Pláč bez důvodu?

Dvouměsíční Tomáš pláče. Ale ne jako jiné děti. Každý den probulí několik hodin. A bez zjevné příčiny. Rodiče jsou vyčerpaní, protože nic nepomáhá. Tomášek patří do skupiny asi třiceti procent dětí, které trpí nadměrným neboli excesivním pláčem.

Začalo to už několik dnů po porodu. Tomášek klidně proplakal i třetinu dne. Co proplakal, prořval. „Nebyl k zastavení. Rozjel se a řval. Jeho rekord byly čtyři hodiny v kuse, ale možná to ještě překoná,“ trpce se usměje chlapcova maminka Daniela z Prahy. Daniela zkouší všechno možné. Nepomáhá konejšení, krmení ani první hry. „Myslela jsem si třeba, že když se dobře napapá, zklidní se. Jaký omyl. Na jeho pláč nemá krmení žádný účinek. Někdy se mi dokonce zdá, že kojení vše ještě zhoršuje,“ vypráví maminka. Ve chvílích největšího zoufalství se vypravila k dětskému lékaři. „Jednou jsem byla rozhodnuta, že dítě nechám v čekárně a prostě odjedu. Vždyť by si s ním nějak poradili a pak mi ho vrátili. Dnes nechápu, jak jsem o něčem takovém mohla vůbec uvažovat. V té chvíli jsem ale byla na pokraji zhroucení.“ Návštěvy u lékařů k ničemu zásadnějšímu nevedly. Daniele se dostalo jen doporučení, že po třech měsících věku dítěte by měl pláč ustávat. A po půl roce si už prý ani nevzpomene, že synek tolik vyváděl. „To mě uklidnilo. Nemůže přece plakat do dvaceti let. Musíme to prostě nějak vydržet,“ říká odhodlaná maminka.

Kojenecká kolika

Podobný problém jako Daniela musí podle odhadů řešit dvacet až třicet procent rodičů. „Jde v podstatě o bezdůvodný pláč, který se také označuje jako tříměsíční kolika neboli kojenecká kolika. Projevuje se ataky křiku spojenými se zarudnutím, propnutím těla a končetin a ztvrdnutím břicha,“ popisuje diagnózu MUDr. Martina Kašparová, vedoucí lékařka Centra komplexní péče pro děti s poruchami vývoje v pražské Fakultní nemocnice Motol.

Navzdory názvu ale nemá kolika ve většině případů nic společného s nadměrnou plynatostí v břiše nebo se špatným trávením. Jen u mála dětí se také zjistila proteinová intolerance (alergie na bílkoviny) nebo refl ux (vracení potravy za žaludku zpět do jícnu, příčinou je nedostatečně vyvinutý svěrač jícnu).

„Nejčastějšími příčinami excesivního křiku je nezralá organizace spánku a bdělosti (u 96 % dětí) a lehká neuromotorická nezralost (u 51 %). Gastrointestinální (trávicí) obtíže jsou příčinou jen u osmi procent dětí. Jako další příčiny se označují hyperaktivita, zvýšená dráždivost či snížená adaptabilita,“ jmenuje příčiny lékařka.

Kdy zpozornět

Kdy se jedná o nadměrný pláč? Existuje více definic. Podle jedné z nich trpí excesivním pláčem jinak zdravé a prospívající dítě (má chuť k jídlu, správně se vyvíjí) nad šest týdnů věku, které má záchvaty pláče, neklidu a podrážděnosti častěji než tři hodiny denně. Především v pozdních odpoledních hodinách. Nadměrný pláč se objevuje víckrát než tři dny v týdnu, déle než tři týdny po sobě. Záchvaty přitom vzniknou náhle a stejně tak skončí.

To všechno může rodiče pořádně vyčerpat. „Neutišitelný pláč působí na okolí dítěte jako chronický stres. Neumožní odpočinek, vede k podráždění, vyčerpání, ztrátě sebedůvěry, pocitu bezmoci. Rodič se může dostat do bludného kruhu biologických a psychologických rizik, ztrácí schopnost se z dítěte radovat, vyhýbá se kontaktu s ním, ignoruje jeho signály, reaguje opožděně, reakce mohou být nepředvídatelné či nesmyslné,“ jmenuje doktorka Kašparová dopady, které může křik dítěte mít. Nezřídka se u rodičů objevují obavy, pocity strachu, neurózy, napětí či svírání žaludku. Čím to může vyvrcholit? Až ohrožením dítěte na životě. „Je zde riziko náhlé nekontrolované reakce rodiče či pečovatele,“ varuje odbornice. Vážný je možný vznik syndromu třeseného dítěte. Rodiče mají často nutkání plačícím dítětem prudce zacloumat. Někdy to pomůže, protože miminko se vyleká a na pláč „zapomene“. Nestojí to ale za to. Třesení může poškodit mozkové cévy, vést až ke krvácení do mozku a v nejzávažnějších případech způsobit smrt. Umírá až čtvrtina novorozenců se syndromem třeseného dítěte. V lepším případě hrozí chronické nebo trvalé poškození.

Co s tím?

Dobrou zprávou pro rodiče je, že po třech či čtyřech měsících by měl neutuchající pláč u většiny dětí přece jen pomalu odeznívat. Příčinou je postupné dozrávání centrální nervové soustavy a fyziologických funkcí, lepší komunikace s rodičem a také si dítě postupem času lépe zvyká na životní podmínky. Mimčo už není tak vznětlivé a přehnaně citlivé. I trávicí soustava se stabilizuje.

Podle další teorie dítě po dovršení tří měsíců vstoupilo do nové úrovně chování, kdy už nepotřebuje tolik plakat, protože je mnohem samostatnější. Dovede si počkat na jídlo, ví, že jeho potřeba jíst bude uspokojena. Zlepšuje se jeho schopnost samozklidnění a samostatné zábavy. Zkrátka už ví, že je v bezpečí, méně se nudí a může se v jistých věcech spolehnout samo na sebe.

Neznamená to ale, že do té doby by si měli rodiče zacpat uši a řvoucí dítě nechat napospas jeho osudu. „Je důležité brát projevy nadměrného křiku u dítěte vážně, věnovat mu pozornost a také podpořit maminku,“ jmenuje MUDr. Kašparová.

Pomoc existuje!

Zaujme vás

 

• Za pláč dítěte, jakkoliv je strašný, buďte vděční. Ve většině případů totiž signalizuje, že s dítětem je vše v pořádku. Nadměrně tiché děti nebo ty, které vůbec nepláčí, mívají někdy problémy s duševním či tělesným vývojem.

   

   

• Pláč má svůj přirozený vývoj. „S větší intenzitou se začíná objevovat od desátého dne po narození, do šesti týdnů věku dítěte může mít přibývající frekvenci. Od šestého týdne do třetího měsíce jeho frekvence většinou postupně klesá. Po třetím měsíci většinou pláč ustává,“ vysvětluje lékařka Martina Kašparová. „Průměrné“ mimčo denně pláče jednu až tři hodiny.

   

   

• Uklidňovat dítě okamžitě, nebo až po chvilce? Odborníci radí: po chvilce. „Zkušená matka chvíli vyčká, protože pláč se někdy uklidní sám od sebe. Okamžitá reakce někdy zabrání v správném rozpoznání druhu pláče,“ radí doktorka Kašparová.

   

   

• Není dobré nechat dítě „vyřvat“. Na pláč je v každém případě správné reagovat. Někdy stačí na miminko promluvit a je klid.

   

   

• Není divu, že dětský pláč rodiče a okolí tolik stresuje. Jeho intenzita totiž může dosahovat až 85 decibelů. Stejně „řve“ rádio puštěné na maximum.