Call of Duty 2
Funguje to stylem, že i když prakticky způsobujete změnu scény okolo vás překročením určité neviditelné hranice v rámci dané úrovně, zdánlivě nejsou veškeré zásluhy o postup vaše. Pěkně v rámci logiky a realismu spolubojovníci okolo vás prolomí obranu nepřítele nebo na poslední chvíli dorazí spřátelené tanky/letadla/posily. Na poměrně jednoduchý princip autoři nabalili desítky a desítky notoricky známých scén z Hollywoodských velkofilmů a celé to působí teatrálně ohromujícím dojmem.
Krev a prach
Žádný dojemný hrdinský příběh nezastřešuje vaše pachtění po bojišti. Podobně jako ve skutečné válce, Call of Duty je koláží příběhů, zásluh a osudových okamžiků nespočetného množství jednotlivých lidí. Jak pravil slogan prvního dílu: „Největší bitvu všech dob nevyhrál jeden člověk, ale spojenectví mnoha“. Vzniká tím pestrá škála zážitků, ale já si pořád myslím, že pořádný příběh potřebuje pořádné postavy a bez těchto ingrediencí se prostě necítím dostatečně motivován k dohrání titulu, notabene když je tak „filmově pojatý“. V tomto ohledu u mne na celé čáře vyhrává Brothers in Arms (která mne ale bohužel zase nebaví pro svoji relativní složitost/obtížnost).
Tohle vypadá spíš jako z Vietcongu * Na bojištích nechybí letadla * Dobové dokumentární filmy navozují správnou atmosféru
Stejně jako v prvním dílu se postupně zhostíte role ruského, britského a amerického vojáka (plus ještě jednoho britského tankisty během příjemně osvěžující pasáže). Každý z nich má tři mise, tedy kromě tankisty – ten má jen jednu. Celkem deset odlišných misí je dále rozděleno na samostatné úrovně, ty však podléhají stejnému tématickému ladění. Hra vám může dát slušně zabrat na vyšší obtížnost, nicméně na tu jednodušší je možné jí prolétnout za necelých deset hodin. Každou misi opět uvádí krátký film sestříhaný z dobových černobílých dokumentů. Vedle obligátní bitvy o Stalingrad nebo vylodění spojenců (na jiné pláži než v Medal of Honor:-)) v Den D v Normandii si užijete bitvu o jeden veledůležitý kopec v evropském středozemí či nějakou tu akci uprostřed pouště a nepřehledných mračen písku.
Prostě střílejte
Když si odmyslíme ono výpravné prostředí plné předskriptovaných filmových okamžiků, dostaneme tradiční střílečku z vlastního pohledu. Vedle pestré nabídky dobových zbraní a nutnosti volit správnou z nich pro správný okamžik (přestřelky se snipery napříč náměstím vyžadují ostřelovačku, proti tankům zase nemá cenu vyrážet bez bazuky) najdete ověřené prvky jako vysoce účinný úder pažbou pro boj nablízko a zvýšení adrenalinu v krvi hráče nebo pohled přes mířidla, což je při rozlehlých bojištích nezbytný prvek.
Divoká jízda v tanku * Jedna z mnoha statických zbraní * Den D ještě jednou
Design úrovní je natolik podařený, že všechny tyhle klasické prvky jsou v dokonalé rovnováze a hráč se výborně baví od začátku do konce, tedy alespoň pokud jde o hratelnost. Různé zbraně vyžadují různou taktiku (v ruské kampani budete pevně držet spoušť pro nekonečný proud mírně nepřesné palby ze samopalu, zatímco v kampani britské budete muset z Thompsona pálit dávkami, které ale budou o mnoho přesnější) a zrovna když vás přestane bavit dobývat nepřátelské pozice, přijde obrat a budete muset bránit vlastní post. Nejzábavnějším osvěžením jsou pak lineární pasáže na neviditelných kolejích uvnitř vozidel nebo zmíněná tankistická úroveň (kde stroj budete řídit a také střílet z jeho děla – vaši spolubojovníci tentokrát obsluhují samopal).
Více a lépe
Vylepšená grafika je samozřejmostí, já jen dodám, že jde spíše o vyšší detailnost textur než lepší efekty. Třeba vodní hladina je vyloženě průměrná. Na druhou stranu efekty explozí byly již v prvním dílu hry jedny z nejlepších a takové i zůstaly. Bohužel vypadají až příliš podobně originálu, ale možná to prostě lépe nejde. Jen jich je alespoň mnohem více a větších. Zato fyzika není zrovna kdovíco (stejně je většina destrukce předskriptovaná). Umělá inteligence byla slušná již v prvním dílu, ani tentokrát neurazí (přesto má ale daleko do taktizování vojáků ve hrách jako Fear, Far Cry nebo Brothers in Arms).
Vypůjčeno od Spielberga * Tenhle sráz ve Vojínu Ryanovi nebyl * Grafika opět příjemně překvapuje
Zvuková kulisa byla geniální již dříve, nyní se znatelného vylepšení dočkala ještě hudba (silnější melodie, vokály). Zážitek ze hry slušně umocňuje automaticky se skrývající HUD (když jej zrovna nepotřebujete) a chybějící potřeba sbírat lékárničky (zranění vyjadřuje rudnutí obrazovky a léčíte se prostým čekáním v úkrytu). Multiplayer nechybí a je tradičně nadprůměrný. Co je ale tím nejcitelnějším rozdílem mezi oběma díly Call of Duty je rozhodně rozloha úrovní a velikost akce.
Zelená dýmovnice je pro změnu z filmu Skála * Dobytí tohoto kopce patří k pomyslným vrcholům hry * Zábavný film během závěrečných titulků
Máme rok 2005 a počítače na našich stolech nabraly několikanásobek výkonu. Stejně tak Xbox 360 je někde docela jinde než původní Microsoftí konzole. Bojiště v CoD2 jsou tedy logicky mnohem rozlehlejší a co je pro váš nedočkavý prst na spoušti hlavní: pohybuje se po nich mnohem více vojáků. Můj šéf správně řekl, že právě tímhle poznáte novou generaci herního hardware na první pohled: kde dříve byly desítky postav, jsou nyní stovky. V zájmu hratelnosti není těch maximálně masových scén příliš mnoho, ale když se kolem vás jedna začne odehrávat a pluky vojáků se s bojovým řevem řítí na vás, je to mimořádný zážitek.
Stokrát do stejné řeky
Call of Duty 2 v zásadě přinesla vše, co se od pokračování dalo čekat. Je to to samé, ale ještě lepší, větší, hustší, uhlazenější. Proč jsem se tedy prakticky celou hru tak trochu nudil? O absenci příběhu zastřešujícího moje snažení jsem už psal. Hlavím problémem je ale nepochybně to samé prostředí, zbraně a zápletky. Možná jsem to jenom já, ale v posledních letech jsem hrál asi deset podařených FPS akcí z druhé světové války. Znám nazpaměť všechny ty zbraně, vozidla, uniformy… k čertu, já už znám nazpaměť i ty hlášky vojáků na jednotlivých stranách. Jak se pak člověk má bavit, když ho nečeká žádné překvapení?
Podobně jako se mi přejedly česképorevoluční filmy o komunistické éře, přejedly se mi také „Hollywoodské střílečky z druhé světové války“. Ptám se vývojářů, zda si opravdu nemohou vybrat jiný námět pro svoje další hry. Nechť si vezmou příklad ze skutečného Hollywoodu, kde také střídají dějiště svých velkovýpravných akčních eposů. Při představě, že bych měl recenzovat Call of Duty 2: Big Red One pro konzole a do virtuálních pracek mi tak zase narvou „starý dobrý“ Thomposon pro palbu na „staré známé“ skopčáky, se mi dělá mírně nevolno. Jistě, Call of Duty 2 je vynikající hra a dohrál jsem ji rád, ale ta hořkosladká chuť recyklované potravy se stává trpčejší a trpčejší. Vám to tak nepřijde?
Komentáře
Přehled komentářů
Buuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu
hhhhz
(martauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu, 17. 4. 2011 15:12)