Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 – 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.

Osobnost Přemysla Otakara II.

Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni, se Přemysl narodil v Městci Králové.

To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve středověkých kronikách. Ty vlastně neudávají příliš nezaujatých faktů.

Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.

Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II. (ale i Václava II.), které příliš sympatií nevzbuzují.

Přízvisko "železný" mu dali Kumáni po bitvě u Kressenbrunu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše odpovídalo jiné označení - Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží.

Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od roku 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od roku 1269). Tím dosáhl významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec neumožnila získat. Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.

Vzpoura proti otci

V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. Skupina předáků šlechty, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31. července 1247 ctižádostivého prince spoluvládce s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Volba Přemysla představovala zjevnou vzpouru a jak Přemysl, tak i předáci šlechty, kteří ho zvolili, předpokládali, že králi nezbyde nic jiného, než sa s daným stavem smířit.

Přemyslova spoluvláda pro něj začala velmi slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která ho neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zákrok proti jeho synovi. Bylo zřejmé, že situaci vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a utekl do Míšně.

Přemysl si uvědomal, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslův vojenský tábor a připravili mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho. Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit.

Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ostatně jeho jediný dědic a šance na pokračování dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici ovšem už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil markrabětem moravským - pod dozorem králových spolehlivých šlechticů. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.

Babenberské dědictví

První společný krok obou Přemyslovců na sebe nenechal dlouho čekat. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo Babenberkovnám právo na Rakousko a Štýrsko, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník.

V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Není tedy pravda, jak i dnes mylně uvádějí někteří anglicky a německy píšící historici, že Rakousko dobyl silou. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou (1252), přestože byla o více než třicet let starší.

Tento výsostně politický svazek mu sice příliš osobního štěstí nepřinesl, splnil však svůj účel: garantoval územní zisk pro rod Přemyslovců a výrazně posilnil jejich pozici v Evropě. Bylo to nerovné spojení a už mnozí současníci ho komentovali různými ironickými poznámkami. Přemysl Otakar se tak stal pánem Rakouska a Štýrska, ale jen těžko mohl doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří dětmi a zajistí tak pokračování dynastie.

Přemysl zřejmě věděl, že je jen otázkou času, kdy dojde k rozluce manželství. Těmto myšlenkách podřídil i své kroky ohledně korunovace. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se tak jako jediný žijící Přemyslovec stal jeho nástupcem - králem se korunovat dlouho nedal, ačkoliv zahraniční kroniky o něm tak mluví. Přemysl pravděpodobně nechtěl, aby společně s ním byla korunovaná i Markéta, protože jejich rozluka by pak byla o dost komplikovanější.

Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV. (ale i jiní), což vedlo k dlouholetým sporům. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří a vdovou po českém princi Vladislavovi Gertrudou, rovněž držitelkou výše zmíněného privilegia. Uherský král byl odhodlaný prosadit své nároky i silou. V následujících dvou letech vtrhla uherská vojska do Rakouska a pronikla i na Moravu. Přemysl byl rozhodnutý toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Mírová smlouva byla uzavřená v roce 1254.

Křížové výpravy

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).

V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvykli na takřka nulovou moc římských králů a císařů.

Přemysl tedy pragmaticky podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

Bitva u Kressenbrunnu a výměna královen

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Kressenbrunnu.

V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, zetěm a spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV. Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen - chtěl si udělat z uherského krále spojence.

Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozvodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou.

Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují téměř ďábelskou promyšleností. Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila - dožila ve velkorysém ústraní -, a Přemysl se o své nemanželské děti a snad i o Anežku postaral. Mikuláš později získal Opavsko a dcery král provdal za přední české šlechtice.

Přemysl si tak uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal „uchvácen její krásou“^[2] o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato dominikánská jeptiška ovšem o sňatek nejevila zájem a dokonce požádala o „zahalení svatým závojem“^[3]. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Po dalších jednáních se Přemysl oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

Expanze českého státu

Roku 1266 připojil Přemysl Otakar II. Chebsko - jako věno po matce. V roce 1269 zdědil na základě Poděbradských smluv po bratranci Oldřichovi Korutansko a Kraňsko. V roce 1272 král připojil Furlánsko.

Otakar se ocitl na vrcholu moci, potíže s novým uherským králem Štěpánem V. na sebe ale nenechaly dlouho čekat. V polovině října 1270 se oba panovníci setkali v Bratislavě a dohodli se na dvouletém míru. Uherský král ale dohodu nedodržel a v době, kdy byl Přemysl Otakar II. zaneprázdněný problémy v Korutanech, uherská vojska podnikla pustošivé vpády do Rakouska. Při odvetné výpravě vojska Přemysla Otakara II. v dubnu 1271 vtrhla do Uherska, přešla Dunaj a obsadila Devín, Stupavu, Svätý Jur, Nitru a Pezinok.

Válka znovu skončila mírem, podepsaným 2. června 1271 v Bratislavě. Obě strany se dohodly na zachování současného stavu.

Uherský král však ani tuto smlouvu nedodržel a v roce 1273 vypukla nová česko-uherská válka. V ní bylo spustošené jihozápadní Slovensko až po Nitru. Uhersko, oslabené vnitřními boji oligarchů, nebylo schopné čelit síle Přemyslových vojsk. V letech 1273-6 byla Bratislava v rukou českého krále.

Vnitřní politika

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Zdá se, že Otakar II. i Václav I. zcela ignorovali tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). V jedné listině píše, že "království našeho sláva, kteréž žádosti jsme, nejvíce z okrasy a ozdoby měst roste". Hned na počátku své vlády také zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila vlastně jen královská města a vlastně malé území. Při zakládání měst musel Přemysl složitě získat statky zpět od šlechty.

Omezování svých dosavadních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí.

Krize – kolize – katastrofa

Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého Habsburka.

19. listopadu 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 podléhají novému potvrzení. Přemysl se musel oprávněně obávat toho, že když bude své země od římského krále přijímat v léno, ten už by mu nemusel rakouské země vrátit (na rozdíl od těch českých). Proti výsledku říšské volby protestoval i u papeže, ten ho ovšem uvalil do klatby - Rudolf Habsburský mu totiž přislíbil účast na křížové výpravě.

Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku své dcery, a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous.

Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové (hlavou Boreš z Rýzmburka) zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy (jelikož Přemyslův syn Václav se měl oženit s jednou z Rudolfových dcer) zajištěna jiná rozsáhlá území.

Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Soupeřova smrt pro Habsburka cenu vítězství ještě znásobila, jelikož se tak stal jediným hegemonem střední Evropy.

Po bitvě

Spravedlivě je nutné hodnotit i českou šlechtu. Ta vždy bojovala proti panovníkovi, ovšem kvůli podílu na moci a majetku, ne s úmyslem zemi zničit. Přesně to se ovšem téměř stalo, protože dlouho nebylo jisté, jestli České království nezmizí z mapy Evropy. Například Vítkovci nedlouho po králově smrti znovu útočili na České Budějovice (tentokrát se už účastnil i Falkenštejn). Teprve v roce 1281 svolala šlechta zemský sněm jako protiváhu královské moci.

Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Zde měly odpočívat jen dočasně. Václav II. se chystal vybudovat novou nekropoli svého rodu v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sám založil. Zemřel ovšem ještě předtím, než tento úmysl dokončil.

Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti." neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého." Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost ostatků je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále:

Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, se Přemyslovy kosti, bohužel velmi špatně zachovalé, nacházejí dodnes.

(1223-26.8.1278)

  vláda (1253 - 1278)