FEAR
Na Fear jsem se těšil stejně jako vy - celý poslední rok. Od Half-Life 2 mělo jít o další posun nejoblíbenějšího herního žánru na PC platformě, tentokrát především ve směru speciálních vizuálních efektů (a samozřejmě také související atmosféry). Jak se ale ukazovalo v posledních měsících před vydáním hry, Fear nesází jenom na revoluční speciální efekty během jednotlivých přestřelek. Aby důstojně obhájil své jméno, Fear (= „strach“) staví také na hororové atmosféře, jakou jsme snad ještě u hry nezažili (i když Doom 3 se hodně, hodně snažil). Zodpovězení otázky, zda je Fear nejlepší FPS roku, si ale nechme na závěr článku.
Přečtěte si titulky na obrázku a budete mít představu, jak dopadl český překlad hry
Zdrojem děsivé atmosféry je v tomto případě inspirace v z japonsko-americkém hororu Kruh (The Ring), který jste určitě všichni viděli – šlo o senzaci, která nastartovala docela novou a svěží vlnu hororového žánru podle japonské školy. Zdrojem všeho zla je tedy malá holčička, jejíž pochmurný bledý obličej zakrývají dlouhé havraní vlasy. Jmenuje se Alma a její nadpřirozené schopnosti dokáží zničit zdravý rozum psychiatrů nebo dokonce vyvraždit celou jednotku zvláštního nasazení.
Ona je tou otázkou
Alma je ústředním motivem celé hry a příběh, který je okolo ní opředen, funguje přesvědčivě. Hráč se ocitne v roli nováčka uvnitř speciální jednotky americké armády, určené k boji s nadpřirozenými jevy. Jednotka First Encounter Assault Recon řeší situace, které si jiní vojáci ani nedokáží představit. Poltergeistové jsou ve skutečnosti mnohem brutálnější, než jak je známe z filmu od Stevena Spielberga. A některé armádní experimenty občas přinesou výsledky, se kterými nikdo nepočítal.
Alma si jde pro vás * Tomu říkám smutné oči * Konec diplomacie
V tomto případě vše začíná nepodařeným experimentem s jednotkou stovek klonovaných vojáků, ovládanou na dálku telepaticky jediným velitelem. Experiment se nepodaří do té míry, že zmíněný velitel s mimořádnými psycho-kinetickými schopnostmi vyvraždí ostrahu budovy, kde experiment probíhal a společně s celou armádou klonovaných vojáků unikne do chudinské části města. Pokud se podaří odpravit velitele, telekineticky ovládaní vojáci přestanou bojovat.
Policisté a vojáci vyslaní po jeho stopě jsou masakrováni, takže je zapojena vaše mimořádná jednotka. Samozřejmě proti nadpřirozenu je třeba bojovat stejnými zbraněmi, takže vaše postava má „reflexy mimo stupnici“, které jí umožní probít se skrz špinavá tajemství vlády a nějaké ty paranormální jevy až k odpovědím na otázku, co má s experimentem společného démonická malá holčička, o co uprchlým klonům vlastně jde a kdo za tím vším stojí. Během toho se dočkáte také po zuby ozbrojené jednotky korporace zapojené do experimentu, snažící se zahladit všechny stopy vyvražděním všech svědků... nebo několika zajímavých postav, spojených s utajenou děsivou minulostí experimentu.
Krve je ve hře požehnaně * Naklánění za roh se hodí * Probíhá výsadek nepřátel
Příběh je vyprávěn z velké částí in-game po vzoru Half-Life 2, nicméně najdete zde i nějaké ty filmové pasáže. Filmová hudba připomíná soundtrack Kruhu (věděli jste, že ho složil Hans Zimmer?) a scénář je sice plný klišé, nicméně funguje výborně a touha rozlousknout tajemství vás spolehlivě požene hrou až na její konec (i když zdaleka ne všechny otázky budou zodpovězeny, finále rozhodně působí mnohem vydařeněji než v „useknutém“ Half-Life 2).
Obrana proti strachu
Co by tak člověku mohlo dodat kuráž, když stojí proti děsivému nepříteli? No samozřejmě, pořádná zbraň. Je zvláštní, že psychologický horor lze skombinovat s brutální střílečkou, ale přesně to tvůrci spáchali. A funguje to, i když přechody mezi adrenalinovými přestřelkami a interaktivními nočními můrami jsou někdy mírně nevyvážené (zrovna se dostanete do ráže, chcete střílet… a místo toho se beze zbraně potácíte zpomaleným snem o porodnici, ve které… dobře, už mlčím).
Tak tenhle parchant se umí zneviditelnit * Dobrou obranou je ho zabít * Nepodceňujte tlouštíka!
Fear sice nabízí propracovanou fyziku, ale nevyužívá ji ve prospěch hratelnosti ani zdaleka v takové míře, jako Half-Life 2. Fyzika slouží spíše k tomu, aby se během explozí prostředí demolovalo a jeho trosky létaly vzduchem pro podpoření strhující atmosféry. Díky tomu je z hlediska hratelnosti Fear opravdu jenom o střílení (a souboji nohama nebo rukama na blízko), žádné „adventurní“ prvky či přesahy z jiných žánrů se nekonají. Hledáte pouze cestu dále, tlačítka pro otevření dveří, ventilační šachty a žebříky.
Problém s navigací v prostředí občas nastává díky faktu, že všech deset epizod hry nabízí v podstatě velice podobné lokace (a to nejen po stránce barevné škály). V zásadě se tedy budete neustále motat v městské zástavbě, mezi chodbami a místnostmi, které jsou si v rámci jedné lokace více než podobné. Protože hře chybí kompas, dezorientace vás občas nehezky potrápí, ačkoliv je jinak postup hrou zcela lineární. Stačí ale přehlédnout nějaký ten žebřík či ventilační šachtu a budete se v jedné lokaci motat dokola hezkých pár minut. Během nadávání na level design jsem si nejednou vzpomněl na první Halo. Určitý stereotyp v rámci herních lokací a jednoúčelová hratelnost způsobily, že jsem byl docela rád, když bylo po nějakých deseti hodinách hry po všem. Těch deset hodin bylo tak akorát, aby se hra nezvrhnula v nudu, jako se to stalo třeba v Enter the Matrix.
A ono je tam toho víc * Tuhle postavu budete mít rádi * "Ptáčci" v podobných případech většinou padají
Jinak je ale hratelnost parádní: vaše zrychlené reflexy lze využívat pro zapnutí „zpomaleného času“, díky kterému přežijete i hodně tuhé přestřelky a ještě k tomu na ně bude mnohem lepší podívaná. Ukazatel se navíc sám docela rychle dobíjí, pokud zpomalení zrovna nepoužíváte. Vzhledem k tomu, že celou hru bojujete proti lidským protivníkům, kteří jsou navíc profesionální vojáci, na umělou inteligenci se vývojáři soustředili stejně jako na vynikající grafické efekty. Vojáci díky tomu budou prolézat prostředím se schopností překonávat všemožné prostorové překážky včetně zavřených dveří nebo oken. Občas se mi stalo, že si mne nepřítel oběhnul dokolečka skrz půlku lokace, aby mi vpadnul do zad. Bravo!