je také chyba) (1992)
• Úvahy o Evropě (1993)
• Friedensmacht Europa - Sternstunden und Finsternis (Mírová velmoc Evropa – sláva a stín) (1995), ISBN 3-85002-368-0
• Die Paneuropäische Idee - Eine Vision wird Wirklichkeit (Panevropská idea – vize se stává skutečností) (1999), ISBN 3-85002-424-5
• Ein Kampf um Österreich 1938-1945 (Boj o Rakousko 1938 – 1945) (2001), ISBN 3-85002-460-1
• Unsere Welt ist klein geworden - Die Globalisierung der Politik (Náš svět se zmenšil – globalizace poliky) (2006)

Vyznamenání

• Řád zlatého rouna (1916), velkokříž Řádu Karla III. Španělského (1951), čestný Bailli a devotivní kříž s Profesním křížem ad honorem Suverénního řádu malézských rytířů (1959), velkokříž Řádu sv. Řehoře Velkého se stuhou a hvězdou (1980), Velký Spolkový kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo (1987), bavorský Řád Za zásluhy (1978), velkokříž bavorského Řádu sv. Huberta, velkokříž lucemburského Řádu zlatého lva, španělský Řád Afriky, Řád Hilal i Quaid i Azam (Pákistán) (1993), velkokříž chorvatského Řádu koruny Zvonimírovi (1996), estonský Řád kříže země Panny Marie (1996), velkokříž Záslužného řádu Maďarské republiky (1999), komandér Řádu čestné legie, velkokříž sanmarinského Řádu sv. Agáty (2002), velkokříž lotyšského Řádu tří hvězd, čestný rytíř Řádu německých rytířů
• Čestný občan mnoha obcí v Rakousku, Česku, Slovensku, Maďarsku, Španělsku, Francii, Chorvatsku
• Profesor h.c. University v Bogotě, Čestný člen Instituto de Estudios da Marinha (Portugalsko), Honorary Fellowship University v Jeruzalémě, Čestný senátor University v Mariboru, Master of Law and Economics h. c. vídeňské Imadec University
• Dr.h.c. Universit Milwaukee, Nancy, Tampa, Cincinnati, Jeruzalém, Ferrara, Pécs, Veszprem, Budapešť, Turku, Osijek, Skopje
• akademické pocty a členství v Academie des Sciences Morales et Politiques (Institut de France v Paříži), v Centre Europeen de Documentation et d'Information (CEDI - Madrid), při madridské Královské akademii splečenských věd a politologie (Real Academia de Ciencias Morales y Politicas Madrid), v Academia da Cultura Portuguesa (Lisabon), v Mexické akademii mezinárodního práva (Academis Mejicana de Derecho International Mexiko), v Marocké královské akademii
• 1963: Cena za literaturu Francouzské Akademie
• 1970: Evropská Karlova cena Sudetoněmeckého Landsmannschaftu
• 1970: Cena za literaturu Francouzské Akademie
• 1976: Bavorský Řád za zásluhy
• 1977: Zlatá medaile Roberta Schumana
• 1977: Cena Konrada Adenauera
• 1982: Mezinárodní Benediktinská cena města Mönchengladbachu
• 1987: Cena Louise Weiss
• 1987: Velký Spolkový záslužný kříž
• 1990: Evropská medaile Svobodného státu Bavorsko
• 1990: Čestný odznak Spolku vlasteneckých Kuhländlerů
• 1991: Slezský štít Slezského landsmannschaftu
• 1994: Zvláštní cena - Evropská cena nadace Coudenhove-Kalergi ke stoletému výročí Coudenhove-Kalergi (současně též Alois Mock)
• 1997: Cena za mír sv. Mikuláše
• 1997: Čestné členství chrovatského Dračího řádu
• 1998: Cena Gary G. Schlarbauma
• 1999: Medaile Roberta Schumana křídla EVP Evropského parlamentu
• 2000: Čestná Zlatá jehlice Rakouského odbojového hnutí Ö5
• 2002: Záslužná medaila Spolku vlasteneckých Kuhländlerů
• 2002: Čestná cena „Euro Crystal Globe“ Evropského hospodářského institutu EWI International
• 2002: Medaile sv. Libora za jednotu a svobodu Arcibiskupství v Paderbornu
• 2002: Medaile Hans Kleindera Jungen Union Bavorsko
• 2002: Čestný člen křídla EVP v Evropském parlamentu
• 2003: Cena daňových poplatníků Taxpayers Association of Europe
• 2003: Německo francouzská cena Paneuropa za sjednocování Evropy
• 2004: Velká medaile svobody, Kosovo
• 2004: Čestný předseda Mezinárodní Panevropské unie
• 2004: Čestný předseda IMADEC University in Wien
• 2005: Evropská medaile Karla IV. Společnosti pro evropskou komunikaci

Aktuality

Dne 31. listopadu 2009 přijal Svatý otec Jeho královskou a císařskou výsost arcivévodu Otto von Habsburka, spolu s jeho blízkými ve Vatikáně na soukromé audienci.^[3]